čtvrtek 23. července 2026

Malá Amerika, Velká Amerika, Kanada, Mexiko, to nejsou jen názvy zemí, ale také jména krásných a vyhlášených zatopených lomů, které vás některé vrátí do dětství a indiánek, či westernů.


Železniční most v Praze přes Vltavu.

Kdysi dávno v bláznivých 90. letech tu byla taková pochybná hra, které se také říkalo letadlo.  Nebudu tu kosmetickou firmu jmenovat, ale typickou ukázku máte v naši české komedii,, U mě dobrý !" Prostě vám byla nabídnuta nějakou osobou neobvykle drahá, ale prý špičková kosmetika a na vás bylo, zda to odmítnete, nebo si něco koupíte, či se do hry zapojíte tak, že si pod sebe seženete další lidi, kteří budou od vás požadovat zboží pro své případné klienty a vy jej budete samozřejmě nakupovat od té osoby, od které jste prvně zboží přijali. Každý znal tedy jen někoho a bylo na něm, za kolik si co komu prodá, aby měl také nějaký zisk.

Moc jsem tomu nerozuměl a ani to leckoho nijak nenadchlo včetně mě, ale občas se konaly pro zájemce i různá veřejná školení a opravdu žili tu a tam osoby, které byly pod vlivem propagandy řečníků doslova zfanatizované klamnou představou, že zbohatnou a podívají se do dvou let do New Yorku. Mně ten Nový York plný mrakodrapů celkem nic neříkal a uměl bych si v Americe představit celou řadu jiných míst, ale taková to byla tehdy doba a už se na ni pomalu zapomnělo. Asi není tak populární, jako doba předešlá. Vzpomínkové filmové týdeníky, které dnes zahlédneme někdy v televizi jejím začátkem nějak skončily, tak si již ani moc nevzpomeneme.

Mimochodem, zrovna loni jsem koukal na hudební dokument o skupině Blondie a jejich po všech stránkách zajímavé zpěvačce Debbie Harry, která v tamních klubech začínala. Uteklo 30 let, a tak jako se proměnila v čase vzhledově tato zpěvačka, tak se tu pomalu objevila i stále slavnější česká Amerika, kam se snad každý tuzemský turista i vodák a tramp minimálně jednou podívá. A jak uvidíte v článku, tak ji nenavštěvují jen Češi.


Má cílová stanice Karlštejn.

Původně jsem měl s tímto výletem možná jistý záměr, ale nakonec jsem si na výletě společně zanotoval s jednou aktivní starší ženou, která řekla větu, jenž zazní dějově v závěru článku. Měl jsem za sebou náročný dlouhý daleký  páteční výlet s pozdním návratem a sobota byla posledním dnem, kdy jsem ještě mohl na Jízdenku na léto někam vycestovat. Právě proto, že byla sobota a počasí docela šlo, tak jsem rozhodl, že nastal ten správný čas. Vždyť to jsou z Mělníka k Berounu pouhé dvě a půl hodinky na cestě vlakem.

Vyjel jsem v 11.11 hodin z našeho nádraží oblíbenou polskou červenobílou jednotkou motorové řady 847 nazvané u nás Regio Fox z továrny PESA ve městě  Bydhošť. ,


Praha mě přivítala někdy ve 12.17 hodin a vlak do Berouna měl odjezd až někdy ve 12.44 hodin. Byl na hlavním nádraží dostatek času i na prolistování několika knížek v tamním Luxoru. Vlak sem také přijel na poslední chvíli před odjezdem z depa, a jak můžete vidět na obrázcích, tak na této lince v turistické oblasti u Berounky jsou nasazovány velmi pohodlné nízkopodlažní patrové vagony. S těmi se můžete setkat i na lince Posázavského pacifiku ( 210 Praha - Vrané nad Vltavou- Čerčany), nebo v zastávkových vlacích mezi Kolínem a Havlíčkovým Brodem. A mylím, že snad i zde zastávkové vlaky na trati 231 ( Praha - Lysá nad Labem - Kolín).



