neděle 29. září 2024

Tento víkend se nese v duchu významných historických dat pro Českou republiku. Rozhledna na Vrátenské hoře bude slavit přesně za měsíc 25 let od svého slavnostního otevření.

 



Přátelé, včerejší den se nesl ve znamení svátku, který je označen tak, jako Den české státnosti. Soutok se naposled účastnil slavností ve Staré Boleslavi loni a tehdy sem přišel dokonce s třídílným seriálem plným fotografií.




Byl jsem v Boleslavi na slavnostech i předtím, což mi umožnilo shlédnout prakticky všechny možné relikvie, které tu bývají vystavovány a  máte vše v dalších článcích, nebo také naposledy jsem sem aspoň k řece Labi zavítal na jízdním kole na začátku měsíce srpna v článku ...


Byl jsem tedy na vážkách, zda mám slavnou pouť navštívit také letos, ale usoudil jsem, že to chce změnu a situace mě k ní doslova nutila. Každý řidič ví, že jakékoliv auto musí nejdéle  jednou za měsíc ujet aspoň 50 km, aby se dobila přirozenou cestou autobaterie. A když už mám jet někam autem, tak si to především užiji po našem krásném Kokořínsku, na které poslední dobou nemám z různých důvodů nějak moc času.


Truskavna leží Kokořínu nejblíže.

Druhým významným historickým datem je podepsání Mnichovské dohody dne 30. září krátce po půlnoci. Schůzka v Mnichově začala již 29.9. 1938 bez nás o nás za účasti vrchních představitelů evropských velmocí.


Mnichovská schůzka směřovala nejprve k poměrně velké ztrátě území ve prospěch Říše, a po noci ze 14. na 15. března 1939, kdy přijela do Prahy německá vojska, také k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava dne 16. března 1939.

Dnes jsou hranice něčím, co mnohdy zejména se sousedními státy nijak zvlášť neřešíme. Mládež zde velmi často užívá ke komunikaci anglický jazyk a různé historické vazby ani nijak neřeší. Pro nás starší jsou hranice vždy určitou posedlostí. Nejsou to jen historické vazby, ale jsou to místa, kde již lidé prostě mluví jinou řečí, mají jinou kulturu a platí tu jiné zákony, jiná platidla a třeba i další různé odlišnosti.

Protože si snad s tou historií možná i více hrajeme, tak není divu, že jsme třeba určitým způsobem pyšní i na to, že právě tady u našeho města, se na vytyčeném místě krásným  rozhraničníkem, nebo milníkem nacházela historicky tak důležitá hranice. Zároveň žasneme nad tím, že to bylo místo vzdálené jen něco málo přes 30 km od dnešního středu Prahy, ale opravdu tehdy zasahovala značná část populace takzvané německé menšiny hluboko do našeho území.


Výklenková kaple sv. Jiří na významném výškovém bodě okresu.

Zajímalo mě v minulosti, kudy tedy probíhala ta protektorátní hranice zejména v našem okrese a štěstí mi celkem přálo. Pokud sem chodíte častěji, tak víte, že je tu řada materiálů k téma. Je tu pod odkazy například  s titulky výpravné video, které dovede zájemce z centra Mělníka krásnou pěší procházkou až k milníku na kdysi významnou hranici. Máme tu i odkaz na nejpodrobnější mapu našeho okresu v době Protektorátu, a abych předešel případným problémům s autorstvím, tak jsem tu hranici v dalším článku zase popsal na úrovni průběhu okresem.

Související odkazy vás dovedou k výše zmíněnému materiálu :





Krajina je tu na Kokořínsku prostě všude pohádková.

Jednou jsem tu napsal, že některé výlety přináší i vedlejší produkt, který lze nějak zpracovat. Když jsem jel začátkem měsíce září na Nedvězí, tak jsem současně pomýšlel na něco, co si právě nyní prohlédnete.

