Za současnou hranici České republiky vděčíme do značné míry vynucenému oslabení polských vojsk na Těšínsku. ( díl 2/2) Těšínko - místo kde se rozhodovalo o mnohém.

 

Nejvýchodnější bod České republiky poblíž obce Bukovec v Jablůnkovském mezihoří.

Je tomu letos tuším rovných 20 let, co jsem si v místním Kauflandu prvně koupil časopis Živá historie. Pravda, tehdy to bylo kvůli replikám historických artefaktů, kdy mezi ty nejoblíbenější patřila například stará platidla z času mého dětství, kdy i tříkoruna byla modrým papírkem a zelený papírek pětikoruny ještě nějaký čas vydržel. Jenže, tento časopis nejen psal o historii, ale uváděl i představy o možném jiném pokračování dějin. A to nebylo lidem vůbec cizí, protože si leckdo kladl otázky jiného možného vývoje dějin.

Nelze nevidět, že kdyby Čechy i nadále zůstaly součástí poraženého Rakouska, tak se zřejmě historie ve středu Evropy vyvíjela zcela jinak a je pravděpodobné, že by český jazyk asi časem zanikl tak, jako  to dnes vidíme pomalu a jistě v obou Lužicích, kde sice dále žijí tamní lidové zvyky a spatřujeme na veřejných budovách vedle němčiny i hornolužičtinu, ale zejména v Dolní Lužici, která je podstatnou součástí Braniborska je to s dolnolužičtinou a jejím užíváním, nebo znalostí u místních obyvatel ještě mnohem horší.

Dnes si zejména mladá generace uvědomuje, jaké jsou výhody znalosti angličtiny a otevřené hranice uvnitř států Evropské Unie, ale tehdy to byly nálady v duchu ponížení slovanského obyvatelstva v rámci téměř 400 leté nadvlády germánských Habsburků, kteří vystřídali tu územní celistvost i velikost říše Lucemburků s honosným názvem Země Koruny české. To prostě byla živná půda pro obroditele češství i slovanství, kteří si uvědomovali nejen dávnou honosnou historii, ale i fakt, že právě Čechy jsou průmyslově nejvyspělejší zemí soustátí a jsou v soustátí až jakoby občany druhé kategorie.

Řeka Olše dělí historické město Těšín na polskou část a českou část s názvem Český Těšín.

Zanechme tedy filosofických spekulací a pojďme do časů let 1918 a více, kdy se tu objevily dva státy, které měly v představách Francie, Británie i USA být jak hrází případným tlakům rozpínavých genů Německa, tak hrází nebezpečí z východu, kde k moci přišli nepřátelé kapitalistického režimu, kteří i na dálku měli vliv na nejrůznější případné vzpoury.Jenže, přání mocností byla jedna věc a touhy Čechů a Poláků věc druhá. V našich představách bylo získat zpět nejlépe Země Koruny české a nejhůře získat aspoň zpět Kladsko a Slezsko, které bylo za Marie Terezie  po roce 1742 prakticky ztraceno.

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lky_o_rakousk%C3%A9_d%C4%9Bdictv%C3%AD

Ono je vůbec toto období válek o rakouské dědictví velmi zajímavým obdobím, ale přiznejme si mnozí, že řadu historických událostí známe spíše přibližně a jsem upřimně rád za internet, kdy nás v případě zájmu vtom obrovském množství informací kolem nás dovede rychle k žádaným přesným informacím. Ostatně, pokud se dokážeme ztotožnit i jen trochu s bývalým členstvím v monarchii, tak nás může potěšit třeba i fakt, že i na tak vzdáleném území, jako je Sicilie panovali několik málo let po roce 1710 rakouští Habsburkové.

Ale, pojďme do Těšínska, které bylo pro Čechy i Poláky nesmírně důležité a západní mocnosti z toho vůbec radost neměly. Pro nás to bylo nejen průmyslové Ostravsko plné především uhlí, ale z Bohumína do Košic vedla také nesmírně důležitá železnice, která byla našim nejdůležitějším dopravním spojením s celým k zrozenému státu získaným Slovenskem. Tam totiž těžce zlobila na jihu území maďarská vojska a bylo třeba tam vojensky zasáhnout. Navíc jsme Slezsko považovali za naše historické území.

Ulice i veřejné budovy jsou v Českém Těšíně ve dvou jazycích.

Jenže ani mentalita Poláků, se moc nelišila od té naši a ti se zase oháněli tím, že tady na východ od Ostravy žije hodně Poláků, kteří tu mají práci, a že by to vůbec mělo být vše polské včetně železniční trati. Ostatně, pokud i dnes pojedete vlakem přes Bohumín směrem na Mosty u Jablunkova, tak všude uvidíte názvy stanic v našem i v polském jazyce. Mocnosti chtěly, abychom se jako národy dohodly a žili spolu v bratrské atmosféře, ale to se prostě nedařilo.

Mazaní Poláci na nic nečekali a vědomí si své občanské většiny obyvatel v regionu, tak se rozhodli své národní volby vyhlásit i v těchto regionech. Tím by samozřejmě ukázali mocnostem, že oni tu převládají a území by mělo být jejich. Naštěstí pro nás však mělo Polsko ještě k tomuto konfliktu v lednu 1919 rozjeto spoustu vojenských konfliktů na východě Polska. To se samozřejmě mocnostem líbilo, stály na straně Poláků, počítaly s Těšínskem pro ně a držely jim palce zejména v sovětsko- polské válce, kde carský režim padl a postupující bolševiky vnímala Evropa, jako nebezpečí.

Tady jem vyčetl zajímavý rozpor mezi prezidentem Masarykem, který vycítil blížící se šanci a umírněný názor budoucího pozdějšího prezidenta Beneše, který byl spíše pro repektování návrhů mocností. Masaryk totiž rozhodl o vojenském zákroku v Těšíně proti polskému vojsku zde krátce přítomnému, soustředil sem i dost velké vojsko, ale především byla i důležitá situace na východě Polska, která nutila Poláky svoje východní válečné pozice posílit a své vojsko zde v Těšínsku oslabit.

Lidově tvořená přehledová mapa poblíž lávky pro pěší pře Olši.

Co vše se tady vlastně dělo je aspoň na tři odkazy, a to válka o Těšínsko mezi Československem a Polskem trvala pouhý týden a ztráty na životech byly minimální. Opravdu stojí za to si následující články přečíst a umíssťuji sem ty odkazy i kvůli sobě, abych se v případě zájmu na ty informace hned přenesl.

Válka Československa a Polska o Těšínsko:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedmidenn%C3%AD_v%C3%A1lka

Válka Polsko - sovětská:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Polsko-sov%C4%9Btsk%C3%A1_v%C3%A1lka

Válka Polsko-ukrajinská:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Polsko-ukrajinsk%C3%A1_v%C3%A1lka

Naše armáda pak postupovala Polskem tak, až se začaly mocnosti ozývat, abychom se zastavili a stáhli. Význam to však mělo a velký. Nejen, že jsme po železnici na Slovensku potlačili aktivity Maďarů, ale vzhledem k absenci vojenských aktivit na východě jsme náhle disponovali vojenskou rezervou a působili jsme na mocnosti nyní tak, že jsme se favority na Těšínsko stali opět my. Znovu přišla výzva k dohodě. Nakonec byla hranice mezi oběma státy prakticky mocnostmi nařízena tak, jak ji známe dnes.

Radnice v Českém Těšíně.

