Možná už víme, proč se Evropa nemůže domluvit na jednotném čase. Vše kolem času, aneb jak nám kdy vychází i zapadá slunce v Praze, Paříži, či Madridu. Čáp do Velkého Borku ještě nepřilétl, aneb malé povídání na téma čápi.

 

Dění a vůbec dějiny kolem času i jeho změn jsou velmi zajímavou kapitolou. Krásné je na nich i to, že stačí jen chtít trochu přemýšlet a mozajka odpovědí, se do jisté míry začne plnit sama od sebe. Vždyť zcela na počátku si lidstvo všimlo pohybu slunce po obloze i vrhání stínů různých předmětů v jeho paprscích, a tak se zrodil sluneční čas platící pro určitou oblast na zemi. Ovšem, byť to vypadá velice primitivně a jednoduše, tak vás literatura ohledně umísťování slunečních hodin na zdi budov nejrůznějších staveb na různorodých rovnoběžkách naši planety přesvědčí, že to tak není a ještě to slunce musí zrovna svítit.

A tak nás ani nepřekvapí, že časem spatřily světlo světa první věžní hodiny, které mívaly zprvu i jen jednu ručičku, což bylo v dané době postačující. Toto období ostatně zaznamenává i nádherný pražský orloj, jehož počátky nalézáme v roce 1410.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Starom%C4%9Bstsk%C3%BD_orloj

Hodiny se postupně zdokonalovaly, rozšiřovaly se do domácností, miniaturizovaly se a jednotlivé oblasti tak měly svůj standardní čas, který postačoval do té doby, kdy již nebylo možné komunikovat jen v rámci malého regionu. Byla to především železnice ve Velké Británii, která přivodila, že na světové konferenci v roce 1884 bylo navrženo přecházení na pásmový čas.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Standardn%C3%AD_%C4%8Das

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Casov%C3%A9_p%C3%A1smo

V Rakousko-Uhersku a v Německu byl zaveden středoevropský čas v roce 1891. On se tomu může někdo podivovat a nemusí ten rozdíl mezi standardním a pásmovým časem  na první pohled ani pochopit, ale ty rozdíly i v České republice jsou velké, byť si je na pozadí mnoha věcí a denních událostí ani neuvědomujeme. Bílý den není v létě stejně dlouhý u Lipna, na Mělníku, nebo ve Šluknovském výběžku. Ten rozdíl může být celkově ( ráno i večer) až 24 minut a psal jsem o tom v příspěvku ....

https://soutok.blogspot.com/2017/11/na-melniku-je-v-lete-bily-den-delsi-o.html

Naše území je však dlouhé především ve směru západ - východ a zejména v čase, kdy jsme byli ještě Československém, tak to při společném čase vyniklo dokonale. Pražská Sparta hrála ligový zápas na stadionu týmu Lokomotiva Košice a zatímco u nás ještě krásně svítilo sluníčko, tak v Košicích se již na stadionu rozsvěcela do tmy světla. Mimochodem, do Kolína nad Rýnem je to jen o 10 km dále ( 535km ) vzdušnou čarou, než do Košic. Podobně by se tedy mohl podivit kolínský fanda zápasu v Praze za soumraku. A nyní považte, že jak Kolín nad Rýnem, tak Praha i Košice jsou v jednom časovém pásmu, které má na šířku 1 050 km a západy i východy slunce jsou v každém městě diametrálně odlišné.

Občané těchto měst jsou však již takto zvyklí a ještě extrémnější rozdíly to jsou v našich očích pak případy Francie a Španělska, kde kdysi oba státy měly stejný čas s Velkou Británií a Portugalskem ( GMT - západoevropský čas), ale v rámci  velké evropské ekonomiky přešly na středoevropský čas. Podívejme se na to. Samozřejmě, že první letní čas je v SELČ a ostatní časy ( zimní slunovrat a jarní rovnodennost) v SEČ. Ovšem, aspoň vzdáleně tušíme, že tam jde o jiné pracovní modely a zejména španělský, kde se údajně pracuje leckde 2x denně v chladnější části dne by pro nás nebyl a ani si ho neumíme představit..

letní slunovrat, zimní slunovrat, jarní rovnodennost. ( zdroj ... https://www.in-pocasi.cz/ : 