Ve stanici Karlštejn nás vystupovalo ve 13.28 hodin opravdu hodně, a protože je léto, tak jsem po cestě sem na rozdíl od minulých let ani na tu Berounku letos pro bujnou zeleň pořádně neviděl. Plán nebyl složitý. Po žluté značce ke hradu, pak červená a znovu žlutá. Malou Ameriku jsem měl objevit po 4 km.


Hned naproti nádraží byla neskutečně obrovská i narvaná restaurace s venkovním posezením, ale davy lidí se vyvalily stejným směrem, jako já.


Most přes Berounku.




Popisovat, co vše zde v blízkosti hradu Karlštejna kromě davu lidí bylo k vidění i ke koupi je asi zbytečné, a pro výlet téměř nepodstatné. To vám poví každá mapa.



Další z mnoha restaurací.





Odbočil jsem k nějakému muzeu betlému, protože tu bylo i infocentrum a je to příležitost, jak sehnat osobně zase nějaké turistické vizitky do turistického deníku. Je tu někde i velké muzeum starých hodin, ale to nebylo dnes předmětem mého zájmu. Horší bylo, že sotva jsem vyšel z info centra, tak přišla nepříjemná přeháňka, která naštěstí měla jen omezené trvání a nepřinesla sebou rovněž i bouřku.



Jaká to radost, že snad všichni lidé šli ke hradu. Jenže se později ukázalo, že Ameriky zajímaly také mnoho lidí.






A jsme tady ! Malá Amerika. Tabule ukazuje, že jsem na místě. Že skoro nic nevidíte ? Občas se vyplatí říkat své myšlenky nahlas, aby je i druzí lidé slyšeli. ,, Pane, to se dá celé obejít a znovu se vrátíte na žlutou značku. Na řadě míst toho uvidíte více." říká žena ze zřejmě manželského páru. Paní měla pravdu. Tady musí být člověk opravdu opatrný i rozumný a nechovat se, jako hovado, které chce bezvadné selfíčko na již opravdu nebezpečném místě. K čemu proboha ? Stejně si pak každý řekne, co to bylo za blbce.









Už jsem chtěl odejít, když odspodu přicházela dvojice, o které jsem se domníval, že byla asi až na dně u hladiny. Ukázalo se, že jde o mladý pár z Nizozemí, který si byl odskočit také jen na nějaké další výhledové místo, jakých tu jsou kolem desítky. Nizozemci na dovolené. Párek jsem potkával u každé důležité vyhlídky na trase. Ta vás brzy vyvede z lesa na náhorní planinu, ale značení je tu všude hrozné a navigace v mobilu je k nezaplacení.


Pohled na stříšku hradu.


Celkový výhled z planiny. Rád bych viděl na řeku, ale na tomto výletě ne.


Lom Kanada bych málem minul bez povšimnutí. Odbočka z trasy měla snad jen 20 metrů a na jejím konci posedávala nějaká mládež. Napadlo mě také se na toto místo podívat a zjistil jsem na místě, že koukám na nějaký lom. Pokračoval jsem dále za hlavním cílem. Potkal jsem nejprve mladíka, se kterým jsem prohodil již několik slov na Malé Americe a nyní šel proti mně. Vzhledem k tomu, že jsem plánoval určitý okruh, tak mě trošku rozhodilo, že se vrací stejnou cestou, jakou sem přišel.

Dnes už mi to je ale trošku jasné. Po čase jsem došel k dalšímu lesíku, kde jsem došel další a tentokrát postarší pár. Ukázalo se, že i tato dvojice je u nás na dovolené a přijeli až z dolnosaského Hanoveru. To se ví, že jsem se musel pochlubit, že na naši zámecké vyhlídce není problém chytit na frekvenci 98 MHz jejich stanici NDR 1 vysílající z vysílače Torfhaus v pohoří Harz. Vždy je zajímavé sledovat, jak se takový cizinec tváří, když mu prokážete nějaké překvapivé paralely, které ho překvapí i potěší. Jen je někdy problém si zrovna rychle vzpomenout.


