https://www.facebook.com/profile.php?id=100043734056259&locale=cs_CZ
https://www.facebook.com/profile.php?id=100043734056259&locale=cs_CZ
Liběchovu byl statut města udělen 26. dubna 1935. V polovině 20. století o něj přišel a obnoven byl až 23. ledna 2007. V současnoti vám místní občané o svém městě nic pozitivního neřeknou, ale pojďme k vlastnímu poznání, které si každý děláme vlastními prožitky.
Na úvod mi dovolte malé odbočení. V Liběchově jsem byl zcela určitě prvně na začátku 70. let 20. století, jako žák prvního stupně ZDŠ v rámci praktické výuky takzvané vlastivědy, která byla předmětem žáků 5. třídy. Co lepšího mohla škola udělat, než vzít některé žáčky možná i prvně vlakem do blízkého Liběchova za skalními díly sochaře Václava Levého ?
Ostatně, nebyl to ani tak výlet do skal, jako setkání se železnicí, které se mi tehdy nesmazatelně zapsalo do paměti. Vše bylo jinak, než dnes.Krásné jarní ráno nás přivedlo na perón, kde nás přivítaly truhlíky plné barevných macešek. Součástí krytého nástupiště byla i váha s velkým ciferníkem, kde se chtěl leckterý žáček zvážit, ale ta tu byla především kvůli poštovním balíkům. Kromě váhy mělo snad každé nádraží na stěně budovy cedulku s nápisem ,, pitná voda", pod kterou byl nějaký jednoduchý pákový uzávěr a malé umyvadlo pro odtok.
Kde toto na budově nebylo, tak byla obvykle bokem pod tromy studna s ruční pumpovací pákou doplněna o onu cedulku. Voda se aspoň u nás tehdy vůbec neřešila a v učebnici stálo, že poblíž Mělníka je jedno obrovské jezero podzemní vody. To prý byl důvod, proč tu nikdo nezkusil těžbu uhlí, jako na Mostecku. Mimochodem, četli jste včera o té plánované šílenosti s ,,větrníky" u Bezdězu a v prostoru Ralsko ?
Konečně, zatímco dnes je v prostoru nádraží venku automat na nápoje, tak tam byl kiosek vyhlášený druhou současně nejlepší jahodovou točenou zmrzlinou na Mělníku. Kiosek na autobusáku ve Fibichově ulici ( okénko do ulice) byl prvním místem a zmrzlina stála 1 Kčs. Dnes už znáte jen ten jedlý úzký kornout pod ní, ale tehdy šlo o mělkou jedlou mističku do ruky a matně si vzpomínám na nějakou malou plastovou lžičku. On i polárkáč byl neskutečně obrovský a levný.
Kdybych byl historik, tak nyní sáhnu po knize Velký Mělník II, kde pan Lojka uvádí přený rok, do kdy stála vedle nádraží trafika. Jako malého mě zajímali časopisy Ohníček, Sluníčko, Mateřidouška, Čtyřlístek, a pak ABC. Na druhém stupni už si každý správný kluk koupil za 3 Kčs Stadion, kde uprostřed na barevné dvoustránce byl obvykle slavný fotbalový klub a i našim to šlo nejlépe v celé historii a byli to srdcaři.
Nádražní ulice byla tehdy prakticky mrtvou tepnou. Jen se tu občas točil červený ,, Nádražák" ( zprvu Škoda RTO) s takovou barovou pokladnou, kde tou dobou sedával dosluhující a róbusní pan Král. Tou dobou si z řidičů této linky pamatuji jména Řepa, Vinš a i průvodčí paní Řepovou. Už to není pravda. Stejně tak, jako místní historie MHD, kdy nám nakonec jezdilo až do Liběchova číslo 2, které již také hezkou řádku let nejezdí.
