Myslím, že je zřejmě ta správná chvíle, se vrátit v čase do 30. října, kdy jsem se v článku ....
.... vypravil k pískovně Baraba nedaleko města. Měl jsem tehdy takový plán procházky, ale při pohledu na Hořínký potok i na hodinky jsem ho pozměnil. Byl ještě čas navázat na jedno dobrodružství z roku 2005. Podívat se na samotný soutok Hořínského potoku s hladinou Labe, což zřejmě vyvolává ještě dobrodružnější pocit, než na soutoku Labe a Vltavy v PR Úpor.
Čím to je ? Tak, on ten pocit stát uprostřed na místě, kde se spojují dvě největší české řeky je také impozantní a připadal jsem si tehdy, jak někde na ,, Amazonce", ale tady na zmíněném soutoku to vypadá vše takové dramatičtější i proto, že sem vede v závěru mezi oběma toky jen taková úzká cesta a o délce, kam až můžete, zde myslím ještě markantněji rozhoduje vodní stav, než na slavném soutoku.
To se může zdát nyní v letech sucha celkem schůdné a je šance na určité rekordy, ale toto by bylo bývalo snad ještě možná zajímavější v čase, kdy se také v říjnu opravoval u Dolních Beřkovic jez. Tehdy bylo v Labi nejméně vody v tomto tisíciletí a hloubka řeky i při regulaci Vltavy musela být hodně pod normál, jak můžete vidět v sérii článků ve druhém odkazu níže. Na druhou stranu i tak vypadá řeka po proudu za městem rozlitá a sucho postihlo hlavně vyhlášené mělké škatulky, které jsou dnes určitým domovem vodního ptatva.
Tady nám tedy v roce 2023 začínala série čtyř článků po sobě, kdy bylo pod Mělníkem v Labi nejméně vody v tomto století.
Vykročil jsem tedy místo k Mělníku na cestu vybočující z dnešní asfaltové cyklotrasy na pravý břeh Hořínského potoka, který mě později doslova přišpendlí mezi oba vodní toky. Nejprve jsem si došel po břehu Labe kousek zpět, abych se podíval po 21 letech na ústí říčky Pšovky do této velké řeky. Později zde vyrostla protipovodňová vrata. Tak tedy dnes vypadá místo, kde říčka vtéká do Labe. Pokud by přišla povodeň, tak lze vrata hydraulicky uzavřít a potok nad úrovní hladiny přečerpat do řeky.
V roce 2002 totiž došlo k tomu, že velká řeka měla tak prudký tok, že se Pšovka o něj odrážela, jako o hráz a vody Pšovky začaly postupně od Labe zaplavovat lokality proti proudu. Například areál bývalé chemičky na Pšovce byl jinak sotva patrnou říčkou značně zatopen a zpětný proud dosáhl až k zimnímu hokejovému stadionu takovým způsobem, že se zde téměř málem již mohl začít vylévat z regulačního koryta. Mám ale i záběry, kde je i vidět, jak takový prudký déšť dokáže někdy zvednout na chvíli jindy nepatrnou hladinu. Myslím, že to umělé koryto Pšovky je tedy rozměrově tak akorát.
Ještě pro zajímavost dodám, že v roce 2002 naráželo pomaleji tekoucí Labe do rychle plynoucí Vltavy a obrátilo tak svůj tok v délce 15 km. Takové obce, jako byly Kozárovice, Zálezlice, Kly, Tuhaň, to bylo jedno velké moře. Dochovaly se nímky, že kamkoliv tehdy oko pohlédlo od mělnického zámku, tak všude bylo moře. Nejvíce to asi bylo znát směrem ke Kralupům nad Vltavou.
Stejné místo ústí říčky Pšovky na jaře 2005. Mezi snímkem nahoře a dole je tedy 21 let. Tehdy šlo o most silniční a železniční ( blíže a níže). Tehdy tu poblíž byla jen pěší cesta. Asfaltová cyklostezka vznikla až v roce 2010 prvním úsekem od horkovodu u Zelčína až k vyústění na silnici ( hranice krajů) u Hněvic.Až pak došlo k pokračování do Lužce nad Vltavou, kde ještě byl přívoz a později se pracovalo na úseku Hněvice - Labe u mostu do Štětí - Račice ( podle řeky). Musel bych hledat nejlépe na tomto webu, kdy vznikla relativně nedávno lávka pro cyklisty i případně sanity u Lužce nad Vltavou.