Polsko prý souhlasilo s dovětkem, že to nepovažuje za konečné řešení. Naši byli spokojenější. Sice jsme Slezsko zpět nezískali, ale aspoň nám zůstalo průmyslové Ostravsko, jižní část města Těšín, která je spíše lehce předměstím a hlavně Bohumínsko - košická dráha.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C5%A1icko-bohum%C3%ADnsk%C3%A1_dr%C3%A1ha

Osobně jsem v Českém Těšíně i za hraniční řekou Olší v historickém centru Těšína byl v roce 2015 a paradoxně dříve, než jsem navštívil Ostravu. Za nejvýchodnějším bodem republiky i východním trojstátím jsem pak vyrazil v roce 2023.

https://soutok.blogspot.com/2015/08/na-navsteve-v-ceskem-meste-kde-ulice-i.html

Až tedy budeme příště zase slavit státní svátek dnem volna, nebo si vyjedeme do pohraničí, tak si zavzpomínejme na dějiny a mnohdy i ty regionální. Historie je opravdu kouzelný předmět a zvlášť, když aspoň něco o událostech víme. Tak je tomu ve všech odvětvích lidského poznání, a proto se bavme, učme se a nevycházejme z údivu. Je to cesta, při které cítíme pozitivní energii podobně tak, jako u pohybu na nějaké turistické trase.

Hlavní třída od polské hranice podjíždí na obzoru železniční trať Ostrava - Košice.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_T%C4%9B%C5%A1%C3%ADn

Za současnou hranici České republiky vděčíme do značné míry vynucenému oslabení polských vojsk na Těšínsku. ( díl 1/2) Jak to bylo s Hlučínskem ? Opravdu fantastická kniha.

 

Trojmezí v Ašském výběžku je hraničním bodem mezi Českem, Saskem a Bavorskem poblíž městečka Hranice. Pohled k nám do Čech. Mylně se lidé domnívají, že jde o nejzápadnější bod ČR, ale ten je o několik km jižněji a blíže k městu Aš na jiné turistické značcce. V roce 2023 tu máme články.

Nedávno jsem tu psal skvělou recenzi na tehdy ještě zdaleka nedočtenou knihu Zajímavosti českých hranic. Dnes nad ránem v 1.50 hodin jsem knihu o 300 stranách konečně dočetl a musím znovu jen chválit. Nejen, že obsahuje spoustu fotografií a řadu i z míst, která jsem navštívil. Nejen, že nám ukazuje krásné i historické hraniční kameny a pojednává o mnohých místech pohraničí, včetně existujících, nebo již zrušených železnicích, ale občas nás přivádí až k důležitým a někdy i ne nijak moc známým dějinám.

Však se také čtenář dozví, že na své zálibě autor pracoval 6 let, děkuje asi 50 lidem za informace, musel se probrat množstvím maeriálů a v neposlední řadě ovlivnil dovolené své rodiny, nebo ji i na delší dobu opustil. Ano, i tak se píší cenné informační knihy, které prohlubují znalosti člověka a dodávají radost z poznání.

Psal jsem tu kdysi, že když tu vystavuji třeba nějaký svůj výlet, tak jej znovu prožívám. Dovolím si vás dnes tedy zavést do méně známé historie, která nám tady ve Středočeském kraji může připadat díky vzdálenosti od nás trošku zbytečná a přesto je krásná, poučná a je historií faktu. Tedy, žádné vybájené pověsti o strašidlech a bílé paní, jak tomu bývá na různých hradech a zámcích.

Při výletech po naši krásné vlasti, se zejména během léta občas někam u nás podívám, ale ačkoliv jsem se několikrát osobně pozdravil s Ostravou a jednou dokonce krátce s Opavou, tak v Hlučíně jsem minimálně k dnešnímu dni ještě nebyl. Přesto má Hlučínsko takovou zajímavou a až téměř originální historii. Dnes žijeme ve státě, kde máme kolem sebe pořád ještě české nápisy a stále slyšíme ve značné míře svoji rodnou řeč, ale skočit náhle do časů Rakousko-Uherska, tak bychom se asi mnozí aspoň zprvu trochu divili.

Tady se mi chce říci, že ještě naše starší generace si prošla dobou života dvou národů v jednom státě, kdy jsme si mnozí osvojili z nejrůznějších důvodů a životních situací i určitým způsobem jazyk Slováků, ale přece jen je ten rozdíl mezi češtinou a němčinou, která byla tehdy v mnohonárodnostní monarchii úředním jazykem podstatně větší. I tak bylo tehdy v zájmu občanů zvlášť důležité tento jazyk nějakým způsobem ovládat bez ohledu na to, jakým jazykem mluví doma v rodině.

A tak když Marie Terezie ztratila ve prospěch Pruska historicky nejprve české a později rakouské Slezsko, tak i díky poměrně vstřícnému přístupu císaře Viléma k obyvatelům nově získaných území, se toho pro občany v negativním smyslu mnoho nezměnilo. Nutno dodat, že jižní  malá část původního Slezska Rakousko-Uhersku zůstala, ale Hlučínsko získalo nového panovníka a stalo se součástí  jiného státu.

Radnice v nedaleké Opavě. Městká věž Hláska.

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9B%C5%BE_Hl%C3%A1ska_(Opava)

Mimochodem, tady mi dovolte odbočit. Jan Kilián a kolektiv autorů píší v knize Mělník větu: Prezident Beneš připomněl při své první poválečné návštěvě Mělníka, že bylo jednáno o připojení města k Říši. Jak víme, tak k tomu nedošlo, ale to je jediná kniha o Mělníku, kde se toto píše. Pojďme ale do Hlučína. Tam se tedy děly věci, ale je na místě, se přemístit z časů Marie Terezie do časů vzniku Českolovenka v roce 1918.

Rodící se Československo totiž prakticky počítalo s tím, že jako jeden z vítězů I. sv.války si vyprosí na západních mocnostech zisk svých historických území a bylo přesvědčeno, že připojení Hlučínska zpět bude to nejmenší. Vždyť to byli původem česky hovořící Slezané s pochopitelným dialektem, kteří sami sebe nazývali Moravici a pojem český jazyk nesnášeli.

Jenže se ukázalo, že obyvatelé Hlučína o připojení k České republice již nestojí. Byli spokojení s tamními pruskými zákony i právem a díky znalostem němčiny jezdili hlouběji do Pruska za prací i lepším výdělkem. Také říkali, že prý je tu větší ordung ( pořádek) a disciplína. Doma pak mohli mluvit mezi sebou dialektem své češtiny a oba jazyky studovat součaně. Rodící se Českoslovenko a potažmo i Polsko bylo svými zájmy jinde.

Konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie v Opavě.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Konkatedr%C3%A1la_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie

Bylo více než žádoucí připojit toto naše bývalé území zpět a představit občany Hlučínska, jako občany, kteří si připojení k zrozené nové slovanské republice s velmi podobným jazykem přejí. Jenže, česká vojska tehdy při příjezdu s hudbou a kyticemi nikdo nevítal. Přišlo tedy přesvědčování, a když to nešlo po dobrém, tak se trošku přitvrdilo. Zakázány byly německé školy a lehce se upravily občanské statistiky v přítomnosti českých úředníků tak, aby připojení k republice vyznělo procentuelně navenek tak, jako zcela souhlasné a požadované.

Tento necitlivý násilný přístup ze strany mladé republiky přinesl ovšem nepříjemné následky určité odvety v podobě vzpoury, která sílila stejně tak, jako fašizmus tehdy až sem k hranici sahajícího Německa. Když se zde v říjnu 1938 objevila německá vojska, tak byla vítána, jako osvoboditelská a zprvu se mohlo zdát, že jde o návrat starých dobrých císařkých časů. Z toho však místní brzy yystřízlivěli, když došlo k určité selektivitě obyvatel a k odvodům do německé armády.

Po válce byla vláda Českoslovenka k tomuto regionu nucena v oblasti yysídlení německých obyvatel, kolaborantů a sympatizantů s Německem být velmi opatrná. Bylo třeba ukázat vítězným mocnostem, že zde nežijí nějací nepřátelé státu, abychom o toto území nepřišli ve prospěch Polska, které se celkově posunulo hodně daleko na západ až ke břehům u nás pramenící řeky Nisy. To už  je však jiný příběh dějin ve středu Evropy.

Tygřík je tento víkend opět v Mělníku. Pozvánka na pražskou výstavu Signal Space do největší galerie digitálního umění v Česku. Únor na výstavišti v Lysé nad Labem.

 

Archivní foto.