Protože mám rád mapy, tak jsem si uvědomil, jak moc se tvarem podobá protektorátní hranice v našem okrese hranici CHKO Kokořínsko - Máchův kraj. Zatímco hranice CHKO zasahuje takovým výběžkem přes státní silnici do České Lípy až k městečku Úštěk a k obcím Zahrádky, nebo Kravaře, tak svůj výběžek měl i Protektorát v našem okrese. Najdete ho v protektorátní mapě severozápadně od obce Kokořín.

V tom výběžku byly tři obce, které zůstaly na našem území, a to sice Truskavna, Březinka a Šemánovice. Pokud vyjedete z Kokořína směrem na obec Jestřebice, tak již brzy uvidíte na takovém vyvýšeném místě ( 348 m.n.m.) stodolu a za ní výklenkovou kapli s motivem sv. Jiří. Podle protektorátní mapy, se i logicky zdá, že právě tady opouštíme protektorátní území, ale po celou dobu i podle ročního období, než začne silnice padat dolů do obce Jestřebice, tak pořád ještě můžeme koukat do míst, která nám tehdy Německo na základě zřejmě různých dialogů a snad i převahy české národnosti v těchto národnostně smíšených obcích velkoryse zanechalo.


Ostatně, je to myslím hezký pohled na naše vesničky i v době, kdy odtud veškeré hranice zmizely, a kdy nám les moc nedovoluje spatřit prostřední z nich.
.

Šemánovice byly nejsevernější obcí této části našeho okresu.


Kostel sv, Jana Nepomuckého v Šemánovicích  prosvítá mezi stromy již jen kousek před svažováním silnice do obce Jestřebice. Vesnici proslavila především restaurace  Nostalgická myš, kam zval své hosty Ondřej Suchý, jenž je bratrem známého spoluzakladatele divadla Semafor Jiřího.





Vůbec nejlepší je, když vám vše zapadá tak, jak si přejete. Rozhledna na Vrátenské hoře je zrovna tak daleko, jak autobaterie potřebuje :-). Sice vypadalo sobotní počasí na Mělníku všelijak, že to snad ani občas ven netáhlo, ale ukázalo se, že se výlet vyplatil. Na tamním parkovišti se odehrála zajímavá věc. Někdy ve 13.38 hodin tu nestála skoro žádná auta, ale už v 16 hodin tu bylo skoro plno. Kdo nepřijel, tak mohl trošku litovat, protože počasí zajímavě kouzlilo a občas skrze mraky něco osvítilo. Navíc nebylo vidět jen na krátkou vzdálenost, ale ukázalo se, že se blíží doba, kdy bývá vidět celkem slušně.


Pro mě má tato hora i její rozhledna zvláštní kouzlo. Když někde strávíte kus významné části života, tak to má vždy něco do sebe. Dnes tu kromě úchvatného rozhledu testuji i rozhlasové vlny FM pásma, případně DAB+ pásma, ale před 25 lety i více jsme se tu s kolegou od hobby věnovali tzv. CB - pásmu ( 27 MHz). Bylo to období, kdy mobilní telefony měli jen šéfové firem a tzv. občanské radiostanice, či vysílačky užívala určitá část národa k hovorům, ale i k povelům.

,,Jano, už jedu domů, tak mi otevři vrata" zněla mnohdy věta řidičů. Jindy se zase třeba dvě ženy bavily o nějakém receptu, nebo na jiném kanálu probírali pánové technické věci, než je vyrušil řidič kamionu s žádostí o rady o projetí městem, či hledání nějakého podniku. To vše probíhalo na přelomu milénia.


Dobrou zábavou však byly páteční a sobotní výlety na kopce, kde si lidé zprvu jenom tak pro zábavu dělali různá spojení. V praxi to vypadalo třeba tak, že někde na kopci jménem Kozákov ( u Turnova), se sešlo třeba i 20 lidí, kteří si tu pekli buřty, popíjeli a jeden z nich pracoval s mikrofonem. Expedice si dala nějaký název, hlásila na jakém je kopci a nabádala ostatní zájemce ke spojení. Ti se ohlašovali svojí volačkou, která se skládala z nějaké přezdívky, či vlastního křestního jména a místa bydliště.

