Na pravém břehu Labe za řekou leží město Štětí. Je tu první most na řece od Mělníka a občané města užívají díky rychlíkové železniční stanici Hněvice na levém břehu řeky i obě dlouhé trati ( 072 a 090) vedoucí po obou stranách řeky.
Lidé mívají různé nápady. Jeden inženýr, jehož žena mimochodem podnikala v cestovním ruchu, tak rád dobýval nejvyšší hory jednotlivých evropských států, ze kterých si hlavně přivážel do své neobvyklé přehledné sbírky vždy po jednom kamínku. Tedy, co stát, tak to kamínek z nejvyšší hory. Netřeba dodávat, že nejsnadnější to bylo v zemích Beneluxu, kde se vše počítá v desítkách metrů nad mořem.
Můžete to praktikovat třeba i jen v rámci hor u nás doma, ale nutno dodat, že výstupy na nejvyšší hory států jsou již dávnou záležitostí a nejstarší dochovaná bouda Krkonoš ( Luční bouda) byla založena již v roce 1623. Jiná věc je, že ta současná tam stojí od roku 1940. Občas měla úlohu hospodářskou, jindy společenskou, kdy se tu i tančilo a známa je zde nechvalná výcviková i rekreační funkce německé armády a nacistické mládeže.
Nechci tu psát o tom, jak moc je naše země krásná, jak Češi rádi v současnosti cestují, jaké máme krásné rozhledny, hrady, zámky, hradní zříceniny, skalní města, památky UNESCO, rybníky, jezera, lesy, památkové zóny, CHKO, národní parky atd. atd.,ale podíváme se na něco,co jsme již dlouho nuceni užívat a přesto to zažívá největší boom nyní v současnosti především díky knihám s cestovní tematikou.
Chceteli vymezit nějakou regionální oblast, polohu státu, nebo i jen nějakého CHKO, tak se neobejdete bez světových stran. Stalo se tedy určitým hitem současnosti, že dnes nenavštěvujeme jen to výše zmíněné, ale začali jsme navštěvovat zejména i čtyři krajní body republiky, braná jako,,nej" v souvislosti se světovými stranami. Ta místa opravdu dostávala důstojné monumenty až v posledních desetiletích a mohlo za to jednak politické rozvolnění situace po roce 1989, a pak to také hodně dělá současná turistická literatura.
Konečně je fakt, že se z původně chatařského a chalupářského národa opět zase více stali cykloturisté, turisté i lehcí historikové, kteří se dnes u těchto monumentů s určitou radostí zdraví s krajany i se sousedy a jsme rádi i za nádherné knižní publikace,které těmto bodům dělají mocnou reklamu. Kdo nečte a nezajímá se,tak to samozřejmě neví, ale dnes kromě turistických tras u nás máme i plno značených dálkových poutních cest.
Je celkem logické,že řada jich vede po obvodu naši republiky, seznamuje nás s lehce přírodně divokým pohraničím a využívá tyto body právě jako místa startu i konce těchto magistrál, nebo těmi zbylými aspoň projde.Ovšem, tato místa ještě podle možností také doplňujeme o takzvaná trojstátí,která na rozdíl od našeho nejzápadnějšího, nebo nejvýchodnějšího bodu, které zajímají se dvěma zbylými body hlavně nás občany České republiky, tak zajímají i občany sousedních států. Nicméně mají z jejich území k našim nej bodům také turistické cestičky, kde se zmíní o tom, že jde o význačný bod sousedního státu.
Labe aréna Račice je známa svými veslařskými závody, ale pořádá se zde toho více. Při mém průjezdu tu byly závody žáků v plavání.
Pokud jste si někdy v minulosti pořídili barometr, či domácí meteostanici kterou bylo třeba ještě ručně nastavit na správný tlak, tak jste asi přišli na to, že pro počasí na Mělníku obvykle platí předpověď pro Ústecký kraj. Je to i tím, že většina proudění bývá od severozápadu. Ovšem, místní vědí, že hora Říp obvykle rozráží srážky na dvě větve a nikdy není zaručeno, že pršet bude i zde. Jedna přeháňková trasa žene srážky obvykle přes Kladno a Kralupy nad Vltavou na Prahu. Druhá pak žene živly přes Štětí a Kokořínsko směrem na Liberec a dále na severovýchod.
Mělník tedy patří k nejsušším místům. Pokud jde o tlak, tak nám jsou vždy blízko právě Doksany za Roudnicí nad Labem. Když se tedy 28. června ( 2026) zrodil právě v Doksanech český teplotní rekord o hodnotě 41.9 °C a já byl prostřednictvím netu u toho, tak se současně zrodil nápad si k této meteostanici udělat výlet. A těch důvodů byla celá řada.