Druhá vzpomínka na Liběchov patří zámku, kde bylo krásné muzeum asijkých sbírek. Tomu bohužel učinila konec povodeň v roce 2002. Sice má zámek majitele, který umožnil trvalý vstup do zámeckého parku a občas lze při akcích navštívit i patro zámku a přízemí ( články zde), ale dnes je vše problém finanční i majetkoprávní a leckdy běh na mnoho let. Kolik takových staveb kolem sebe jen známe ? Moc. A ty osudy.
Paradoxně žil pro mě Liběchov nejvíce v 80. letech, kdy byl vyhlášený svým letním kinem a dařilo se tu i několika restauračním zařízením, které přežily začátek nového milenia, ale zřejmě jim srazil vaz covid-19 a dnes o podnikání, a už vůbec ne gastronomickém není nejmenší zájem. Máme tu tak dnes paradoxně město, které má svoji radnici, turistické info centrum, prodejnu, kemp a něco se i povedlo, ale prakticky si tu návštěvník nikde neposedí. Kde jsou jen ty časy, kdy se sem člověk vypravil za přírodou, nebo procházkou z Mělníka, poseděl v Besedě při zlatavém moku u krbu i televize v určité povýletní atmosféře a odjel dvojkou, nebo ,, Štěťákem" domů ?
Ano, něco se povedlo. Díky panu Turzovi dnes občas nakoukneme do mlýna, kde i místní občas sobě něco pořádají. Můžeme mít radost z toho, že díky iniciativě spolku Liběchov sobě máme prakticky již opravenou hlavní dominantu městečka, odkud je i krásný pohled na naše okresní domácí město. Ale místním dělá několik věcí starost, byť nedávno došlo k rekonstrukci důležité křižovatky.
Je to hlavně hustá silniční doprava, kterou lze jen těžko vést jinudy a především je mrzí do jisté míry fakt, že Beseda i Formanka jsou minulost a městečko v podstatě nemá jedinou retauraci, kam by místní mohli zajít na dvě a dát trochu řeči s přáteli, jak bývali zvyklí. Špatně je to samozřejmě i pro návštěvníky, ale na lepší časy, se tu nějak stále neblýská.
Co se nepovedlo ? Pořád se nějak neví, co s místním železničním nádražím, které chtěl Liběchov před několika lety zrušit a je trošku nešikovně umístěné mimo obec i snad ještě možná chátrá. To nevím a ani nemá v současnosti opodstatnění lepší spojení se středem obce, které nikdy nikdo nevyžadoval. Lidé také více chodili pěšky a ne každá škola měla autobusovou zastávku, nebo malé parkoviště.V každém případě jsou na úkor hromadné dopravy ty silnice už přecpané a agresivita řidičů logicky vzrůstá společně ruku v ruce s agresivitou celé společnosti.
Nakonec někdy zmiňuji ve svých článcích pramalý zájem o místní řopíky, který umí v některých částech republiky zájemci i turisticky využít a nejen na hranicích na Znojemsku, nebo v Orlických horách, kde jsou velké pevnosti, ale takové malé muzeum mají ve Svádově u cyklostezky před Velkým Březnem a malá připomínka opevnění se zátarasy i ostnatým drátem pro aspoň hezké foto je i u Roudnice nad Labem. Ani nemusíte být někde na čáře, byť zde jistá hranice probíhala. To jen takový malý tip pro tamní mládež.
Osobně jsem Liběchov asi nejvíce navštěvoval v době krátkých bílých dní, když tu ještě žila určitá utajená euforie obyvatel, že se obec za jejich života promění právně v městečko. Tou dobou došlo v roce 2007 k rekonstrukci křížové cesty ( 1780), která se tu romanticky vine vzhůru do staré lipové aleje, aby souběžně s ní dospěla až do blízkosti kaple sv. Ducha a sv. Hrobu. Mám v článku níže poznámku, že lipová alej je stejně stará, jako křížová cesta, čili je tu oboje letos 246 let a kostelík z roku 1654 tu tojí již 372 let. Mimochodem, mělnická chrámová věž byla dokončena roku 1488 a svoji barokní báň má od roku 1681. Uvádím to pro ty z vás, kteří se snaží si představit, jak se měnily dominanty v krajině.
