neděle 27. září 2020

Staré knihy jsou problémem, který neřeší jenom lidé na Mělníku. Poradí si s nimi Mělník ?

 

Snad každý, kdo se ještě narodil ve 20. století si pamatuje na slogan ,, Kniha je nejlepší přítel člověka.", nebo na reklamu Březen měsíc knihy. Samozřejmě, že už tenkrát, se našli mezi dětmi i dospělými knihomolové, ale také celá řada lidí, kteří knihu nemuseli.

Kdo to však někdy zkusil, tak si uvědomil, že buď nabývá ke své radosti a určitému osobnímu povznesení jisté znalosti z oblasti vědy a života jenž nás obklopuje, nebo se stáváme přímými účastníky různých dobrodružných příběhů, které nám na rozdíl od filmů nechávají prostor pro vlastní představivost a netrvají pouhé dvě hodiny.

V tomto duchu, se nesl život u nás až do období velkých společenských změn na začátku 90. let 20. století. Najednou se začaly objevovat publikace, které někdy přinášely obsah, jaký tu do té doby nebyl a významné změny k lepšímu v oblasti kvality doznaly především různé obrázkové publikace, učebnice a četné barevné encyklopedie, které byly doslova novinkou.

Nejeden z nás dříve narozených trošku s povzdechem pravil, že je škoda, že jsme se také neučili z takových krásných obrázkových učebnic, a o to více oceňuji práci tehdejších kantorů, kteří si získávali zájem žáka svým uměním zapálit jej pro učební látku, která jim byla koníčkem i profesí.


Jenže ta doba přinášela i jiné směry, které byly s tímto vším v určitém rozporu. Ačkoliv měl počítač do našich domácností teprve přijít, tak nábytkářský design obytných stěn již tehdy více myslel na prostor pro televizory a videorekordéry, než nějaké knihovny. Část pro knihy byla v jednodílných nerozebíratelných stěnách leckdy zastoupena skromnou poličkou pro několik knížek.

To navíc v době příchodu počítačů a internetu hrálo pro zastánce názoru, že knihy již nejsou potřeba. Prý zabírají jenom místo, zastarávají, práší se na ně a moderní člověk si vše potřebné přece najde na internetu.

A tak mě včera ráno při snídani ani nepřekvapil článek ... Trapas před kolegy i diváky...


V komentářích však padly zajímavé filosofické názory mnohé naší mládeže. Mnohé byly asi v tomto duchu:,, No a co jako ?! Tak nevěděla kdo byl Bedřich Smetana, no. K životu to nepotřebuje, neživí ji to, a když to bude chtít vědět, tak si to vygooglí, ne ?! Jaký je rozdíl mezi tím, jestli půjde do penálu, jako teda vzdělaná, nebo jako teda obyčejná blbka ?! Jděte už do p--i !"

Aktualizace 28.9. v 15.40 : Když tak s odstupem 24 hodin přemýšlím, co bych ještě připsal, tak mě tak napadá jeden historický fakt. Vzdělání bylo v minulosti často výsadou šlechty a později lidí z takzvané lepší společnosti. Až teprve široká masa lidí 20. století mohla říci, že je jim dopřáno bezplatné vzdělávání. 


Pokračování včerejšího článku :

Ne, tak jistě všichni nesmýšlí takto a mnozí asi cítí, že jim vzdělání činí určitou radost, ale když tak nějak poslední dobou vidím, kam spěje svět kolem nás, tak začínám asi chápat, proč některé civilizace zanikly, a proč byl antický Řím ve znalostech vědy a kvalitě života dále, než pozdější doba temného středověku.

Naštěstí pro knihu, se nestalo to, že by lidé kvůli internetovým elektronickým knihám zanevřeli na knihy klasické, a tak tyto žijí i dále ve 21. století, protože mají v papírové podobě určitou svoji hmotnost, duši a nenapadne je žádný počítačový vir, či nepřítel digitálního záznamu.

