Také jste zaznamenali ve čtvrtek z médií tu úžasnou zprávu, že by se u nás v Čechách mohla jet v červenci 2029 Tour de France ? Samozřejmě česky takzvaný úvod, jak to velmi často bývá, kdy se třeba v příštím roce začíná ve Skotsku. Představitelé TDF byli pohledem z vrtulníku na hrady Karlštejn i Křivoklát nadšení, dolaďují se již jen detaily prvních tří etap u nás a čeká se na vyjádření a žádost vlády, protože se náklady odhadují na minimální částku půl miliardy Kč s tím, že se jim to jinde desetinásobně vrátilo.
Jízdní kolo je fenomén a celá řada mladých rodin učí své děti asi tak čtyřem vyhlášeným dovednostem. Jezdit na kole, plavat, bruslit a lyžovat. Je zajímavé, jak moc si aspoň já pamatuji své cykloturistické cesty, ale nejdříve bych přeci jen rád pro vás, kterým zpráva o TDF u nás unikla, tak bych přiblížil ještě ty plánované etapy u nás a dovolím si připomenout, že u velkých věcí tu bývali v minulosti i velcí mecenáši, jak nám historie dokládá.
První etapa by tedy měla začít na Staroměstském náměstí v Praze, odkud by peleton zamířil ke Karlštejnu, na Křivoklátsko a navrátil se zpět do Prahy. Druhá pak má vést z Tábora přes Bechyni a například kolem krásného vodního zámečku Červená Lhota a zámeckému klenotu Hluboká nad Vltavou do Českých Budějovic. Poslední třetí etapa má začít v Českém Krumlově, navštíví Šumavu a cíl má být v nejvýše položené obci u nás, kterou je Kvilda. Čili místa nám tak osobně známá.
Kdo by nechtěl u toho někde na trase být, a pak to celé shlédnout ze záznamu v televizi ? Držme si palce, ať to vyjde a ať se toho dočkáme, protože to, co se děje nyní ve světě i u nás, tak člověk neví a někdy ani neuvěří, dokud nějaké to zlo nepozná osobně. Ale, pojďme raději navázat na to, jak hluboko se nám mohou některé cyklovýlety zapsat do mysli. Ostatně, v minulém století se nežilo tak rychle a zatímco dnes mají někteří lidé i dvě zaměstnání ( nemyslím druhou šichtu žen doma po práci), tak se domácnost někdy táhla i z jednoho platu a až se ušetřilo na auto, tak prostě to auto teprve bylo. Ne hned, jako dnes.
A tak jízdní kolo bylo vlastně takovou věcí, na které člověk nejprve začal prozkoumávat okolí svého bydliště. Když jste na kole dlouho neseděli, tak vás obvykle brzy bolel zadek, a tak jsem brzy vymyslel takovou strategii. Konečně, pokud si někdo nepořídil silniční kolo z Brna značky Favorit, tak vlastně ty ostatní značky ani žádné přehazovačky snad neměly. Proč snad ? Tak nezapomeňte, že žádný internet nebyl, aby měl člověk kolem sebe nějaký přehled o cyklistice a tím TOP u nás v rozhlase i v televizi byl Závod míru, který se jezdil na území Československa, Polska a bývalé NDR.
Zvolil jsem tedy takovou taktiku, kdy jsem do kopce kolo vodil a nijak jsem se za to nestyděl. Naopak se mi to zdálo promyšlené. Cyklotrasy nebyly a člověk byl rád, že není moc provoz na silnicích třetí a čtvrté třídy. Taková tradiční cesta vedla k Máchovu jezeru, kdy jste se nejprve mezi Mělníkem a částí čtvrti řečenou Chloumeček ( Mělník- Chloumek) kochali pohledy na České středohoří, Říp a zpět na historický střed města na kopci. Druhý pěší výšlap byl na Vysokou a poslední mezi osadou Blatce a Ždírcem. Sice se dá do Doks jet asi na čtyři způsoby, ale tento jsem asi preferoval nejvíce.
Zvlášť poslední stoupání lesem mělo něco do sebe, protože sice nebyl výhled do kraje, ale obvykle tu vonělo jehličí, dříví, nebo i houby, a tak si to člověk užíval. Zatím si odpočinuly sedací partie a tělo dostalo i nový zdravý pohyb, kterým je chůze. Dnes se řítí cyklisté s kopce neskutečnými rychlostmi a spoléhají na kvalitu jízdního kola, které mají pod sebou, ale po děsivém zážitku z roku 1995, kdy se má nová Eska trekking rozeběhla cca rok po nákupu na tehdy zrakem předem zkontrolované nové silnici bych už do takového risku nikdy nešel.
Bylo to na silnici pod hradem Házmburk, kde je obrovský přímý padák do Libochovic a rychlost hodně překročila šedesátku. Pak sebou kolo náhle začalo v rychlosti 64.5 km/hod kmitat do stran a člověk si uvědomil, že nesedí v autě, a pro pocit rychlosti na kole stačí čtyřicítka. Dnešní jezdci TDF sice mají úplně jiná kola, ale vrhnout se téměř bez oblečení rychlostí 70 - 86 km/hod s kopce, tak co dodat ? Však to také podle toho někdy dopadne. Mimochodem, AI uvádí, že někdy ty rychlosti jsou při Tour vyjímečně až 110 Kč/ hod a zajímavá byla kapitola rekordy na kole vůbec. Zeptejte se AI a budete žasnout.