To už je lom Mexiko. Přijel jsem sem tak nepřipravený, že jsem se domníval, že toto asi má být už ta Velká Amerika. Opět další setkání s našimi lidmi i s Nizozemci a občany Dolního Saska.




Pak přišlo ještě několik kroků a bylo mi vše jasné. Velká Amerika ! Jen jsem se podivoval tomu životu na dně lomu, ale to jsem se také dozvěděl od té paní, kterou jsem tu v úvodu zmínil. Bylo to krásné, ale čas neuvěřitelně pokročil i díky zdržení u Malé Ameriky a hlavně to hrozilo bouří. Mým úkolem nyní bylo co nejrychleji pokračovat po žluté značce do obce Mořina , a pak se vracet po modré do Karlštejna.

Původně to bylo časově vše krásně propracované i s brzkým příjezdem domů, ale náhle to vypadalo, že ten návrat bude ještě dramatický.






Lom Velká Amerika má celou řadu krásných pohodlných vyhlídek i obrovské parkoviště osobních vozů. Tady nás všechny přepadla obrovská průtrž, lidé utíkali do aut a já musel opět vztyčit skládací deštník. Tento záběr mi doslova připomíná tolik oblíbené indiánky z dětství, které měly svůj boom zejména v 60. a 70. letech 20. století. I to je krása této naši země, že vlastně skoro vše máme jen kousek od svých domovů. Třeba africkou vesnici máte v ZOO Jihlava, kam také jedete jen 2.5 hodiny vlakem.






Bylo jasné, že nemohu zůstat stát u tohoto plánku, který trochu připomíná na parkovišti maďarské jezero Balaton. Udělal jsem několik kroků a byl jsem u silnice. Auta tu létala a voda od nich stříkala. Co teď ? Náhle vidím autobusovou zastávku a u ni jakousi starší ženu v pláštěnce. Dozvídám se, že za chvíli snad pojede autobus do Karlštejna. No, tak to mám tedy štěstí, že jsem ve správný čas na správném místě. Jenže autobus nejede, vkrádá se nejistota a zůstává otázkou, proč že tu dole pod stromy čeká ještě dalších asi osm lidí.

Náhle si naši nejistoty povšimne blízká mladá dvojice a dozvídáme se, že autobus má mít 8 minut zpoždění. Se ženou je o čem povídat a má obrovský přehled nejen v turistice a památkách, ale také v nejrůznějších řádech i cestovních pomůckách v mobilním telefonu. Také je na výletě, a také přijela z Prahy. Později se dozvím, že tak, jako já jedu ještě dále, tak i ona jede dále, ale to nejzajímavější má přijít.


Ukáže se, že jde o aktivní seniorku, která se již léta zabývá organizováním nejen turistických akcí, ale má i průvodcovské schopnosti, znalosti a pochopitelně i  ví, na koho se kdy jak kde obrátit. Prý to je vlatně tak trochu vyjímka, že jede sama na sólovou akci, ale čas života tak rychle pospíchá, že si je vědoma faktu, že kdyby sem nepřijela dnes, tak už se sem třeba nikdy nedostane. Proč ? No protože máme jen jeden život, síly ubývají a některé výšlapy již mohou být pro někoho i velmi náročné, nebo se může i něco přihodit a je konec s cestováním. Jak moc jsem ji rozuměl. Vždyť již také nevím, zda bych se dnes znovu sápal po pískovci na Rudolfův kámen u Jetřichovic, kde to jsou samé nebeské kovové žebříky vysoko nad zemí. Jak moudrá slova.

Také mi řekla, že dole stanují potápěči a zřejmě i nejen oni, ale jak je zvykem, tak třeba i různí známí. Kdo by to z nás neznal ? Autobus pak přijel, já nastoupil a na můj dotaz : ,, Co to stojí ?" mi řidič odpověděl : ,, Podle toho kolik vám je ." Docela zvláštní věta, byť ty slevy budou snad jednou příjemné. Pak už nás autobus vezl přes Mořinu dokonce v dešti i do Hlásné Třebáně, odkud teprve pokračoval do obce Karlštejn. Zahlédl jsem nějaký kemp u řeky, lodě a propadl jsem se do mladých časů, kdy i tento druh zábavy mi bylo umožněno ochutnat.

