úterý 31. prosince 2013

Soutok v Karlových Varech. Vlakem? Super a za málo.


Všechna krása a sláva stojí podle této říčky jménem Teplá. Zde u soutoku s Ohří.

Na dálkové výlety je relativně dobrým obdobím zpravidla letní dovolená a Vánoce, kdy je člověk trochu odpočatý a druhý den po návratu nikam nemusí. Ovšem relativně. V létě jsou pařáky a o Vánocích minimálně krátký bílý den. Dalším problémem je, že chápeme naše město, jako barometr počasí a jen těžko přijímáme myšlenku, že mohou být někde turistické trasy zasněžené a leckde vede k vrcholům některých kopců občas pluhem protažená silnice. Krom toho ani webová kamera neví, jak bude zítra a tak cesta do přírody je poněkud vabank. Ze všech těchto důvodů jsem nakonec slevil ze smělého cíle, kterým byla hora Klínovec s prý jinak velmi vynikajícím výhledem a raději vsadil na jistotu.



Koňské povozy potkáte každých pár minut.

Tentokrát jsem ovšem neobjížděl republiku, neladil v rádiu pro nás exotické RDS z okolí Olomouce, či Břeclavi a nekochal se pohledem z vlaku na Pálavu, ale přišlo něco levnějšího a blíže i s určitým pohybem venku.

Cesta do Karlových Varů a zpět by mimochodem vyšla jenom  finančně za benzín asi na 540 Kč a to pomíjím ostatní úskalí provozu i dne samého. Bylo by tak i určitou hloupostí nevyužít věcí, o kterých se moc neví. Vždyť to samé lze pořídit za polovic a ještě pohodlněji.




Pravoslavný kostel Sv. Petra a Pavla.

Vypravil jsem se již ráno v 6 hodin na mělnické nádraží ČD s předstihem 20 minut, neboť jsem se obával, že na mě bude pokladní koukat asi tak, jako když jsem v roce 2004 chtěl jízdenku SONE+ . Tehdy se potila a pátrala snad přes 5 minut. Dnes tu však seděla milá příjemná mladá slečna, která byla v obraze a ani trochu se nedivila mému příběhu o obavě, protože také ví, že těch akčních jízdenek je příliš mnoho a i samotní železničáři v tom tápou. Chtějte takzvanou Celodenní jízdenku pro Ústecký region ( za 200 Kč-) , kterou lze v nejzazším bodě platnosti ( Mělník) zakoupit. Ta sice platí jen do Ostrova ( nad Ohří), což je 15 km od Karlových Varů, ale s tím se dá dobře poprat a uvidíte, jak.


Kostelní fasáda se nyní bohužel opravuje.

Vyrazil jsem tedy v 6.50 z Mělníka a kolem Litoměřic už bylo celkem vidět ven z vlaku. Vlak vás doveze na nádraží Ústí nad Labem- západ, kde jen vystoupíte a do 5 minut tu máte vlak z Děčína do Mostu. Svezení nemá chybu. Rozhlas ve vagonech hlásí stanice, jako v metru, není vůbec žádný hluk a chvíli se zdá, že plujete po nějakém  magnetickém koberci. Skřípění brzd patří minulosti. V Mostě se jen přesunete na vedlejší kolej do přistaveného stejně moderního vlaku, který by vás odvezl až do Plzně, ale již asi za 15 minut vystoupíte v Chomutově na nádraží, kde se můžete venku na sluníčku již prvních 20 minut procházet.

 Mimochodem, v Chomutově má vlak zastávky dvě. Nejprve vlastní město, a pak nádraží, které je v docela příjemném odlehlém koutě. Pak již nastoupíte do rychlíku jménem Ohře, který je zajímavý tím, že zastavuje v Praze v Holešovicích, pak v Ústí na hlavním nádraží a nakonec ve všech větších městech až do Chebu. Teoreticky tedy nemusíte do tohoto rychlíku nastupovat v Chomutově, můžete i dříve, ale osobně jsem si to oblíbil takto, protože za nádražím je taková poklidná cesta, kam svítí slunce a můžete dojít podle pošty až k depu starých odstavených kolejových vozidel.