Mám tu dvě únorové aktuality. Ta první je opravdu horká, protože je to již tento víkend.  O víkendu je tu po měsíci opět Tygík. Dále tu máme v Lysé nad Labem výstavy měsíce února. Tři z nich jsou ve stejném termínu, a jak bývá zvykem, tak i tematicky podobné. Závěr měsíce patří výstavě psů. Začnu dnes ale trošku nezvykle originálně.

https://www.signalspace.com/cs/echoes-of-tomorrow

Na úvod vás totiž pozvu na akci do Prahy, kde probíhá dlouhodobá výstava Signal Space ( Největší galerie digitálního umění u nás.) Kam ? Do Starého Města. Plánek je na titulní stránce odkazu dole. Vypadá to umělecky docela zajímavě, co říkáte ? Nicméně se nebudu tajit tím, že na tento tip mě přivedl o 40 let mladší kolega. Inu, svět který nás obklopuje je neskutečně bohatý. Něco nám zatím ještě naštětí dodává nefalšovaná příroda, něco již dlouho rozvíjející se technika a nakonec i nejmodernější technologie, kdy na digitální svět navazuje svět AI i kvantový svět.

Mělník

BIOS hala ul. Řípská

14. - 15. 2 od 11.00 do 18.00 hod.

Děti 2 - 15 let ...... 290,-

Dospělí ...... 30,-

Celodenní vstup

Nově i na instagramu: https://www.instagram.com/detskysvettygrik/profilecard/?igsh=MTA0MWJxMnEyMjhhZA==

https://www.facebook.com/profile.php?id=100043734056259&locale=cs_CZ

Z vlastního archivu 8 - Křížová cesta Liběchov po rekonstrukci 2007. Občané města Liběchova nemají v současnosti moc důvodů k radosti. Malá životní procházka Liběchovem i vzpomínka z dětství na mělnické vlakové nádraží. Kakuro - téměř neznámý hlavolam.

 

Lipová alej tu v Liběchově roste  letos zřejmě 246 let.

Liběchovu byl statut města udělen 26. dubna 1935. V polovině 20. století o něj přišel a obnoven byl až 23. ledna 2007. V současnoti vám místní občané o svém městě nic pozitivního neřeknou, ale pojďme k vlastnímu poznání, které si každý děláme vlastními prožitky.

Na úvod mi dovolte malé odbočení. V Liběchově jsem byl zcela určitě prvně na začátku 70. let 20. století, jako žák prvního stupně ZDŠ v rámci praktické výuky takzvané vlastivědy, která byla předmětem žáků 5. třídy. Co lepšího mohla škola udělat, než vzít některé žáčky možná i prvně vlakem do blízkého Liběchova za skalními díly sochaře Václava Levého ?

Ostatně, nebyl to ani tak výlet do skal, jako setkání se železnicí, které se mi tehdy nesmazatelně zapsalo do paměti. Vše bylo jinak, než dnes.Krásné jarní ráno nás přivedlo na perón, kde nás přivítaly truhlíky plné barevných macešek. Součástí krytého nástupiště byla i váha s velkým ciferníkem, kde se chtěl leckterý žáček zvážit, ale ta tu byla především kvůli poštovním balíkům. Kromě váhy mělo snad každé nádraží na stěně budovy cedulku s nápisem ,, pitná voda", pod kterou byl nějaký jednoduchý pákový uzávěr a malé umyvadlo pro odtok.

Kde toto na budově nebylo, tak byla obvykle bokem pod tromy studna s ruční pumpovací pákou doplněna o  onu cedulku. Voda se aspoň u nás tehdy vůbec neřešila a v učebnici stálo, že poblíž Mělníka je jedno obrovské jezero podzemní vody. To prý byl důvod, proč tu nikdo nezkusil těžbu uhlí, jako na Mostecku. Mimochodem, četli jste včera o té plánované šílenosti s  ,,větrníky" u Bezdězu a v prostoru Ralsko ?

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zpravy-liberecky-kraj-to-jsem-nikde-v-evrope-nevidel-proti-obrim-vetrnikum-u-bezdezu-se-bouri-pamatkari-lesnici-i-ochranci-prirody-40561355?service_id=homepage

Konečně, zatímco dnes je v prostoru nádraží venku automat na nápoje, tak tam byl kiosek vyhlášený druhou současně nejlepší jahodovou točenou zmrzlinou na Mělníku. Kiosek na autobusáku ve Fibichově ulici ( okénko do ulice) byl prvním místem a zmrzlina stála 1 Kčs. Dnes už znáte jen ten jedlý úzký kornout pod ní, ale tehdy šlo o mělkou jedlou mističku do ruky a matně si vzpomínám na nějakou malou plastovou lžičku. On i polárkáč byl neskutečně obrovský a levný.

Kdybych byl historik, tak nyní sáhnu po knize Velký Mělník II, kde pan Lojka uvádí přený rok, do kdy stála vedle nádraží trafika. Jako malého mě zajímali časopisy Ohníček, Sluníčko, Mateřidouška, Čtyřlístek, a pak ABC. Na druhém stupni už si každý správný kluk koupil za 3 Kčs Stadion, kde uprostřed na barevné dvoustránce byl obvykle slavný fotbalový klub a i našim to šlo nejlépe v celé historii a byli to srdcaři.

Nádražní ulice byla tehdy prakticky mrtvou tepnou. Jen se tu občas točil červený ,, Nádražák" ( zprvu  Škoda RTO) s takovou  barovou pokladnou, kde tou dobou sedával dosluhující a róbusní pan Král. Tou dobou si z řidičů této linky pamatuji jména Řepa, Vinš a i průvodčí paní Řepovou. Už to není pravda. Stejně tak, jako místní historie MHD, kdy nám nakonec jezdilo až do Liběchova číslo 2, které již také hezkou řádku let nejezdí.

Druhá vzpomínka na Liběchov patří zámku, kde bylo krásné muzeum asijkých sbírek. Tomu bohužel učinila konec povodeň v roce 2002. Sice má zámek majitele, který umožnil trvalý vstup do zámeckého parku a občas lze při akcích navštívit i patro zámku a přízemí ( články zde), ale dnes je vše problém finanční i majetkoprávní a leckdy běh na mnoho let. Kolik takových staveb kolem sebe jen známe ? Moc. A ty osudy.

Paradoxně žil pro mě Liběchov nejvíce v 80. letech, kdy byl vyhlášený svým letním kinem a dařilo se tu i několika restauračním zařízením, které přežily začátek nového milenia, ale zřejmě jim srazil vaz covid-19 a dnes o podnikání, a už vůbec ne gastronomickém není nejmenší zájem. Máme tu tak dnes paradoxně město, které má svoji radnici, turistické info centrum, prodejnu, kemp a něco se i povedlo, ale prakticky si tu návštěvník nikde neposedí. Kde jsou jen ty časy, kdy se sem člověk vypravil za přírodou, nebo procházkou z Mělníka, poseděl v Besedě při zlatavém moku u krbu i televize v určité povýletní atmosféře a odjel dvojkou, nebo ,, Štěťákem" domů ?

Ano, něco se povedlo. Díky panu Turzovi dnes občas nakoukneme do mlýna, kde i místní občas sobě něco pořádají. Můžeme mít radost z toho, že díky iniciativě spolku Liběchov sobě máme prakticky již opravenou hlavní dominantu městečka, odkud je i krásný pohled na naše okresní domácí město. Ale místním dělá několik věcí starost, byť nedávno došlo k rekonstrukci důležité křižovatky.

Je to hlavně hustá silniční doprava, kterou lze jen těžko vést jinudy a především je mrzí do jisté míry fakt, že Beseda i Formanka jsou minulost a městečko v podstatě nemá jedinou retauraci, kam by místní mohli zajít na dvě a dát trochu řeči s přáteli, jak bývali zvyklí. Špatně je to samozřejmě i pro návštěvníky, ale na lepší časy, se tu nějak stále neblýská.

