Sliboval jsem vám výlet do trochu drsnějších podmínek, ale chtěl bych dnes začít trošku jinak, aby to bylo snad ještě trošku všechno zajímavější. Vypadá to, že to spolu vůbec nesouvisí a přesto je opak pravdou.
Už v roce 1990 k nám přišla ze zahraničí populárně naučná literatura a svět se nám nejprve otevřel v mnoha televizních dokumentech, kde se člověk dozvídal, a tentokrát již stále více a více i na své vlastní kůži, že žijeme typickým hektickým životem člověka Západu. Však nás na to upozorňovaly již od samého počátku knihy, které nesly do té doby u nás neslýchané názvy, jako například Jóga, nebo Jóga v životě současného člověka atd.
Jednou z takových obran, nebo spíše snad protikladem proti tomuto hektickému západnímu stylu života je náboženství jménem buddhismus, které vyzývá své stoupence k meditacím, ale také k přemýšlení. Například v Indonesii, se uprostřed deštného pralesa zvedá až nad vrcholky stromů mnohopatrová pyramida, kde poutníci od rána prochází postupně vzhůru jednotlivá patra, zastavují se u jednotlivých vytesaných obrazců s výjevy a přemýšlí nad nimi.
Buddhismus nám tady může připadat zvláštní. Jeho stoupenci, se pokouší využít každé chvíle, kdy něco nemusí ( povinnost, lidské potřeby) k tomu, aby se uzavřeli do samoty, ponořili se do svého já a pokusili se tak najít svoji vlastní vnitřní pohodu, která není ani trochu závislá na venkovních kladných ( radostných) i záporných ( bolestivých a smutných) emocích.
Osobně jsem jednomu takovému stoupenci kdysi dávno poslal snad i v určité neznalosti a nerozvážnosti v e-mailu tento dotaz : ,, Co myslíte, není snad lepší vyjít do krásné přírody a radovat se ze slunce nad hlavou a z ní ?" PS: Můžete mi napsat něco více o výjevech ve svatyni Borobudur ? Odpověď : ,, Vážený pane, když všechno tak víte, tak se neptejte." Prostě jsem ho nějak naštval, což není problém v běžných internetových diskusích, natož v oblastech zakořeněných zvyků každého jedince. Pořád se učíme.
Tento náš svět je pestrý stejně tak, jako různé kultury v něm, a dokonce i jako jednotliví lidé v nich, jenž silně podléhají svým zájmům i zvyklostem.
Teď tedy již k slíbenému výletu. Asi víte, že jsem si v posledních dvou letech našel další zábavu jménem DAB+ a už i v televizi vídáte reklamu s názvem Doba dabová. Když mi v létě napsal jeden stejně praštěný kolega, že byl na Děčínském Sněžníku a díky terénnímu odstínění na Bukovou Horu ( vysílač, který vysílá multiplex Českého rozhlasu 12C) a možná i podmínkám) zachytil na Drážďanské vyhlídce na kanále 12C dánský multiplex a jinde zase švédský, tak bylo jasné, že bych si to rád na displeji svého rádia užil také :-).
DAB+ rádio nevydává jenom zvuk puštěné stanice, ale ukazuje obrázky ze studia, obaly hudebních nosičů, mapy počasí, psané zprávy, loga stanic, názvy interpretů, obrázky studiových měst i různé další informace. Lovci si pak občas z displeje rádia něco ofotí do sbírky svých vzácných úlovků, nebo dokonce prezentují své úspěchy i se zvukem na youtube.
Když předpovědní mapa pana Hepburna https://www.dxinfocentre.com/tropo_eur.html mi nabídla na pátek 18. prosince konečně podmínky ( v tomto roce zřejmě poslední), tak nebylo co řešit. Navíc jsem jezdil na výlety vždy výhradně do Českosaského Švýcarska, nebo do Šluknovského výběžku a sem jsem se nějakým nedopatřením nikdy nepodíval.
Tak to vidíte, teoreticky ( nyní ne-) můžeme do ciziny a člověk nezná ani okolí, a že už něco zejména v okolí navštívil. Vyjížděl jsem ráno rychlíkem v 8.16 a požadoval jsem celodenní jízdenku DUK za 130 Kč. Překvapilo mě, že to jinak milé paní docela trvalo, než ji nalistovala na PC, což jen dokládá, že lidé si těchto krásných možností levného veřejného cestování asi moc neváží. Mohu se mýlit.
Protože jsem se obával, že bych měl na hlavním nádraží v Ústí nad Labem třeba málo času na přestup ( odjezd údajně už za 2 minuty) a zbytečně bych musel dolů do tunelu a po schodech opět nahoru na jiné nástupiště, tak jsem zvolil jistotu. Nutno dodat, že by sice návazný vlak mohl jet ze sousední koleje stejného nástupiště, ale Čechy nejsou bohužel Německo, kde máte pevně přiřazená nástupiště konkrétním linkám. a lidé u nás chodí někdy na jiná nástupiště automaticky i podle osobních zkušeností, pokud je pro danou stanici mají.
Vystoupil jsem tedy na Střekově v 8.58 a měl jsem asi 12 minut času. Vlak soukromé společnosti již stál ve stanici a pokračoval po pravém břehu Labe. Svezení nádherné, ale počet cestujících katastrofa. Mimochodem, kdybych neměl jízdenku DUK, ale ČD, tak to bude nejen dražší, ale v tomto vlaku bych si musel jinak znovu koupit lístek. Mladá a hezká průvodčí, se mě přišla optat, kde budu vystupovat, což mi hned nedocvaklo. Jedu přece na konečnou.
Tady si vždy vzpomenu na jednu scénku s Vladimírem Menšíkem.,, No kam bych jel. Vždyť vám to paní říkám, že jedu starému Jandovi na pohřeb :-).
