Železniční most v Praze přes Vltavu.
Kdysi dávno v bláznivých 90. letech tu byla taková pochybná hra, které se také říkalo letadlo. Nebudu tu kosmetickou firmu jmenovat, ale typickou ukázku máte v naši české komedii,, U mě dobrý !" Prostě vám byla nabídnuta nějakou osobou neobvykle drahá, ale prý špičková kosmetika a na vás bylo, zda to odmítnete, nebo si něco koupíte, či se do hry zapojíte tak, že si pod sebe seženete další lidi, kteří budou od vás požadovat zboží pro své případné klienty a vy jej budete samozřejmě nakupovat od té osoby, od které jste prvně zboží přijali. Každý znal tedy jen někoho a bylo na něm, za kolik si co komu prodá, aby měl také nějaký zisk.
Moc jsem tomu nerozuměl a ani to leckoho nijak nenadchlo včetně mě, ale občas se konaly pro zájemce i různá veřejná školení a opravdu žili tu a tam osoby, které byly pod vlivem propagandy řečníků doslova zfanatizované klamnou představou, že zbohatnou a podívají se do dvou let do New Yorku. Mně ten Nový York plný mrakodrapů celkem nic neříkal a uměl bych si v Americe představit celou řadu jiných míst, ale taková to byla tehdy doba a už se na ni pomalu zapomnělo. Asi není tak populární, jako doba předešlá. Vzpomínkové filmové týdeníky, které dnes zahlédneme někdy v televizi jejím začátkem nějak skončily, tak si již ani moc nevzpomeneme.
Mimochodem, zrovna loni jsem koukal na hudební dokument o skupině Blondie a jejich po všech stránkách zajímavé zpěvačce Debbie Harry, která v tamních klubech začínala. Uteklo 30 let, a tak jako se proměnila v čase vzhledově tato zpěvačka, tak se tu pomalu objevila i stále slavnější česká Amerika, kam se snad každý tuzemský turista i vodák a tramp minimálně jednou podívá. A jak uvidíte v článku, tak ji nenavštěvují jen Češi.
Má cílová stanice Karlštejn.
Původně jsem měl s tímto výletem možná jistý záměr, ale nakonec jsem si na výletě společně zanotoval s jednou aktivní starší ženou, která řekla větu, jenž zazní dějově v závěru článku. Měl jsem za sebou náročný dlouhý daleký páteční výlet s pozdním návratem a sobota byla posledním dnem, kdy jsem ještě mohl na Jízdenku na léto někam vycestovat. Právě proto, že byla sobota a počasí docela šlo, tak jsem rozhodl, že nastal ten správný čas. Vždyť to jsou z Mělníka k Berounu pouhé dvě a půl hodinky na cestě vlakem.
Vyjel jsem v 11.11 hodin z našeho nádraží oblíbenou polskou červenobílou jednotkou motorové řady 847 nazvané u nás Regio Fox z továrny PESA ve městě Bydhošť. ,
Praha mě přivítala někdy ve 12.17 hodin a vlak do Berouna měl odjezd až někdy ve 12.44 hodin. Byl na hlavním nádraží dostatek času i na prolistování několika knížek v tamním Luxoru. Vlak sem také přijel na poslední chvíli před odjezdem z depa, a jak můžete vidět na obrázcích, tak na této lince v turistické oblasti u Berounky jsou nasazovány velmi pohodlné nízkopodlažní patrové vagony. S těmi se můžete setkat i na lince Posázavského pacifiku ( 210 Praha - Vrané nad Vltavou- Čerčany), nebo v zastávkových vlacích mezi Kolínem a Havlíčkovým Brodem. A mylím, že snad i zde zastávkové vlaky na trati 231 ( Praha - Lysá nad Labem - Kolín).
Ve stanici Karlštejn nás vystupovalo ve 13.28 hodin opravdu hodně, a protože je léto, tak jsem po cestě sem na rozdíl od minulých let ani na tu Berounku letos pro bujnou zeleň pořádně neviděl. Plán nebyl složitý. Po žluté značce ke hradu, pak červená a znovu žlutá. Malou Ameriku jsem měl objevit po 4 km.
Hned naproti nádraží byla neskutečně obrovská i narvaná restaurace s venkovním posezením, ale davy lidí se vyvalily stejným směrem, jako já.
Most přes Berounku.
Popisovat, co vše zde v blízkosti hradu Karlštejna kromě davu lidí bylo k vidění i ke koupi je asi zbytečné, a pro výlet téměř nepodstatné. To vám poví každá mapa.