Co se nepovedlo ? Pořád se nějak neví, co s místním železničním nádražím, které chtěl Liběchov před několika lety zrušit a je trošku nešikovně umístěné mimo obec i snad ještě možná chátrá. To nevím a ani nemá v současnosti opodstatnění lepší spojení se středem obce, které nikdy nikdo nevyžadoval.  Lidé také více chodili pěšky a ne každá škola měla autobusovou zastávku, nebo malé parkoviště.V každém případě jsou na úkor hromadné dopravy ty silnice už přecpané a agresivita řidičů logicky vzrůstá společně ruku v ruce s agresivitou celé společnosti.

Nakonec někdy zmiňuji ve svých článcích pramalý zájem o místní řopíky, který umí v některých částech republiky zájemci i turisticky využít a nejen na hranicích na Znojemsku, nebo v Orlických horách, kde jsou velké pevnosti, ale takové malé muzeum mají ve Svádově u cyklostezky před Velkým Březnem a malá připomínka opevnění se zátarasy i ostnatým drátem pro aspoň hezké foto je i u Roudnice nad Labem. Ani nemusíte být někde na čáře, byť zde jistá hranice probíhala. To jen takový malý tip pro tamní mládež.

Osobně jsem Liběchov asi nejvíce navštěvoval v době krátkých bílých dní, když tu ještě žila určitá utajená euforie obyvatel, že se obec za jejich života promění právně v městečko. Tou dobou došlo v roce 2007 k rekonstrukci křížové cesty ( 1780), která se tu romanticky vine vzhůru do staré lipové aleje, aby souběžně s ní dospěla až do blízkosti kaple sv. Ducha a sv. Hrobu. Mám v článku níže poznámku, že lipová alej je stejně stará, jako křížová cesta, čili je tu oboje letos 246 let a kostelík z roku 1654 tu tojí již 372 let. Mimochodem, mělnická chrámová věž byla dokončena roku 1488 a svoji barokní báň má od roku 1681. Uvádím to pro ty z vás, kteří se snaží si představit, jak se měnily dominanty v krajině.

https://soutok.blogspot.com/2017/09/libechov-je-mistem-k-vyletu-v-ramci-ded.html

Místo má podobnou magičnost, jako třeba alej podle Liběchovky, Boží Voda, či Rašínky a nejednou tu místní pořádali i vyjímečně povahou přiměřenou akci místu, jako jsou čarodějnice. Když jsem kdysi po novotě začal na netu i pokusně od našeho zámku sledovat triédrem akci Keltský telegraf, tak asi dvakrát byl právě zde přihlášený jediný zástupce našeho okresu v celé historii této na Mělnicku zcela neznámé akce.

https://www.keltskytelegraf.cz/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lib%C4%9Bchov

https://www.libechov.cz/historie

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99%C3%AD%C5%BEov%C3%A1_cesta_(Lib%C4%9Bchov)

V roce 2007 jsem tedy nelenil a ihned po rekonstrukci jsem křížovou cestu nafotil. Známe blbce a vandalismus. Krásné místo a zase jen kousek od domova. I já rád poznávám vzdálenější místa, ale uznejte, že i jen u nás doma je krásně. Mám nafoceny po rekonstrukci v roce 2007 všechna zastavení křížové cesty,ale uznejte, že je lepší aspoň pro tuto chvíli vám dát prostor k vlastnímu poznání na místě a určitému zamyšlení. Je úžasné, kolik je u nás křížových cest a hodně i na Šluknovsku. Važme si této jen kousek od našeho Mělníka, na takovém krásném místě.

Myslím, že už každou chvilku, se dočkáme po rekonstrukci nového klenotu v krajině. Poděkujme aktivitě spolku Liběchov sobě.

https://www.facebook.com/libechov.sobe/?locale=cs_CZ

Bonus : Kakuro.

Včera jsem tu psal o hře s názvem Sudoku a opět platí, že jedno objevuje druhé. Jen chtít vědět a znát. Rovněž zajímavá mi přišla podobná hra ( hlavolam)  jménem Kakuro, která není až tolik známá, nebo ji luštitel sice umí, ale neumí ji nazvat. Bývá někdy součástí luštitelkých sešitů, kde nechybí křížovky, sudoku, vyškrtávačky písmen a spoutu dalších hlavolamů. Nicméně, ačkoliv jsem našel na trhu sešity se sudoku, kterých je moc, tak speciál o hře kakuro jsem našel snad jen jednu brožuru. Pravidla i obrázek máte v odkazu níže. Škoda jen, že tu není více z historie hry, protože každá krása hřeje tím více, čím více o ni víme.

To platí při pohledu z rozhledny na kopce kolem, při historii čehokoliv, při různých hobby, technologiích i hrách.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kakuro

Pohodový zbytek víkendu a s rozvahou do 7. pracovního týdne roku 2026 !

Kouzelná hra sudoku je tu kvůli osobní mentální kondici. Mělnický masopust a další akce RMM. Konečně zase rozhlasové dálky.

 

Hry jsou staré snad tak, jako lidstvo samo. Jedno se ale v závislosti na technickém vývoji pro člověka mění. Zatímco ti dříve narození si užívali karetních i deskových her s nefalšovanými trojrozměrnými předměty, nebo někdy postačila zejména v restauraci i obyčejná krabička sirek ( zápalky), tak dnes už to bude asi problém ty zápalky vůbec sehnat a svět ovládly samé počítačové střílečky a strategie.

Však i v televizi občas narazíte na pořad, kde různí vývojáři přicházejí s novějšími verzemi herních programů, o kterých se potom diskutuje a veřejnost je hodnotí.Čím blíže realitě, tím lépe. Mimochodem, vzpomínám si, jak se na konci 90. let snažili někteří vývojáři přijít i s dobrými simulátory například ze světa železnice. Nakonec se ukázalo, že kamery umístěné na jakémkoliv dopravním prostředku jsou v tomto bez konkurence. Zkrátka, jako kdybychom se v herní zábavě přestěhovali k monitorům počítačů, netebooků, tabletů a chytrých telefonů, kde můžete hrát i to, co jste si kdysi dříve osahali manuálně.

Jenže, daleko dříve, než přišel tento svět dnešních elektronických her, tak tu bylo plno krásných zejména karetních i deskových her a občas se i někdo zamyslel nad tím, jak taková hra vůbec vznikla. To se zvlášť týkalo například  královské hry jménem šachy, kde skoro každá publikace pro začátečníky začíná jejich jistě zajímavou historií, kdy se v průběhu několika staletí dostala hra do Evropy, získala současná pravidla a stala se předmětem nejen rekreačním, ale i soutěžních turnajů.

Ovšem, takových her je více, co zaujmou širší veřejnost a dnes právě díky internetu není vůbec problém, se o každé něco dozvědět, nebo zjistit, že má i jiné méně známé varianty. Jednou z nich je i populární sudoku ( na obrázku), o kterém si řada lidí mylně myslí, že vzniklo v Japonsku. Možná by se leckterý čtenář divil, kolikrát tu již tato hra byla, aby znovu upadla v zapomění, ale nakonec se zrodila údajně její takzvaná nová historie v USA v roce 1979 už se současnými pravidly. A proč má ten japonský název ? To je právě to kouzlo této hry, jejíž historie šla především třemi kontinenty a dnes je známá po celém světě.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudoku

Tady by mohlo být aspoň 6 dalších odkazů, kde je té historie více a dozvíte se třeba i o kakuro, nebo o systémů soutěží u nás i ve světě, ale hlavně je tato hra na rozdíl od mnoha jiných dobrá pro cvičení našeho mozku. Doma po vás samozřejmě nikdo neche nějakou rychlost a podle obtížnosti můžete být i v situacích, kdy dlouho nevíte, jak dále a čas se může zdát řešením hry až zbytečně neplodně zabitý, ale časem poznáte to kouzlo logických úsudků i radost z vlastních stále rychlejších úspěchů.

Sudoku tedy brání lenosti vašeho smýšlení, pokud jej neodhodíte. Je součástí mnoha novin po celém světě i u nás. Například je součástí pražských novin Metro, které jsou často volným doplňkem železničních nádraží Najdete ho na netu i ve speciálních časopisech o něm. Na rozdíl od mnoha jiných her může podle odborníků našemu smýšlení zřejmě opravdu prospívat. Jak se tvoří tato hra ? Někde jsem se dočetl, že od 90. let díky počítačovým programům rychle a jednoduše.