Čtenář je však na vážkách. Na jedné straně knihy po předcích, které mají vlastně již určitou historickou hodnotu, na straně druhé jsou knihy, které nás oslovovaly v našem dětství, nebo nám dávaly první znalosti o světě. Pak krásné, barevné, ale dnes již zastaralé knihy 90. let, které byly těmi prvními krásnými encyklopediemi, které však již dnes vytlačují ještě lepší, krásnější, kvalitnější a mnohem aktuálnější knihy současnosti.

Co s nimi ? To je dnes problém celé řady rodin. Samozřejmě, že knihy nejsou zrovna levnou záležitostí, ale mnozí je můžeme získat třeba formou určitých pracovních bonusů.


Jak jsem již napsal výše, tak Kniha je nejlepší přítel člověka, a tak si každý rozmyslí, jakou osobní hodnotu drží v ruce, a jak s ní naloží. Je určitým způsobem asi nutnost,  se některých knih zbavovat, protože věříme, že se nám jistě ještě nějaké nové a aktuální dostanou v životě do rukou ( a třeba bude jednou více času se jimi probírat), ale samozřejmě si nepřejeme, aby ty naše někde odložené někdo posbíral a jen tak si je odnesl do sběru.

Staré knihy si tak hledají cestu k dalším potenciálním zájemcům, kterým by mohly udělat radost, ale systém je to zvláštní. Jednou z cest jsou takzvané soví budky, nebo také knihobudky, o kterých se píše už několik let. Jedním z posledních článků je tento z loňského jara ....


Otázkou je, kdo má o knihy zájem v podobě čtiva ( nikoliv sběru), a kdo se jich chce spíše opravdu prospěšně zbavit ? A pokud se jich chce někdo zbavit, tak je to třeba jen jednou za čas nějakých pár kusů. Lidé je tak začali různě vystavovat ve veřejných prostorách, ptají se známých, nabízí například pohádky školkám, ale vše z vlastní iniciativy podpořené určitým citem.

Není totiž problém knihy házet do odpadů, nebo je pálit, což je krajně barbarské a málokterý čtenář má na takovou věc žaludek.



V současné době má naše město dvě knihovničky. Jedna je u kulturního domu ( zřejmě byla instalována nedávno) a druhá je u východu z ,, čekárny"( poblíž druhého okénka) směrem k peronu v budově nádraží ČD. Proč ty uvozovky ? Mnohdy si to ani neuvědomujeme a po rekonstrukci budovy nádraží již vůbec, ale ta skutečná čekárna se samostatnými kamny a jedním jediným vchodem na peron bývala již i v dávné minulosti často zamčena a nevyužívána.

Bohužel se ukázalo, že knihy na nádraží ČD slouží občas pro sběrače papírového sběru, což si asi mnozí nepřejeme.

Dojde k nějakým zlepšením v jejich počtu na kamerou sledovaných místech ? Nebylo by třeba dobré, aby se podobné budky objevovaly i u mateřských školek, kde je mimochodem také určitá bytová zástavba a potenciální čtenáři ? Knihy a jejich autoři si to zaslouží stejně tak, jako společnost.

 Možná je to i cesta, jak se přece jen někdo kolemjdoucí a případně i bloumající bez cíle nechá motivovat a inspiruje ho to k poznávání světa kolem sebe a následné proměně člověka spoluobčana pozitivním směrem pro společnost.



pátek 25. září 2020

Také Svatováclavská pouť ve Staré Boleslavi bude nakonec jenom torzem normálního stavu. Regionální stanice Českého rozhlasu prochází významnou změnou.

 


Je před námi poslední víkend měsíce září, který nám přináší hned tři dny volna, ale tím také veškerá radost končí. Především by mělo jít o víkend deštivý, a to snad každého nějakým způsobem ovlivní. Aby toho nebylo málo, tak se zpravodajství a naše životy zase točí po letní pauze podle koronaviru.

Pokud jsme ještě nedávno doufali, že omezeny budou jen nějaké akce a snad to nebude tak citlivé, tak už je všechno opět jinak. Ani není nálada psát o něčem téměř zrušeném, co nás ještě před rokem nadchlo Podívejte se na toto a zvažte, zda to má vůbec cenu.

https://www.staraboleslav.com/2020/09/23/narodni-svatovaclavska-pout-stav-ke-dni-23-9-2020/

Za mě tedy rozhodně ne, ale to je věc každého.