https://soutok.blogspot.com/2017/09/libechov-je-mistem-k-vyletu-v-ramci-ded.html
Místo má podobnou magičnost, jako třeba alej podle Liběchovky, Boží Voda, či Rašínky a nejednou tu místní pořádali i vyjímečně povahou přiměřenou akci místu, jako jsou čarodějnice. Když jsem kdysi po novotě začal na netu i pokusně od našeho zámku sledovat triédrem akci Keltský telegraf, tak asi dvakrát byl právě zde přihlášený jediný zástupce našeho okresu v celé historii této na Mělnicku zcela neznámé akce.
https://www.keltskytelegraf.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lib%C4%9Bchov
https://www.libechov.cz/historie
https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99%C3%AD%C5%BEov%C3%A1_cesta_(Lib%C4%9Bchov)
V roce 2007 jsem tedy nelenil a ihned po rekonstrukci jsem křížovou cestu nafotil. Známe blbce a vandalismus. Krásné místo a zase jen kousek od domova. I já rád poznávám vzdálenější místa, ale uznejte, že i jen u nás doma je krásně. Mám nafoceny po rekonstrukci v roce 2007 všechna zastavení křížové cesty,ale uznejte, že je lepší aspoň pro tuto chvíli vám dát prostor k vlastnímu poznání na místě a určitému zamyšlení. Je úžasné, kolik je u nás křížových cest a hodně i na Šluknovsku. Važme si této jen kousek od našeho Mělníka, na takovém krásném místě.
Pohodový zbytek víkendu a s rozvahou do 7. pracovního týdne roku 2026 !
Milí návštěvníci a příznivci Regionálního muzea Mělník,
Srdečně Vás zveme na únorové akce! Již v neděli 15. 2. propukne v Mělníku masopustní veselí a na jarní prázdniny pro Vás připravujeme velkou novinku!
Zapomeňte na nudu u obrazovek. Regionální muzeum Mělník přichystalo pro letošní jarní prázdniny akce pro rodiny s dětmi, které promění malé návštěvníky v nadšené objevitele, kreativce a snílky. Programy jsou koncipovány tak, aby hravou formou podporovaly polytechnické vzdělávání i čtenářskou gramotnost u dětí od 3 do 8 let. Tři dny plné zážitků startují vždy v 10.00 hodin v pokladně muzea.
4. 3./10-12 MUZEJNÍ KORÁLKYÁDA
5. 3./10-11:30 PROJDĚTE SE MĚLNÍKEM S KOCOURKEM ŠVARCÍKEM
6. 3.//10-12 MUZEJNÍ ČTENÍ A SNĚNÍ
Kapacita je omezena. Rezervujte si své místo do 2. 3. na emailu: kralova@muzeum-melnik.cz.
Do 15. 2. na Vás ve velkém sále muzea čeká výstava Mělnický salón výtvarníků, která představuje tvorbu 27 autorů nejen z Mělníka a jeho okolí, ale i ze vzdálených míst naší republiky, Brna, Litomyšle a dalších. Zastavte se, přijďte se potěšit uměním a nechat se inspirovat.
V neděli 15. 2. se muzejní maškary opět rádi připojí k masopustnímu veselí! Mělnický masopust začíná v 10:00 tradiční zabíjačkou u Dobrého Kance. Průvod pak vyráží v 14:00 z náměstí Míru. Připojte se k nám! Masky vítány.
V pátek 27. 2. se koná další akce k výročí 50 let od vzniku CHKO Kokořínsko - Máchův kraj. V 19:00 můžete vyrazit za sovím houkáním do Kokořínského dolu. Pro více informací a další akce sledujte stránky Správy CHKO.
