Pískovnu Baraba u Mělníka dnes znají místní lidé především ze dvou důvodů. Jednak je to místo, kde je možné v teplých dnech roku provozovat takzvané přírodní koupání na vlastní nebezpečí, a pak je to hlavně zajímavý rybářský revír, kam byly dokonce i dodatečně vysazeny ryby. Hloubka se zde uvádí 2-8 metrů a plocha cca 2.9 ha. Ačkoliv v její blízkosti probíhá silnice číslo 246 z Mělníka do obce Cítov a dále do Roudnice nad Labem, tak hlavní příjezdová cesta je od obce Vlíněves, a proto se ji také někdy říká pískovna Vliněves.
Jenže, některé lidi také zajímá, jak přišla pískovna ke svému jménu, kdy se tu těžil štěrkopísek a zda je pravda, že i tady stanula noha římského vojáka. Než vám na to odpovím, tak mi dovolte osobní vzpomínku. Nedaleko odtud probíhá také veledůležitá železniční trať z Prahy do Děčíná a případně dále do zahraničí, po které občas jezdí i zastávkové vlaky, a tak lze říci, že cca kilometr od pískovny je vlaková zastávka. Tu jsem ve vzdálené minulosti také několikrát i třeba jen ze zvědavosti vyzkoušel.
Obvykle šlo o pozdní noční hodinu v letním období a procházka na Mělník po tehdy často prázdné silnici byla směsicí romantiky i různorodých zvuků, jakými taková vodní poklidná hladina díky živočišné říši přes léto žije. Nechalo se to ale šlapat, protože to k tehdejšímu jedinému mostu u města bylo více než 4 km a tudíž téměř hodina chůze. Ovšem, například z Prahy se po půlnoci dalo tehdy jet jedině už sem, a tak to bylo třeba vyzkoušet.
Jak to tedy s tou pískovnou vše vlastně je ? Představte si, že jsem našel článek, že se zde oficiálně začal těžit štěrkopísek v 60. letech 20. století a připomnělo mi to dětství, kdy jsem sice na prvním stupni při čekání na autobus sice pozoroval ten cvrkot na starém autobusáku ( Fibichova ulice a 28. října), ale nemohl jsem ani přehlédnout ty pískem naložené Tatry 138 s valníkem, model 111, nebo trambusy, které přijížděly po staré silnici od ,, Strakova" starého mostu na Karlovo náměstí.
Vždyť jsem měl dispečera a později referenta autobusové dopravy ČSAD dz.108 dokonce doma, a tak se tomu snadno věřilo. Jenže, když se nad tím zamyslíte logicky, tak se tu muselo těžit již dříve a důvodů bylo několik. Vždyť se v roce 1850 otvírala výše zmíněná železniční trať a o 24 let později ( 1.1. 1874) i ta pod Mělníkem, která měla předloni tiché 150. výročí. Do té doby měl Mělník nádraží v Dolních Beřkovicích, kam se v dostavnících svážela v letech 1850 - 1873 pošta. Ovšem, protože Mělník měl svůj první most až v roce 1888, tak bylo třeba užít přívozu . Jeden měl být v místech Polabského mlýna na Pšovce, druhý poblíž budoucího starého mostu, a pak mimochodem ještě měl být převoz za cukrovarem do rezervace Oupor.
Železnice se budovala za Rakousko - Uherska o 106, zaměstnávala neskutečné množství lidí a technika tehdy skoro vůbec nebyla, nebo jen na nízké úrovni. Pracovalo se tedy převážně ručně a byla to práce namáhavá. Jenže jsou všude třeba i odborníci a s některými věcmi jsme se u nás setkávali prvně, zatímco jinde už byly určité zkušenosti. Především šlo o prorážení tunelů, stavbu mostů, nebo odstřel skalních útvarů, které překážely v trase.
S tím již měli bohaté zkušenosti například v Alpách, a tak k nám přicházelo tehdy i značné množství cizinců a zejména z Itálie. Však si vzpomeňte, kdo budoval zubrnickou lokálku, a jak byli tito italští dělníci ubytovaní v Úštěku v dnes turisticky vyhlášených ptačích domcích. Našel jsem o tom krásný článek, který vypráví, jak těžko tyto osoby někdy žily a zprvu i za málo peněz. Dokonce i nocovali někdy pod širákem, byli celí potrhaní, a tak vlastně název Baraba vznikl z italského pojmenování těchto dělníků. Trhan, tedy barab.
Jak je to s těmi římskými legiemi ? O římských legiích u nás píše například tento článek, ale ten vás moc nepotěší.
V knize Mělník se téma výskytu vojenských římských legií na Barabě věnoval v jedné kapitole hlavní autor Jan Kilián ( bývalý mělnický historik RMM), ale ač tuším, co tehdy psal, tak nemám čas, se tím probírat. Pomohl jsem si mnohem rychlejší AI a doporučuji shlédnout výsledek. Zadejte do vyhledavače .... Římské legie a pískovna Baraba. Výsledek je ten, že na rozdíl od Moravy není dostatečný počet průkazných materiálů, a tak chybí i jednotný názor. Nemusí se to někomu líbit, ale mnohdy nás posunou na poli historie další vykopávky, které vznikají obyčejně při nějakém budování.
Já tedy dostal nápad, že dojdu pěšky k pomníčku, kde došlo k tragické události, při níž Michal Třetina zahynul a docela to vyšlo symbolicky v čase dušiček. Samozřejmě, že jsem tam nešel podle frekventované silnice, ale napadla mě docela dobrá turistická trasa. Ostatně, vzpomněl jsem na jednoho svého známého ze Mšena, který navrhl kamarádům pěší trasu na horu Říp s využitím pěší lávky u Dolních Beřkovic. To již nestihli, protože je lávka uzavřena.