Další z mnoha restaurací.
Odbočil jsem k nějakému muzeu betlému, protože tu bylo i infocentrum a je to příležitost, jak sehnat osobně zase nějaké turistické vizitky do turistického deníku. Je tu někde i velké muzeum starých hodin, ale to nebylo dnes předmětem mého zájmu. Horší bylo, že sotva jsem vyšel z info centra, tak přišla nepříjemná přeháňka, která naštěstí měla jen omezené trvání a nepřinesla sebou rovněž i bouřku.
Jaká to radost, že snad všichni lidé šli ke hradu. Jenže se později ukázalo, že Ameriky zajímaly také mnoho lidí.
A jsme tady ! Malá Amerika. Tabule ukazuje, že jsem na místě. Že skoro nic nevidíte ? Občas se vyplatí říkat své myšlenky nahlas, aby je i druzí lidé slyšeli. ,, Pane, to se dá celé obejít a znovu se vrátíte na žlutou značku. Na řadě míst toho uvidíte více." říká žena ze zřejmě manželského páru. Paní měla pravdu. Tady musí být člověk opravdu opatrný i rozumný a nechovat se, jako hovado, které chce bezvadné selfíčko na již opravdu nebezpečném místě. K čemu proboha ? Stejně si pak každý řekne, co to bylo za blbce.
Už jsem chtěl odejít, když odspodu přicházela dvojice, o které jsem se domníval, že byla asi až na dně u hladiny. Ukázalo se, že jde o mladý pár z Nizozemí, který si byl odskočit také jen na nějaké další výhledové místo, jakých tu jsou kolem desítky. Nizozemci na dovolené. Párek jsem potkával u každé důležité vyhlídky na trase. Ta vás brzy vyvede z lesa na náhorní planinu, ale značení je tu všude hrozné a navigace v mobilu je k nezaplacení.
Pohled na stříšku hradu.
Celkový výhled z planiny. Rád bych viděl na řeku, ale na tomto výletě ne.
Lom Kanada bych málem minul bez povšimnutí. Odbočka z trasy měla snad jen 20 metrů a na jejím konci posedávala nějaká mládež. Napadlo mě také se na toto místo podívat a zjistil jsem na místě, že koukám na nějaký lom. Pokračoval jsem dále za hlavním cílem. Potkal jsem nejprve mladíka, se kterým jsem prohodil již několik slov na Malé Americe a nyní šel proti mně. Vzhledem k tomu, že jsem plánoval určitý okruh, tak mě trošku rozhodilo, že se vrací stejnou cestou, jakou sem přišel.
Dnes už mi to je ale trošku jasné. Po čase jsem došel k dalšímu lesíku, kde jsem došel další a tentokrát postarší pár. Ukázalo se, že i tato dvojice je u nás na dovolené a přijeli až z dolnosaského Hanoveru. To se ví, že jsem se musel pochlubit, že na naši zámecké vyhlídce není problém chytit na frekvenci 98 MHz jejich stanici NDR 1 vysílající z vysílače Torfhaus v pohoří Harz. Vždy je zajímavé sledovat, jak se takový cizinec tváří, když mu prokážete nějaké překvapivé paralely, které ho překvapí i potěší. Jen je někdy problém si zrovna rychle vzpomenout.
To už je lom Mexiko. Přijel jsem sem tak nepřipravený, že jsem se domníval, že toto asi má být už ta Velká Amerika. Opět další setkání s našimi lidmi i s Nizozemci a občany Dolního Saska.
Pak přišlo ještě několik kroků a bylo mi vše jasné. Velká Amerika ! Jen jsem se podivoval tomu životu na dně lomu, ale to jsem se také dozvěděl od té paní, kterou jsem tu v úvodu zmínil. Bylo to krásné, ale čas neuvěřitelně pokročil i díky zdržení u Malé Ameriky a hlavně to hrozilo bouří. Mým úkolem nyní bylo co nejrychleji pokračovat po žluté značce do obce Mořina , a pak se vracet po modré do Karlštejna.
Původně to bylo časově vše krásně propracované i s brzkým příjezdem domů, ale náhle to vypadalo, že ten návrat bude ještě dramatický.
Lom Velká Amerika má celou řadu krásných pohodlných vyhlídek i obrovské parkoviště osobních vozů. Tady nás všechny přepadla obrovská průtrž, lidé utíkali do aut a já musel opět vztyčit skládací deštník. Tento záběr mi doslova připomíná tolik oblíbené indiánky z dětství, které měly svůj boom zejména v 60. a 70. letech 20. století. I to je krása této naši země, že vlastně skoro vše máme jen kousek od svých domovů. Třeba africkou vesnici máte v ZOO Jihlava, kam také jedete jen 2.5 hodiny vlakem.