Praha : 4.53 - 21.16 / 7.59 - 16.03 / 6.06 - 18.15

Kolín R : 5.19- 21. 51  /  8.33 - 16.29 / 6.36 - 18.45

Paříž : 5.48 - 21.59 / 8.42-16.57  /6.55 - 19.03

Madrid:6.43 - 21.49 / 8.32 - 17.52 /  7.14 - 19.28

Nizozemí ( Holandsko) si ještě v 70. letech 20. století udržovalo čas GMT+ 20 minut. Měli tam tedy o 40 minut méně než u nás a o 20 minut více, než Francie, Anglie i Španělsko.To se tedy později změnilo v jednotný čas mnoha států střední i západní Evropy s vyjímkou Portugalska a Velké Británie, které zůstaly věrní GMT. Pak by historie mohla vyprávět o zavedení letního času, který u nás trvale nastal v roce 1979, ale zprvu byl léta kratší než v EU. V roce 1979 byl u nás SELČ od 1. dubna do 30. září.

Přes všechen tento současný časový cirkus v opravdu  hlavním pásmu většiny států Evropy, kde Česká republika a zejména 15°E v Mladé Boleslavi je opravdu nejpřirozenějším standardním pásmem však máme každý rok 2x co řešit a není divu. Vlastně jsme díky tomuto článku dostali odpověď, proč mají jinde takový problém si zvolit výhodné časové pásmo. Po Londýnu má Praha a potažmo Mělník nejpřirozenější poledník v rámci pásmového času.

Čapí hnízdo Velký Borek.

On ten letní čas vypadá na první pohled velkolepě a líbivě, když udává, že bude slunce zapadat až po 21. hodině SELČ a líbí se to zejména mladým lidem, ale opravdu přináší výhodu? Tak, pokud má někdo pozemek se zahradním bazénem i nějaké kryté posezení a je brzy doma z práce, tak ty třicítky teploty pálící do nočních hodin bude nejspíš tímto způsobem přežívat. Fandové cyklistiky, či zahrádkáři nejspíše přetrpí doma čas do 19 až 19.30 hodin, pokud nedojíždí někam za prací a nejsou ještě na cestě domů, a pak teprve vyrazí ven. Návrat tedy se západem slunce po 21. hodině.

Ve výhodě je ten, kdo nemusí brzy vstávat a hlavně brzy jít spát, protože v takových podmínkách to usínání není snadné a vstávání třeba v 5 hodin ráno, kdy jsou ve skutečnosti čtyři hodiny a tělu se zdravě spí není tím pravým ořechovým pro zdraví a je až brutálním. Ono navíc to příjemné období světla kolem páté ráno trvá stejně jen několik dní v rámci těch 7 měsíců SELČ. Opravdu lituji každého, kdo musí brzy ráno někam dojíždět a jedno, zda MHD, nebo svým autem. Na druhou stranu se dělíme na sovy a ranní ptáčata.

Velký Borek.

Pamětníci časů, kdy zapadalo slunce u nás ve 20.15 hodin a žádný SELČ u nás neplatil mají také svoji pravdu, ale byla i trochu jiná situace. Dříve byla tma i se dříve ochladilo, a tak pokud se někdo rozhodl opékat buřty, tak již to mělo takovou kouzelnou atmosféru, kdy člověk užil i letní noční oblohu a říkalo se tomu letní vlahé večery. Nu, dohady o tom, zda letní čas ano, nebo ne, jsou věčným téma už mnoha desetiletí a pikantní je, že jsme u toho mnozí zestárli tak, že nás bude zajímat  toto téma nadále nejspíše ze zcela jiného a snad i příjemnějšího úhlu pohledu.

Pohodový vstup do přelomového týdne z měsíce března na duben! Příště se snad zase podíváme na nějaké nabídky nejrůznějších výstav i akcí a dlouho jsem nezkoumal i výletní lodní dopravu v okolí.

Malý Újezd.

Je krásné, že se občas někdo najde a zkontroluje čapí hnízdo u Velkého Borku, které je tak nejbližším čapím hnízdem u Mělníka.

https://projekty.birds.cz/capihnizda/mapa

Asi proto, že jsem před mnoha lety objevil čapí hnízdo na motorestu ve Stvolínkách, tak mě později tento webový projekt tak trošku zaujal a trošku jsem si přál, aby bylo i nějaké čapí hnízdo blíže. Dnes musím říci, že zatím máme asi nejbližší obsazené hnízdo ve Vojkovicích, u kterého jsem se byl loni na kole podívat a čápy jsem opravdu nakonec zahlédl i vyfotil. V jednu chvíli jsem hojně webovou kamerou sledoval dění na hnízdě v Mnichově Hradišti a nakonec jsem ho i vypátral a navštívil osobně, abych si prohlédl i v reálu, na co že podle chuti mohu z domova webovou kamerou koukat.