Mohl jsem tam jet samozřejmě snadno autem, ale můj scenář si to tak nežádal. V sobotu 29. srpna po půlnoci jsem ještě dopisoval článek o vystoupení souboru ABBA World Revival, který nám tu v pátek krátce před 21. hodinou dohrál a již jsem cítil tu obrovskou chuť i příležitost, která obvykle připadá v úvahu pouze na sobotu. Sice se tu těšilo plno lidí na akci Devadesátky, ale rozhodl jsem se, že i tentokrát půjdu spíše za svým snem.
Nějaké informace z průběhu Devadesátek jsem obdržel, ale jen od jednoho člověka a nechám to bez komentu. Převládlo pozitivum. Předpověď počasí byla příznivá alespoň v teplotě. Přehřátí organismu nehrozilo.Jenže, jak už to bývá, tak z interiéru vypadá každý mráček strašidelně, bylo mi jasné, že pojedu bez tréninku po měsíci a letos teprve po druhé na kole, a aspoň pět hodin v sedle a spíše více, čímž se mi moc vyjet nechtělo. Také to balení před každou akcí, to je věc.
,,Vyřítil jsem se" tedy od starého Strakova mostu po cyklostezce až ve 14 hodin na své trekkingové Esce z devadesátých let a nějaká ustrašená žena držící děcko za ruku daleko ode mě i stojící mimo asfaltku zvolala slovo : ,, Pogačar !". Kde by mě jen napadlo, že večer budu koukat ze zrychleného záznamu s vlastním ovládáním na osmou etapu Vuelty a jezdec, který si získal přízeň mnohých i moji zrovna tak strašně skončí své působení v závodě.
Podnik 2 JCP v Račicích.
To se ví, že jsem poblíž dvojice projížděl ohleduplně, ale musel jsem si vzpomenout ještě na jednoho cyklistu. Jmenoval se Michal Třetina, rád jezdil do Alp, napsal o tom knížku ,, Jak jsem jezdil do nebe." Jsem velmi rád, že jsem ho mohl na jednom tradičním zimním přechodu vrchu Nedvězí poznat i s jeho kamarádem Vláďou Pustinou osobně a trošku si s nimi v busu popovídat. Vláďovi tehdy zase vycházely články v novinách. Bohužel přišel rok 2015 a Michalův osud se naplnil jen nedaleko domova při tréninku mezi Cítovem a Mělníkem. Smetl ho prý tehdy osobní automobil.
Ačkoliv není snad jediný rok, abych nejel na kole po cyklostezce směrem k Lužci nad Vltavou, tak na druhou stranu cyklostezky směrem k Ústeckému kraji už jsem nejel pěkně dlouho. Nestačil jsem se divit, co tu vyrostlo nových občerstvovacích gastronomických podniků. Třeba v Dolních Beřkovicích u jezu byl přes cyklotrasu nový podnik, nebo již za obcí Horní Počaply, kde dříve nic nebylo. Tentokrát jsem se zařekl, že nic fotit směrem tam aspoň v našem okrese nebudu, byť to moc a moc svádělo.
Ono není také příjemné neustále brzdit, zastavovat a rozjíždět se.Na to jsem měl v minulosti vždy kopečky První foto je tedy až naproti Štětí, kam jsem dojel v 15 hodin. Pak patřila zastávka veslařské aréně v Račicích, kde zrovna probíhaly nějaké plavecké závody mládeže a zastavit jsem musel i u podniku 2JCP, kde se snad ještě pořád vyrábí velké nerezové konstrukce určené pro filtraci ovzduší v nejrůznějších částech světa.
Byl jsem zvědavý, zda cyklotrasa číslo 2 zde již dostala asfaltový povrch, ale je to pořád stejné a jinak už to asi nebude. Hned za JCP končí silnice, změní se v prašnou cestu a najdete tu na prodej takovéto chatky. Těch tu tedy poblíž veslařského areálu v těchto místech je. Po delší době změní prašná cesta směr, zahne vpravo do lesa a v asfaltku se změní až v obci Záluží kousek před závorami u železniční zastávky. Cestou tam jsem si dal úkol, že v první fázi výletu zmonitoruji současný stav stezky i věcí na ni mezi Mělníkem a Roudnicí nad Labem.
Nic jsem si tedy nikde nijak nezkracoval a stezku jsem absolvoval přesně tak, jak je tu pro cyklisty určena. Tedy i s průjezdem obce Záluží až k Labi, se kterým jsme se rozloučili v Račicích. Zdejší okresní silnice nikdy nebyla frekventovaná, ale takto vás vede cyklotrasa a dopřeje vám prožít milé poklidné pasáže u řeky, kde je v první části říčního úseku jasnou dominantou vrch Sovice s vinicí na svém jižním úpatí.