Bylo jasné, že nemohu zůstat stát u tohoto plánku, který trochu připomíná na parkovišti maďarské jezero Balaton. Udělal jsem několik kroků a byl jsem u silnice. Auta tu létala a voda od nich stříkala. Co teď ? Náhle vidím autobusovou zastávku a u ni jakousi starší ženu v pláštěnce. Dozvídám se, že za chvíli snad pojede autobus do Karlštejna. No, tak to mám tedy štěstí, že jsem ve správný čas na správném místě. Jenže autobus nejede, vkrádá se nejistota a zůstává otázkou, proč že tu dole pod stromy čeká ještě dalších asi osm lidí.
Náhle si naši nejistoty povšimne blízká mladá dvojice a dozvídáme se, že autobus má mít 8 minut zpoždění. Se ženou je o čem povídat a má obrovský přehled nejen v turistice a památkách, ale také v nejrůznějších řádech i cestovních pomůckách v mobilním telefonu. Také je na výletě, a také přijela z Prahy. Později se dozvím, že tak, jako já jedu ještě dále, tak i ona jede dále, ale to nejzajímavější má přijít.
Ukáže se, že jde o aktivní seniorku, která se již léta zabývá organizováním nejen turistických akcí, ale má i průvodcovské schopnosti, znalosti a pochopitelně i ví, na koho se kdy jak kde obrátit. Prý to je vlatně tak trochu vyjímka, že jede sama na sólovou akci, ale čas života tak rychle pospíchá, že si je vědoma faktu, že kdyby sem nepřijela dnes, tak už se sem třeba nikdy nedostane. Proč ? No protože máme jen jeden život, síly ubývají a některé výšlapy již mohou být pro někoho i velmi náročné, nebo se může i něco přihodit a je konec s cestováním. Jak moc jsem ji rozuměl. Vždyť již také nevím, zda bych se dnes znovu sápal po pískovci na Rudolfův kámen u Jetřichovic, kde to jsou samé nebeské kovové žebříky vysoko nad zemí. Jak moudrá slova.
Také mi řekla, že dole stanují potápěči a zřejmě i nejen oni, ale jak je zvykem, tak třeba i různí známí. Kdo by to z nás neznal ? Autobus pak přijel, já nastoupil a na můj dotaz : ,, Co to stojí ?" mi řidič odpověděl : ,, Podle toho kolik vám je ." Docela zvláštní věta, byť ty slevy budou snad jednou příjemné. Pak už nás autobus vezl přes Mořinu dokonce v dešti i do Hlásné Třebáně, odkud teprve pokračoval do obce Karlštejn. Zahlédl jsem nějaký kemp u řeky, lodě a propadl jsem se do mladých časů, kdy i tento druh zábavy mi bylo umožněno ochutnat.
Vlak od Berouna měl asi 20 minut zpoždění, a tak přijel až skoro v 17 hodin, ale mě ten rozhovor o všem možném natolik zaměstnal, že po výstupu v Praze jsem si ještě pokojně odložil batoh a v poklidu se napil. Pomalu jdu do podchodu, který je plný informací odjezdů na světelných tabulích. Náhle se z nádražního rozhlasu ozývá zpráva o odjezdu vlaku do Mělníka a časový údaj již bliká. Utíkám tu tak, jako napoled předloni, kdy mě přivezl autobus z Jihlavy a já chytal poslední spoj v 0.33 hodin.
Také mávám zdálky rukou a utíkám snad 250 metrů, abych na poslední chvíli skočil do vlaku a ještě notnou chvíli hlasitě a rychle dýchal. Dnes by to nebylo tak strašné. Další jede za hodinu. Díky za tu změnu v taktu ze dvou na jednu hodinu. V 18.50 s radostí vystupuji z vlaku, že jsem vlastně vše zvládl podle plánů, které zprvu letos ani moc nebyly. Tak, a zbyly mi dálky. Díky těmto článkům jsem si srovnal fotografie do roviny a vše znovu krásně prožil. Snad vás tu ještě budou nějaký čas těšit.
A jak je možné, že jsem nyní napsal dva dlouhé cestovní články během pracovních dní ? Jsou zaměstnání, kde se plánuje podle nějakých plánů a někdy to vyžaduje i určitou neplánovanou vstřícnost ze strany zaměstnance. Jinak doufám, že je před námi lepší počasí, než bylo dnes.