Výstava výtvarných prací soukromé mělnické školy Eriza s názvem Eriza-art ve vstupních prostorech muzea byla prodloužena do 20. 2. 2026.
Těšíme se na setkání s Vámi v muzeu!
Přeji krásný den
Kristýna Frelichová, DiS.
PR a propagace
Regionální muzeum Mělník, p. o.
Středočeského kraje
Minulý víkend jsme se tu spolu letos prvně podívali do krásné přírody Kokořínska i do stále věhlasnější a populárnější restaurace Bouda v obci Střezivojice. V předchozím článku byla již akutní pozvánka na akci, ale ještě předtím tu byla recenze knihy Velký Mělník II. Potěšilo mě, že recenzi knihy pochválil v komentáři i druhý autor knihy pan Lojka, ale za jeho komentářem musíte pod úplně jiný článek ...
https://soutok.blogspot.com/2025/12/z-vlastniho-archivu-7-kdyz-k-nam-prislo.html
Přemýšlel jsem, jaké téma si dát dnes, ale možná to byl právě tento komentář, který mě motivoval k dnešnímu článku. Což tak tu přírodu i knižní recenzi spojit ? Je stále ještě zima, a i když spousta zejména mladších lidí hraje počítačové hry, tak já si osobně myslím, že krásná knížka je skutečně vynikajícím kamarádem nejen pro toto roční období.
Tedy, samozřejmě že ne každý si může dovolit zajet na nejzápadnější místo Čech a odtud putovat pěšky nepřetržitě s bivakovaním v horách i nocováním v penzionech, či přespání v chatce, až do nejvýchodnějšího bodu republiky. To by nejen každý nezvládl fyzicky, ale i psychicky. Vždyť z vlastní zkušenosti z mládí vím, jaké to asi je, když se vám po dvou krásných slunečných letních dnech objeví při plavbě po vodě déšť a ochlazení, kdy oboje nemá konce.
Nicméně, o putování některými místy naši vlasti má smysl už i jen číst. Už i jen docela obyčejné čtení o krásných místech naši vlasti vám dodá energii. Ostatně, mnozí i jednorázově vyrážíme k různým cílům, a tak nám tyto cíle ty knihy mile připomenou a třeba i motivují po nových poznatcích k návratu. Tak tomu bylo i v případě návštěvy nejsevernějšího místa ČR, kdy jsem sem jel v srpnu 2024 po 12 letech proto, abych si místo nejen osobně připomenul, ale poznal i nově důstojný zde instalovaný monument a konečně i celý značený pěší okruh, který tu tehdy také nebyl.
Tyto dlouhé trasy z jedné části země do druhé nejsou nějakými dálkovými magistrálami, kde by šel turista celou dobu po jedné značce. To není jako v Krkonoších, kde Cesta česko- polského přátelství začíná kousek pod horou Smrk v Jizerských horách již v Polsku, aby ze Sklářské Poruby vystoupala vysoko na hraniční hřeben Krkonoš a vedla nás po něm až na východ zmíněného pohoří. Tyto cesty se uvádí, jako poutní cesty a vedou po celém souboru nejrůznějších značek, ale i mimo ně po celém území.
Podle jejich průběhu jsou pak stezky jmenovitě rozděleny a na některých místech je turistické kluby připomínají podobně tak, jako třeba u mělnického zámku můžete vidět, že přes Mělník nám vede Stezka Blaník - Říp ( východní trasa), nebo Stezka sv. Ludmily. Proč tomu tak je ? Protože si autor knihy a vlastně tím i navrhovatel stezky uvědomuje, že většina značených tras je vedena někdy až přelidněnými trasami po vyhlášených místech a přitom leckdy souběžně lze objevit krásné a neznámé objekty na méně frekventovaných místech, nebo i jen polních cestách. V takovém případě navrhuje ke své stezce i jinak profláklou alternativu.
