sobota 31. října 2026

Halloween 2026 v ulicích Mělníka. Pivní a vinné slavnosti, nebo Autosalon, to jsou největší trháky výstaviště v Lysé nad Labem již od tohoto pátku. Průvod sv. Martina už brzy.



Když jsem tu psal nedávno o knížce Michala Třetiny ,, Jak jsem jezdil do nebe", tak bylo jasné, že se nebudu chtít zastavit jen u domu s pamětní deskou kde žil, ale budu chtít navštívit i pomníček, který mu přátelé cyklisti nechali vyrobit a dopravit na místo, kde Michal tragicky zahynul. Jenže tomu tehdy do značné míry zabránilo počasí a před tímto víkendem se ukázalo, že ta konstelace plánů i počasí je přímo výborná.

Napadl mě totiž plán, jako již dlouho ne. Vymyslel jsem, že bych mohl spojit několik věcí dohromady a dopadlo to nad očekávání dobře. Pro mě už cyklosezóna letos skončila a jet k pomníčku autem na takovou vzdálenot by byla skoro potupa. Šlo to vše naplánovat mnohem noblesněji, a to i za situace, že bylo třeba dopoledne vykonat domácí práci a vyrážel jsem až ve 13.15 hodin. Samozřejmě pěšky.


Tento článek není o tom, jak jsem šel pěšky k pískovně Baraba, a pak zase pěšky na hřbitov sv. Václava, a pak pěšky do centra města, přičemž jsem stihl navštívit také pěšky ještě jedno místo u Mělníka, kde jsem snad více než 20 let nebyl. Je věnován poslední fázi mého dnešního výletu. To už se hodně šeřilo, ale bylo mi jasné, že je dnes 31. října, což je vlastně Halloween, a tak nepůjdu ze hřbitpva ještě domů, nýbrž se vydám na základě zkušeností po jeho stopách.


Už tak nějak vím z minulosti, kde asi najdu domy, kde budou stát vydlabané dýně, ve kterých bude hořet plamen svíček. Že je tentokrát ještě brzy a moc světla ? Tak jsestli chcete, tak už několik let nazpátek pod měsícem říjen v záložce vpravo najdete nějaké noční snímky. Pro mě to byl vedlejší produkt procházky, a pak musím říci, že se mi mnohem lépe fotografuje mobilem přes den, než za tmy. To ale jistě každý chápe, že to tak bývá, a že jsou i lépe vidět předměty.


Několik následujících dýní je tedy z prostoru, kde kdysi dávno domy nestály. Regionální historikové v těch místech vždy tak trochu žasnou nad tím, jak se může vše za několik desítek let tak změnit. Napovím vám, že tam kdysi končilo historické město, a pak už bylo jen pole, na jehož konci stála slavná vinařsko - zahradnická škola. Je to až k nevíře, když si člověk uvědomí, co vše se změnilo třeba i jen za jeho života. Na druhé straně Pražské ulice například žádná poliklinika nebyla a dalo se jít pěšinkou podle nemocnice od Pražské ulice přímo až k dnešnímu autobusovému nádraží, kde začínala alej topolů vedoucích podle silnice na Blata.

Sídliště Rousovice ? Tři bytovky žluté barvy z 50. let, ve stráni nad benzinovou pumpou Schell , kde se směrem k Mladoboleslavské ulici v zimě sáňkoválo a dívali jste se na řepné lanovky, za nimiž byly už jen Rousovice ještě bez sídliště Slovany.




Věděl jsem, že musím pokračovat k zámku, kde také bývají dýně. Vzal jsem to symbolicky kolem správní  budovy CHKO Kokořínsko - Máchův kraj v Mělníku, která  je tu tak pěkně zastrčená na takovém romantickém místě. Však CHKO slaví 50 let.


V České uličce, která se prý ve středověku jmenovala V pytli a stála tu fortna ( pěší branka do historického středu města), se nikdy neopomenu podívat na patrona hasičů sv. Floriána. Jako částečný občasný fanda dálkového příjmu rozhlasu vám prozradím, že právě tady u zábradlí níže je jedno  z mála míst na Mělníku, kde má běžný turista potloukající se mezi domy šanci chytit na malé rádio s teleskopem 200 km vzdálený vysílač Praděd a na frekvenci 106.8 MHz ulovit stanici Čro - Olomouc.

Nu, a když to takto někde naladíte a vzpomenete si na své nedávné výlety i skutečnost, že to vtom kraji trošku znáte, tak je to ještě lepší.