Máme tu článek .... https://soutok.blogspot.com/2020/07/uzivejte-si-capy-pres-internet-on-line.html

Bohužel je příroda někdy neskutečně krutá a člověk se může stát svědkem věcí, jakých ani nechce. A že těch nástrah je. Nejen na samotné cestě, ale i v bouřích, krupobití, či silném větru a nakonec případně i zlí lidé s puškou, nebo případně s dronem a vůbec společnost, která vidí větrníky, prosklené stavby a nějaká příroda i ptáci je vůbec nezajímají.

V neposlední řadě mě čápi provázeli i v krajině na některých výletech ( Slup, Hohenau, Moravská Amazonie..), kde byli milou dočasnou společností, a tak není divu, že občas zajdu ze zvědavosti i do blízkosti našeho města, kde v sousedním Velkém Borku již stojí od loňska evidované hnízdo, ale zatím se sem čápům nějak nechce.

Malý Újezd.

V každém případě to tu mají místní hezké a nikdy bych nevěřil, co vše tu podle kdysi věčně rozmáčené cesty v průběhu několika desetiletí jednou vznikne. Nicméně, ani to není konec a inspirovat se nechali i v sousedním Malém Újezdě, kde to je však vše trošku jiné. Zatímco v Borku je vodní plocha závislá na vodních srážkách, spodní vodě a mají tu registrované čapí hnízdo i určité oddychové prostory, jakož další možnosti vyžití pro mládež, tak Malý Újezd vsadil na určité propojení jezírek s bývalým mlýnským náhonem a vytvořil tu v první části velké louky oddychový parčík s cestičkami a několika zajímavými dřevěnými prvky.

Loni jsme tu park na jaře již důkladně prozkoumali, a tak jsem byl zvědavý, zda i tady se nepokusí majitel po vzoru z Velkého Borku také vyzkoušet nápad s čapím hnízdem. Jak vidíte výše na obrázku, tak nejnovějším přírůstkem je zde dřevěná dvojice čápu na malém ostrůvku, ale kdoví. Třeba se jednou tento parčík na úkor orné půdy zvětší a třeba i zde bude jednou hnízdo. Možná by i bylo lépe, že by bylo dále od cesty v terénu. Nu, a pokud ne, tak mi to odpusťte, protože Soutok vždy rád nad lecčíms přemýšlel i fantazíroval.

Malý Újezd.

Po stopách vladyky Beše ( X). Jubilejní soukromý pochod k oslavě jara i pověsti o objevení Mělníka byl jiný. Podíváme se navíc na Cecemín. Moranu 2026 jsem si dovolil sdílet.

 

Když jsem si k Vánocům 2014 nechal nadělit knihu Miroslava Páska a Vladimíra Czumala s titulem Na Mělníku, byl jsem ohromený. Obrázkové a pokud možno barevné knihy s českými městy i s přírodou tu sice byly i v 70. a 80. letech 20. století, ale nyní jsme tu měli konečně náš Mělník a nešlo jen o propagační časopis regionu o několika stránkách, ale opravdu tu byly obrázky z města tak, jak jej v současnosti přibližně známe.

Ta kniha mi přišla kouzelná ještě něčím jiným. Většinou se u takových publikací omezí autoři na souhrn známých obecných informací a dbá se na to, aby nechyběl minimálně překlad do jazyka anglického a německého. Tady se autoři nebáli pustit i do textu takovým způsobem, že doslova probudili v čtenáři jistou radost z příslušnosti k tomuto místu. Vždyť mnozí máme určitý vztah k cestování a výletům, líbí se nám na mnoha místech a přesto na rozdíl od turistů a návštěvníků našeho města cítíme cosi, co nás sem přitahuje.

Není to jen samotná bohatá regionální historie, pod jejímž vlivem jsme mnozí v posledních letech, a která nám někdy dovolí vstoupit i do téměř obvykle nepřístupných objektů a nejrůznějších podzemních prostor, ale je to i skutečnost, že Mělník je svým způsobem takové zvláštní město. Ač jsme svoji nadmořskou výškou téměř dnem republiky, tak přesto odtud hledíme někdy až daleko do kraje a slunce nám dopřává dlouhé světlo i teplo, jaké je v malebné kopcovité krajině přec jen omezené. Podobně můžeme žasnout i nad faktem, že zatímco nevelký vrch s historickým středem vypadá ze všech stran pohledově téměř impozantně, tak jen kousek pod ním jsme již v místech, kde údolí kdysi modelovalo druhohorní Labe a nyní jim přitéká z krásné chráněné krajiné oblasti naše romantická říčka Pšovka.