Ta nejdelší stezka nám spojuje nejzápadnější bod republiky s nejvýchodnějším téměř po celé severní hranici ( až na Slezsko) a brzy dostala i své souputníky po hranici jižní a středem území. Pak bylo třeba ještě spojit nejsevernější bod s nejjižnějším, jakož propojit všechny tři stezky stezkou po zemské hranici mezi Čechy a Moravou, a nakonec dokončit celou tu severní hranici v oblasti Slezska. Tím vlastně vzniklo úžasné dílo plné obrázků, návodů i rad a samozřejmě i nezbytné kilometráže.
Etapy měří účelově cca 20 km a vedou z dobře dopravně dostupných bodů, případně s poznámkou. Nutno však dodat, že dnešní hlavní mapový server průběh všech nejen těchto stezek po turistických značkách nějakým způsobem zaznamenává a lze jejich vedení i bez průvodce v mapě vystopovat. Krom toho tam najdete spoustu stezek pojmenovaných po významných lidech, světcích, nebo povahově ( krajem rybníků, vína atd.) Tady právě oceníte hromadnou dopravu, protože turisté mnohdy začínají jinde, než končí a tento způsob relaxace je považovaný za nejzdravější a přínosný.
Jenže, zrovna tak, jako je mezi námi obrovské množství lidí, kteří jsou nejen společenskou přítěží a nic nám nepřináší, ale i nás leckdy ohrožují, tak se najde i řada lidí přínosných. Jedním z nich je i autor úžasné knihy Zajímavosti českých hranic JUDr. Marek Beneš, Ph D. , ředitel MUP. Jeho zájmy o historii i proměny našich hranic nakonec daly vzniknout dílu, jaké u nás zřejmě nemá obdoby. Proč zřejmě ? Tak to víte, toto do nás elektronická média lidově řečeno nelijí, a proto je naše společnost, jaká je. Leckde násilí.
Dle svých slov si autor knížky o hranicích uvědomil, že projekt Via Czechia je sice úžasný projekt, ale přeci jen se zabývá těmi hranicemi okrajově a mnohdy přímo na hranici vkročí jen příležitostně.Přitom naše hranice mají úžasnou samostatnou historii a najdete na nich i spoustu zajímavých artefaktů, jakými jsou třeba i několik století staré hraniční historické mezníky, nejen pozůstatky restaurací, strážní budky a především obvykle repliky fešných reklamních hraničních sloupů z první republiky. Jeden takový vám přijde do cesty na Labské cyklostezce za děčínskou čtvrtí Dolní Žleb a v seriálu o cyklovýletu z Děčína do Drážďan a zpět z roku 2012 jsem jej kdysi asi zapomněl zde publikovat. O nové knize se píše toto:
https://www.luxor.cz/v/2134757/zajimavosti-ceskych-hranic
Nicméně, kniha má těch pokladů mnohem více. Ve všeobecné části se čtenář podrobně dozví, jaká území k nám kdy patřila a mám na mysli i menší méně známé celky, než například obě Lužice a celé velké Slezsko. Pochopitelně, že Německo prohrálo 2x světovou válku a mohli jsme si, a také jsme vznášeli územní požadavky. Ty se v diskusích s mocnostmi nedařilo dle našich představ často realizovat, byť šlo mnohdy o země, které kdysi k našemu království patřily. Po druhé sv. válce také sehrálo velkou roli posunutí Polska mnohem více k západu a vznik DDR.
Pokud se zajímáte o všeobecnou historii, tak jistě víte, že náš stát začal vznikat v roce 1918 prakticky se zbraní v ruce, kdy bylo třeba situaci zejména několikrát v pohraničí pro nesouhlas, se začleněním do Československa násilím vyřešit a ještě řadu let, se tu a tam navíc upravovaly i jeho vnější hranice a řešily i za mezinárodní pomoci Západu případné spory především s Polskem i Maďarskem. Pokud bychom hranicemi zůstali pouze na území s českou většinou obyvatel (což byl v podstatě historický válečný protektorát), tak by se zrodila situace, kterou si dnes leckdo neumí ani uvědomit a tím spíše lidé bez sebemenšího zájmu o historii.