Donnersberg a 474 km.

Původně jem šel dnes dvě hodinky před západem slunce na krátkou kondiční procházku, ale rádio jsem si vzal  s rozpaky také. Nakonec jsem ho nechtěl ani vyndavat z batohu, když začaly občas drobně padat kapky a ani nemrzlo. To obvykle jdou jen místní stanice a blízká cizina. Jenže, čím výše člověk stoupal směrem k mělnickému zámku, tak se ukazovalo, že jde spíše o projev mírné mlhy, která vládla za řekou Labe.

Rozhodl jsem se tedy, že rádio přeci jen vyndám a prozkouším na teleskopickou anténu přímo jen několik frekvencí, kde by mohly být teoretické dálky. Ty frekvence už znáte mnohé z hlavy. To co vidíte na obrázku je jen archivní foto z mnohem lepšího dne, ale když jsem ve skrumáži stanic zaslechl němčinu, kde probíhal pořad podobný našemu ,, S mikrofonem za fotbalem" , tak jsem již tušil. Už jen fakt, že hrála Borussia Mönchengladbach nasvědčoval tomu, že to nejde z Bavorska,ale i vzhledem ke kolísání signálu od Rýna. Když jsem stejný fotbalový zápas potvrdil ještě na 98.8, kde by spíše mělo být rakouské FM4 z Jauerlingu, nebylo již pochyb.

Na 99.1 byla stanice SWR1 RP ze 474 km vzdáleného vysílače Donnersberg u Kaiserslauternu ( již za Rýnem) a na 98.8 SWR1 BW z vysílače Waldenburg ( 368 km). Pokud vám ty názvy stanic oproti našim připadají divoké, tak nehledejte složitosti. SWR ( Jihozápadní rozhlas), RP ( Rýn ( Rhein),Falc, neboli Porýní Pfalz. BW je naopak koncovka pro území Bádenska- Württemberska. 

🎭Mělnický masopust, Jarní prázdniny v muzeu...

Milí návštěvníci a příznivci Regionálního muzea Mělník,

Srdečně Vás zveme na únorové akce! Již v neděli 15. 2. propukne v Mělníku masopustní veselí a na jarní prázdniny pro Vás připravujeme velkou novinku! 

Zapomeňte na nudu u obrazovek. Regionální muzeum Mělník přichystalo pro letošní jarní prázdniny akce pro rodiny s dětmi, které promění malé návštěvníky v nadšené objevitele, kreativce a snílky. Programy jsou koncipovány tak, aby hravou formou podporovaly polytechnické vzdělávání i čtenářskou gramotnost u dětí od 3 do 8 let. Tři dny plné zážitků startují vždy v 10.00 hodin v pokladně muzea. 

4. 3./10-12  MUZEJNÍ KORÁLKYÁDA
5. 3./10-11:30 PROJDĚTE SE MĚLNÍKEM S KOCOURKEM ŠVARCÍKEM

6. 3.//10-12 MUZEJNÍ ČTENÍ A SNĚNÍ
Kapacita je omezena. Rezervujte si své místo do 2. 3. na emailu: kralova@muzeum-melnik.cz.

 

Do 15. 2. na Vás ve velkém sále muzea čeká výstava Mělnický salón výtvarníků, která představuje tvorbu 27 autorů nejen z Mělníka a jeho okolí, ale i ze vzdálených míst naší republiky, Brna, Litomyšle a dalších. Zastavte se, přijďte se potěšit uměním a nechat se inspirovat.

V neděli 15. 2. se muzejní maškary opět rádi připojí k masopustnímu veselí! Mělnický masopust začíná v 10:00 tradiční zabíjačkou u Dobrého Kance. Průvod pak vyráží v 14:00 z náměstí Míru. Připojte se k nám! Masky vítány.

V pátek 27. 2. se koná další akce k výročí 50 let od vzniku CHKO Kokořínsko - Máchův kraj.  V 19:00 můžete vyrazit za sovím houkáním do  Kokořínského dolu. Pro více informací a další akce sledujte stránky Správy CHKO.

Výstava výtvarných prací soukromé mělnické školy Eriza s názvem Eriza-art ve vstupních prostorech muzea byla prodloužena do 20. 2. 2026.

 

Těšíme se na setkání s Vámi v muzeu!

Přeji krásný den

Kristýna Frelichová, DiS. 

PR a propagace 

Regionální muzeum Mělník, p. o.
Středočeského kraje 

nám. Míru 54, 276 01 Mělník 

T: 315 630 923, M: 728 620 651 

www.muzeum-melnik.cz

 

Zajímavosti českých hranic. Recenze prvního dílu skvělé knihy, která snad na našem trhu ještě nebyla. Bonus : Líbivá hudební kulisa k četbě.

 

Minulý víkend jsme se tu spolu letos prvně podívali do krásné přírody Kokořínska i do stále věhlasnější a populárnější restaurace Bouda v obci Střezivojice. V předchozím článku byla již akutní pozvánka na akci, ale ještě předtím tu byla recenze knihy Velký Mělník II. Potěšilo mě, že recenzi knihy pochválil v komentáři i druhý autor knihy pan Lojka, ale za jeho komentářem musíte pod úplně jiný článek ...

https://soutok.blogspot.com/2025/12/z-vlastniho-archivu-7-kdyz-k-nam-prislo.html

Přemýšlel jsem, jaké téma si dát dnes, ale možná to byl právě tento komentář, který mě motivoval k dnešnímu článku. Což tak tu přírodu i knižní recenzi spojit ? Je stále ještě zima, a i když spousta zejména mladších lidí hraje počítačové hry, tak já si osobně myslím, že krásná knížka je skutečně vynikajícím kamarádem nejen pro toto roční období.

Jestliže jsem tu chválil knihu Velký Mělník ( II), tak se dnes vrátím ke knihám, které svoji kvalitou rozhodně nezklamou, a jak uvidíte později v tomto článku, tak k tomu mám dobrý důvod. Čas tak rychle utíká, že už je to zase snad pět let, co mě zaujala tato krásná barevná kniha plná obrázků s Mělníkem na titulní stránce obalu. Jan Hocek je autor, který za svůj docela dlouhý život navštívil asi 80 zemí světa, jak jsem někde četl, ale svojí cestovatelskou kolekcí knih pěším putováním po České republice doslova nově nastavil mantinely místní turistiky.

Tedy, samozřejmě že ne každý si může dovolit zajet na nejzápadnější místo Čech a odtud putovat pěšky nepřetržitě s bivakovaním v horách i nocováním v penzionech, či přespání v chatce, až do nejvýchodnějšího bodu republiky. To by nejen každý nezvládl fyzicky, ale i psychicky. Vždyť z vlastní zkušenosti z mládí vím, jaké to asi je, když se vám po dvou krásných slunečných letních dnech objeví při plavbě po vodě déšť a ochlazení, kdy oboje nemá konce.

Nicméně, o putování některými místy naši vlasti má smysl už i jen číst. Už i jen docela obyčejné čtení o krásných místech naši vlasti vám dodá energii. Ostatně, mnozí i jednorázově vyrážíme k různým cílům, a tak nám tyto cíle ty knihy mile připomenou a třeba i motivují po nových poznatcích k návratu. Tak tomu bylo i v případě návštěvy nejsevernějšího místa ČR, kdy jsem sem jel v srpnu 2024 po 12 letech proto, abych si místo nejen osobně připomenul, ale poznal i nově důstojný zde instalovaný monument a konečně i celý značený pěší okruh, který tu tehdy také nebyl.

Tyto dlouhé trasy z jedné části země do druhé nejsou nějakými dálkovými magistrálami, kde by šel turista celou dobu po jedné značce. To není jako v Krkonoších, kde Cesta česko- polského přátelství začíná kousek pod horou Smrk v Jizerských horách již v Polsku, aby ze Sklářské Poruby vystoupala vysoko na hraniční hřeben Krkonoš a vedla nás po něm až na východ zmíněného pohoří. Tyto cesty se uvádí, jako poutní cesty a vedou po celém souboru nejrůznějších značek, ale i mimo ně po celém území.

