Minulý víkend jsme se tu spolu letos prvně podívali do krásné přírody Kokořínska i do stále věhlasnější a populárnější restaurace Bouda v obci Střezivojice. V předchozím článku byla již akutní pozvánka na akci, ale ještě předtím tu byla recenze knihy Velký Mělník II. Potěšilo mě, že recenzi knihy pochválil v komentáři i druhý autor knihy pan Lojka, ale za jeho komentářem musíte pod úplně jiný článek ...
https://soutok.blogspot.com/2025/12/z-vlastniho-archivu-7-kdyz-k-nam-prislo.html
Přemýšlel jsem, jaké téma si dát dnes, ale možná to byl právě tento komentář, který mě motivoval k dnešnímu článku. Což tak tu přírodu i knižní recenzi spojit ? Je stále ještě zima, a i když spousta zejména mladších lidí hraje počítačové hry, tak já si osobně myslím, že krásná knížka je skutečně vynikajícím kamarádem nejen pro toto roční období.
Tedy, samozřejmě že ne každý si může dovolit zajet na nejzápadnější místo Čech a odtud putovat pěšky nepřetržitě s bivakovaním v horách i nocováním v penzionech, či přespání v chatce, až do nejvýchodnějšího bodu republiky. To by nejen každý nezvládl fyzicky, ale i psychicky. Vždyť z vlastní zkušenosti z mládí vím, jaké to asi je, když se vám po dvou krásných slunečných letních dnech objeví při plavbě po vodě déšť a ochlazení, kdy oboje nemá konce.
Nicméně, o putování některými místy naši vlasti má smysl už i jen číst. Už i jen docela obyčejné čtení o krásných místech naši vlasti vám dodá energii. Ostatně, mnozí i jednorázově vyrážíme k různým cílům, a tak nám tyto cíle ty knihy mile připomenou a třeba i motivují po nových poznatcích k návratu. Tak tomu bylo i v případě návštěvy nejsevernějšího místa ČR, kdy jsem sem jel v srpnu 2024 po 12 letech proto, abych si místo nejen osobně připomenul, ale poznal i nově důstojný zde instalovaný monument a konečně i celý značený pěší okruh, který tu tehdy také nebyl.
Tyto dlouhé trasy z jedné části země do druhé nejsou nějakými dálkovými magistrálami, kde by šel turista celou dobu po jedné značce. To není jako v Krkonoších, kde Cesta česko- polského přátelství začíná kousek pod horou Smrk v Jizerských horách již v Polsku, aby ze Sklářské Poruby vystoupala vysoko na hraniční hřeben Krkonoš a vedla nás po něm až na východ zmíněného pohoří. Tyto cesty se uvádí, jako poutní cesty a vedou po celém souboru nejrůznějších značek, ale i mimo ně po celém území.
Podle jejich průběhu jsou pak stezky jmenovitě rozděleny a na některých místech je turistické kluby připomínají podobně tak, jako třeba u mělnického zámku můžete vidět, že přes Mělník nám vede Stezka Blaník - Říp ( východní trasa), nebo Stezka sv. Ludmily. Proč tomu tak je ? Protože si autor knihy a vlastně tím i navrhovatel stezky uvědomuje, že většina značených tras je vedena někdy až přelidněnými trasami po vyhlášených místech a přitom leckdy souběžně lze objevit krásné a neznámé objekty na méně frekventovaných místech, nebo i jen polních cestách. V takovém případě navrhuje ke své stezce i jinak profláklou alternativu.
Ta nejdelší stezka nám spojuje nejzápadnější bod republiky s nejvýchodnějším téměř po celé severní hranici ( až na Slezsko) a brzy dostala i své souputníky po hranici jižní a středem území. Pak bylo třeba ještě spojit nejsevernější bod s nejjižnějším, jakož propojit všechny tři stezky stezkou po zemské hranici mezi Čechy a Moravou, a nakonec dokončit celou tu severní hranici v oblasti Slezska. Tím vlastně vzniklo úžasné dílo plné obrázků, návodů i rad a samozřejmě i nezbytné kilometráže.
Etapy měří účelově cca 20 km a vedou z dobře dopravně dostupných bodů, případně s poznámkou. Nutno však dodat, že dnešní hlavní mapový server průběh všech nejen těchto stezek po turistických značkách nějakým způsobem zaznamenává a lze jejich vedení i bez průvodce v mapě vystopovat. Krom toho tam najdete spoustu stezek pojmenovaných po významných lidech, světcích, nebo povahově ( krajem rybníků, vína atd.) Tady právě oceníte hromadnou dopravu, protože turisté mnohdy začínají jinde, než končí a tento způsob relaxace je považovaný za nejzdravější a přínosný.
Jenže, zrovna tak, jako je mezi námi obrovské množství lidí, kteří jsou nejen společenskou přítěží a nic nám nepřináší, ale i nás leckdy ohrožují, tak se najde i řada lidí přínosných. Jedním z nich je i autor úžasné knihy Zajímavosti českých hranic JUDr. Marek Beneš, Ph D. , ředitel MUP. Jeho zájmy o historii i proměny našich hranic nakonec daly vzniknout dílu, jaké u nás zřejmě nemá obdoby. Proč zřejmě ? Tak to víte, toto do nás elektronická média lidově řečeno nelijí, a proto je naše společnost, jaká je. Leckde násilí.