Čím byl účastník vzdálenější, tím větší radost to obvykle byla, ale vítán byl každý. Také jsem jednou doma slyšel větu z jednoho kopce v Jizerkách : ,, Páni, to je bomba, tak tu máme Znojmo !!! " To se později změnilo v regulérní soutěž, která dostala název CB - liga a v níž se hrálo již o pohár ČAK ( Česká asociace klubů). Nebyla to ale samozřejmě žádná povinnost, se hlásit do různých soutěží, kterých bylo několik. K oblíbeným patřila například i akce Rozhledny, kam se posádky přihlašovaly s předstihem tak, aby je pořadatel mohl do etapy začlenit a i tak se někdy ještě nějací zájemci na poslední chvíli dostávali do akce, jako odbočné rozhledny od hlavní, kam se posléze štafeta zase vrátila.


Vyjímkou nebylo ani skoro 70 přihlášených rozhleden a 40 minut akce, kdy každý řekl něco o rozhledně, o posádce a ve druhém potvrzovacím i rekapitulačním kole pak ohlásil, jaké rozhledny byly na místě slyšet. Těm byla přidělena pro lepší a rychlejší rekapitulaci i čísla. První kolo bylo obvykle v půlnoci ze soboty na neděli v nejdelší letní den roku a druhé v jednu hodinu. Zbylý čas užívaly posádky k zábavným, nebo i soutěžním spojením, či se prostě oddávaly relaxu  někde u ohně a občas si zpestřily vysíláním.

Nedílnou součástí těchto akcí pak byly tzv. CB -srazy, kde se někdy i setkávaly neuvěřitelné počty lidí. Sám jsem byl například několikrát ve Sloupu u České Lípy v kempu, kde se sešlo i 300 lidí od Šluknova po Prahu. To se vyplatilo podnikatelům s jídlem, když si mohl každý vybrat ze dvou chodů včetně polévky. Tady měl každý cedulku na prsou, aby vás každý jednou poznal, pokud vás už náhodou neviděl třeba v jediném celorepublikovém časopisu, který se tehdy prodával i na Slovensku.


Co si lidé říkali ? Co je napadlo. Doma jsem třeba naladil v sobotu v půlnoci takzvané kolečko, které se jmenovalo Noční můry a startoval ho pozdravy jakýsi Jožka Varnsdorf, který předal štafetu na dalšího místního účastníka. Když se ozval Rumburk, tak jsem náznakem jednoho účastníka zaslechl. Samozřejmě, že naprostou většinu přenosu jsem neslyšel a šlo o takový místní několikaminutový program, který většinou byl takovým rituálem zejména seniorů v penzi a konal se pod různými jmény v různých časech v různých koutech republiky.

A tak jsem tak na tom srazu koukal na cedulky, když jsem spatřil volačku Delta Rumburk. Říkám : ,, Člověče, já Tě v sobotu slyšel." Byl to kluk v mých letech tehdy kolem čtyřicítky. Domluvili jsme se na čase i na kanále, kdy to na sebe večer zkusíme. Museli jsme konstatovat, že z bydliště do bydliště to bylo spíše náznakem, ale to jsme si řekli právě až další sobotu, když jsme na Vrátenské hoře s kolegou bojovali o další body CB -ligy.


A tak mi tam vždy ožijí ty vzpomínky na časy, kdy rozhledna ještě nestála, ale i na ty, kdy jsme chodili v noci do ochozu porovnávat stanoviště, nebo se jen tak během noci kochat výhledy do měsícem ozářené krajiny, kde občas bylo možné spatřit i několik ohňostrojů v různých směrech. Bylo to 125 schodů stejně tak, jako dnes, kdy už jsem o 25 let starší.

Promiňte, ale to bylo emočně v této komunitě tak silné období, že jsem jednou dokonce v žertu slyšel větu, že by nám tam měli postavit sochy :-). Dnes tedy koukám, jestli třeba nepřilétne FM signál nějaké stanice z tzv. východního Velkopolska a můžete to klidně zkusit na severním okraji lesa, ale to již je spíše komornějšího rázu, byť to občas přes net s podobně zaujatými lidmi probíráme. Taková srdečná atmosféra, jaká tu byla před 20 - 25 lety na CB - stanicích, se už nikdy nevrátila.