Tak to vidíte, k čemu také všemu může být tento web někdy užitečný. Lecos ze života jedince je tu zachyceno a píši ho letos už 15 let. Jen má takový zvláštní osud. Sám o něm nijak veřejně nemluvím a málokdo se mi přiznal, že o něm ví, nebo jej dokonce čte, ač vím, že i tací lidé jsou a osobně je znám. Protože jsem ho nepsal na nějakou objednávku a je mu už tolik let, tak mám sám chvílemi problém občas nějakým souvislostem v článcích porozumět.Navíc má každý člověk tendenci být zahleděný do svých zájmů i zálib, a tak nemůže ocenit to, co může jinému připadat zajímavé. Je to složité a kdykoliv může web navždy zaniknout. Je to jen složitá elektronika.
Sice to prý o ničem nevypovídá, když nejsou komentáře, ale pokud mám věřit statistikám tak to zatím určitá zábava pro mě každé všední odpoledne je, zvlášť pokud předtím dopíši nový článek. Návštěvnost článku přiskáče zejména po dopsání, v noci a dopoledne. Počítadlo překročilo nedávno 1.5 milionu návštěv z celého světa, čísla vždy jen někde neustále rostou. Vyznejte se vtom. Ale, to jsem odbočil.
Takto bylo v roce 2005 ještě vidět na starý Polabský mlýn postavený roku 1910. Mám i snímky mlýna ze stejného roku, které jsem tu zřejmě také už publikoval v seriálu Z vlastního archivu.
Odtud vypadá zase vše zcela jinak. Široký nový most z roku 1993, který tak i my místní nazýváme spojuje bez nadsázky přes naši největší řeku rozsáhlé regiony republiky. Zejména pak sever republiky, se západem i průmyslovým Mladoboleslavskem, jakož po dálnici s Prahou i německým Saskem.
Pohled na rozsáhlý přístav, který v současnosti slouží hlavně, jako překladiště kontejnerů z vlaku na kamiony, ale díky internetovému sledování našeho remorkeru lodi Rio 2 v dávnějších časech mohu napsat, že i na loď se tu zřejmě něco i relativně nedávno občas naložilo. Ovšem, v současnosti je ta říční doprava pro nedostatek vody pro náklad tragická. Objevil se však nedávno článek, kde se připomnělo nové jednání o lepším splavnění Labe u Děčína.
Rybářů je všude plno a je to milé. Lidé mají mít koníčky, při kterých relaxují a nedělají tak věci, které nikoho neohrožují a společnosti celkově nesvědčí. Nejhorší je, že ta společnost je neumí řešit, a přitom každý obyčejný člověk ví již od časů našich předků, jak by se řešit měly.
Naše dominanta je zajímavá pod každým úhlem pohledu.
Tak toto Labe není. To se nám tu jen takto blízko ústí do Labe ten Hořínský potok již takto rozlil.
Pohled na jeden z jeřábů v překladišti. Obsluha jeřábu vystoupá po schodišti do kabiny vpravo a může po jeřábové dráze manipulovat s kontejnerem.
Jak jsem tak kráčel stále více po proudu obou toků, tak příroda byla stále divočejší. Sice tu byl minimálně stále nějaký náznak prošlapané pěšinky, ale i bobři pochopili, že sem už moc lidí nepřijde a mají tu tedy klid na svoji činnost. Škoda, že jde o noční tvory, které jinak těžko člověk v přírodě spatří. Ovšem, snad bychom je tady na takovém malém prostoru mezi dvěma řekami ani potkat nechtěli. To by mohlo být velmi nepříjemné setkání. Možná, že milovníci divoké přírody za pomoci optiky by tu večer někde od cyklostezky přes již velmi široký potok něco v tichosti spatřit možná mohli.
Samota Posadovice. Tak to jsme již prakticky na konci.
Poslední křoví, či ostřicová tráva. Půjde to ještě dále ?
To jsem zase přeskočil do roku 2005. Zřejmě jsem asi ani tak daleko nedošel. Fotil jsem tehdy ještě svým prvním digitálním fotoaparátem Olympus, který byl starý jen několik málo měsíců.
Filiální kostel Stětí sv. Jana Křtitele ve Vlíněvsi je od soutoku vzdálený ještě necelých 800 metrů. Samozřejmě jde o zoom. Interiér kostela jsem při akci DED v některém roce navštívil a mohu jen doporučit.
Ještě jsem trošku odbočil. Takto vypadal Polabský mlýn v roce 2005. Dlouho jsem tam nebyl. Naposledy snad v čase, když se na okraji Českolipské ulice bouraly velké objekty loděnic a já to komplet prošel. Je tu někde článek s fotografiemi. Dnes tam jsou tuším v části areálu po těch halách i remorkérech sluneční panely a zřejmě tam sídlí i vícero různých firem.