Dle svých slov si autor knížky o hranicích uvědomil, že projekt Via Czechia je sice úžasný projekt, ale přeci jen se zabývá těmi hranicemi okrajově a mnohdy přímo na hranici vkročí jen příležitostně.Přitom naše hranice mají úžasnou samostatnou historii a najdete na nich i spoustu zajímavých artefaktů, jakými jsou třeba i několik století staré hraniční historické mezníky, nejen pozůstatky restaurací, strážní budky a především obvykle repliky fešných reklamních hraničních sloupů z první republiky. Jeden takový vám přijde do cesty na Labské cyklostezce za děčínskou čtvrtí Dolní Žleb a v seriálu o cyklovýletu z Děčína do Drážďan a zpět z roku 2012 jsem jej kdysi asi zapomněl zde publikovat. O nové knize se píše toto:
https://www.luxor.cz/v/2134757/zajimavosti-ceskych-hranic
Nicméně, kniha má těch pokladů mnohem více. Ve všeobecné části se čtenář podrobně dozví, jaká území k nám kdy patřila a mám na mysli i menší méně známé celky, než například obě Lužice a celé velké Slezsko. Pochopitelně, že Německo prohrálo 2x světovou válku a mohli jsme si, a také jsme vznášeli územní požadavky. Ty se v diskusích s mocnostmi nedařilo dle našich představ často realizovat, byť šlo mnohdy o země, které kdysi k našemu království patřily. Po druhé sv. válce také sehrálo velkou roli posunutí Polska mnohem více k západu a vznik DDR.
Pokud se zajímáte o všeobecnou historii, tak jistě víte, že náš stát začal vznikat v roce 1918 prakticky se zbraní v ruce, kdy bylo třeba situaci zejména několikrát v pohraničí pro nesouhlas, se začleněním do Československa násilím vyřešit a ještě řadu let, se tu a tam navíc upravovaly i jeho vnější hranice a řešily i za mezinárodní pomoci Západu případné spory především s Polskem i Maďarskem. Pokud bychom hranicemi zůstali pouze na území s českou většinou obyvatel (což byl v podstatě historický válečný protektorát), tak by se zrodila situace, kterou si dnes leckdo neumí ani uvědomit a tím spíše lidé bez sebemenšího zájmu o historii.
Vždyť jsme před týdnem navštívili nedaleké městečko Dubá ( reportáž ze zimního přechodu vrchu Nedvězí), kde se mluvilo ještě relativně nedávno německy a zvlášť časově ve vztahu k nám dříve narozeným.
Daší významná část knihy, se týká již konkrétních míst na naši hranici a občas odskočí v rámci téma i k sousedům. Fantastická je neuvěřitelná četnost často barevných fotografií na každé stránce i s popisem, z jakého státu je ten či onen snímek hranice pořízen a co zobrazuje. Osobně mě fascinuje, že ač mám publikaci přečtenou teprve asi z jedné třetiny, tak jsem v ní našel i řadu míst, která jsem již navštívil během nějaké cesty.
Osudy hranic jsou nevyzpytatelné a je jedno, zda šlo o hranici mezi Saskem a Rakousko-Uherskem, nebo už Československou republikou. Někdy to na nich i žilo a jedna budova byla i společným železničním nádražím. Jindy byly v budově třeba i na kopci dvě hospody a pivo se dodávalo z obou států. A podíváte se i na železnou oponu přímo v dnes spojeném Německu, která ani není daleko od naši hranice. V neposlední řadě mě autor fascinoval svou třeba i jen zrovna zjištěnou znalostí celkové historie pohraničních železničních linek z obou států. To často nenajdete ani v knihách o železnici.
Dnes to vypadá, jako kdyby vlaky z Bakova nad Jizerou jezdily jen do České Lípy a občas do Rumburka, ale bylo tomu tak vždy ? Dále mi autor připomněl trošku i moji práci zde na webu, když začal přesně na metry tvořit kilometráž řeky Sprévy na našem území a navštívil i zde na Soutoku kdysi navštívený Fukovský výběžek. Co dodat ? Jednou větou : .. Pokud máte společné zájmy o historii, hranice, turistiku, zajímavosti i železnici, tak tuto publikaci prostě musíte mít.
Včera však byla sobota a vězte, že už tak cca od 23 hodin s občasným kecáním, ale od půlnoci už prakticky bez rušení slovem jsem si vedle četby užíval jako kulisu veselou parádní muziku. Zkuste to, ale hlavně jen ze soboty na neděli, protože se tam jinak hraje cokoliv, nebo i hodně mluví řečí, kterou i u nás, se málokdo učí :-). Španělština je pro územní rozsah populárnější. Ne snad, že by se mi portugalština nelíbila, ale když ten jazyk neznáte, tak si užijete znělku rádia, několik jinglů, trošku řeči a už chcete hudbu. Ne reklamy, nebo náboženský přenos z kostela.
https://www.radioplanaltoaraguari.com.br/
Začal nám únor, jsou tu masopusty a právě v Brazílii bude zase svátek samby, ale tu v doporučeném čase zcela jistě na této stanici neuslyšíte a mají tam i jinou příjemnou hudbu.
Pohodový zbytek víkendu.
Aktualizace 1.2. 2026 v 17 hodin :
Stal se asi zázrak a opět můžete prohlížet postupně fotografie, jak je všude jinde na webech běžné. V článku o Nedvězí jde o 57 fotografií. Fotografie tedy po dvojím kliku na ni už nepřechází do superobřího rozměru, ze kterého bylo třeba se vrátit zpět do textového článku, kde jste vyhledali další foto a šlo pokračovat pouze způsobem neustálého otvírání a zavírání, případně ještě dalšího zvětšení fotky. Nastavení jsem si raději poznamenal, ale určitě zase zapomenu kam.