Žádný kulturní program, žádné stánky.

Myslím, že současná doba je opět nakloněna individuálním akcím.


Regionální stanice Českého rozhlasu prochází v těchto dnech významnou změnou a mají je následovat i další stanice našeho rozhlasového spektra. Ostatně, nápady a změny nikdy nekončí.

Zapomeňte již na běžná současná rádia, která jenom šíří mluvené slovo, nebo hudbu. To už dnes není ,, in". Potřebovat budete DAB+ rádio s barevným displejem, protože to starší vám už jednoduše dodá také jenom hudbu s mluveným slovem, byť v nesrovnatelně vyšší kvalitě.


Začalo to fotografiemi moderátorů, či hostů v rozhlasovém studiu, textovými zprávami, obaly hudebních nosičů a leckde se objevilo i počasí pro celou republiku. Někdy šlo o zobrazení mapy s teplotami, jindy nám čtyři sloupky dali denní i noční předpověď pro dnešní den a tři nejbližší dny. Zejména v zahraničí se objevili nějaké slogany a reklamy.


Jenže, Česká republika, se snaží v oblasti takzvaných slade- show ( obrázky na malém displeji rádia) ukázat a přichází s určitým vylepšením. Každou chvíli se něco děje, a to nyní zejména u stanic skupiny Českého rozhlasu.

Ten používá pouhé dva multiplexy z 32 dnes používaných kanálů. V Čechách je to kanál 12C a na Moravě 12D. Současně se rozšiřuje počet vysílačů a vylepšuje se pokrytí území. V praxi to znamená, že si například posluchač Mělníka může naladit specializované programy, jako jsou stanice ČRo- Retro, ČRo - Junior, ČRo -Jazz.

 Dále programy celostátní, jako je Čro - plus, ČRo - Radiožurnál, ČRo -Vltava atd. Oblíbené jsou však také regionální programy, jako jsou ČRo - Hradec Králové, Pardubice, Plzeň, Sever, Liberec, Region, či České Budějovice.

Kompletní seznam našich stanic nejen Čro najdete zde:


Jak vidíte, tak na kanále 12C nenajdete Ostravu, Brno, Vysočinu atd. To je právě na kanále 12D. Ovšem, zejména na Mělníku platí, že to tady s příjmem DAB+ nemáme na některých místech vůbec špatné a můžeme poslouchat vlastně i takový dálkový příjem z Moravy.


Ten se k nám šířil ještě nedávno ze 120 km vzdáleného vysílače Jihlava- Strážník ( kanál 12D) a atakoval hranici zvuku. To znamená, že při horších podmínkách u mělnického zámku moravská regionální studia nehrála, ale při mírném zlepšení již ano.

To se nedávno ještě zlepšilo, protože byl do provozu uveden vysílač na Pradědu ( 200 km) a Jihlava- Javořice ( 140 km), což zvedlo úroveň signálu téměř naplno. Jen není zatím vyzkoumáno, zda šlo o mimořádně dobré podmínky, nebo o nový standard. To by pak zřejmě umožnilo příjem moravských regionálních stanic ČRo i v nižších polohách města, pokud bude ovšem lokalita orientována správným směrem ( V-J) a bez terenních překážek.

Aktualizace 28.9. v 14.45 : Ano, 12D je tu i v tomto deštivém nevlídném počasí a zkušebně jsem v parku na vyhlídce za hřbitovem sv. Václava ( Pražská ulice) poslouchal asi 30 vteřin ČRo - Ostrava.


Tím opravdovým přelomem, který je však snad jen teprve den starý je fakt, že řada regionálních studií ČRo má již zařazenou předpověď počasí pro svůj region a pyšní se na displeji i nějakou dominantou kraje.







Večer mají regionální stanice skupiny Českého rozhlasu obvykle stejný program.