Za zámkem na vyhlídce byly tentokrát takové docela jen malé dýně, ale aspoň něco. Čekal jsem je tu a bylo by to bez nich tak trochu zklamání. Ovšem, kompenzovaly to vše komponenty dole pod dýněmi. Tady se už shlukovali zástupy mladých rodin s dětmi i mládež, které čekal nějaký ten průvod, ale už toho moc vidět nebylo. Někteří měli na sobě čarodějské pláště s typickou vysokou a špicí zakončenou čepicí.




Ještě jsem prošel náměstí, kde už to trošku připomínalo adventní náladu, ale vše bylo takové potemnělé, jak se na halloween sluší. Poslední snímek je z podloubí jen kousek od vstupu do radnice. Halloween je prostě takový u nás už dnes ne nový anglo-saský svátek, kde hlavní roli hrají všelijaká strašidýlka, nestvůry, čarodějové apod. Atmosféra má být potemnělá. Dříve jsem tu o tom psal v nějakém článku. To už jsem se ale těšil z různých důvodů domů.


Ještě přidám něco z jednoho výletu do Doks k Máchovu jezeru. Celý článek máte pod odkazem níže. Tehdy jsem také během dne zavadil ještě o výzdobu z Halloweenu.




Snad každý mladý rodič nejen v našem městě vyrazí se svými nejmenšími na lampionový průvod. To tedy bude ještě  skoro dva týdny čekání, ale uteče to a světla bude v tomto průvodu jistě více.


Poslední plakáty, které jsem také dnes viděl, tak už asi tušíte, že zvou samozřejmě do Lysé nad Labem. Tam bývají podle názoru některých lidí v listopadu právě ty nejlepší akce. O něco později tam pak ještě je akce retrogaráž. To tedy byly nějaké pozvánky, které by stejně byly, ale asi ne takto z bilboardu, nýbrž z webových stránek výstaviště. To je dnes vše a ačkoliv mám zítra nějaký naplánovaný program, tak si snad ještě budu mít čas pohrát s nějakým tím materiálem z dnešního dne. Nemusel by tedy toto být poslední článek víkendu.

Pohodový zbytek soboty a krásnou neděli.


pátek 30. října 2026

Příroda v hlavní roli : Mělnické muzeum oslavilo Den Středočeského kraje ve znamení 50 let CHKO Kokořínsko - Máchův kraj.

 


Mělník 28. 10. 2026, 9:00 – 19:00

Příroda v hlavní roli: Mělnické muzeum oslavilo Den Středočeského kraje ve znamení 50 let CHKO Kokořínsko – Máchův kraj

Akce odstartovala zážitkovým doprovodným programem k úspěšné výstavě 50 let CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, která je k vidění ve velkém sále muzea až do 3. ledna 2027.

Malí i velcí návštěvníci si na vlastní kůži vyzkoušeli celou řadu aktivit. Naučili se pracovat s mapou, zjistili, jak dlouho trvalo vykopat tradiční skalní byt, jaké masožravé rostliny rostou u „Mácháče“, co loví výr nebo kolik vodních mlýnů se dříve nacházelo v místní krajině. Do hlubšího poznání přírody je vtáhla animace vzniku legendárních skalních pokliček či oblíbené pískoviště s rozšířenou realitou. Z muzejní dílničky si pak všichni účastníci odnesli vlastnoručně vyrobený vodní mlýnek.



Odpolední program přinesl milovníkům přírody jedinečný zážitek v podobě videomappingu k jubileu CHKO, který se promítal v muzejním atriu. Následovala přednáška přírodovědkyně Ing. Marcely Holubové v muzejní kavárně. Návštěvníci zde mohli obdivovat také výstavu Kokořínská fantastická skalní zvířata, kterou doplňuje zábavná mobilní pátrací hra


Výstavu 50 let CHKO Kokořínsko – Máchův kraj můžete navštívit od úterý do neděle v časech 9:00–12:00 a 12:30–17:00 hodin. V dopoledních hodinách ve všední dny (do 12:30) probíhají programy pro objednané školní skupiny.

RMM







středa 28. října 2026

Dnes si připomínáme 108. výročí vzniku československého státu, ale letos také 500 let od letní bitvy u Moháče,kdy měla Evropa podobně problémy jako dnes, a po níž nastoupila na český trůn dravá dynastie Habsburků.

 


Je zajímavé, že tři  čeští panovníci, kteří sehráli významnou roli v našich národních dějinách, ale i v Evropě našli svoji smrt vždy v měsíci srpnu a vždy na bitevním poli. Tím prvním byl král řečený železný i zlatý, který skonal v bitvě u Suchých Krut ( Dürnkrutz) na Moravském poli dne 26. srpna 1278. Tedy jen pouhé čtyři roky po okamžiku, kdy nám zde v Mělníku udělil právo výnosu z labského obchodu ( pokládáme za vznik města) a na kontě má celou řadu založených českých měst i hradů.