Ponechme však stranou všechny ty romantické představy, kde se mělnický kopeček, nebo i rovnou celý Turbovický hřbet jeví, jako nějaký ostrov v mělkém moři. Zapomeňme na veduty, kde Oupor tvoří někdy i více ostrůvků a Vltava potkává se s Labem dokonce už v Obříství. Letopisec Václav Hájek z Libočan dle autorů pro nás zanechal ve své kronice pověst, která se údajně vztahuje k roku  757 n.l. Dle pověsti se přívorský vladyka Beš jednoho dne rozhlíží patrně z vrchu Záboří, když jej zaujme nedaleký kopeček, kde prý již od pohledu rovně dříví rostlo.

Netřeba dodávat, že i dnes je z vršku Záboří pořád krásný výhled zejména k západu a především na samotné město Mělník. Vladyka do tří dnů zavelí k přemístění své družiny na nové místo na obzoru, a tím se pověst o založení Mělníka naplní. Je určitou ironií osudu, že zatímco v minulosti vycházela žlutá turistická značka již z obce Záboří a vedla přes Přívory a Všetaty do  Konětop a Košátek k vlaku, tak od roku 2014 již funguje pouze její rameno, které začíná u závor z přívorské strany a končí v Košátkách.

To ovšem není důvod, proč bychom se kvůli zrušení značky měli vzdát takové hezké trasy. Jak sami uvidíte, tak tato jarní procházka má zkrátka něco do sebe. Nicméně, tentokrát jsem trasu okořenil určitým přídavkem kilometrů a důvodů jsem měl hned několik. Jsou to pochopitelně nejrůznější vzpomínky ze života, kdy si chceme i čas od času prohlédnout, co se kde jak změnilo, ale jeden životní úryvek to přeci jen vše převyšoval a spojoval se současností.

Kdysi jsem tu psal o hobby, kterému se říkalo lidově sibíčko ( CB-pásmo) a v podstatě šlo o aktivity majitelů domácích vysílaček. Ty sice někdy začínaly a končily rodinnými rozhovory, ale takzvané nemalé zdravé jádro toužilo po srazech, vzájemném se poznávání a nakonec i třeba soutěžení a dalšími hezkými akcemi. Jedna taková akce, se právě konala na přelomu milénia na kopci Cecemín nad obcí Všetaty. Šlo o takový regionální sraz, kde si lidé popovídali, dokoupili případně nějakou techniku, opekli buřty, popili nějaká pivka a trošku se i zavysílalo. Na srazech se myslelo i na mladé rodiny s dětmi, a tak ta atmosféra mohla někdy opravdu zavánět takovou miniaturní poutí.

Někde ty akce bývaly pravidelnější, jinde šlo o vyjímku, ale vždy za tím musel být někdo, kdo měl nějaké kontakty na různé prodejce čekoliv, pro které to byl určitý kšeft. U regionálních srazů, se zprvu zájemci dozvídali o akcích opravdu jen přes vysílačku, a až později i sem stále více zasahoval internet a občas některé informace šířil i jediný časopis pro Čechy i Slovensko Výzva na kanále. Ten vydával stejně zapálený kolega v Hradci Králové, který již dlouho není bohužel mezi námi a zájem o časopis byl tehdy i na již samostatném Slovensku.

Byla to tedy tak trošku nostalgická návštěva po téměř 30 letech, ale hlavně jsem si byl vyzkoušet, co se tu dá chytit v pásmu FM. Běžný posluchač známých českých státních i soukromých stanic by asi jen nechápavě kroutil hlavou, protože všude chytí vše, ale je nutno si uvědomit, že je to posluchač bez nároků. To je asi tak, jako když si někdo stěžuje, že by se rád někam podíval, ale prý je to cestování drahé, a tak raději bude sedět doma. Jiný si řekne, že pohyb je zdravý stejně tak, jako pobyt v přírodě a vůbec mu nevadí, se projít jen kousek od domova.