V neposlední řadě mám však tato místa rád i z pozice turisty a romantika. Na závěr tedy několik snímků z poslední soboty a vězte, že Canon začal při přibližování objektů stávkovat. Snad mi to ani líto není, protože tento automat byl velký omyl a již ho ve své době překonal v kvalitě fotografie nejeden mobilní telefon, byť ty běžné neumí přitahovat panoramata před zahájením focení a nedokáží tak přitahovat vzdálené objekty, jako foťáky.

Dalším turistickým pozitivem pro tuto rozhlednu je fakt, že v sousedství se nachází vesnická památková zóna Nosálov, ale hlavně v obci Lobeč v prostoru bývalé varny zdejšího pivovaru prosperuje restaurace s možností nákupu piva v pet lahvích přímo z pivovaru. V Lobči je také významné muzeum Eduarda Štorcha, které je v budově staré školy velmi působivé a i z něj je tu někde článek.

Hezký zbytek víkendu a pokud také trpíte bez příčin tradiční nedělní depresí, tak to zkuste hodit nějak za hlavu, užijte zbytek neděle a úspěšně vstupte do 40. pracovního týdne.



























úterý 24. září 2024

Mělnický osvětový okrašlovací spolek MOOS vás u příležitosti 20 let činnosti zve na výstavu. Říjen v Lysé nad Labem odstartuje výstava Podzimní zemědělec.

 


Přátelé, rýmička to je sviňa. To jde vše jen s určitými problémy i nechutí a zkazí to doslova několik dnů. Ovšem, kalendárium jde dále a ačkoliv se tu čtou hlavně starší články k různým jakoby snad někdy i aktuálním téma, tak ono to občas nějakou tu novinku chce. Věřím, že teď snad se zájmem aspoň občas sledujete dění, která doslova hýbou atmosférou v republice, ale aspoň symbolicky sem něco dnes dám.

Už za týden tu máme říjen, a to je přesně datum, kdy bude ve Státním okresním archivu Mělník zahájena výstava k 20 letům činnosti MOOS. Psát by se toho dalo moc. Vždyť si stačí vzpomenout na všechny ty Dny otevřených dveří od roku 2004, kdy jsme navštívili obranné městské bašty, středověké sklepy, kostely a mnoho dalšího, včetně řady publikací a nejrůznějších suvenýrů. Stačí si vzpomenout zejména na populární jednodenní otevírání privátních středověkých sklepů pro veřejnost, prodej homolí cukru ke 150. výročí cukrovaru, speciální vánoční pohlednice, městské betlémy, vystřihovánky, nebo hry pro děti v době covidu - 19 o Mělníku.

Není to v posledních mnoha letech jen zásluha aktivity předsedy MOOS Martina Klihavce, ale všichni, kteří se nějakým způsobem na tom dění od samého počátku podíleli, tak si samozřejmě zaslouží určité uznání. Jak jsem psal výše, tak rýmička je sviňa, a tak více již jen na plakátu. A aby toho nebylo málo, tak se ještě podívejte, jak rozjedou říjen v Lysé nad Labem na výstavišti, kam je z Mělníka pěkné, levné i rychlé spojení. Pohodový týden !





sobota 21. září 2024

Mělnické vinobraní 2024. Snímky ze sobotního poledne. Opět menší. Je to ještě vůbec to kdysi mediálně v televizi proslavené Mělnické vinobraní ? Na fb mělnické historické skupiny, se objevily snímky z roku 1987.


Letos snad prvně nebyly ve Fibichově ulici atrakce a sloužila, jako vždy především autobusové lince číslo 369 z Prahy do Mělníka, jednou za dvě hodiny až do Štětí a zpět. Nevzpomínám si, že by to už loni bylo stejné.