Jeden z romantických pohledů.

Starý průvodčí mi rychle vrátil lístek, a kdybych mu nepřipomněl, že mám jen regionální variantu, která platí pouze do Ostrova, ani by nevěděl. Chvíli jsem zvažoval, že od něj dokoupím i zpětně lístek mezi Ostrovem a Vary ( zpáteční sleva), ale pokud je stanice v místě otevřena ( pokladna), tak si průvodčí účtují přirážku 40 Kč. To jsem nakonec zamítl, vystoupil jsem v Ostrově v 10.33 z vlaku a zabil jsem tři mouchy jednou ranou. Jednak už vím, kde zastavují autobusy, až pojedu někdy na Klínovec. Za druhé je Ostrov městečkem s krásným zámeckým areálem, jsou v něm krásné stavby a vhod přišla i svačinka. A nakonec jsem jel ve 12 hodin za pouhých 23 Kč autobusem posledních asi 12 kilometrů. Ve Varech jsem tedy strávil čas od 12.25 do 17 hodin, což bylo i s pěším výstupem na rozhlednu Diana dostatečné. Ani jsem nevěděl, že vás tam asi za 45 Kč od Grandhotelu Pupp doveze lanovka.





Teplá je páteří turistického ruchu.

Asi nejvíce zvědavý jsem byl na pravoslavný chrám, který byl bohužel v rekonstrukci a uvnitř se nesmělo fotit. Interiér byl vskutku nádherný. Mimochodem, ruský jazyk jsem ve Varech slyšel nejčastěji. Mladí lidé se občas navzájem fotí na vyhlídkách s krajinou v pozadí a jsou vděční za společné foto. Kdo myslíte, že to byl? Rusové. Našich a Němců, stejně i Vietnamců je tu však také dost.





Grandhotel Pupp v samotném závěru pěší zony zná každý. Sem jezdí filmové hvězdy.

Cesta zpět byla snadná. Za 29 Kč jsem si koupil lístek do Ostrova, a protože jsem jel opět rychlíkem Ohře, tak za pouhé dvě hodiny jízdy jsem byl v 19 hodin v Ústí na hlavním. Pomalá pěší procházka podle Labe na Střekov mi zabrala asi 35 minut, a pak jsem až do 20.08 zabíjel čas couráním a občas koukal na hvězdami posetou oblohu. Příjezd na Mělník ve 21.03 hod.


Jeden z mnoha záběrů na město. Vysoká budova je známým hotelem Termál.


Cesta tak vyšla v pohodlí a bezstarostnosti na 255 Kč, což je asi minimálně o 285 Kč levněji, než autem. Autem je to 130 km, po kolejích 195 km. Nejrychleji tuto dobu urazí rychlík Egrensis, který staví v 6.10 v Roudnici nad Labem a v 8.45 je ve Varech.
A na závěr snad nezbývá než popřát,, vše nejlepší do roku 2014, hlavně zdraví a pěkné i bezpečné výlety."


Rozhledna Diana. Výborně ji propagoval Luděk Munzar v seriálu Rozhledny ( 1998).



V pozadí za Termálem je v oblacích skryta nejvyšší hora Krušných hor Klínovec ( 1244 m.n.m.) Hned za Klínovcem leží nejen známé lyžařské středisko Oberwiesenthal, ale také o něco menší hora Fichtelberg s vysilačem rádia RSA (Erzgebirge) 107.7 MHz, které je se svou oldies hudbou slyšet velmi dobře ive 113 km vzdáleném Mělníku.



Lázeňské vřídlo.



Koně jezdí snad v každou denní dobu.



Upomínkovým předmětům vévodí především pitné lázeňské nádoby.

SŠ.

pátek 27. prosince 2013

Malá fotogalerie hracích karet a leccos zajímavého z karetní historie.

 Karty kanastové.