U rádia je to ovšem obráceně. Stojíte na stráni obrácené k jihu a posloucháte stanici od Českých Budějovic z kopce Kleť( cca 166 km vzdálená). To je třeba Hitrádio Faktor na 104.3 MHz. Ujdete 300 metrů, změní se vám výhled naopak k severovýchodu a ani vás nepřekvapí, že Faktor na stejné frekvenci vystřídala stanice Frekvence 1, která sem letí ze 190 km vzdáleného Pradědu ve Slezsku. Pro nás fandy je tedy nejzajímavější to šíření vysílačů a samozřejmě každá lokalita i nedaleko od sebe nabízí zcela jiné možnosti, které lze trochu díky znalosti prostředí předpovědět, ale jindy umí i překvapit a zejména tehdy, když jsou i vhodné podmínky. 

Dalo by se o tom ještě dlouho psát, protože někdo si vystačí i jen s pouhým otáčením přístroje a jiný má směrovou anténu buď doma, nebo si ji vozí i sebou na výlety, ale pojďme zase dále.

Nejhezčí výhled se mi tedy nabízel k Mělníku, kam po testech vyrazím. Ten je sice vzdušnou čarou, nebo spíše po železnici vzdálený 10 km, ale se všemi zacházkami to nakonec dalo 18 km.

Vrchol Cecemína ( 239 m.n.m.) si mnoho nezadá s vrchem Záboří ( 229 m.n.m.) Jedná se o nejvyšší vrchol Všetatské pahorkatiny. Na úpatí kopce směrem k Nedomicím jsou pak historické vinice, které tu údajně založila sv. Ludmila a sv. Václav, ale shora jsem nic nespatřil a nebyl čas. Návštěvník Cecemína si však hlavně všimne, že na úpatí kopce dochází k veliké revitalizaci svahu ( obrázky).

Ale, teď mě tak napadá, co vše jsem vynechal. Odjížděl jsem vlakem z Mělníka v 11.11 hodin směrem do Prahy. Cena papírové PID 26 Kč a příjezd v 11.20. To by bylo vše přibližně stejné, jako jindy, ale zacházka na Cecemín mě zpozdila téměř o dvě hodiny.

Pohled na Čečelice.

Kultivace svahu.

Některé restaurace se rodí, jiné zaniknou, ale tato tu již byla v 70. letech 20. století a žije dále.

Kostel sv. Petra a Pavla.

Socha sv. Václava.

Výklenková kaple.

Na Náměstí.

Sady Jana Palacha. Busta T.G.M.

To jsme již v Přívorech u Košáteckého potoka. Všimněte si, jak všude probíhají probírky porostu. Opravdu krásný slunečný jarní den. Následující snímky jsou zde již tak notoricky známé, že i z časových důvodů, se zdržím komentáře.

Velikonoce klepou na dveře.

Na konci obce máme na začátku panelky tento krásný posed s výhledem, odkud také rád hledám Starou Boleslav. V tuto chvíli jsem již věděl, že je vyloučeno, abych chytil doma na Mělníku Moranu, ale i tak již nebyl čas posedět, cesta ještě daleká a hlavně s vyjímkou lednového Zimního přechodu vrchu Nedvězí šlo o první delší procházku někde mimo naše město.

Tak tam nahoře jsem dnes byl. Vždy je zajímavé koukat někam, kde člověk byl, nebo kam jde.

Na Záboří mě zklamal mobil. Tedy digitální zoom. Tři snímky a ani jeden nevyšel. Netrpělivost ? Technika ? Právě ten nádherný záběr, kde se nad kostelem v Záboří objeví Mělník. Mám ho tu již mnohokrát a vždy zaujme.

Měl jsem toho v horkém dni již docela dost a na kraj Mělníka jsem dorazil v 16 hodin. Abych vás tedy nepřipravil o Moranu, které jsem tu v minulosti nejen věnoval nejeden ročník, ale dokonce občas dělal i časosběrný setřih ze stejného místa ve vinici, tak jsem si i já dovolil letos sdílet snímky pánů Martina Klihavce a Václava Prachta, se kterými se nejen na této akci občas potkávám. Sice je nahlášen návrat zimy, ale v každém případě je to začátek dalšího jara.

To je z právě uplynulého víkendu vše. Jaro je krásné období, ale snažme se mít na paměti, že i jeden jediný špatný pohyb, nebo chvilka nesoutředění nám může přinést zcela opačný prožitek. Pohodové a krásné jaro !