Tento romantický úsek podle řeky ze Záluží do Dobříně především nabízí poklid a dvě místa která lahodí oku. Prvním je již zmíněný 278 metrů nad mořem se tyčící zalesněný vrch Sovice a druhým je osada Kyškovice, se zajímavými domky i dole u řeky.
V Dobříni se především narodil 8. července 1891 známý český básník, novinář, překladatel a literální kritik Josef Hora. Alespoň moje generace, se o takových lidech ještě učila. na základní škole. Jeho rodný dům tu má pamětní desku, a také jsem ho jednou fotil. Památka na snímku výše pak patří připomínce povodní. Zde se opět po malé pauze při průjezdu obcí dostáváme znovu k Labi a vydržíme u něj minimálně až do Roudnice nad Labem, která je podle kilometráže pro cyklotrasu číslo 2 ( Labská hlavní cyklotrasa) vzdálena 28 km.
Roudnice nad Labem je krásné město, má u řeky i několik posezení a paradoxně jsem po ní urazil pěšky nejvíce kilometrů v lednu 2023. Dnes jsem však neměl nejmenší zájem, se tu vydávat pod tratí někam dále do centra, ale bylo třeba jet dále, protože čas byl neúprosný. Mohl jsem jen litovat toho otálení. Bylo 16 hodin, cíl v nedohlednu a další trasa prakticky neznámá. Na pomoc jsem si mohl vzít mapu v mobilu, ale měl jsem to z domova pochopitelně prozkoumané.
Historická vodárenská věž.
Pohled zpět k Dobříni.
Jedete pak pořád po tomto břehu řeky Labe a nad vámi se po celou dobu táhne železniční trať podobně tak, jako od vehlovických tůní na konci Mělníka po Liběchov, kde se zase vrátite z přírody od vody do civilizace silniční komunikace. Takovými místními majáky trasy je vzdálený vysílač Buková hora nad řekou na druhé fotografii níže a komín v obci Židovice.
Obec Židovice sehrála v mém osobním životě takovou zvláštní milou epizodu. Původně jsem si jednou v osmdesátkách s přáteli vyjel za nočním dobrodružstvím do Litoměřic, ale nakonec to po kratší jízdě taxikem pokračovalo sem do nějakého vesnického stavení, kde měli v boku brány ( jako u nás v Pražské bráně) vstup do patra, kde byla do ranních hodin nějaká vesnická zábava. Nad ránem jsme došli s kámošem do obce Hrobce na vlak a jeli jsme jednu stanici do Roudnice. Snad tehdy v neděli nad ránem ani nic dále nejelo a zbytek již obstarala kombinace chůze a autostopu.
Těžko bych to místo zábavy dnes nejspíše hledal, ale hlavně pokračovala má cyklotrasa zcela jiným směrem. Musel jsem totiž neustále do kopce až na frekventovanou silnici z Roudnice do obce Rohatce a stále to stoupalo. To už jsem však v poli zahlédl malou rozhledničku ,, Na Horách", vydal se přes pole k ní, abych snad neztrácel výšku a rozhled tu byl opravdu hezký.
Házmburk.
Rozhledna Na Horách.
Na Milešovku vlevo a Kletečnou vpravo hledíme i od našeho zámku.
Ronov a Vlhošť.
Silo Polepy. Železniční stanice mezi Litoměřicemi a Mělníkem je poblíž.
Hora Říp s Roudnicí nad Labem v popředí.
Hned na začátku obce Rohatce odboříme vlevo a čeká nás finální sjezd. Je 17.30 hodin, když jsem konečně u hlavního cíle. Původně jsem chtěl ještě zajet do středu obce Doksany, ale jindy. Je mi jasné, že už domů za světla asi nedorazím a bude to ještě náročné.
Doksany leží na Ohři a mají několik krásných památek. Začíná zde podle Ohře červená turistická značka vedoucí přes Budyni nad Ohří do Libochovic a dále na Házmburk.
Meteorologická stanice a observatoř Doksany tu je od roku 1950 a dne 28.6.2026 zde byla naměřena nejvyšší teplota v dosavadní historii České republiky 41.9°C.
Začal jsem tu obcházet a fotit co se dalo, ale už teď je tu fotografií z výletu více, než je zdrávo. A to je jen cesta sem. Navíc je zase moc hodin, píši to už druhé odpoledne a budu muset být stručný. Prostě jsem to tu trošku obešel a vyrazil trochu jinou stranou domů. V Rohatcích jsem udělal chybu a jel jsem dále k severu, ale hodně brzy mi to bylo naštěstí podezřelé.