Tak tady jsme skončili a měl jsem správné tušení, že už mám možná jen tak maximálně několik málo metrů cesty.
Konec. Konec. Dále již to opravdu nejde. Letecký pohled z mapy doma ukazuje, že se díváme na ostrov, který brání ve výhledu. Za ním už je jen souvilá hladina.
Snad ještě lépe vše vyniká na panaromatickém snímku.
Pohled zpět ! Tudy jsem přišel. Nejhorším místem na trase byly jakési trsy z trny asi 30 metrů zpět, které šly jen obtížně překonat za pomoci náhodného klacku.
Poslední pohled tam, kam již nelze. Vypadá to tu dramaticky a není to na nějaké velké kochání.
Těchto několik kamenů ve vodě mi ještě dovolilo navštívit to nejzažší místo, kam mohl člověk suchou nohou dojít. Má to hlubší alegorický význam. Ty kameny jsou takovými representanty vědy. Po nich dojdeme dále a vidíme více. Ať už více studujete, vystoupáte na rozhlednu, užijete techniku, či nové poznatky vědy, tak můžete vidět i dále za obzor pohledu druhých, kteří se nezajímají. I takovou alegorii jsem tedy spatřil. Chtělo to ovšem opatrnost, promyšlený postup a určitou důvěru k poměrně jinak suchému terénu. Za nepatrně vyššího stavu vody, či deštěm rozbahněného terénu by ani tady člověk neměl šanci a nedošel by tak daleko. Patrně by byl konec u té ostřicové trávy.
Vpravo máte závěr toho malebného Hořínského potůčku z Hořínského parku, který napájí plno tůní už od Chramostku, a ze kterého nám vodáci poslali ty pěkné fotografie. Odkaz i povídání o potoku bylo v článku o Barabě.
Takový dobrodružný terén tu byl.
Konečně první civilizace. Hned jsem si vzpoměl na ten film o dívce, která spadne s dopravním letadlem v jihoamerické džungli. Její jedinou nadějí je nakonec strastiplná cesta podle nějaké říčky do civilizace, kde ji nakonec objeví indiánští lovci na hranici svého regionu, kam ještě jsou za lovem ochotni zajít.
Film z roku 1974, se jmenuje Zázraky se dějí a je natočen podle skutečné události z roku 1971.
Pokusil jsem se napodobit i to, co jsem kdysi vyfotil, ale mobil nemá takový zoom, jako foťák. Ten jsem sice měl na zádech v batohu, ale kdo by se kvůli jednomu snímku s tím chtěl vyndavat.
Zpět už se šlo krásně, když byl člověk již prakticky v civilizaci.Navíc hřál pocit, že byl člověk prakticky na hranici možností.
Na dominantu našeho města je z každé světové strany krásný pohled. Neokouká se.
Bývalá restaurace u mostu tu bohužel jenom tak samotná a nevyužitá stojí. V 90. letech jsem měl možnost, se sem do jejích útrob podívat pracovně a mnohem později mě sem zavedl na terasu jeden známý, když byla asi na dobu jednoho měsíce otevřena a z hygienických důvodů poté uzavřena. Jaké to tu asi muselo být v čase, když tu ještě býval přístav osobních i nákladních lodí. Mám někde snímky kolejí vedoucích sem jakoby od přístavu, které tu povodeň občas slušně odhalila. Někde tady se v roce 1975 u řeky směrem k přístavu točil film Mys dobré naděje. Samozřejmě jen části.
Čtvrť Rybáře má kromě starých domečků i kouzelné úzké romantické uličky. Také zde vyrůstala prvorepubliková herečka Stella Májová, jak píše Karel Lojka v knize Velký Mělník I.
Rybáři mi všude ten den říkali, že jim ryby neberou. Tedy, až na jednu vyjímku výše proti proudu Labe.
Pravý soutok dvou našich největších řek.
A skončíme dnes u mé oblíbené vrby. Jak už víte, tak odtud jsem pokračoval na hřbitov, a pak za fotografiemi pro nedávný článek ,,Halloween." To vše se dalo pěšky stihnout za poslední říjnové odpoledne.
Co si dnes ještě dáme ?
Sice tu bude magazín Soutok, nebo web Soutok těch avizovaných 15 let až ve středu 11.11.2026 v 11 hodin, ale ten den mě nečeká minimálně dopoledne nic příjemného, tak si to připomeneme dnes. Budu krátký. Web Soutok tehdy založil Roman Rak a psali jsme tu snad dokonce až ve čtyřech lidech. Asi od května 2012 tu píši pouze já. Roman se tu občas ještě někdy vyjímečně zapojil, ale brzy si zvyknete na nějakou situaci. Jak se říká: ,, Zvyk je železná košile."