Mají latinské pojmenování Via Czechia (Stezka Českem) a autor se vás pokusí dle svých znalostí ( s ohledem i na dobré ubytování, nebo restauraci) provést těmi nejlepšími místy na jím vybrané trase z jednoho místa Česka do druhého. Někdy ani nemusí místy nutně vést po nějaké turistické značce a jsou především zpracovány knižně, zatímco jiné najdete těžko v knižní podobě a jen na internetu a v mapách. Tak tomu bylo i po zavedení Stezky sv. Ludmily do Mělníka.

Podle jejich průběhu jsou pak stezky jmenovitě rozděleny a na některých místech je turistické kluby připomínají podobně tak, jako třeba u mělnického zámku můžete vidět, že přes Mělník nám vede Stezka Blaník - Říp ( východní trasa), nebo Stezka sv. Ludmily. Proč tomu tak je ? Protože si autor knihy a vlastně tím i navrhovatel stezky uvědomuje, že většina značených tras je vedena někdy až přelidněnými trasami po vyhlášených místech a přitom leckdy souběžně lze objevit krásné a neznámé objekty na méně frekventovaných místech, nebo i jen polních cestách. V takovém případě navrhuje ke své stezce i jinak  profláklou alternativu.

Ta nejdelší stezka nám spojuje nejzápadnější bod republiky s nejvýchodnějším téměř po celé severní hranici ( až na Slezsko) a brzy dostala i své souputníky po hranici jižní a středem území. Pak bylo třeba ještě spojit nejsevernější bod s nejjižnějším, jakož propojit všechny tři stezky stezkou po zemské hranici mezi Čechy a Moravou, a nakonec dokončit celou tu severní hranici v oblasti Slezska. Tím vlastně vzniklo úžasné dílo plné obrázků, návodů i rad a samozřejmě i nezbytné kilometráže.

Etapy měří účelově cca 20 km a vedou z dobře dopravně dostupných  bodů, případně s poznámkou. Nutno však dodat, že dnešní hlavní mapový server průběh  všech nejen těchto stezek po turistických značkách nějakým způsobem zaznamenává a lze jejich vedení i bez průvodce v mapě vystopovat. Krom toho tam najdete spoustu stezek pojmenovaných po významných lidech, světcích, nebo povahově ( krajem rybníků, vína atd.) Tady právě oceníte hromadnou dopravu, protože turisté mnohdy začínají jinde, než končí a tento způsob relaxace je považovaný za nejzdravější a přínosný.

Jenže, zrovna tak, jako je mezi námi obrovské množství lidí, kteří jsou nejen společenskou přítěží a nic nám nepřináší, ale i nás leckdy ohrožují, tak se najde i řada lidí přínosných. Jedním z nich je i autor úžasné knihy Zajímavosti českých hranic JUDr. Marek Beneš, Ph D. , ředitel MUP.  Jeho zájmy o historii i proměny našich hranic nakonec daly vzniknout dílu, jaké u nás zřejmě nemá obdoby. Proč zřejmě ? Tak to víte, toto do nás elektronická média lidově řečeno nelijí, a proto je naše společnost, jaká je. Leckde násilí. 

Dle svých slov si autor knížky o hranicích uvědomil, že projekt Via Czechia je sice úžasný projekt, ale přeci jen se zabývá těmi hranicemi okrajově a mnohdy přímo na hranici vkročí jen příležitostně.Přitom naše hranice mají úžasnou samostatnou historii a najdete na nich i spoustu zajímavých artefaktů, jakými jsou třeba i několik století staré hraniční historické mezníky, nejen pozůstatky restaurací, strážní budky a především obvykle repliky fešných reklamních hraničních sloupů z první republiky. Jeden takový vám přijde do cesty na Labské cyklostezce za děčínskou čtvrtí Dolní Žleb a v seriálu o cyklovýletu z Děčína  do Drážďan a zpět z roku 2012 jsem jej kdysi asi zapomněl zde publikovat. O nové knize se píše toto:

https://www.luxor.cz/v/2134757/zajimavosti-ceskych-hranic

Nicméně, kniha má těch pokladů mnohem více. Ve všeobecné části se čtenář podrobně dozví, jaká území k nám kdy patřila a mám na mysli i menší méně známé celky, než například obě Lužice a celé velké Slezsko. Pochopitelně, že Německo prohrálo 2x světovou válku a mohli jsme si, a také jsme vznášeli územní požadavky. Ty se v diskusích s mocnostmi nedařilo dle našich představ často realizovat, byť šlo mnohdy o země, které kdysi k našemu království patřily. Po druhé sv. válce také sehrálo velkou roli posunutí Polska mnohem více k západu a vznik DDR.

Pokud se zajímáte o všeobecnou historii, tak jistě víte, že náš stát začal vznikat v roce 1918 prakticky se zbraní v ruce, kdy bylo třeba situaci zejména několikrát v pohraničí pro nesouhlas, se začleněním do Československa násilím vyřešit a ještě řadu let, se tu a tam navíc upravovaly i jeho vnější hranice a řešily i za mezinárodní pomoci Západu případné spory především s Polskem i Maďarskem. Pokud bychom hranicemi zůstali pouze na území s českou většinou obyvatel (což byl v podstatě historický válečný protektorát), tak by se zrodila situace, kterou si dnes leckdo  neumí ani uvědomit a tím spíše lidé bez sebemenšího zájmu o historii.

Vždyť jsme před týdnem navštívili nedaleké městečko Dubá ( reportáž ze zimního přechodu vrchu Nedvězí), kde se mluvilo ještě relativně nedávno německy a zvlášť časově ve vztahu k nám dříve narozeným.

Daší významná část knihy, se týká již konkrétních míst na naši hranici a občas odskočí v rámci téma i k sousedům. Fantastická je neuvěřitelná četnost často barevných fotografií na každé stránce i s popisem, z jakého státu je ten či onen snímek hranice pořízen a co zobrazuje. Osobně mě fascinuje, že ač mám publikaci přečtenou teprve asi z jedné třetiny, tak jsem v ní našel i řadu míst, která jsem již navštívil během nějaké cesty.

Osudy hranic jsou nevyzpytatelné a je jedno, zda šlo o hranici mezi Saskem a Rakousko-Uherskem, nebo už Československou republikou. Někdy to na nich i žilo a  jedna budova byla i společným železničním nádražím. Jindy byly v budově třeba i na kopci dvě hospody a pivo se dodávalo z obou států. A podíváte se i na železnou oponu přímo v dnes spojeném Německu, která ani není daleko od naši hranice. V neposlední řadě mě autor fascinoval svou třeba i jen  zrovna zjištěnou znalostí celkové historie pohraničních železničních linek z obou států. To často nenajdete ani v knihách o železnici.

Dnes to vypadá, jako kdyby vlaky z Bakova nad Jizerou jezdily jen do České Lípy a občas do Rumburka, ale bylo tomu tak vždy ? Dále mi autor připomněl trošku i moji práci zde na webu, když začal přesně na metry tvořit kilometráž řeky Sprévy na našem území a navštívil i zde na Soutoku kdysi navštívený Fukovský výběžek. Co dodat ? Jednou větou : .. Pokud máte společné zájmy o historii, hranice, turistiku, zajímavosti i železnici, tak tuto publikaci prostě musíte mít.

Bonus:

Už dlouho jsem tu nepsal nic o dálkovém příjmu rozhlasu a ani o internetovém rádiu. Přitom žijeme dnes v době neuvěřitelných možností.Už nemusíme poslouchat jen tuzemské rozhlasové stanice, jako celá desetiletí. Ostatně, kdo vědět chce, tak ví, že na světě není jen taková hudba, jaká se hraje u nás, ale i taková, o které mají lidé buď malou představu, nebo vůbec nemají o ni ani pojem.