Když mě kdysi dávno fascinovaly svým tvarem šachové figurky, objevil jsem také neméně zajímavou historii, která podle některých pramenů sahá do časů dávné Persie, ale jinde se hovoří dokonce o souboji čtyř armád a vzniku hry na území Indie ( Také již publikováno.). Od té doby se člověk tu a tam dozvídá o vzniku i původu různých her a není snad mezi námi nikdo, kdo by nevěděl, že fotbal vznikl v Anglii, americký fotbal v USA a hokej v Kanadě. Když jsem však viděl vánoční dárek, který letos přinesl časopis Živá historie ( stále ještě k sehnání) svým čtenářům, tak tu byl hned tip na článek.


Taroky. Zdánlivě to vypadá, že se pod římskými čísly utváří nějaký příběh, ale jde jen o velmi pěknou ilustraci jednotlivých karet.

Karty vznikly podle většiny pramenů v Číně, ale někde se spekuluje i o Koreji a Indii. První zmínky jsou snad z období kolem roku 1 000 n.l. Prý se těm současným vůbec nepodobaly, což je dáno dostupným materiálem i technologií, která až mnohem později umožňovala sériovou výrobu. Odtud se postupně dostali do Přední Asie a některá média si dovolí tvrdit, že vstupem karet do Evropy byl přesně rok 1271 a to na ůzemí Itálie. Po té se hovoří o hracích kartách, jako o listech, které vychází ze čtyř základních typů.



Bridge.

Nejznámějším typem u nás a ve Střední Evropě vůbec, jsou takzvané německé karty. To jsou vlastně mariášové karty o počtu 32 listů. Nejvíce rozšířeným je však francouzský typ karet, ze kterého vzešly žolíky, kanasta, ale i bridge a další hry. Italský typ je pro nás téměř neznámý a posledním typem jsou karty tarokové, které jsou však úzce specializované, ačkoliv z nich vzešly ještě věštící karty taroty. O původu taroků, se toho mnoho neví, jen snad to, že vznikly v Evropě někdy kolem roku 1 500 n.l.




Mariášové jednohlavé.

Takovými karetními zajímavostmi je například údaj, že jakýsi Jozsef Schneider v Pesti ( část Budapeště) prvně ve Střední Evropě, až v roce 1837 namaloval karty dvojhlavé. Zajímavá je i zpráva, že karta žolík se prvně objevila v USA v jakési hře jménem Euchre v roce 1850 po americké válce za nezávislost.



Mariášové dvojhlavé.

O kartách je nesmírně mnoho materiálu a také toho ještě hodně chybí. Objevují se i spolky sběratelů herních karet, dočítáme se o kartách, kde byli namalováni skuteční velcí vládci. Krásným dárkem je replika karet z kolekce českého krále Ladislava Pohrobka ( 1440-1457). Byly vyrobené někdy kolem roku 1450 na zakázku krále a jsou fantastické nejen tím, že jde o hrací karty, ale že jde současně o karty vyučovací ( škola hrou). Jsou na nich místo barev symboly Čech, Německa, Uher a Francie. Krom toho je na nich 12 postav s vyobrazením dvorních hodnostářů, služebnictva a to tak, že pokud určitá osoba s hodností někde není, tak je nahrazena jinou. Jak sami vidíte, tak kromě římské číslovky je na každé kartě ještě napsána hodnost vyobrazené osoby.


Karty z doby kolem roku 1450 pocházející z kolekce českého krále Ladislava Pohrobka.

Od Ladislava, se dostaly karty do Tyrol na zámek Ambros, kde byly v držení Ferdinanda Tyrolského, jenž zemřel v roce 1595. V současnosti jsou k vidění v muzeu ve Vídni, které má zásluhu na tom, že si jejich repliku ve zmenšeném měřítku mohou čtenáři Živé historie pořídit.