V Evropě svým vlivem  jednoznačně rozšířil  české království téměř k Jaderskému moři. Také 26. srpna, ale roku 1346, pak umírá v bitvě u Kresčaku ( Francie) po boku nejslavnějšího českého panovníka Karla IV. jeho již slepý otec Jan Lucemburský. Historický název země Koruny české tak za panování jeho syna dosahuje nějvětší územní rozlohy v jejich dějinách, kterou Karel získá obratnou politikou.

Po husitských bitvách a posledním v Čechách narozeném králi, kterým se Jiří z Poděbrad stal přichází v nelehké době do vedení zemského útvaru linie Jagellonců původem z Polska ( Vladislav Jagellonský). Kruté mládí poměrně osamnělého a nezkušeného panovníka Ludvíka Jagellonského ( nar. 1506 v Budíně a od roku 1516 panovníkem v Uhrách, Chorvatsku a Čechách) dovrší pohroma v podobě  nájezdu tureckého vojska sultána Sulejmana I.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_Jagellonsk%C3%BD


Historické artefakty byly původně kolem roku 2005 součástí  speciálního časopisu Živé historie, který se specializoval pouze na ně a šel jistě více na odbyt, než hlavní časopis v titulu článku. Redakce to pochopitelně vyřešila šalamounsky po svém. Zájemci o artefakty mají nyní dvě možnosti. Buď zakoupí některou z obrovských encyklopedií ( ,,Monarchie, První republika, Protektorát..."), nebo je budou získávat stylem ,,1 časopis -= jeden artefakt". Můžete tak získat například plakát historických leteckých linek ČSA, hrací karty Ladislava Pohrobka, nebo plakát vyzývající k návštěvě filmu Kristián atd.

Vše směřuje k rychlé důležité bitvě v katastru dnešního jihomaďarského města Moháč. To najdete na Dunaji nedaleko hranic s Chorvatskem a Srbskem. Jenže turecké dobyvačné vojsko je obrovské, Ludvík žádá o posily, které se mu z celé řady důvodů nedostávají a někteří přichází na pomoc zcela liknavě. Každá oblast Evropy má nějaké své problémy, místo střetu připadá některým panovníkům velmi vzdálené a  některé dorazivší obranné jednotky v místě bitvy nejsou pro své vyšší ego ochotné přijímat rozkazy od zkušených válečníků.

Ludvík se nakonec pokouší po porážce o záchranu útěkem, ale při  překračování  jen nedalekého tehdy rozvodněného potoka Celje v něm nalézá smrt. Podle svědka, který jel na koni před ním došlo zřejmě k události následujícím způsobem. V půli potoka se chtěl kůň napít, ale netrpělivý panovník jej tak pobídl ostruhami, až kůň vyběhl prudce z koryta. Ten úhel způsobil, že překvapený panovník prudce přitáhl uzdu a kůň na povel zastavil tak, až se mu zadní nohy zabořily do bahna, přepadl na hřbet a pod sebou uvěznil v bahně krále.

Když jsme byli součástí velké říše s hlavním sídlem ve Vídni.

Jak hluboké koryto s rozvodněným potokem nedaleko ústí do Dunaje tu asi muselo být, když muž před ním se otočil, spatřil otisky kopyt a ještě chvíli několik bublin na hladině, se můžeme jen dohadovat. Ostatně, nebyl důvod, aby mu královna toto svědectví nevěřila. Dnes je na místě památník s výjevem vzad padajícího koně s králem. Samozřejmě bych zde mohl krásný detail jinak poměrně strohého památníku vyobrazit, ale na jih Maďarska se nechystám a mohl by mít člověk potíž kvůli převzatému obrázku bez povolení. Zadejte si mapy a potok i památníkem najdete na SZ od Moháče ještě v jeho katastru.

Fantasticky je to vše popsáno v odkazu níže a o celé bitvě vyšla nedávno také kniha. Bohužel zase jedna z kapitol,která nekončí z našeho pohledu dobře.

https://www.novinky.cz/clanek/historie-bitva-u-mohace-smrt-ludvika-jagellonskeho-otevrela-pred-500-lety-cestu-na-cesky-trun-habsburkum-40597931

Není bez zajímavosti, že to bylo zase v srpnu. Tentokrát 29. srpna 1526, kdy zahynul další náš český král a na uvolněný stolec ze strany mladé manželky tak dosedla dravá větev v podobě rodu Habsburků, která udělala, jak víme, v mnoha věcech rázný pořádek. Zejména  v náboženském vyznání, kdy třeba učitel národů Jan Amos Komenský odešel do exilu. Ještě dodám, že roku 1529 došla turecká armáda až k Vídni a Turci se tu objevili později o jeden a půl století znovu. To už jsou však zase jiné zajímavé kapitoly dějin.