Vlak od Berouna měl asi 20 minut zpoždění, a tak přijel až skoro v 17 hodin, ale mě ten rozhovor o všem možném natolik zaměstnal, že po výstupu v Praze jsem si ještě pokojně odložil batoh a v poklidu se napil. Pomalu jdu do podchodu, který je plný informací odjezdů na světelných tabulích. Náhle se z nádražního rozhlasu ozývá zpráva o odjezdu vlaku do Mělníka a časový údaj již bliká. Utíkám tu tak, jako napoled předloni, kdy mě přivezl autobus z Jihlavy a já chytal poslední spoj v 0.33 hodin.

Také mávám zdálky rukou a utíkám snad 250 metrů, abych na poslední chvíli skočil do vlaku a ještě notnou chvíli hlasitě a rychle dýchal. Dnes by to nebylo tak strašné. Další jede za hodinu. Díky za tu změnu v taktu ze dvou na jednu hodinu. V 18.50 s radostí vystupuji z vlaku, že jsem vlastně vše zvládl podle plánů, které zprvu letos ani moc nebyly. Tak, a zbyly mi dálky. Díky těmto článkům jsem si srovnal fotografie do roviny a vše znovu krásně prožil. Snad vás tu ještě budou nějaký čas těšit.

A jak je možné, že jsem nyní napsal dva dlouhé cestovní články během pracovních dní ? Jsou zaměstnání, kde se plánuje podle nějakých plánů a někdy to vyžaduje i určitou neplánovanou vstřícnost ze strany zaměstnance. Jinak doufám, že je před námi lepší počasí, než bylo dnes.





 

Chcete poznat zase nějaké hezké město ? Pak směle navštivte královskou Kadaň. O lehce dobrodružné cestě domů, která přinesla zajímavé poznatky.


Snad každý z nás má nějaká svá oblíbená města a na některých se i lidé seznámení s nimi shodnou. Když odložíme zde u nás třeba i někteří určitý patriotismus a začneme naslouchat i druhým lidem, pak často u měst ležících na Labi padnou nejčastěji jména Poděbrady a Litoměřice. Těch hezkých měst je v naši krásné zemi plno, ale vždy je fajn, když osobně zavítáme  ať už trošku plánovaně, nebo i neplánovaně do nějakého dalšího a sami si jej trošku prochodíme.

Můžeme znát něco z dokumentů, z fotografií od přátel, ale vlastní návštěva je vždy nejlepším prožitkem. Navíc nejsou naše mnohá města obvykle tak velká, aby se člověk během chvilky nedostal z krásného náměstí někam do příjemných míst parku u řeky a posléze do lůna přírody. Totéž se dá říci i o královském městě Kadaň, které alespoň mně dalo vše, co jsem výše uvedl. Netřeba dodávat, že tomu všemu napomohlo několik mých relativně nedávných cest po železnici kolem řeky Ohře, kdy jsem se mezi stromy snažil spatřit vodáky, kempy, hradní zříceniny a v neposlední řadě vzpomenul i na celkem atraktivní  bílou věž kadaňské radnice.


Mikulovická brána.

Možná, že by to také ještě na nějaký čas opět usnulo, ale když už tu byla myšlenka na návštěvu Hasištejna a vyložené dálky jsem nechal tentokrát spát, tak už to opravdu přijít muselo. Tím spíše, že jsem při prohlížení města na mapě objevoval samé zajímavé věci. Město totiž nemá jen krásné náměstí a historické centrum, které je od roku 1978 prohlášeno památkovou zónou, ale má toho trochu více na návštěvu.

