Dne 11. 11. 2011 v 11 hodin dopoledne se narodil web Soutok. Nechci dnes psát něco, co jsem tu psal už mnohokrát. Svého času velmi sledovaný web s denní trojcifernou návštěvou leckdy i pod jednotlivými články, který možná měl tak trošíčku na svědomí skutečnost, že později ožila i víkendová informatika veřejných oficiálních médií. I sám jsem později o víkendech přinášel reportáže z akcí, které ještě leckdy ani neskončily, nebo byl i u něčeho neobvyklého a leccos i propagoval, ale nově příchozímu období facebooku to v jistém smyslu konkurovat nemohlo.
Je to až k nevíře, že tu píši už 13 let. Za tu dobu tu vzniklo asi 2 500 článků, do magického milionu návštěv mnoho nezbývá a jsem rád, že jsem byl zkrátka u toho. Prožil jsem toho za tu dobu hodně a hodně se toho také změnilo. Na začátku byl třeba obrovský pivařský boom. Vznikaly různé minipivovary a takový pivní festival v Kokořínském Dolu vedle hospody U Grobiána míval pravidelně obrovskou sledovanost reklamní i reportážní. S Martinem Klihavcem jsme se dokonce náhodně setkali v bývalé varně pivovaru Lobeč při křtu knížky vraňanských autorů Pivovary Mělnicka v roce 2016.
Povodně snad ani zmiňovat nemusím, a také dnes vynechám některé vyhlášené historické události významných osob, nebo návštěvy středověkých sklepů, či populární MJ 50, ale podívejme se na další boom, který patřil nostalgické železnici. Snad nikdy nebylo na mělnickém železničním nádraží tolik lidí, jako když měla přijet v rámci nějakého výnamného dne parní lokomotiva. Když pominu ročníky akce Audience u císaře Karla I. , kdy k nám zajížděl asi na 30 minut nostalgický vlak ze Staré Boleslavi, tak pak to byly jednoznačně každoroční oslavy ve Mšeně ( Léto s párou, Na Kokořínsko s párou), kterým předcházely oslavy výročí ,, Mšenky" v letech 1997 a 2007. Nakonec to byl i boj za záchranu lokálky.
Když už jsem zmínil železnici, tak proběhl i boom ve veřejné dopravě. Dnes mohou lidé cestovat na různé výhodné jízdenky i především hojně užívané jízdenky regionální ( PID, DUK), o čemž se mladým rodinám v 90. letech až do roku 2004, kdy vznikla na dlouho jen tehdy pokroková Skupinová víkendová jízdenka SONE+ ani nezdálo. Heslem doby tehdy bylo, že nám nikdo nic nedá a musíme se sami postarat, jak si ještě mnozí pamatujeme z výroků exprezidenta Václava Klause. Jiný předseda ODS, kterým byl Miroslav Topolánek zase prohlásil, že pokud se někdo neuživí v České republice, tak se přece může odstěhovat třeba do Austrálie, kde bude mít možná více štěstí.
Osobně si pamatuji, že na jízdenku Libnet ( Liberecko, část Saska a Polska) jsem jel prvně až v červenci 2011 a od roku 2014 tu máme konečně skvělou Jízdenku na léto, která však bohužel rok od roku degraduje. Ne snad, že by byly ČD ve službách i komfortu cestování horší, ale jsou zkrátka o něco dražší, a tak přenechávají podle požadavků zákazníků různým společnostem jednu trať za druhou. Cestující pak může srovnávat, třeba i nadávat, ale co se jednou prodá, to už se špatně získává zpět.
Integrace dopravy přišla na Mělník ještě později, a tak ta moje generace, která měla v 90. letech mladé rodiny měla v lecčems smůlu, že něco už nebylo a něco ještě nebylo. Dnes už jsme mnozí v našem věku nuceni hospodařit se silami, které musíme rozložit mezi stále náročnější koloběh pracovních povinností s různými věčnými novinkami provázejícími celou společnost a jakési osobní volno s náznakem rekreace.
Po pivním a dopravním boomu musím zmínit i éru facebooku, který tu hodnotit nebudu. Na to má každý svůj názor zrovna tak, jako třeba na nějaký komunitní web, nebo nějaké elektronické veřejné, či novinářské médium a je to téma příliš obšírné. Nejlepší jsou vždy osobní zkušenosti. Nakonec si dovolím zmínit takový celkem významný historický rok 2019, který podle leckoho je takovou hranicí mezi nadějným rozkvětem společnosti vzbuzujícím u lidí úsměv i dobrou náladu a tím, co vedlo k určité blbé náladě a tu společnost v lecčems rozdělilo.