Pohodový prodloužený víkend !

neděle 20. září 2020

Cyklistický most v Lužci nad Vltavou je obrovskou atrakcí pro cyklisty v okrese, na kterou jsou domácí náležitě pyšní. Lužečtí mají novou cestu do přírody. Velká fotogalerie z výletu.

Tak vám ani nevím, kolikrát jsem byl letos na jízdním kole, ale myslím, že tak možná dvakrát. Je těch možností přepravy zkrátka mnoho a nejen skrze výlety kráčí život. Nejvíce mě tu letos zajímal směr podle kanálu do Lužce nad Vltavou a důvodů bylo několik.

 Jak jistě víte, tak je tam plno rozestavěných mostů, očekávají se tu podstatně větší lodi, budovala se tu doslova nádherná cyklolávka a je tu i takový krásný a dnes už docela velký oddychový kout pro rodiče s dětmi a cyklisty.

Jenže to má všechno jeden nepříjemný háček a bude to trvat podle stavebního plánu do ledna 2021. Jde o most mezi Hořínem a Vrbnem, který nutí jet mé trekové kolo po nekvalitní silnici k druhému nouzovému silničnímu mostu, a dále nekvalitní prašnou cestou přímo do Zelčína.

Když mi známý z těchto končin asi před 14 dny oznámil, že už se přes lávku jezdí, tak jsem se tam musel jet podívat a byla to jen otázka času. Pochopitelně se tak narodilo zase množství milých fotografií.






Zelčín je místem oddychu, zejména pak pro rodiny s malými dětmi. Dnes tu již není jenom známý hostinec U Bedřicha v blízkosti chlévů, ale máte v zatáčce i venkovní posezení  s dětskými atrakcemi , a se vchodem do obrovské části plné zvířátek.



Bývalá moderní restaurace nad Vltavou v Lužci nad Vltavou, se změnila v dům seniorů a přesně za ní najdete odbočku na most, který dělá tolika lidem radost.

Poněkud jsem zaváhal, když jsem nevyfotil čtyři děvčata s kočárem, která se jen líně pozvolna projížděla po mostě ( jsou na pozadí první fotky), ale o cyklisty opravdu nepřijdete a bylo to tu, jak na Václaváku.

Místní si most pochvalovali, protože jim umožňoval cestu na poklidný pravý břeh řeky, kochali se z něj výhledy na řeku i obec, a protože i v obci Bukol je taková hospůdka využívána cyklisty, tak měli snad i důvod k takové okružní procházce s mezizastávkou.

Výhled směrem k obci Vraňany ...

... a k Zelčínu.


Pohled na Lužec ...

.... a na Bukol.
 
Snad tu již chybí jen tráva. ,,Přijel jsem se na to podívat z Neratovic přes Újezdec" řekl mi mladík pod sloupem. Prý to viděl v nějakých novinách a snad i nějaké noční fotky. Lampy jsem sice u mostu viděl, ale osvětlení mostu mi moc jasné není. Byl by to jistě důvod i k nějaké další podvečerní návštěvě, kdyby ty fotky člověk viděl.

Lávka je stavěna na šířku vozidla s nosností do 3.5 t a z obou stran tomuto provozu uzamčena.




Vydal jsem se hned za mostem podle řeky, protože jsem tudy ještě nikdy nejel.



Vltava tu opravdu není moc hluboká. Vzpomínal jsem na léta 1980 a 1990, kdy jsem se tu po ní svezl z Veltrus domů do Rybáří v gumovém člunu. Trvalo to tuším čtyři hodiny.



Dojel jsem až do Dušník nad Vltavou, a protože jsem se zase vypravil na cestu pozdě, tak bylo potřeba otočit. Ovšem k této chmelnici jsem musel z nostalgických důvodů dojet. To už tak bývá, že člověk jezdí kolem objektů, kde něco prožil a někdy i trošku dále od domova.

Tuto krásnou mapu seženete tuším v mělnickém TIC.


Bukol.


Není to nádhera. Chválím projektanta, že nevolil z žádné strany přímý rovný nájezd a místo má tak své genius loci.

Závěrem snad jen to, že ten okruh do Dušník nad Vltavou měřil 30 km. Úspěšný vstup do dalšího pracovního týdne.