I když mě přivítalo slušným deštěm a má první cesta vedla do info centra, tak již jen na samotném náměstí, které nese název Mírové náměstí jsem pod deštníkem neustále něco fotil, což pohodlné sice nebylo, ale jinak to nešlo. To zkrátka bylo podobné tomu šílenství, kdy se lidé ve městech vrhnou s fotoaparáty, nebo mobily na historické památky a neustále mačkají spoušť. K tomu mi v hlavě doznívala milá příhoda s místním řidičem, který měl zásluhu na tom, že už za necelou hodinu jsem byl z Hasištejna v centru města Kadaň, která patří do Ústeckého kraje v okrese Chomutov.



Není ani možné a je i zcela zbytečné, abych zde ke každé fotografii něco psal. To je zkrátka pastva pro oči. Všechny následující fotografie patří až po příští text stavbám zmíněného námětí.



















Kadaňská radnice slouží i jako rozhledna na město.


Těšil jsem se však již i na určité artefakty, které jenom tak někde na veřejnosti nemají a vedla k nim tato údajně nejužší ulička v ČR, která má mít nejméně rekordních cca 66 cm. Nevím, ale ihned se mi vybavila podobná ulička v pražských Benátkách vedoucí k jedné restauraci nad Čertovkou a rovněž i podobná ulička v našem městě ( Zámecká) , která spojuje Husovu a Svatováclavskou ulici v sousedství zámku.



 



Na konci uličky jsme konečně na místě. Pranýř můžete vidět také v muzeu v Litoměřicích, nebo v expozici útrpného práva na hradě v Lokti nad Ohří. Loket a Kadaň tu měly hned několik paralel. Architektura, útrpné právo, Ohře, vodáci i  železniční stanice.

Lidé připoutaní okovy k pranýři to neměli vůbec jednoduché, a to šlo ještě o jeden z nejlehčích trestů. Bylo dovoleno na ně plyvat, nadávat jim, tlouci je, ale také se píše, že šlo například o častý trest pro hašteřivé ženy, nebo drobné lapky.


Takzvané lámání v kole byla jistá smrt za nejhorší zločiny zejména pro spodinu společnosti. Milosrdné prý bylo, když kat vedl první úder kolem na ohryzek odsouzence na zemi, čímž ho ihned usmrtil. V horším případě kolem přerážel odspodu kosti odsouzence a tělo pak mělo být údajně  v obou případech vpleteno asi do většího kola, přičemž při té horší variantě prý mohl odsouzený ještě nějakou neurčitou dobu na kole trpět, než vydechl naposledy.


Podivnou ženskou postavu ve strážní vížce jsem spíše pochopil pro určité dokreslení atmosféry, ale možná by jen stačilo si něco lépe přečíst, což člověk občas nedělá. Města, která mají ještě nějaké zbytky hradeb mají určitým způsobem poklad a není jich málo. Mnohdy jde o parkové výhledové terasy., které buď spojují nějaké významné ulice, nebo jsou výpadovými brankami do přírody, či jen ven z historické části města.











Na celé město je pak pěkný pohled z mostu v Rokelské ulici. Most pojmenování alespoň na webu mapy.cz nemá.


Pohled proti proudu řeky.


Nábřeží Maxipsa Fíka. Tak se jmenuje místní městské nábřeží.

Proč mají v Kadani nábřeží Maxipsa Fíka ? Ty důvody jsou hned tři a pěkně je to popsané níže ....


Autor pohádky Rudolf Čechura žil nedaleko odtud a s městem je spojený i herec Josef Dvořák, jehož hlas dal pohádce život.


Proč zase pražský orloj tady na nábřeží ? Ale, tak bylo to i ve školních osnovách. Mechanický stroj a astronomický číselník vytvořil v roce 1410 Mikuláš z Kadaně.


Dnes můžete mít fungující orloje  z různých měst i v mobilu a myslím, že pražský je stejně nejhezčí.



Kadaňský hrad.






Po nábřeží se dostanete až k velkému nesjízdnému jezu, který je zároveň mostem i vyhlídkou na vodní nádrž a po směru toku také na hladinu řeky, která je na odtokové straně již mnohem níže. I takováto cesta níže na obrázku u skály vás dovede od řeky do výšky mostu.