Vždyť jsme před týdnem navštívili nedaleké městečko Dubá ( reportáž ze zimního přechodu vrchu Nedvězí), kde se mluvilo ještě relativně nedávno německy a zvlášť časově ve vztahu k nám dříve narozeným.
Daší významná část knihy, se týká již konkrétních míst na naši hranici a občas odskočí v rámci téma i k sousedům. Fantastická je neuvěřitelná četnost často barevných fotografií na každé stránce i s popisem, z jakého státu je ten či onen snímek hranice pořízen a co zobrazuje. Osobně mě fascinuje, že ač mám publikaci přečtenou teprve asi z jedné třetiny, tak jsem v ní našel i řadu míst, která jsem již navštívil během nějaké cesty.
Osudy hranic jsou nevyzpytatelné a je jedno, zda šlo o hranici mezi Saskem a Rakousko-Uherskem, nebo už Československou republikou. Někdy to na nich i žilo a jedna budova byla i společným železničním nádražím. Jindy byly v budově třeba i na kopci dvě hospody a pivo se dodávalo z obou států. A podíváte se i na železnou oponu přímo v dnes spojeném Německu, která ani není daleko od naši hranice. V neposlední řadě mě autor fascinoval svou třeba i jen zrovna zjištěnou znalostí celkové historie pohraničních železničních linek z obou států. To často nenajdete ani v knihách o železnici.
Dnes to vypadá, jako kdyby vlaky z Bakova nad Jizerou jezdily jen do České Lípy a občas do Rumburka, ale bylo tomu tak vždy ? Dále mi autor připomněl trošku i moji práci zde na webu, když začal přesně na metry tvořit kilometráž řeky Sprévy na našem území a navštívil i zde na Soutoku kdysi navštívený Fukovský výběžek. Co dodat ? Jednou větou : .. Pokud máte společné zájmy o historii, hranice, turistiku, zajímavosti i železnici, tak tuto publikaci prostě musíte mít.
Včera však byla sobota a vězte, že už tak cca od 23 hodin s občasným kecáním, ale od půlnoci už prakticky bez rušení slovem jsem si vedle četby užíval jako kulisu veselou parádní muziku. Zkuste to, ale hlavně jen ze soboty na neděli, protože se tam jinak hraje cokoliv, nebo i hodně mluví řečí, kterou i u nás, se málokdo učí :-). Španělština je pro územní rozsah populárnější. Ne snad, že by se mi portugalština nelíbila, ale když ten jazyk neznáte, tak si užijete znělku rádia, několik jinglů, trošku řeči a už chcete hudbu. Ne reklamy, nebo náboženský přenos z kostela.
https://www.radioplanaltoaraguari.com.br/
Začal nám únor, jsou tu masopusty a právě v Brazílii bude zase svátek samby, ale tu v doporučeném čase zcela jistě na této stanici neuslyšíte a mají tam i jinou příjemnou hudbu.
Pohodový zbytek víkendu.
Aktualizace 1.2. 2026 v 17 hodin :
Stal se asi zázrak a opět můžete prohlížet postupně fotografie, jak je všude jinde na webech běžné. V článku o Nedvězí jde o 57 fotografií. Fotografie tedy po dvojím kliku na ni už nepřechází do superobřího rozměru, ze kterého bylo třeba se vrátit zpět do textového článku, kde jste vyhledali další foto a šlo pokračovat pouze způsobem neustálého otvírání a zavírání, případně ještě dalšího zvětšení fotky. Nastavení jsem si raději poznamenal, ale určitě zase zapomenu kam.
Není to nádhera být aspoň chvíli na takovém místě ?