Stalo se na Soutoku takovým zvykem, že tu píši i recenze na knihy, které jsem přečetl a zvlášť, když jsou tyto knihy o Mělníku, nebo se dokonce na nich podílí nějakým způsobem osoba současného místostarosty města Martina Klihavce. Ostatně, některé věci přináší život zcela spontánně , a tak se tak nějak stalo, že jsem se 22.března 2015 rozhodl vystoupit na akci Mělnická Morana ze stínu tajemna a potřásl si prvně s Martinem pravicí.
Víte, jaké byly jeho první věty ? ,, A já si pořád tak říkám, kdo nám tady chodí po městě, fotí, píše ty články a představoval jsem si tedy spíše nějakého penzistu, který má dostatek času :-)." Tak jsme se tedy vlastně s Martinem poznali osobně .Od té doby jsme se viděli na řadě akcí, ale to už jsem odbočil.
Když píši recenze na knihy, tak si uvědomuji, že jsem zažil pozici čtenáře i pozici autora, byť šlo o články a jen jednou v lednu 1996 jsem si během týdne zkoušel roli spisovatele při psaní knížky mých plaveb po Lužnici, kde bylo všeho trošku na poměrně málo stránkách. Díky tomu mohu srovnávat své nároky čtenáře a současně vidím i to, co vše tvorba autorsky do značné míry obnáší. U mnohé literatury jde navíc i o psaní odkazů na různé použité materiály, ze kterých autor čerpal. Jiná věc je potom samozřejmě vydaní hotového materiálu, jako knihy, která již není jen o tom něco napsat, ale jde o obchodní záležitost.
Zkrátka, možná by vám to třeba i někomu chybělo, ale vězte, že recenze Soutoku knihy Velký Mělník II je tedy zde. Na úvod si můžete přečíst recenzi Soutoku ke knize Velký Mělník I i s komentáři :
Knihy autorské spolupráce Martina Klihavce a Karla Lojky nasadily laťku knih o městě Mělníku velmi vysoko a není se čemu podivovat. Jsou vždy publikovány na krásném křídovém papíře a události šly tou nejlepší línií. rozvoje. Je prokázáno, že divák má v první fázi nejraději krásné barevné velké fotografie, a pokud jste neměli podobné štěstí tak, jako já, kdy k vám přišla již dříve na CD-ROMu, tak vás musela barevná kniha autorů Martina Klihavce a Josefa Karníka plná historických pohlednic města takříkajíc vzít tuplem za srdíčko.
Druhým krokem pak byla sbírka fotografií pana Karla Lojky z let 1970 - 1989, což bylo zajímavé zase jinak. Tu dobu jsme totiž již mnozí prožili, a tak to byla opět pro mnohé z nás srdcovka. V této publikaci navíc divák viděl, jak dané místo vypadá dnes, a jak vypadalo tenkrát. Tady by se mohlo zdát, že občané Mělníka, se dočkali obrovské satisfakce za ta dlouhá desetiletí, kdy jsme marně čekali na nějaké knihy o našem městě, zatímco jinde již měli barevné publikace týkající se současných podob jejich měst.
Mimochodem, zatímco jinde již měli domácí občané knihy o svých městech už ve 20. století, tak u nás jsme si museli počkat na tu první knihu o současnosti Mělníka s velkými barevnými obrázky a zajímavým textovým obsahem až do Vánoc 2014 ! Zmíněná spolupráce autorů tak vlastně způsobila, že dnes se náš královský Mělník vyšplhal významně i v historické kategorii a každý domácí knižní kritik musí být celkově maximálně spokojený.Konečně máme fotografie současného i historického Mělníka.
Tak, jako u člověka platí, že po vizuálním záznamu, se začneme o věci zajímat hlouběji, tak autorská dvojice vstoupila pomyslně podobně do druhé fáze, která má však oproti všem předešlým autorům jeden velký trumf v ruce. V knihách Velký Mělník I a II již samozřejmě nejde o fotografie a ty v publikaci jsou spíše takovým mementem pro dokreslení a zabírají menší prostor stránek. Ostatně, knihy bez obrázků by dnes snad už ani nikdo nechtěl. Jejich hodnota je právě v té historii a tím obrovským trumfem je fakt, že autor pan Lojka spojil téměř vše co mohl, čímž dodal dílu punc, který jej povýšil na takovou úroveň, že zřejmě současník může již jen těžko něco podobného vytvořit.