Žlutá turistická značka vás pak dovede od mostu nad řekou do ulice Jana Švermy, kde narazíte na opravdu krásnou křížovou cestu a další hezký park.






Pomalu se vracím Mikulovickou branou zpět na námětí, abych se rozloučil naposledy s centrem města i artefakty práva útrpného a mířím k poměrně vzdálené zastávce náhradní dopravy, která je ještě až za autobusovým nádražím. Mohl jsem si vše zkrátit, ale nikdy člověk neví, zda není někde naposledy. I proto bylo na místě si ty památky ještě jednou obejít.

Odjíždím autobusem náhradní dopravy ČD v 16.35 hodin a čeká mě v Prunéřově přesednout na spěšný vlak z Klášterce nad Ohří do Ústí nad Labem.





Vodní nádrž Újezd za Jirkovem.


Bylo by to vše veselé, kdyby vše navazovalo, ale to už bych chtěl moc. Vlak z Ústí nad Labem- západ odjíždí do Mělníka podle řádu v 18.03 hodin. Spěšný vlak sem přijede podle řádu v 18.08. Rozumí tomu někdo ? Jedu tedy až na hlavní ústecké nádraží s tím, že půjdu pomalu takovou procházkou po střekovském nábřeží a nějak budu muset vydržet do 20.08 hodin. Tedy momentálně dvě hodiny.

Jak můžete vidět, tak se nečekaně stávám svědkem nějaké neobvyklé akce. Na hlavní silniční most již nevedou žádné nájezdy a chodci mohou s cyklisty na druhý břeh jen po provizorním mostě.









Do Střekova přicházím k nádraží někdy v 18.40 hodin, když dole stojí rychlík RegioJet jedoucí k nám domů, ale dnes jím jet nemohu. Zbytečně bych platil asi 200 Kč navíc. Střekov ale není zrovna poklidnou idylickou čtvrtí, a tak to řeším po svém. Sedám na lavičku ve stanici  pod krytým nástupištěm a vyndavám skoro na půl hodinky sudoku. Vnitřní prostory stanice jsou mimochodem touto dobou již uzavřeny.

Pak přijíždí v 19.08 vlak, který ovšem končí v Litoměřicích, kam přijedu v 19.30 hodin. Tady musím vydržet do 20.30 hodin, abych mohl odjet již definitivně domů  s příjezdem ve 21 hodin. Inu, slýchám nadávky na ty návaznosti v dopravě, ale občas ta určitá oběť být musí. Dá se vymyslet navazující cesta i na zpětný směr a mohl jsem třeba být v Kadani i déle, ale nikdo neví, co mu jak dlouho bude trvat, jaká bude chuť tam setrvat a jednou za čas je to taková hra nápaditosti, která se musí o dovolené zvládnout.



Protože jsem nedávno v Litoměřicích byl, tak jsem se tentokrát zdržoval jen mezi tratí a řekou.


V tomto mlýně jede stále nějaký průmyslový provoz a zdálo se mi, že jde opravdu o provoz mlynářský, protože jsem jakoby zahlédl vybavení, které mi připomínalo zařízení ve Slupi, nebo potažmo i v Liběchově.


Pak už přišel Střelecký ostrov, kde jsem mimo jiné objevil jejich veslařský klub. Litoměřice mají vůbec dole u řeky spousta prostoru i zeleně pro různé kulturní i sportovní akce. I tady jsem nakonec skončil u luštění, ale to tak prostě někdy je.

Po tom dlouhém putování v délce 20 km na Litoměřicku jsem tedy absolvoval další kratší výlet, na který nebylo třeba nějak brzy vstávat a lze jej absolvovat kdykoliv a v tomto případě výhodněji na celodenní jízdenku DÚK. V tomto pořadí ty jednotlivé výlety ovšem nešly. To si musí každý sám ušít sobě na míru. Jde o to, že já si ty výlety znovu nyní prožívám, a pro vás to může být inspirace.

Pohodové léto.