   

Já včera  i předevčírem trošku posmutněl, protože mi můj rozhlasový internetový přijímač již druhý večer u stanice Radio Paradisagasy FM hlásí chybu číslo 404 a nešly mi i ze stejného důvodu dvě italské stanice, které hrají čistě italskou a u nás kdysi tak populární hudbu let 70. a 80. Není to mé první internetové rádio, a tak to připomíná více než 10 let staré časy, kdy mi prostě některé oblíbené stanice pomalu odpadaly. V lepším případě se po nějaké době zase zprovoznily.

Včera však byla sobota a vězte, že už tak cca od 23 hodin s občasným kecáním, ale od půlnoci už prakticky bez rušení slovem jsem si vedle četby užíval  jako kulisu veselou parádní muziku. Zkuste to, ale hlavně jen ze soboty na neděli, protože se tam jinak hraje cokoliv, nebo i hodně mluví řečí, kterou i u nás, se málokdo učí :-). Španělština je pro územní rozsah populárnější. Ne snad, že by se mi portugalština nelíbila, ale když ten jazyk neznáte, tak si užijete znělku rádia, několik jinglů, trošku řeči a už chcete hudbu. Ne reklamy, nebo náboženský přenos z kostela.

https://www.radioplanaltoaraguari.com.br/

Začal nám únor, jsou tu masopusty a právě v Brazílii bude zase svátek samby, ale tu v doporučeném čase zcela jistě na této stanici neuslyšíte a mají tam i jinou příjemnou hudbu.

Pohodový zbytek víkendu.

Aktualizace 1.2. 2026 v 17 hodin : 

Stal se asi zázrak a opět můžete prohlížet postupně fotografie, jak je všude jinde na webech běžné. V článku o Nedvězí jde o 57 fotografií. Fotografie tedy po dvojím kliku na ni už nepřechází do superobřího rozměru, ze kterého bylo třeba se vrátit zpět do textového článku, kde jste vyhledali další foto a šlo pokračovat pouze způsobem neustálého otvírání a zavírání, případně ještě dalšího zvětšení fotky. Nastavení jsem si raději poznamenal, ale určitě zase zapomenu kam.

V sobotu 24. ledna 2026 se šel již 51. ročník ,, Zimního přechodu vrchu Nedvězí" s oficiálním názvem akce ,, Přechod Nanga Dubá-Nedvězí." Železnice Štětí - Zakšín- Dubá - Doksy byla fikcí, nebo skutečností ?

 

Prvně jsem šel ,, Zimní přechod vrchu Nedvězí" na pozvání kamaráda asi v roce 2003 z obce Tupadly, ale vlastní akci tu máme již 51 let. Když se šel první ročník, tak ještě ani nebyla vyhlášena CHKO Kokořínsko. Ta vznikla až o několik měsíců později v roce 1976 a v tomto miléniu pak byla rozšířena o oblast Machův kraj. Současný název tedy zní CHKO Kokořínsko - Máchův kraj a jde o dvě samostatné a od sebe dokonce oddělené oblasti. Když už jsem zmínil svoji první účast na akci, tak se sluší zmínit i skutečnost, že současný organizátor této open akce pro turisty i veřejnost pan Jan Soukup z turistického klubu Kčt-vht Mělník organizuje akci již od roku 1992 a nikdy neměl na rozdíl od nás mnohých jedinou absenci !

Když zvážíte věk loni městem vyznamenaného organizátora, tak musí člověk smeknout a je to i důkaz toho, jak tato činnost může člověku prospívat. Nehledě, že zatímco ostatní přátelé v bujaré společenské náladě, se zahřívají chůzí i diskusí, tak organizátor musí za každého počasí strávit nějakou dobu na vrcholu kopce Nedvězí, což jsou přibližně dvě hodiny a ještě má takové úkoly, jako jsou výběr startovného, rozdávání infomačních letáčků, na kopci pak diplomů, odznáčků, kontrolu tiskárničky s razítky a v neposlední řadě je v pomyslném spojení s řidičem autobusu, ale někdy i s určitými účastníky pochodu, kteří takříkajíc nejdou s davem.

https://soutok.blogspot.com/2025/11/mnoholety-organizator-zimniho-prechodu.html

Stejně tak, jako loni, bylo možné nastoupit na akci již z Tupadel (trasa 15 km), kde byla opět první zastávka autobusu. Zatímco při jubilejním ročníku, ale mnohokrát v minulosti této možnosti užilo velké množství účastníků, tak dle mého odhadu to letos byli pouze čtyři účastníci.Tato oblíbená varianta vám nabízí krásné pohledy na Slavín, kde dominantní věž areálu se zajímavou historií dostala relativně nedávno historické původní zakončení, nabízí dále příjemný polní úsek s mnoha myslivckými posedy a později vás protáhne po Liběchovské příčce plné řopíků, a v neposlední řadě i krásnou chalupářskou osadou Nové Osinalice. Tuto oblíbenou variantu loni při jubileu akce šel i Soutok a článek je zde:

https://soutok.blogspot.com/2025/01/v-sobotu-se-sel-jiz-50-jubilejni-rocnik.html

Druhou zastávkou pak byla obec Chudolazy ( trasa 12 km), kde letos vystoupila valná část účastníků. Dalo by se říci, že účastníci této kratší varianty, se dobrovolně vzdají procházky kolem Slavína, polní cesty i několika bunkrů, aby pak již měli podobné zážitky, jako účastníci z Tupadel. Moje maličkost letos volila nejkratší variantu z Dubé ( trasa10 km) s rovněž nemalou skupinou a spojovalo nás několik důvodů. Kromě přátelských vztahů to byla chuť poznat po delší době prostředí Dubé a většina z nás si jubilejní ročník odbyla právě z Tupadel.

K naši radosti byla cílová stanice busu jen kousek od místní historické sušárny chmele, kde jsem již dlouhou řádku let nebyl, a tak jsem si to tu pěkně užil i se svým novým mobilem. Na tomto místě mám pro vás několik zpráv.Zjistil jsem nedávno nepříjemnou věc, že ani v nastavení webu není již možnost, abyste si mohli prohlížet fotogalerii tak, jak jste zvyklí z jiných webů ( seznam.cz, novinky.cz ...) Už žádné posouvání obrázků na další. Po kliku na snímek naběhne velká fotografie, která se po dalším kliku ještě zvětší, pak zase zmenší a dále se prostě nehnete. Musíte každé foto v článku otvírat samostatně.

Má to sice výhodu, že vidíte mnohem více detailů, ale když máte 24 fotografií, nebo i mnohem více, tak vás to jistě mnohé brzy otráví. Pak si tedy musíte vybírat, nebo je prohlížet přímo v článku ve zmenšené velikosti mezi textem, ale možná to má za účel nutit více čtenáře i k četbě. Ostatně text, to je právě ta královská disciplína každého článku, neboť umístit fotografie kamsi na facebook bez sebemenší námahy zvládne každý kritik čehokoliv.

Tou druhou věcí je skutečnost, že mám zřejmě typ telefonu, který má jeden nedostatek. Když stojíte poblíž nějakého většího objektu, tak nemáte možnost přepnutí do širokoúhlého formátu. V mnoha případech nelze třeba na ulici při focení kostela již někam couvat, pokud máte za sebou dům.

Ve směru na Rozprechtice najdete při silnici několik sklípků, po jejichž původu jsem se nijak nepídil, a také známý mapový server o nich nějak nepojednává.

Je zajímavé, jak trvanlivé jsou staré německé nápisy. Zdejší oblast spadala do Sudet s početným německým obyvatelstvem a rádo se zde připomíná období, které bylo pro město prosperujícím. Však nešlo jen o chmel i turistický ruch, ale podle některých indícií, se zvažovalo železniční propojení mezi městy Štětí a Doksy právě přes městečko Dubá. Ačkoliv jsem v přírodě u Zakšína našel  asi před 20 lety jistý památník a dokonce i webové stránky, kde se uvádělo, že koleje byly skutečně položeny od Štětí až do Zakšína, aby byly opět časem sneseny, tak tehdejší muzejní mělnický historik Jan Kilián dojíždějící z obce Deštná o tomto prý nic neslyšel.