Na jedné straně krásné a třeba 10 let staré zážitky z různých společenských akcí, za jejichž vyvrcholení tady na Mělníku považují někteří lidé období, kdy jsme tu měli obří akci dokonce s mezinárodní účastí v podobě Mělnického okruhu, a na straně druhé období, které nám tu rozpoutal covid-19. I když už dávno není rozhodně tím hlavním téma, tak pořád ještě nemůžeme ani náhodou říci, že by se ty temné mraky aspoň trošku nějak rozplynuly, protože to napětí ve společnosti z mnohých jiných důvodů je a nejen u nás v republice, ale všude ve světě.
Mnohdy za tím stojí právě i hlavně média, ke kterým dnes máme technicky blíže, než v časech bez internetu, a která zveřejňují někdy až udivující myšlenky, nebo i návrhy nejrůznějších zákonů. Ovšem, zatímco starší generace je lačnější po nejrůznějších zprávách z mnohých médií, tak mnozí mladí na leckterá naše média rezignovali a mají svůj svět, kde hledají zábavu a zájmy Podle některých se musí přece vše jednou nějak změnit, jen se neví kdy. Tak toto vše se tu odehrálo za těch 13 let, co tu píši Soutok. Je toho dost, co ?
Také se vám stává, že vás krátkodobě přepadne nějaké nadšení po určitém hobby ? Myslím, že je to dobrá ukázka toho, jaký vliv mohou mít média na lidi..
Teď vynechám notorické vzpomínky na vynikající poznávací seriály s názvy Rozhlédni se člověče ( 1998), Zpět k pramenům ( 2005) a Paměť stromů ( 2003) s Luďkem Munzarem a podívám se na něco jiného .O několik let později se na našich obrazovkách objevil seriál, kde společensky známé osobnosti za pomoci odborníků pátrali po svých předcích. On to nebyl snad jen jeden seriál, ale mnoho lidí ovlivnil.
Bohužel se dá říci, že propaganda předběhla tehdy možnosti. Zatímco neskutečně rozsáhlé území pod kontrolou SOA Litoměřice bylo již zdigitalizované, tak Středočeský kraj se teprve jen pomalu roky digitalizoval. I tady platí, že sejde z očí, sejde z mysli a nakonec člověk viděl, že ty zápisy mnohdy nebyly potřebně vyplněny, nebo byly naškrábané. Není tu nyní místo se rozepisovat o tom dalším.
Pak to byl seriál o architektuře s názvem Šumná města s Davidem Vávrou z roku 1995. Sám jsem tehdy skoupil prodávaná DVD a matně si vzpomínám na jednu vilu někde na Karlovarsku, kde snad dokonce bylo pod prosklenou podlahou jakési akvárium. Nevím, seriál bavil, ale zdaleka nejsem ani špetkou takový nadšenec, jako pan Karel Lojka, který vystudoval Střední průmyslovou školu stavební. v Mělníku.
Ačkoliv mám v knihovně těch knih a knížek o Mělníku již opravdu hodně a nesmím opomenout počin paní Renaty Špačkové z 90. let s názvem Mělnická zastavení I, tak musím připomenout, že ještě žádná kniha se tolik nevěnovala architektuře mělnických vil i životům jejich majitelů, jako právě kniha Martina Klihavce a Karla Lojky s titulem Velký Mělník I. Ještě žádná kniha se nikdy tolik nevěnovala proměnám nejrůznějších domů i obchůdků, jakož osudům jejich majitelů.
Svoji kapitolu tu mají pochopitelně české královny, ale také nejrůznější umělci i podnikatelé, a tak jsme skutečně svědky neobyčejných příběhů i případných zajímavých majetkových zisků jinde v republice mimo Mělník. I dnes se najde plno lidí, kteří se během života osmkrát stěhovali, což je pro nás, kteří tu žijeme celý život až k nevíře.Pro někoho může být šokující i věta, že lékařku Annu Bayerovou žijící v dětství v mlýnu Mlčeň ( Kokořínský důl) zdejší krajina nijak neokouzlila a stěhovala se za svými zájmy.
S téma migrace do zahraničí, nebo i stěhováním po republice se člověk setká nejednou za život, a protože máme opravdu krásnou republiku, tak i to může být téma k osobnímu zamyšlení. Máte rádi staré české veselohry z doby protektorátu ? Pak jste se jistě možná podivili tomu, že právě v tomto smutném i nervozním období, kdy šlo o život, vznikly opravdové pecky, kterým se naše generace směje dodnes a známe i leckteré hlášky z nich nazpaměť.
Jedním z těch oblíbených filmů je také titul Příklady táhnou. Tam ztvárnila jednu z hlavních rolí půvabná herečka Stella Májová. Ve filmu zazní dvě nádherné melodie, o kterých jsem tu psal již v článcích níže.
Bylo pro mě pochopitelně potěšením i překvapením zároveň, když jsem se v knize dočetl, že budoucí herečka vyrůstala také na Mělníku. Odpusťe mi, ale tento odkaz níže sem prostě musím dát. Snad i proto, že i já plul v mládí několikrát vodu a poznal tu romantiku prožitku na ní i v její blízkosti.