Biologické hodiny člověk nezastaví, ale jedno se asi za těch půl století, co tam minimálně někteří už chodíme nikdy nezměnilo. Hodně lidí z Mělníka se dívá do programu Mělnického vinobraní a podle toho se rozhoduje v posledních letech  k návštěvě placené zóny. Zatímco mně už dnešní vystupující mnohdy nic neříkají, nebo snad někdy i ano, ale již tam chybí ta chuť účasti, tak lidé mladší už kolem 55 let si ještě něco najdou.

Nicméně se již několik let mezi lidmi šíří taková štiplavá pověst, že program  prý vybírá jakási vnučka nějakého radního a ti starší pochopitelně poukazují na hudební osobnost Jaromíra Tůmu, který sem díky své minulosti a kontaktům dokázal na sklonku prvního desetiletí nového milénia, či ještě chvíli i později dostat jisté hudební pojmy.

A tak se letos vtipně stalo, že kvůli údajně prý štíhlému lepšímu pátečnímu programu si někteří vzali na pátek i dovolenou, aby byli v centru města ještě před oficiální zahajovací hodinou a ušetřili tak už poněkud nekřesťanské peníze za taková vystoupení interpretů prý spíše z nouze, co program nabídl. Mě sem v posledních letech obvykle dovedla v sobotu před polednem do neplacené zóny určitá zvědavost, spojená s několika fotografiemi pro web a v neposlední řadě i klasické pouťové pamlsky, o nichž bude ještě řeč.


Tedy, letos jsme tu měli vůbec zajímavou situaci, protože nejen že se během vinobraní konaly na několika místech v Mělníku krajské volby, ale mnozí jsme překvapivě v blízkosti budovy soudu zjistili, že snad prvně v historii Mělnického vinobraní v našem životě je Fibichova ulice zcela bez pouťových atrakcí a slouží především hlavně autobusové lince číslo 369. Nezkoumal jsem, zda třeba i mimořádně sem jede něco dalšího, aby lidé nemuseli pěšky až třeba na autobusové nádraží Radní tak chytře nemuseli řešit situaci tak, jako v minulosti, kdy autobusy dočasně odjížděly od kulturního domu z mobilních stanovišť, ale u pamětníků to vzbuzovalo jisté rozpaky.

Je to ještě pořád to  i televizí kdysi po celé republice proslavené vinobraní, které mívalo i mnohem větší rozlohu ? Vždyť v takových 70. letech 20. století si matně vzpomínám, že některé stánky stály v Pražské ulici ještě poblíž nemocnice, a také v Krombholcově ulici končilo vinobraní až někde v blízkosti té velké křižovatky pod sídlištěm Střed.


Ostatně, zavítal jsem dnes  při snídani na stránky mělnické historické skupiny a díky jistým vystaveným snímkům pražského fotografa Karla Bucháčka ( 1932 - 2008) jsem spatřil neuvěřitelné snímky z Mělnického vinobraní 1987, kdy jsme někteří prožívali ta nejlepší léta, jak se říká.

To vše mi tedy probíhalo hlavou, protože to tak prostě je, že jak stárnete, tak se ty vzpomínky nabalují a na rozdíl od mladé generace bez zatím určitým způsobem prožité minulosti už prostě pořád něco srovnáváme a hodnotíme. Zdůrazňuji to spojení ,, určitým způsobem", protože on má člověk v mládí dost zážitků, ale ve vztahu k relativní současnosti doby.

Je tedy pravda, že když se kdysi někdo opil tak, že o sobě skoro nevěděl, polehával na lavičce, nebo v dece na zemi, což nebyla dříve i díky cenám alkoholických nápojů žádná složitá věc, tak se mohl i nedobrovolně svézt dopravou veřejné bezpečnosti VB do kokořínských lesů na zdravý vzduch. Pokud ten člověk nedělal nějaký bordel a byl snad jen prostě společensky unavený, tak ho snad mohl někdo i politovat, ale prostě se to tak řešilo a musel s tím každý počítat, že i to se může občas stát a podle toho se zařídit..