Spojil zážitky svého předlouhého života s nadšením pro architekturu, historii, jisté známosti s mnohými osobnostmi, o kterých píše, a své pochopitelně způsobila i jeho práce v zaměstnání, fotodokumentace a konečně spolupráce s Františkem Puršem. Máme tedy před sebou opět takříkajíc kvalitní cenné dílo, ale jde také o to, jak to koho osloví. Jsou samozřejmě lidé, kteří mají jiné zájmy a již jsem se nejednou setkal se situací, že lidé sice měli podobný zájem a i tak každého vlastně zajímalo něco jiného.
Dobře, tak abych zase někam neodbočoval, tak zůstanu u zmíněné knihy. Je jí vůbec co vytknout ? Co nás nejvíce ovlivňuje a v knihách nejvíce láká kromě toho, co chceme nového poznat ? Není to složité. Četl jsem nedávno knihu o Lužici ( turistický průvodce). Rád jsem si přečetl o lehce mediálně známých velikonočních jízdách křižáků, o různých obcích, kde mají různé zámky, ale nejvíce jsem zbystřil u kapitoly Budyšín a kapitoly Zhořelec. Proč ? No, protože jsem tam byl, mám fotografie, vzpomínky a kriticky jsem hlídal, co se ještě dozvím a zda autor něco neodbyl, nebo dokonce nepokazil.
Velký Mělník II mě opět velmi potěšil. Začíná obrovskou kapitolou o mělnických restauracích, které hrály i v 80. letech 20. století obrovskou úlohu a mnohem větší, než dnes. Tehdy to pro nás mladší lidi byly klubovny, kde se diskutovalo, hrály stolní i karetní hry, plánovalo kino, vandry i tancovačky, ale chodilo do nich množství lidí i ve věku našich otců. Dnešní mládež žije a komunikuje mnohem více elektronicky po internetu v mobilu, nebo v notebooku. A je jedno, zda jde o komunikaci s pohlavím stejným, nebo opačným. Má to výhodu, že se takto mnohdy nejlépe při elektronických hrách naučí anglicky s rodilými mluvčími, ale na druhou stranu to nese i celou řadu nevýhod, které prezentují dnešní média.
Líbila se mi úžasně zpracovaná a bohatá kapitola o osvětlení města. Neuvěřitelné podrobnosti ohledně stavby laterálního kanálu, kde šlo jistě opravdu o velké pátrání ve zdrojích. Byl tam i článek o staré škole v Husově ulici z pera jednoho bývalého anonymního žáka, který už jsem kdysi četl na stránách fb historické skupiny a líbil se mi. Dozvěděl jsem se, proč a po kom se jmenuje zastávka autobusů Mělník - U Nováku a o stavitelích, kteří vlastně budovali ty krásné domy mezi kostelem sv. Ludmily a Macharovou ulicí. Jsou tam mezi zmíněnými osobnostmi i lidé, které člověk pamatuje, nebo o nich nějak ví. Nemám teď knihu po ruce a už se raduji z knihy Zajímavosti českých hranic, kterou jsem včera prvně otevřel, ale upsal bych se, kdybych měl vše v poslední knize obou autorů o našem městě zmínit a pochválit.
Mělničané očekávají sochu Jana Jindřicha Lucemburského, který se 12. 2. 1322 narodil právě zde.
Co tedy vůbec z pozice čtenáře kritizovat ? Dalo by se to napsat stroze a jednoduše, ale dovolte mi okliku. Závody automobilů formule 1 jsou dnes pořád populární, ale každý senior vám řekne, že to bývalo zajímavější. Viděl jsem jednou dokumentární film ,, 500 velkých cen". Začíná v 50. letech, kdy ta auta i závody vypadaly samozřejmě zajímavě i velmi nebezpečně. Po nějakém čase jste už v 60. letech, kdy auta vypadají již jinak a objevují se i jezdci, kteří budou jezdit v 70. letech. Na ta 70. léta se moc těšíte, protože vás zavedou do vašeho dětství.