Závěr knihy patří tzv. bonusu, který je sestaven z vyprávění děděčka pana Lojky, který nám poutavým způsobem přibliží život ve skuhrovském hospodářství v roce 1905 s důrazem na tehdejší smysl pro tradice a nakonec i své vlastní prožitky Karla Lojky z mládí. Nesmíme zapomínat, že tehdy žádná televize a ani rádio nebyly a lidé si tu kulturu vlastně regionálně tvořili sami. I tady jsem našel jistou paralelu, či vzpomínky na své mládí v 70. letech 20. století. Zůstaňme aspoň u té, kde pan Lojka vzpomíná, jak v 60. letech 20. století pálili nad Skuhrovem Jidáše. Více raději neprozradím, aby někdo neřekl, že tu snad píši nějaký knižní výtah.
Jsem tedy poctěn, že jsem vyrůstal ve čtvrti, které se tato tradice také týkala, že jsem také koukal na ohně zmíněných obcí, občas docházelo i k přátelským návštěvám a ten posun techniky za těch 10 - 15 let tu prostě byl. Vznikaly tzv. černé skládky, kde nechyběly občas i nějaké pneumatiky či lahve od laků značky Lybar, a to vše jsme s oblibou pozorovali aspoň nějaký čas bouchat, nebo i čadit.
Na konec jsem si nechal město samé i jeho podniky, které jsou v knize zmíněny. Tam není co dodávat. Autoři vtipně vybrali fotografie, které mluví a říkají čtenáři : ,, Vzpomínáš, jak jsi o nás četl v brožurách a knihách od Renaty Špačkové, Jana Kiliána, Ludvíka Bóhma, nebo Františka Purše ? Jak jsi se těšil z krásných pohlednic, fotografiíi i o nic chudšího zajímavého textu Martina Klihavce a Karla Lojky ? Tak právě tyto černobílé fotografie s určitým genius loci ti to nyní připomínají." A nemohu ani zapomenout na takové pěkné věci, jako je knížka Mělnický uličník, Květen 1945 na Mělnicku i třeba nejmenovat Josefa Karníka a autory průkopnické obrázkové literatury současnosti v knize Na Mělníku.
Beru tedy jen úzce prodejnou legální literaturu ze své knihovny, ač ji předběhla éra reprintů pohlednic, které vydával MOOS ve spolupráci s RMM a městem, nebo i mezi lidmi dříve šířené nejrůznější materiály z oblasti historie, jejichž elektronická životnost je pochybná. Na Mělníku ten hlad po historii a fotografiích ze starých časů byl prostě vždy obrovský. V jednom nedávném článku jsem zmínil, že tentokrát nebudu jen chválit. Je třeba si říci, že každá práce má své pozadí, které mnohdy čtenář vůbec nevidí. Čtenáři nevědí, že autory třeba někdy i tlačí čas, mají spoustu dalších starostí i svoji oblíbenou parketu. On chce prostě správná data. Když je má, je spokojený, když je nezná, tak také, když objeví chyby, tak může přijít i rozpačitost a snad i vztek..
Knihy Velký Mělník se toto vůbec netýká a nakonec i loňská kniha Kokořínsko známé i neznámé od jiných autorů je mi určitou modlitební knížkou ve smyslu, že je i jen v naši blízkosti krásně a jistě přijde i hezké počasí a lepší část roku. Přesto se můžete níže podívat, co se může stát, když autory knihy baví hlavně jen něco z toho, co dávají dohromady a zcela vypadne korektura i toho mála dat, do kterých se autorům očividně nechtělo.
Svět literatury je také svět. V roce 2007 jsem přijel do Mšena na oslavy 110 let trati Mělník - Mšeno - Dolní Cetno. a spatřil jsem, že se k výročí prodává zase nějaká brožura. Zamnul jsem si ruce nad novotou, ale brzy jsem vystřízlivěl. ,, Paní,ale toto se prodávalo před deseti lety ve Skalsku " říkám. V paní bouchly k pobavení kolem stojících lidí saze a rázně prohlásila : ,, Nejhorší jsou právě takovýhle šťouralové ! "
V knížce Velký Mělník 1 jsem objevil možná pro většinu lidí malou a až možná bezvýznamnou historickou mýlku v datu v jedné kapitole, ale Martin Klihavec, ač není profesionální spisovatel a je skutečně obdivuhodně pracovně vytížený, tak mi přislíbil ve druhém dílu,ktery tu zřejmě bude za rok nápravu. Je to ukázka toho, že mnoho věcí není o profesích a funkcích, ale o přístupu člověka k věcem. A za takový přístup tu Martinovi ještě jednou rád děkuji.
Mějte se pěkně a hezký víkend !