Rychle to opravdu nikde nezkoušejte, protože zdraví je jen jedno, zdravý život teď také a nemá to vůbec žádný význam. Krom toho dává cykloturistika jiné krásné zážitky v podobě okolí, ale i třeba radosti z ujeté vzdálenosti za den. Vzpomínám třeba na den, kdy jsem v 80. letech poseděl s partou ve Mšeně v restauraci Zlatý lev. Parta sem jela lokálkou, udělala tu turistiku, a pak se vracela zpět opět lokálkou. Já pokračoval na kole do Bělé pod Bezdězem, kde jsem to riskl pokračovat stále k severu.
Dnes ( už je to zase 14 let) tu vede do Ralska široká silnice, kde je povolena devadesátka a na okraji někdy stáli někde houbaři, ale tehdy to bylo dobrodružství a zážitek. Rok ? Určitě druhá polovina osmdesátek. Kousek za Bělou silnice končila a dále už byla jen nějaká alej s lepší polní cestou. Zvědavost byla velká, a tak jsem jel dále a dále. V autoatlase to bylo. Když už jsem byl tak daleko, tak jsem se nechtěl vracet. Snad tu byla i závora a značka zákaz vjezdu. Už jsem prahl po nějaké civilizaci.
Náhle se vlevo ozval hrozný řev a na cestu předemnou vjížděly mohutné tanky. Nevěřícně jsem to pozoroval a byl jsem rád, že je mám všechny před sebou. Rozhodl jsem se jet za nimi a asi to bylo rozhodnutí správné, protože už za chvíli bylo vidět nějaké budovy a vlevo na jakémsi plácku hráli důstojníci v uniformách fotbal. Bylo přitom horko, snad dokonce červenec. Nikdo si mě nevšímal a byl jsem rád, když tanky kamsi z cesty zase odbočovaly. Za chvíli už přišla dnes v Ralsku důležitá křižovatka a můj bike vjel do civilizace na silnici číslo 269 vedoucí z Mimoně do Mnichova Hradiště.
Tudy jsem se pak podle Jizery dostal do Mladé Boleslavi, kde jsem byl tak vyžízněný, že jsem v nějaké restauraci u cesty vypil čtyři chlazené limonády. Ony mi tam za hranicí našeho CHKO vůbec vždy přišly ty lesy takové sušší a vody poskrovnu. Návrat už byl po dnešní státovce, kde tehdy nejezdilo tolik aut a snad to byla dokonce taková ta první stovečka, protože se obvykle do těch 80 km člověk vešel. Ale, to byl člověk ještě mladý. Ono tedy i pak bylo několik dlouhých tras a třeba zde prezentovaný výlet z Dolního Žlebu u Děčína do Drážďan a zpět měl již po Labské cyklotrase a bez jakéhokoliv tréninku mimochodem121 km. Není tedy pozdě na kolo ani v 50 letech a snad to bude občas příjemné i po 65. roce věku.
Mně se to vše vybavilo, jako vedlejší produkt, když jsem četl tu krásnou knihu Michala Třetiny a žasl jsem, jak se vše v životě prolíná, doplňuje,nebo je i něco podobné. Jak jsem již psal minule, tak na jeho cyklovýlety jsem se občas díval při nedělní procházce do té vitríny, která tam je dodnes na domě kde žil umístěna i s pamětní cedulí. Tak, jako Michalovi někdy koncem devadesátek vycházely články ve speciálních cyklistických časopisech, tak jsem se zrovna tou dobou díky náhodě věnoval koníčku, kterému se říkalo Síbíčko ( CB). Také naše hobby mělo jeden časopis pro Čechy a Slovensko s názvem Výzva na kanále, kde zase mně aspoň občas vydávali nějaké ty zážitky z terénu, kde naše expedice vysílala.
Cesty mysli jsou někdy nevyzpytatelné a je myslím i docela dobré, když má člověk nějaké zájmy. Právě teď, když jsem dočítal tu knihu, kde jsou zmiňovány i průsmyky, jimiž občas vedou i takzvané královské a hojně navštěvované etapy TDF, na které obzvlášť aspoň v rychlosti večer kouknu v televizi, tak si člověk uvědomí, jak je to vše fajn, když se to užívá s rozumem, Tedy i ten požitek z televize, ale hlavně vlastní pohyb. Ať už pěší výlet po nějaké krajině, nebo svezení na kole. Zajímavé je, že když člověk delší dobu na kole nejede, a pak na něj nasedne a lehce se rozjede, tak je to neskutečně příjemný pocit, kdy vám někdy problesknou myslí i různé vzpomínky, ale hlavně radost z akce i doufání v dobrou domácí bilanci po ní.
Tak to byl takový článeček do dnešního deštivého i větrného počasí od člověka, který ke skutečným cyklistům jezdícím i vzhůru do kopců vzhlíží s určitou úctou i respektem, ale současně chce říci, že kolo je radost, která má ten dar rozdat radost komukoliv, pokud se na něj nedíváme, jako na nutnost a povinnost a pokud na něj ze zdravotních důvodů smíme. I tací lidé jsou, kteří nemohou, nebo kterým se do toho ježdění prostě nechce a někdy to i lámou kvůli druhému takříkajíc přes koleno. Někdo jezdí rád sám, jiný v týmu. Pohodový vstup do posledního říjnového týdne, který nám rozdělí středeční svátek na dvě části !