Jenže, zrovna tato léta se tam jen mihnou. Krátké chvilky s Laudou, Huntem i Fittipaldim, a kdyby tam nebyl aspoň ten nejlepší souboj všech dob, tak by to bylo jak u Cimrmanů, kde po neúspěšné premiéře nové hry házeli diváci na pódium různé předměty a soubor pak postupně mizel během nacvičené napínavé scénky ,, Vichr z hor", která byla pro případ neuspěchu vždy připravena. Ten souboj těchto dvou závodníků je prostě jedinečný a v reálu opravdu i nás chlapy doma u televize zvedal ze židlí. Navíc někomu fandíte....
Teď tedy jednoduše. Žádný autor nemůže za to, že někteří čtenáři chodili do jiných škol a znali spíše jiné učitele. Že některá jména znají spíše jen z doslechu. On prostě žije a žil v jiném prostředí, ač ve stejném městě, a tak je logické, že o něčem se rozepíše mnohem více a dá do toho srdce , zatímco jinde jde o kratší historickou úplnost téma. Z toho pak mohou vyplynout i opravdu jen drobné nepřesnosti, které snad ani nestojí za poznámku a autor za ně nemůže, ale čtenář pamětník je zaznamená, protože jsou nějakým způsobem součástí jeho života.
Využiji tedy tohoto článku a nejprve bych chtěl moc poděkovat Martinovi, že téma Valdštějnský lis ( bývalá STS) znovu uvedl i ve druhém dílu a dokonce při popisu firemního prostranství časů STS zašel až do podrobností, které mě opravdu potěšily. Opravdu přístup hodný chváli. Pokud jde o druhý díl, tak si dovolím spíše pro čtenáře Soutoku opravdu jen jeden nepatrný a téměř bezvýznamný detail. Beseda v ulici Legionářů sloužila, jako školní jídelna už v 70. letech a nikoliv až v 80. letech 20. století. Závěrem musím oběma autorům v rámci recenze vyslovit velkou pochvalu za další krásnou knihu o Mělníku. Vězte, že si dovedu představit, jak moc velká práce za tím vším je, Tím spíše, že je tam navíc i obrovské množství odkazů na další zdroje, bez kterých to také zrovna moc nejde.
Zároveň mám radost, že jste vzpoměli v tomto dílu i osobu Františka Purše, který nás dříve narozené po většinu našeho života těšil svými články v měsíčníku Mělnická radnice.
Jen tak pro zajímavost. Jednou jsem panu Františku Puršovi zavolal a ptal se ho, proč se nikde nemohu dočíst, že byl náš zámek ve výši prvního patra spojený chodbou s chrámovou věží, když o tom píše Ludvík Böhm v knize Okres Mělnický asi na straně 46 ? Někde to tu mám přesně i s ofocením stránky. Prý těch 7 let, co to stálo nestojí za publikování a není to ani důležité. To víte, že jsem na svého bývalého ředitele a městského historika kvůli takové odpovědi ani trošku nezanevřel a jsem rád, že jsem mu ještě stihl osobně poděkovat za záslužnou činnost pro nás, kteří jsme jeho články z historie města rádi četli.
Regionální historie je pro někoho obrovskou zálibou a někdo má zase zálib několik. Někdy si myslíme, že někdo sdílí stejnou zálibu a přeci tomu tak být nemusí. Když jsem se jako chlapec mohl v mělnickém ČSAD posadit za volant nepojízdného autobusu Škoda RTO, tak to byla doba, kdy jsem při odpoledním čekání na ,,Nádražák, nebo Řepíňák" pozoroval cvrkot v ulici Fibichova a 28. října a znal jsem všechna stanoviště i kam z nich všechno jezdí. Později jsem to zpracoval v roce 2011 do seriálu zde na Soutoku a dokonce se to dostalo i do zmíněného měsíčníku Mělnická radnice v nutně ořezané verzi s pro mě bohužel hlavním zaměřením na budovy nádraží.
Potkal jsem později bývalého staršího kolegu z dřívější práce, který mi vytýkal nějakou nepřesnost ohledně interiéru budov. Nu, nepotěšil mě, ale prostě jen nepochopil můj tehdejší chlapecký zájem o hromadnou dopravu a spíše ho zajímala ta dotyčná restaurace, kde něco prožil. Ať už máte na věci názory jakékoliv, tak vám přeji, abyste i dobře míněnou kritiku viděli pozitivně a viděli i to, že každý z nás má k něčemu blíže, k něčemu dále a hranice našich různých zájmů jsou široké.