 Jeden 28. říjen, aneb tradiční výzdoba balkonu radnice.

Mně se v článku výše líbily ty důvody té liknavosti ze strany pomoci ostatních velmocí z křešťanské Evropy. Francouzi bojovali s rakoukými i španělskými Habsburky o italský sever a víme, že to nebylo. naposledy. Však rakouská větev Habsburků někdy kolem roku 1710 vládla dokonce chvíli až na Sicílii. V Německu to byly již zmíněné vnitřní náboženské spory a tehdejší vyhlášení benátečtí kupci viděli v Turcích obchodní partnery podobně tak, jako u jiných zámořských národů.

Vždyť by se dalo říci, že i kvůli takovému dálkovému obchodu byl sever Itálie bohatý ( Benátská republika). 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ben%C3%A1tsk%C3%A1_republika

Polského krále Zikmunda prý donutil Sulejman k uzavření míru,ale to by mohl člověk jen neustále studovat a studovat historické příčiny a návaznosti, jakož důsledky nejrůznějších bitev.

A pak si to musíte čas od času opakovat, protože když se s něčím nepracuje, nebo něco nepoužíváte, tak je to na zapamatování horší a někdy i zbytečné.Hlavní je vědět, kde to najdete, což je dnes v době AI naprosto super. Něco vás napadne a za pár vteřin máte na svoji otázku první informace. Ovšem, pokud chcete mít ten opravdový požitek, tak je dobré něco vědět a případně i vědět,kde se o tom jinak píše.


Pověsti jsou neodmyslitelnou částí historie jednotlivých národů. Hned ta první o Češích na Řípu je pro jeho vzdálenost i úžasný rozhled do kraje pro nás žijících zde pod ním tak oblíbená.

My tu dnes slavíme vznik našeho státu. Kdo vědět chce, tak už ví, jak nelehko se náš samostatný stát Čechů a Slováků rodil. Byla za tím hlavně aktivita několika jedinců na čele s budoucím prezidentem Masarykem, která poukazovala na boj našich legií na východní frontě a nutnost vzniku našeho státu. Původně jsme prostě jen měli zůstat částí poraženého Rakousko - Uherska.

Nicméně, ta historie je krásná také proto, že se lidé zamýšlí, co by jak bylo. My starší víme, že jsme se sice o 400 let dlouhé vládě habsburské dynastie učili, ale bylo to nazýváno obdobím temna a marnou snahou se vymanit z určitého podřadného postavení v monarchii. Dnes se poukazuje na průmyslovou vyspělost Čech v této době, a jako fanda železnice musím i vzpomenout snad nejhustější síť v Evropě.

Vyvolává to i spousta otázek. Kdybychom zůstali v tomto útvaru, tak bychom sice v rámci jednoho státu dnes mohli cestovat mnohem dále a i historie Evropy by se vyvíjela jinak, ale na druhou stranu bychom dost pravděpodobně přišli o své dřívější původní dějiny a časem by to šlo s našim jazykem asi tak, jako s oběma jazyky v obou Lužicích v dněšním sjednoceném Německu. Snaží se sice o udržování zvyků regionu a udržují si dvojjazyčné nápisy, ale to obyvatelstvo pochopitelně více a více asimiluje,což je patrné již nejen v dnešním Braniborsku.


Jan Amos Komenský na čerstvě obnovené fasádě školy v obci Strážnice na Mělnicku.

Na jednu stranu tedy odborníci přichází s tím, že pokrok k nám přišel ze západu, což nelze zpochybnit ( třeba stavitel naši místní chrámové věže), ale na druhou stranu jsem v komentářích viděl odpovědi typu : ,,Habsburkové nám naše bývalé země Koruny české postupně prohráli, s Němci v pohraničí byli zejména před válkami, ale i v čase vyhlášení republiky problémy a na mocnostech se nám po druhé sv. válce téměř nic nepodařilo v připomínkách získat." 