Ony jsou to často stanice na znamení a při takto prázdném vláčku jsem ji docela chápal, byť je ve vlaku samozřejmě celá řada tlačítek na znamení. Ze Střekova jsme jeli dva. V Děčíně jsem byl v 9.54, což je o 10 minut později, než kdybych jel z Ústí po levém břehu řeky. Přejdu silnici před nádražím a nestačím se divit. Ona jede moje autobusová spoj, se kterou jsem ani nepočítal.
Představte si, že jsem počítal s odjezdem v cca 10.25 a já chytil spoj, která jela o půl hodiny dříve. To byla neuvěřitelná radost. Místní autobus číslo 432 vás za 17 minut doveze do cílového městečka Jílové ( u Děčína). Od dubna do poloviny prosince jezdí také o víkendech jedna dopolední spoj linky 433 až do obce Sněžník, ale to se mě netýkalo.
Čekalo mě na pěti kilometrech pěší chůze převýšení asi 466 metrů. Vycházel jsem z městečka Jílové cca v 10.12 hod a nijak jsem se nehnal, protože by se člověk potil a tempo musí být z mnoha důvodů rozumné. Cesta nijak zvláštní není, ale díky neskutečné mlze byla velmi zajímavá.
Na jedné pasece za obcí Sněžník jsem šel podle určitého vnitřního předpokladu, než jsem opět dokráčel do lesa. Ve vyšších partiích již bylo určitým způsobem hlavně na stromech bílo a foukal tu nepříjemný vítr. Pod rozhlednu jsem dorazil ve 12 hodin a potkal jsem tam první dvě živé osoby od chvíle, co jsem vyšel z Jílového. Nebudu tedy počítat jedno stavení, kde jakási mladá dáma vysvětlovala partě pracantů, co si kde jak představuje na pozemku mít.
Děvčatům na vrcholku bylo tak mezi 70 až 75 lety a já po dlouhé době slyšel krásnou větu : ,, Vy jste pane ještě mladík :-)". To mě dostalo. Rodiče v mém věku a jejich známí již byli dávno v penzi a já jsem mladík :-). Samozřejmě jsem byl rád, že je s kým promluvit a dozvěděl jsem se, že ženy jsou takové srdcem turistky z Ústí nad Labem. Jedna z žen vzpomínala na návštěvu mělnické studny v roce 2009.
Jen jsem asi udělal chybu, když jsem vzpomenul ten stožár na obzoru někde na Cínovci, který nepřitáhl ani náš městský mělnický dalekohled. Přes hrozný vítr vytáhla paní aktivně mapu a začali se spolu dohadovat, co by to mohlo být.
Musí tu být v létě všude nádherně a na Sněžníku je mimochodem i občerstvení. Vidět nebylo nic a ani o 30 minut později z Drážďanské vyhlídky. Mlha byla tak veliká, že jsem měl rádio v ruce mokré. Ukázalo se, že to není jenom o poloze, ale opravdu hrají roli podmínky. Přesto, že koukáte k moři a nemáte před sebou již žádnou hradbu vysokých hor, tak plný signál šel pouze z 200 km vzdálených multiplexů v Berlíně ( 7B, 7D), z Cottbusu ( 10B a 12D) a ze Saska-Anhaltska ( 6B, 11C).
Už jsem byl docela mrzutý, protože to všechno chytíte doma na Mělníku v podmínkách také, byť možná slabším signálem, ale nakonec přišla taková cena útěchy. Ten první případ jsem měl také již doma na Mělníku, ale teď to byla rána z milosti. Šlo o multiplex 11B z regionu Dolní Sasko poblíž města Göttingen cca 300 km odtud. Neskutečně létal signál v proměnách počasí ( a snad i větru) od nuly a ž po hodnotu zobrazení muxu.
Nakonec se ještě povedlo zachytit z polského Štětína vysílač Kolowo ( 11A) , což také bylo nějakých 285 km, ale lze aspoň říci, že to bylo od moře. Ten jsem vyfotit zmeškal, ale stanice z něj, se nahrály do paměti rádia. Tak snad někdy příště ještě něco z větší dálky. Třeba odtud, třeba odjinud, ale letos asi těžko.
Rychlík mě přivezl v 17.35 do Ústí na hlavní nádraží, kde mi asi za pět minut odjížděl spěšný vlak do Chebu. Sice mě přepadly vzpomínky, ale tentokrát jsem jel pouze jednu stanici na západní nádraží. Rychlíky na Mělník sice jezdí už i dokonce z hlavního nádraží, ale běžné osobáky ze západního nádraží.
Zde jsem si mohl již pěkně posedět 15 minut ve vlaku, který už jel přímo k nám a v 19.03 mě přivítalo naše město :-).
Nevoněla jim prý vinařská brigáda ve Francii ( sklizeň), tak pracovali chvíli pro zábavu v Norsku na farmě a jen těžko se loučili, se starou rodinou na farmě a zvířaty, jak píší. Nakonec prý byli rádi, že neumrzli v autě v jižním Švédsku a dnes bydlí v nějaké vesnici u Brna, protože by prý ve městě žít nemohli. Umíte si takový nepohodlný život bez hygieny na prostoru 2x5 (?) metrů vůbec představit ?
Opravdu tam tyto problémy v příběhu mnohdy vůbec neřeší, což je zase však v rozporu s knížkou mladíka, který projel na kole Afriku od severu k jihu a řešil to zejména v případě, kdy měl tuším v nějakém městě v Ghaně střevní potíže.
Člověka musí neustále fascinovat to množství lidských osudů a možností, které nás obklopují.
Hezké svátky!
Žádné komentáře:
Okomentovat