Opravdu jsem tu napsal k tomu každý rok toho opravdu hodně a někdy při té chuti psát až zbytečně moc. Za těch 15 let, co tu píši, tak některá média zanikla, jiná vznikla později a třeba Roman Rak, se začal loni věnovat reportážím z mělnického prostředí na webu youtube.
Myslím si, že je to dobře, protože jak jsem psal, tak každý se nalézá zájmy někde jinde a někdy snad i věkem. Dnešní čtyřicátník, nebo padesátník je přeci jen ještě mladý člověk oproti 60+, kdy už opravdu nikdo nevíme kdy. Když jsem se v téměř v 15 letech stěhoval ne zrovna o své vůli z jedné městské čtvrti jinam, tak by mě nenapadlo, že ještě o 50 let později nebude mít Mělník obchvat a nemá ho ani v tuto chvíli. O dalším nemluvím.
Rád tedy píši takové to dění, které zrovna prožívám, protože v podobě kombinace obrázků a rádoby beletrického povídání to prožívám znovu, baví mě to, a pokud mám věřit těm statistickým číslům, tak i to je zábava a určitá odměna. Přeci jen prý 1.5 milionu. Možná, že tu někdo chytá inspiraci a vždy jsem to tady bral, jako prostor, kde mohu přicházet s nějakou osvětou a zároveň si třeba i na leccos zanadávat, což je zdravé.
Nedávno jsem byl u nás vyjímečně v jednom ochodním supermarketu a oni jsou již tak drzí, že všechny kasy s obluhou zavřeli a paní se u samoobslužných pokladen jen smála, jak někteří lidé zoufale hledí jinam, a jak třískám nakoupené věci kódy na snímač a házím je na tác. Ten způsob mě urážel tak,že jsem tam ten nákup jen díky té paní nenechal a ještě dlouho jsem se uklidňoval z toho, co si klidně vůdči nepoučitelné mase nakupujících občanů mohou dovolit, aby oni ušetřili na placené obsluze. Přitom mám ve vzpomínkách i milé pokladní, které si i rády přitom třeba popovídaly a bylo to pro mezilidskou komunikaci fajn a snad i zdravé
Na prvním snímku tedy máte dnešní den..
Tady je tedy TOP navštívených článků za posledních 24 hodin.
Tato tabulka má znázorňovat návštěvnost zaposledních 24 hodin. Sice bych sám asi těžko hledal jenom tak nějaký zahraniční web a nemám ani pro různé povinnosti, své koníčky i vlastní tvorbu kolikrát čas koukat na nějaký ten materiál elektronický i papírový z našeho města, ale mohlo by tu třeba dnes v neděli být těch 44 tuzemských návštěv.
Ostatně, když zvážíte, že se někdy při pátrání člověk někam dostane a on-line jste třeba jen vy, nebo web navštívilo za den 7 lidí a nic se tam skoro měsíce nemění, tak proč by to tady nemohlo být, když to tu celkem díky vlastní aktivitě žije a těch asi 2 600 článků je zásobárnou pro nové návštěvníky, kteří i bez období aktivity, se články prohrabávají. Jsou to jen údajné statistiky. Navíc se mi občas stává, že při obyčejném vyhledávání na google nalézám leckdy na prvních stránkách i své články zde na blogu.
Poslední snímek ukazuje návštěvnost za poslední týden. Tak 109 lidí z tuzemska za situace,kdy píši pozvánky na akce, nebo o víkendu nějaké své procházky a trošku historie, tak snad také není špatnou vizitkou. Tak asi takto to vidím jen já a vy v případě, když se rozhodnu představit své účty, za které ani nejsem placený. Prostě taková osobní radost, nyní pro dlouhé večery při práci.
Nu, a co bude závěrečný bonus ? Tak si dáme moji oblíbenou muziku a tentokrát zabrousíme i do vzpomínek.
Když jsem začal poslouchat Rádio Luxembourg, tak se mi některé písně zapsaly do paměti. Jednu z nich později u nás v Čekoslovensku nazpíval zpěvák Karol Duchoň a jmenovala se ,, Ja mám ťa rád." Skoro se to nikde nehraje a o to na Soutoku jde, ne ?! Dáme si samozřejmě originál :
Pamatujete tuto krásnou Itálii?
Nepřipravím vás ani o skladby z tropického pásma, kde se nohy začnou brzy rytmem natřásat.
....a také z Brazílie, kde mi z neznámých důvodů také figuruje vysoko ve statistikách. To je ale jedno. Jde o hudbu.
Swiss muzik
Srbko
Řecko
Pohodový týden !
.