Historie je prostě živá, jako ten název časopisu v úvodu. Super je zde zmíněný článek, super je směsice reakcí a realita je taková, že tedy máme vlastní stát s krásnou přírodou, své krásné dějiny před Habsburky, s nimi i po nich, ale jinak pochopitelně také u nás plno svých problémů, jako má snad nyní každý stát v Evropě. Na nás je, abychom se z historie uměli občas poučit, nepodceňovali ji a zamýšleli se nad ní. Nejen nad tou vzdálenou, ale i nad současnou. Nejen nad tou, co zavání násilím, ale i třeba nad tou hospodářskou a sociální. 




neděle 25. října 2026

Česká republika by snad mohla v roce 2029 hostit úvod Tour de France ! U domu Michala Třetiny obrazem. Tohle dnes už na kole asi nepotkáte. Tak krásný byl poslední podvečer letního času ve vinici.

 


Opuštěná kola po výjezdu jedné partičky na vrch Nedvězí.

Také jste zaznamenali ve čtvrtek  z médií tu úžasnou zprávu, že by se u nás v Čechách mohla jet v červenci 2029 Tour de France ? Samozřejmě česky takzvaný úvod, jak to velmi často bývá, kdy se třeba v příštím roce začíná ve Skotsku. Představitelé TDF byli pohledem z vrtulníku na hrady Karlštejn i Křivoklát nadšení, dolaďují se již jen detaily prvních tří etap u nás a čeká se na vyjádření a žádost vlády, protože se náklady odhadují na minimální částku půl miliardy Kč s tím, že se jim to jinde desetinásobně vrátilo.

Jízdní kolo je fenomén a celá řada mladých rodin učí své děti asi tak čtyřem vyhlášeným dovednostem. Jezdit na  kole, plavat, bruslit a lyžovat. Je zajímavé, jak moc si aspoň já pamatuji své cykloturistické cesty, ale nejdříve bych přeci jen rád pro vás, kterým zpráva o TDF u nás unikla, tak bych přiblížil ještě ty plánované etapy u nás a dovolím si připomenout, že u velkých věcí tu bývali v minulosti i velcí mecenáši, jak nám historie dokládá.

První etapa by tedy měla začít na Staroměstském náměstí v Praze, odkud by peleton zamířil ke Karlštejnu, na Křivoklátsko a navrátil se zpět do Prahy. Druhá pak má vést z Tábora přes Bechyni a například kolem krásného vodního zámečku Červená Lhota  a zámeckému klenotu Hluboká nad Vltavou do Českých Budějovic. Poslední třetí etapa má začít v Českém Krumlově, navštíví Šumavu a cíl má být v nejvýše položené obci u nás, kterou je Kvilda. Čili místa nám tak osobně známá.


I dívka to tu zkoušela do kopce, který je v poslední části velmi prudký a hlavně je až pod vrch zarostlý porostem.

Kdo by nechtěl u toho někde na trase být, a pak to celé shlédnout ze záznamu v televizi ? Držme si palce, ať to vyjde a ať se toho dočkáme, protože to, co se děje nyní ve světě i u nás, tak člověk neví a někdy ani neuvěří, dokud nějaké to zlo nepozná osobně. Ale, pojďme raději navázat na to, jak hluboko se nám mohou některé cyklovýlety zapsat do mysli. Ostatně, v minulém století se nežilo tak rychle a zatímco dnes mají někteří lidé i dvě zaměstnání ( nemyslím druhou šichtu žen doma po práci), tak se domácnost někdy táhla i z jednoho platu a až se ušetřilo na auto, tak prostě to auto teprve bylo. Ne hned, jako dnes.

A tak jízdní kolo bylo vlastně takovou věcí, na které člověk nejprve začal prozkoumávat okolí svého bydliště. Když jste na kole dlouho neseděli, tak vás obvykle brzy bolel zadek, a tak jsem brzy vymyslel takovou strategii. Konečně, pokud si někdo nepořídil silniční kolo z Brna značky Favorit, tak vlastně ty ostatní značky ani žádné přehazovačky snad neměly. Proč snad ? Tak nezapomeňte, že žádný internet nebyl, aby měl člověk kolem sebe nějaký přehled o cyklistice a tím TOP u nás v rozhlase i v televizi byl Závod míru, který se jezdil na území Československa, Polska a bývalé NDR.

Dům, kde žil a pracoval Michal Třetina, zakladatel cykloturistické cestovky Mike Tour.