Rohatce.
Opět krásné výhledy.
Někde tady u toho baráku ( nádraží) jsem musel už jednou v osmdesátých letech být. Matně hledám vzpomínku. Jsem tu ale tak trošku asi také díky náhodě, protože cyklistická trasa podjede trať trošku jinde a k Labi to ještě kousek cesty je.
Konečně jsem u řeky, je 18.30 hodin a lidem na posezení ( Tropicana Bar) mohu lehce závidět. Opravdu je tu příjemně. Vím ale, že se sice bude stmívat, avšak cesta již vede stále po rovině. Nicméně to už nejde s takovým elánem, jako když jsem jel do Roudnice. Navíc i neznalost terénu mi později nepřidala. Teď už to byla příjemná jízda s udržováním určitého pohodového tempa.
Spěchat nebylo kam, vypadalo to na rozumný příjezd a sobotní večer byl ještě velmi mladý.
Krátce po devatenácté hodině jsem již směřoval z Roudnice k Dobříni, kde jsem si zvolil pro změnu i z praktických důvodů již cestu po okresní silnici. Ta je nejen kratší, ale nabízí zase trošku jinou přírodu. Na Sovici je odtud pohled zase z jiného úhlu a nevadí stromy u řeky. Tady vás potěší chmelnice i občas nedaleké projíždějící vlakové rychlíky.
Ke kachýnkám v Roudnici mě doslova nasměroval jakýsi mladý tatík s dcerkou, kteří je měli za hlavní cíl podvečerní návštěvy. Neměl jsem dnes čas fotit něco na řece, nebo nějaká zvířátka, ale ti dva mi vnukli myšlenku, že to prostě zvířátka chce.
Na chmelnici sice již nikdo nepracoval, ale všimněte si níže vpravo toho traktoru, co právě přivezl chmel. Hned se mi vybavilo plno věcí s tím spojených. Vždyť naše generace musela povinně na drátkování, zavádění, či česání a za vším jsou nejrůznější vzpomínky.
U hřiště v Horních Počaplech jsem byl krátce po 20. hodině.
EMĚ.
Když jsem posledně fotil liběchovský kostelíček, tak se ještě opravoval. To bylo loni před Vánocemi. Dnes i na tu dálku a pozdní hodinu vidíme, že má již krásnou fasádu po novotě.
Občerstvení U Stodoly . Tady to posezení poblíž jezu v Dolních Beřkovicích si mnozí pochvalují a nejen cyklisté. Kdo tu dlouho nebyl, jako já, tak se hlavně díval cestou tam, jak to vypadá u restaurace Na Knížecí, ale vzápětí jsem byl překvapený, co nám tu vyrostlo, a jak to tu žije. Později mi situaci osvítili ti, co jezdí na kole častěji. To již měl mobil problémy a bylo asi 20.30 hodin. I následující záběry jsou z této obce.
Sice mi kolo trochu svítí, ale již mě ani nebavilo jet noční cyklostezkou. Okraj nového mostu mi poskytl poslední záběry dne. Zajímavý východ měsíčního úplňku a pohled na naši hlavní noční dominantu. To jsem již kolo občas vedl, a tak není divu, že jsem dorazil domů snad ve 21.10 hodin. Ani přesně nevím. Přišla samozřejmě koupel i obrovská radost z celé řady věcí. Vždyť byla sobota a povedlo se to, co jsem si zvolil. Stanul jsem u meteorologické stanice, která před dvěma měsíci naměřila český teplotní rekord.
Navíc jsem viděl plno míst, které člověka nějak oslovily a něco bylo zcela nové. Bilance ? Letos to byla po cestě do Staré Boleslavi v červenci teprve druhá jízda a hned bez tréninku 82 km v mém věku také potěší.
Nu, nezapomeňte, že v sobotu jsou tedy hlavně zase otevřené sklepy pod domem U Zlatého beránka, kde bude MOOS a jistě i autor těchto myšlenek týkajících se našeho středověkého podzemí Martin Klihavec. Pak už bych se kromě nabitého zářiového kalendária akcí u nás i jinde chtěl konečně také podívat na blížící se volby, protože jsem viděl zase další zajímavý bilboard a vypadá to, že už se to rozjíždí. Ve hře jsou jména známá i neznámá a jistě bude zajímavé, co to vše přinese.
Ještě dodám, že jsem zde zdaleka nevystavil celou fotogalerii z výletu a opět se ukázalo to, co jsem tu mnohokrát psal. Nějaké místo vás může inspirovat, můžete přijet příště něčím jiným, navštívit ještě něco dalšího a jde prostě o nápad.
Pohodový zbytek týdne !