Já to měl jednodušší. Rozhodl jsem se, že pro zpestření půjdu směrem tam přes nový most a zpět přes starý ( Strakův) most. V prvním případě mě sice čekal určitý úsek od mostu až ke křížku výše podle silnice vedoucí na Horní Počaply, ale naproti projela tak desítka aut. Vždy jsem se rozhlédl, zda nemají něco v protisměru, protože mi bylo jasné, že mě jinak musí objet. Když tam nic nejelo, tak jsem nic neřešil, ale pokud měl řidič něco v protisměru, tak jsem udělal úkrok mimo vozovku za postranní čáru.
Stačilo jen dojít k tomuto křížku, kde začíná taková krátká mez mezi dvěma polemi. Po jejím absolvování dojdete k lesíku, který ani neužijete, protože jím po 50 metrech projdete a zjistíte, že jste vstoupili na polní cestu, která vede podle pískovny a zde končí. Cestou k pomníku jsem tedy spatřil u cesty dvě auta rybářů a za chvíli jsem byl v místě, kde se silnice od Mělníka točí v pravém úhlu k Cítovu.
Kolik máme hodin ? Jak dlouho pěšky jsem sem šel ? To je neuvěřitelné. Snad jen nějakých 40 minut. Zpět to bude ještě lepší, protože budu muset pouze přejít u křížku silnici do Horních Počapel, a pak až tu na starém mostě.
Na Barabě bylo co fotit. Opravdu tu jsou jen takové pasáže, kde máte klid, soukromí i jistou romantiku. A to celé jen kousek od domova. Bohužel jsem se dnes vydal trochu jinam za město, a to byla samá čtyřkolka, motokrosová motorka, jinde zase koloběžky, no hrůza. Nějaké kontroly ? Vůbec jsem měl radost, že policie na hřbitově hlídkovala.
Tak, a jsem na místě. Zapaluji svíčku a vzpomínám nejen na naše jediné setkání i na krásnou knížku, kterou tento člověk napsal, ale vůbec i na to, že ačkoliv jsem jel letos jen dvakrát na kole, tak jsem snad i díky tomu Pogačarovi tou cyklistikou nějak do šířky žil a jestli to u nás vyjde s tou Tour de France a zdraví dovolí kromě televizního přenosu i osobní zážitek někde u trati, tak si samozřejmě na Michala zase vzpomenu.
Když už fotím, tak fotím a kdejaký úhel pohledu.
Tak ještě jeden zoom na město, a pak normálně i se zatáčkou.
Ještě prozkoumání zdejších zákoutí. Je tu krásně, ale kdoví, kdy sem člověk zase přijde. Svět kolem nás je tak pestrý a míst k návštěvě mnoho, jen chtít. Mnohdy si člověk musí najít nějakou záminku, či důvod.
V plánu tedy bylo u křížku přejít silnici a vrátit se na Mělník po cyklotrase. Tady je ze silnice na Horní Počaply taková odbočka, aby sem mohla zajet i údržba, která by měla dohlédnout na koše, stav odpočívadel i kvalitu silničky. Cyklisté ji užívají jen vyjímečně, ale lidé z okolí již dávno přišli na to, že tu lze zaparkovat auto a třeba se tu poblíž projet na in-line bruslích, nebo i jen tak projít v příjemném prostředí. A samozřejmě i to kolo sem mohou přivézt, ale vycházím z toho, že cyklisté spíše mají ty své etapy se začátkem a cílovým bodem, který je někdy místem otáčky.
Přicházím na lávku přes Hořínský potok a rozhlížím se. Bylo té vody dnes už dost, ale když ona má pokaždé něco do sebe a vždy je jiná situace. Hořínský potok na své trase z Chramostku prochází celou řadou jezírek i podtéká vlastní laterální kanál a je to vůbec zajímavá říčka. Také jsem tu o něm již psal. Aspoň něco z wikipedie a zřejmě i jeden parádní článek s krásnými fotografiemi. Ostatně, je kolikrát docela obtížné zastavit jízdní kolo, nebo loď kvůli tomu, aby mohl člověk udělat nějaký parádní, nebo dokumentární záběr. Někdy vás jakoby tlačí čas a jindy se chce prostě jet, jít, nebo plout a nezastavovat se.
Když ten potok znáte z Hořínského parku, tak musíte uznat, že tady je již slušně široký. Mám sice v plánu jít po cyklotrase, pak přes starý most a opět podle Labe až nahoru do parku, abych to vzal podle tenisových kurtů na hřbitov, kde zapálím další svíčky, ale náhle přichází nápad, jako hrom a čas je pořád ještě skvělý. Vždyť já podle něj nešel až k soutoku s Labem dobrých 20 let. Tehdy ještě nebyla na říčce Pšovce protipovodňová vrata a bylo vidět krásně přes řeku i na vrchní část Polabského mlýna. Což si to tak zrovna dnes ze zvědavosti dát ? Počasí přeje, je pohodová sobota, tak uvidíme, kam až dojdeme. To je jinčí kafe, než cesta po Ouporu na soutok Labe a Vltavy. A tak jsem šel do akce.
To už ale necháme zase na jiný článek. To už je zase úplně jiné téma, než pískovna Baraba a mělnický skromný král cykloturistiky, jak jej přátelé nazývají.
Pohodový zbytek první listopadové neděle a poklidný vstup do příštího týdne, který nám letos začíná Památkou zesnulých.