Zvolil jsem tedy takovou taktiku, kdy jsem do kopce kolo vodil a nijak jsem se za to nestyděl. Naopak se mi to zdálo promyšlené. Cyklotrasy nebyly a člověk byl rád, že není moc provoz na silnicích třetí a čtvrté třídy. Taková tradiční cesta vedla k Máchovu jezeru, kdy jste se nejprve mezi Mělníkem a částí čtvrti řečenou Chloumeček ( Mělník- Chloumek) kochali pohledy na České středohoří, Říp a zpět na  historický střed města na kopci. Druhý pěší výšlap byl na Vysokou a poslední mezi osadou Blatce a Ždírcem. Sice se dá do Doks jet asi na čtyři způsoby, ale tento  jsem asi preferoval nejvíce.

Zvlášť poslední stoupání lesem mělo něco do sebe, protože sice nebyl výhled do kraje, ale obvykle tu vonělo jehličí, dříví, nebo i houby, a tak si to člověk užíval. Zatím si odpočinuly sedací partie a tělo dostalo i nový zdravý pohyb, kterým je chůze. Dnes se řítí cyklisté s kopce neskutečnými rychlostmi a spoléhají na kvalitu jízdního kola, které mají pod sebou, ale po děsivém zážitku z roku 1995, kdy se má nová  Eska trekking rozeběhla cca rok po nákupu na tehdy zrakem předem zkontrolované nové silnici bych už do takového risku nikdy nešel.

Bylo to na silnici pod hradem Házmburk, kde je obrovský přímý padák do Libochovic a rychlost hodně překročila šedesátku. Pak sebou kolo náhle začalo v rychlosti 64.5 km/hod kmitat do stran a člověk si uvědomil, že nesedí v autě, a pro pocit rychlosti  na kole stačí čtyřicítka. Dnešní jezdci TDF sice mají úplně jiná kola, ale vrhnout se téměř bez oblečení rychlostí 70 - 86 km/hod s kopce, tak co dodat ? Však to také podle toho někdy dopadne. Mimochodem, AI uvádí, že někdy ty rychlosti jsou při Tour vyjímečně až 110 Kč/ hod a zajímavá byla kapitola rekordy na kole vůbec. Zeptejte se AI a budete žasnout.

Rychle to opravdu nikde nezkoušejte, protože zdraví je jen jedno, zdravý život teď také a nemá to vůbec žádný význam. Krom toho dává cykloturistika jiné krásné zážitky v podobě okolí, ale i třeba radosti z ujeté vzdálenosti za den. Vzpomínám třeba na den, kdy jsem v 80. letech poseděl s partou ve Mšeně v restauraci Zlatý lev. Parta sem jela lokálkou, udělala tu turistiku, a pak se vracela zpět opět lokálkou. Já pokračoval na kole do Bělé pod Bezdězem, kde jsem to riskl pokračovat stále k severu.


Dnes ( už je to zase 14 let) tu vede do Ralska široká silnice, kde je povolena devadesátka a na okraji někdy stáli někde houbaři, ale tehdy to bylo dobrodružství a zážitek. Rok ? Určitě druhá polovina osmdesátek. Kousek za Bělou silnice končila a dále už byla jen nějaká alej s lepší polní cestou. Zvědavost byla velká, a tak jsem jel dále a dále. V autoatlase to bylo. Když už jsem byl tak daleko, tak jsem se nechtěl vracet. Snad tu byla i závora a značka zákaz vjezdu. Už jsem prahl po nějaké civilizaci. 

Náhle se vlevo ozval hrozný řev a na cestu předemnou vjížděly mohutné tanky. Nevěřícně jsem to pozoroval a byl jsem rád, že je mám všechny před sebou. Rozhodl jsem se jet za nimi a asi to bylo rozhodnutí správné, protože už za chvíli bylo vidět nějaké budovy a vlevo na jakémsi plácku hráli důstojníci v uniformách fotbal. Bylo přitom horko, snad dokonce červenec. Nikdo si mě nevšímal a byl jsem rád, když tanky kamsi z cesty zase odbočovaly. Za chvíli už přišla dnes v Ralsku důležitá křižovatka a můj bike vjel do civilizace na silnici číslo 269 vedoucí z Mimoně do Mnichova Hradiště.


Vrchol Nedvězí dává jeden z nejkrásnějších kruhových výhledů u nás. Někdy se uvádí, že z tohoto výhledu I. řádu je vidět prý až třetina Čech.

Tudy jsem se pak podle Jizery dostal do Mladé Boleslavi, kde jsem byl tak vyžízněný, že jsem v nějaké restauraci u cesty vypil čtyři chlazené limonády. Ony mi tam za hranicí našeho CHKO vůbec vždy přišly ty lesy takové sušší a vody poskrovnu. Návrat už byl po dnešní státovce, kde tehdy nejezdilo tolik aut a snad to byla dokonce taková ta první stovečka, protože se obvykle do těch 80 km člověk vešel. Ale, to byl člověk ještě mladý. Ono tedy i pak bylo několik dlouhých tras a třeba zde prezentovaný výlet z Dolního Žlebu u Děčína do Drážďan a zpět měl již po Labské cyklotrase a bez jakéhokoliv tréninku mimochodem121 km. Není tedy pozdě na kolo ani v 50 letech a snad to bude občas příjemné i po 65. roce věku.