Pokud to zde na netu vypátrám, tak sem dám ještě odkaz, nebo foto. Články se někdy chvíli po vydání ještě mění. Je to i z toho důvodu, abych měl přehled, jak článek vlastně v reálu působí a někdy  mě přitom ještě napadnou i různé úpravy, nebo doplňky, či dokonce bonusy.

Už to mám :

https://soutok.blogspot.com/2022/03/znate-dobre-nase-chko-kokorinsko-machuv.html

https://soutok.blogspot.com/2012/05/toulky-17.html

https://www.i-noviny.cz/v-nedamove-melo-byt-zeleznicni-nadrazi-pro-dubou-fikce-nikoli-historie-12714#.YkBVuudBy70

Jak vidíte, tak bylo mlhavo a je jasné, že z Nedvězí nebude vidět vůbec nic. Tak aspoň ta Dubá.

Socha sv.Prokopa je kopií původní sochy z roku 1988. Na tomto místě údajně zabil syn svého otce a příběh posloužil K.H.Máchovi, jako předloha k napsání Máje.

Rozprechtice mám rád pro své genius loci, které tu utváří prameny horní Liběchovky. Než se místu budu věnovat, tak mi dovolte jednu vsuvku. Nedávno jsem tu psal článek o nesmecích. Hned druhý den v hlavních zprávách večer proběhla jistá reportáž o problému s náledím, která udivila i rozesmála nemálo lidí, kteří ji viděli. Asi někdo nechtěl, aby se někomu dělala reklama, což ostatně není nijak vzdáleno historii Soutoku.

Zkrátka tam autor reportáže začal o tom, že je při náledí vhodné si nějak upravit za pomocí nože podrážku bot a bylo tam i několik návodů. Po čase bylo vyřčeno, že je lépe to přenechat odborníkům. Na téměř samotný závěr byl odchycen jeden chodec, který nějak nechápal otázku a odpověděl, že on užívá nesmeky. Proč to zde zmiňuji ? Chvíli za sochou sv Prokopa jsme byli nuceni jít cestou vedoucí s kopce, která ústila později na silnici a byla pěkně zledovatělá.

Tady nás byla nucena hned na samém začátku po pádu na zem opustit jedna starší turistka, která dopadla na již dříve léčenou končetinu. Naštěstí byla paní v takovém stavu, aby došla zpět do Dubé a informovala telefonicky organizátora akce pana Soukupa. Já byl strašně rád, že jsem si na tento pochod přibalil nesmeky, bez kterých by to bylo opravdu místy náročné a nebezpečné. To vše k tomuto přechodu patří. Bláto, mráz, vítr i led, který vás při sestupu může otáčet kolem kmenů stromů tak, jako tomu bylo před mnoha lety u Dolní Vidimi, když jsme kráčeli lesem dolů do osady Osinalice. ( žlutá značka)

Psát o krásách horní Liběchovky je zbytečné. Podívejte se na fotografie a mám pro vás i dárek, který jsem nedávno připravil....

https://www.youtube.com/watch?v=Tn_x5d7YaHo

https://www.youtube.com/shorts/lnyykFHVXVQ

https://www.youtube.com/shorts/bg69PjJ_6cQ

Není to nádhera být aspoň chvíli na takovém místě ?

Kolektiv mi mezitím zmizel a vůbec jsem neměl představu, kterou ze tří možných variant přijmout. Naštěstí šel po romantické cestě od Vrabcova člověk, který mi jasně odpověděl, že žádné turisty nepotkal a patrně jdou silnicí do Dražejova. Výběr se ještě zužil, když jsem později volil silniční variantu, aby mi přátelé přeci jen terénem nějak neutekli. Pokračovat totiž bylo možné po červené Pramenným dolem s prudkým závěrečným a opravdu prý zledovatělým výstupem.

V Dražejově se již počaly setkávat skupiny silniční varianty i těch, kteří volili náročný terén a všichni jsme společně pokračovali k vrcholu kopce.

Vodárna Dražejov.

Skalní okno Nedvězí.

Nedvězí je především chalupářskou osadou, kterou proslavil asi nejvíce pobyt české swingové hvězdy zpěvačky Evy Pilarové. Hlavním místem je tu místní kaple, která mi relativně nedávno posloužila i jako kryt před průtrží, když jsem se na vrchol vypravil s radioamatérskou technikou. Toto místo ve mně díky občas oplocenému poli naproti a domácí zvířeně evokuje i trošku představu nějakého westernu z Mexika, či se mi vůbec vybaví Latinská Amerika. Ostatně, není žádným tajemstvím, že dnes v době internetu a dříve neuvěřitelných možností je jednou z mých oblíbených rozhlasových stanící pohodová brazilská stanice Radio Planalto - Araguari AM ...

https://www.radios.com.br/aovivo/radio-planalto-1110-am/63005

Sice jsem tu minulý týden z pátku na sobotu překvapivě slyšel písničku od Bee Gees, I Santo California - Tornero, nebo Cliffa Richarda - We don't talk anymore a nemohl se od stanice odpoutat, ale již ze soboty na neděli, se ukázalo, že Planalto má prostě široké spektrum, kterému dominuje v jistých zejména u nás nočních časech populární i lidová brazilská hudba.

Dokonce jsem  překvapivě zjistil, že jde o mobilní aplikaci na Google play, ale mně se ji podařilo složitě přidat do domácího internetového rozhlasového přijímače a večerní hudba je i příjemnou hudební kulisou k četbě :

https://play.google.com/store/apps/details?id=br.com.welltecnologia.planalto&hl=cs

Nejlépe hrají ze soboty na neděli od půlnoci, kdy už ani neobtěžují reklamy apod.

Znovu led a opět jsem byl rád za nesmeky. Kopec je tak obrostlý křovím, že na něj jinudy prakticky nevystoupáte.

Konečně vrchol. Takto  jsem si dovolil zvěčnit organizátora pana Jana Soukupa. Jeden posun tu za ta léta je. Dříve jsme toužili po anonymitě a málokdo toužil být poznán na fotografii. Dnes již někteří lidé vědí, že jsou na mnoha fotografiích z různých sportovních i společenských akcí, buď jako aktéři, nebo jako diváci, a že naše soukromí je již beztak do určité míry minulostí a dokonce i AI dokáže utvořit z jedné fotky věrohodné fotografie z prostředí, kde vás zasadí klidně do Ameriky a lidé uvěří, že jste tam byl, ač to není vůbec pravda. Zvláštní doba.

Tak  bojovali s ledem někteří příchozí bez nesmeků.

Razítko na diplom, který stejně kdesi skončí, pokud není přímo do turistického deníku, či jiné pamětní knihy. Ale, jsme již na tento zvyk zvyklí.

Střezivojice.

Bouda se stala již vyhlášeným pojmem široko daleko a velmi připomíná hory. Skoro by to aspoň občas chtělo nějakou další Boudu a minimálně v letním období, kdy tu bývá velmi živo. Jinak tomu však už není snad ani v zimě.

Sotva jsem vstoupil, tak už jsem fotil, byť mobil i jeho fotografická čočka prodělala teplotní šok a jistě se ihned orosila.

A takto to pro porovnání dopadlo po krátkém posezení. To už jsou jiné fotky, co ?

V závěru šlo vše již jak po másle a účastníci 51. ročníku byli nad míru spokojeni. Ještě jsem s přáteli trošku poseděl u nás a dostala mě tato fotografie pod místním barem.. Přátelé, stříhám již údajně metr ( za 150 to fakt ještě nemám), jak říkají mnozí přátelé a kolegové v práci, ale tímto autobusem níže jsem na prvním školním stupni často jezdil z centra na rodná Blata. Ař jsem se celý oklepal. Tak nějak vypadal ,, Nádražák." Pohodový zbytek neděle a rozvážný vstup do dalšího zimního pracovního týdne.

V pondělí si to celé přečtu a dám sem snad i odkaz na tu železnici, když něco najdu, ale dnes už fakt po řadě hodin na díle končím.