Nevím, jak se to vůbec stalo, ale už ve čtvrtek odpoledne jsem náhle dostal chuť na pouťové cukrovinky. Neřekli byste, o kolika potravinách i pamlscích přemýšlím, zda před mnoha lety nebyly lepší a nejsem sám. Už hodně lidí mi řeklo, že se dříve dalo koupit i v leckteré samoobsluze několik salátů, které jim mnohdy chutnaly lépe, než ty dnešní, a než přišla občasná náhražka v podobě cuket místo okurek. Prý jsou dnes některé ty saláty i dost odbyté a vyrobené tak nějak nahrubo.

Podobné je to i u pouťových cukrovinek. Když jsem dnes obcházel ty stánky s cukrovinkami, tak to bylo vše, jako přes kopírák. Jak sortiment, tak i ceny. A to si prosím mimochodem představte, že podstatou podnikání bylo za časů našich otců být levnější, než je konkurence. Jenže i tady mám pocit, že, jak zpívá bývalá populární česká zpěvačka Naďa Urbánková píseň .. ,,Mám ráda žužu", tak i tady se to nějak šidí. Tedy, nikoliv cukrovinky v obchodech, ale ty pouťové asi ano.

Takové žužu hadi tří barev ze 70. let byly zcela jiné kvality, než ty pozdější. S těmi jsem tedy skončil již dávno, ale nyní podezírám i ty tří a pětibarevné žužu rolády, že jsou čím dále měně sladké. Poslední hitovkou našeho dětství byly tři různě barevné plastové želatinou plněné pulitříky ( červené, zelené a žluté pivečko) imitující pivo. Ještě snad před třemi, nebo pěti lety, se prodávaly tak, jako kolekce v sáčku a celkem za přijatelný peníz asi 30 Kč,


Nejsou nijak velké, spíše takové větší jednohubky, ale již posledně byl docela problém je oddělit od těch půlitříčků. Letos jsem zažil překvapení.


Bylo mi divné, že vůbec nejsou zabalené po třech v  nějakém celofánu, a protože je líná huba holé neštěstí, tak jsem se informoval. Je to prý takto na kusy a jedno vámi vybrané a nezabalené pivo, které pak zřejmě do nějakého sáčku obdržíte, tak již má prý cenu 20 Kč :-). No, nějak mě to všechno ironicky pobavilo, protože je prostě spousta věcí, které jdou opravdu od 10 k 5 ti, a to jde v tomto případě relativně o maličkosti.

Aby nedošlo k mýlce. Těch míst, kde prodávali navíc ke zmíněnému sortimentu včetně cukrové vaty i tato pivečka moc nebylo. Tato na snímku se zdají dokonce 30Kč za kus, ale jinde mi paní řekla na můj dotaz 20 Kč za kus.
Čert vem třeba i těch 60 Kč za tři kousky, ale když si vezmete to množství, kvalitu i přístup a k tomu i trošku vzpomínek, tak ani nemáte chuť. Tak jistě, ti mladší už to jinak neznají a třeba to i tak berou, že to vše má tak být, jak to je.

Více času jsem opravdu vinobraní již nevěnoval. Nicméně jsem rád, že jsem tu opět prošel a i další rok ho navštívil. Vždyť s vyjímkou povinné dvouleté vojenské služby jsem tu neměl  od dětství  snad jedinou absenci. O Mělnickém vinobraní jsem tu napsal několik článků, kde jsem i vzpomínal, kde stávaly tradičně jaké atrakce, kdo tu vystupoval i nějaké postřehy, a tak si dovolím vás ještě dnes pozvat na několik fotek.


V minulosti jsem sem dal několik ohňostrojů, bývaly tu i různé vstupy, fotky vystupujících a nakonec i fotky průvodu. I ten měl letos úspornou náhradní trasu kvůli práci ve Fričově ulici a prostě jsem ho vypustil. Dnes však žijeme v době mnoha fb a jistě si prohlédneme plno snímků tam, pokud bude zájem. Pěkný zbytek víkendu ! No, možná, že ta žužu roláda není tak špatná :-).