Mně se to vše vybavilo, jako vedlejší produkt, když jsem četl tu krásnou knihu Michala Třetiny a žasl jsem, jak se vše v životě prolíná, doplňuje,nebo je i něco podobné. Jak jsem již psal minule, tak na jeho cyklovýlety jsem se občas díval při nedělní procházce do té vitríny, která tam je dodnes na domě kde žil umístěna i s pamětní cedulí. Tak, jako Michalovi někdy koncem devadesátek vycházely články ve speciálních cyklistických časopisech, tak jsem se zrovna tou dobou díky náhodě věnoval koníčku, kterému se říkalo Síbíčko ( CB). Také naše hobby mělo jeden časopis pro Čechy a Slovensko s názvem Výzva na kanále, kde zase mně aspoň občas vydávali nějaké ty zážitky z terénu, kde naše expedice vysílala.


Soutok loni v červenci na první kontrole trasy do Staré Boleslavi. Na prvním odpočívadle pod městem.

Cesty mysli jsou někdy nevyzpytatelné a je myslím i docela dobré, když má člověk nějaké zájmy. Právě teď, když jsem dočítal tu knihu, kde jsou zmiňovány i průsmyky, jimiž  občas vedou i takzvané královské a hojně navštěvované etapy TDF, na které obzvlášť aspoň v rychlosti večer kouknu v televizi, tak si člověk uvědomí, jak je to vše fajn, když se to užívá s rozumem, Tedy i ten požitek z televize, ale hlavně vlastní pohyb. Ať už pěší výlet po nějaké krajině, nebo svezení na kole. Zajímavé je, že když člověk delší dobu na kole nejede, a pak na něj nasedne a lehce se rozjede, tak je to neskutečně příjemný pocit, kdy vám někdy problesknou myslí i různé vzpomínky, ale hlavně radost z akce i doufání v dobrou domácí bilanci po ní.

Tak to byl takový článeček do dnešního deštivého i větrného počasí od člověka, který ke skutečným cyklistům jezdícím i vzhůru do kopců vzhlíží  s určitou úctou i respektem, ale současně chce říci, že kolo je radost, která má ten dar rozdat radost komukoliv, pokud se na něj nedíváme, jako na nutnost a povinnost a pokud na něj ze zdravotních důvodů smíme. I tací lidé jsou, kteří nemohou, nebo kterým se do toho ježdění prostě nechce a někdy to i lámou kvůli druhému takříkajíc přes koleno. Někdo jezdí rád sám, jiný v týmu.  Pohodový vstup do posledního říjnového týdne, který nám rozdělí středeční svátek na dvě části !


Bohužel to tak někdy je, že už někoho nikdy nepotkáte. Média mají tu moc, že mohou člověku někoho připomenout a může to být i kniha. Na kole jsem letos jel jenom dvakrát, ale oblast Alp i Pyrenejí mi letos nepřipomněla jenom v televizi Vuelta, nebo TDF, či pěkná veselá švýcarská muzika v netovém rádiu na stanici Eviva, ale také knížka člověka, se kterým jsem si sice díky náhodě povídal vlastně jen jednou, ale byl to chlapsky sympaťák.

Obvykle se dívám v této současné době při průchodu ulicí Legionářů na tu hrůzu naproti, která snad byla naposledy nějakou hernou, ale kdysi dávno v sedmdesátkách předtím byla školní jídelnou. Tentokrát jsem si na základě nápadu prošel po mnoha letech úzkou uličku s názvem Ostruhová, které předchází podobně jen o málo širší Erbenova. Tam, kde se potkává Ostruhová s ulicí Legionářů je totiž rohový dům, kde autor kapitol z nedávno zmíněné knížky Michal Třetina žil a odkud pracoval, či řídil svoji Mike Tour.

Přátelé z cyklistického klubu mu zde po tragedii z 1. září 2015 nechali nainstalovat pamětní desku a přišla mi po přečtení knihy vhodná chvíle, abych se tu také krátce zastavil, zavzpomínal a podíval se do vitríny, do které jsem svého času často zejména v nedělním pozdním odpoledni nahlížel, a která se tu k mé radosti dochovala nostalgicky do dnešních dní. Pak mě napadlo, že by nebylo od věci při tom netradičním průchodu úzkými uličkami pokračovat v podobném duchu a projít další takový krásný poněkud pozapomenutý kout města.


Nakonec jsem zakočil v místech nám mnohým tak milých, kde se již okolí trochu smutně, ale s noblesou převléklo v dlouze zapadajícím slunci do krásných šatů plných barev. Zanechám teď poezie a trošku to vysvětlím. Slunce již vystupuje nad obzor ani ne 30 °, jeho dráha je tudíž protáhlá, a tak i když bylo teprve 15 hodin SELČ a západ byl až skoro za tři hodiny, tak to celé při té oblačnosti ve slunečních paprscích působilo směsicí pocitů, kde určitá krása podává ruku smutku. Jsme přeci jen denní tvorové a často máme rádi sluneční paprsky.

Loučil jsem se dnes sice omylem již o něco výše, ale dejme si ještě pár romantických fotek.










pondělí 19. října 2026

KVD Plus Rally Mělník 2026 - videa na internetu přibývají. Historické turistické přívěšky a klíče s mělnickým motivem. Pozvánka na slavnostní křest tří knih o Mělníku.

 


Jen jsem ráno dorazil do práce, už jsem slyšel od fandů motorismu samou chválu na sobotní akci, kterou byl prolog KVD Plus Rally Mělník 2026. Dnes je ale technika tak daleko, že když něco propásnete, tak  máte možnost to třeba i jen někde shlédnout. Ani nevíte, jak jsem byl za toto nyní rád, protože od Mělnického okruhu v roce 2018 jsem tu až do soboty 17. října 2026 dosud u podobných akcí nechyběl. Navíc mají tato videa tu vlastnost, že obsáhnou místa na okruhu i záběry, které pochopitelně nemůže divák na místě, které si zvolí za své pozorovací místo na okruhu vidět a má i mezi průjezdy vozů určité prodlevy.

Jak jsem včera naznačil, tak různé aktivity i krátký odpočinek po obědě rozhodly o mé absenci, ale dnes už mi to zase takříkajíc zapálilo, a když jsem objevil video a díval se na něj, tak jsem zjistil, že už vidím vpravo další, které je označeno, jako nové a může to ještě chvíli různě leckde přibývat. Nápad na článek byl hotov, ač jsem zprvu s žádným článkem ani nepočítal.  Jenže pak přišly motivy. Zvu vás tedy nejprve na dva odkazy z KVD Plus Rally a není vyloučeno, že se třeba ještě něco objeví. Ani bych se nedivil, kdyby se třeba někdo nechal inspirovat populárním videem z vozu Peugeot 306 Tomáše Pekaře.







Historické turistické přívěšky a klíče s mělnickým motivem. Již 19. minivýstava v TIC začíná !


Jak jen se ta témata dotýkají a navazují na sebe. Včera jsem tu ve velkém článku o knize Michala Třetiny i docela slušném zářezu do oblasti etnické hudby na internetu zmínil, že sice TIC považuji za místo pro návštěvníky z jiných končin naši země i světa, ale že tu člověk může také občas spatřit minivýstavu, na které se podílí MOOS s Martinem Klihavcem, nebo i jiné případně zajímavé věci. Jen jsem to včera dopsal a už je nová výstava tady. Náhoda ? Snad, ale příjemná, ne ?


Historické turistické přívěšky na klíče s mělnickým motivem
------------------------------------------------------------------
Na 19. minivýstavě, kterou jsem připravil v mělnickém Turistickém informačním centru, je možné spatřit různé přívěšky na klíče, ale všechny mají jedno společné – jsou s mělnickým motivem.
Vystavené exponáty jsou různého staří – některé jsou i více než 100 let staré, jiné bylo možné zakoupit relativně nedávno. Některé přívěšky se v minulosti prodávaly jako upomínkové turistické suvenýry, jiné bylo možné získat i zdarma jako reklamní předmět.
Vystavené přívěšky jsou vyrobené z různých materiálů – kovové, dřevěné, kožené i plastové.
Minivýstavu je možné si prohlédnout opět tři týdny – od 18. 10. do 7. 11. 2026 v Turistickém informačním centru Mělník v ulici Legionářů každý den od pondělí do neděle od 9:00 do 17:00 hodin. Vstup je zdarma.
Martin Klihavec



Nakonec se dozvídám, že zde máme v listopadu slavnostní křest hned tří knih a všechny jsou z nakladatelství Baron. Pozvánku tedy máte níže na obrázku. To je dnes vše. Pohodový týden !