Tak co říkáte takovým zábavným a ještě naučným kartám? V každém případě jsou média nejlepší zábavnou výukou. Neučíme se z nich jen vtipné filmové hlášky, ale ve filmu ,, Cesta do hlubin študákovi duše" je například zakodován jakýsi německý minulý čas, když se ve scéně několikrát a stále hlasitěji překřikuje žák s profesorem větou ,, Ich habe gesagt" ( řekl jsem).

Na závěr ještě odkaz http://clubsberatelukaret.webnode.cz/ pro ty, kteří by se snad chtěli věnovat sběratelství karet a nezapomeňte, že i Soutok občas rád presentuje nějakou sběratelskou ukázku apod. Stačí zmínka v komentáři, nebo i jednou za čas  ( ne často)  kontroluji adresu kodenigma@seznam.cz .



A nakonec jsem přidal ještě jedny německé secesní hrací karty z továrny  ASS Altenburg s městy. Na kulové sedmičce je vyobrazena továrna firmy po roce 1948. Továrna je z přelomu 18. a 19. století a město Altenburg leží mezi Lipskem a Chemnitzem . Na aukru je možno občas sehnat podobné karty. Třeba 28 listů těchto karet stojí 250 Kč. Více o továrně najdete na http://de.wikipedia.org/wiki/ASS_Altenburger


SŠ.

čtvrtek 26. prosince 2013

Vánoce jsou pro lidstvo významným svátkem. Přesto je filosofie lidského bytí mnohem širší.



Kdysi dávno lidé neznali fyzikální zákony, chyběli jim určité znalosti a tak se obraceli  k jakémusi mnohobožství a modlitbám, jaké známe u nás třeba již od času Keltů. Dnes obdivujeme antické Řecko, které položilo základy mnoha vědeckým oborům, filosofii, ale také postavilo chrámy mnoha bohům, jejichž jména jsou dodnes některá přenesena i na noční oblohu v podobě souhvězdí a jsou nám poměrně známá. Vždyť, kdo by neznal bájného siláka Herkula, bohyni krásy Afroditu, či boha vína a radovánek Dionýse ? A již tehdy měli tito bozi uctívaní ve starém Řecku i Římě svého hlavního nadřazeného boha.

Vším ovšem otřásly události, které se staly tak významné, že ovlivnily na dobu 2 000 let náš kalendář. A přitom tomu tak nemuselo vůbec být. Vždyť Ježíš byl pro Římany jen buřič a křikloun, který v jejich nepokojné provincii jménem Judea jen přiléval olej do ohně a skončil na kříži mezi dvěma odsouzenci tak, jak bylo tehdy běžné. Ostatně, vyznavači křesťanství byli až do roku 313 n.l. tvrdě pronásledováni, kdy jej Ediktem Milánským  římský císař Konstantin zlegalizoval.

Psát o dobrém řečníkovi, který oplýval moudrostí i  určitými senzibilskými schopnostmi a nabádal mimo jiné k pokoře i skromnosti by bylo nošením dříví do lesa, stejně tak, jako připomínat, že pobyt zde má být jen přechodnou etapou k životu nadpozemskému a věčnému.

To se však již dostáváme do období středověku, kdy se však tímto učením měl řídit především chudý lid, který byl tak lépe vrchností ovladatelný a v samotné církvi docházelo k mnoha názorovým štěpením a vzniku mnoha dalších křesťanských církví. Dnes chápeme katolické kostely především, jako výstavní  klenotnice hodné obdivu a nepřekvapuje nás, že například mělnický evangelický kostel pod soudem není interierem tak zdobný, jako například kostel Sv. Petra a Pavla.

Ačkoliv je křesťanství a postava Krista nejrozšířenějším náboženstvím na světě, tak by nebylo správné opomenout například východní Budhismus, nebo Islám. Proč? V případě islámu jde o to, že tato populace celosvětově stoupá, a ikdyž má náboženství zcela jiné svátky a zvyky, tak má také, jako všechna dnes světová náboženství jednoho boha, který sluje jménem Aláh. Obdobné je tomu i v Budhismu, který se k nám přihnal v podobě knih zejména na počátku 90. let 20. století, kdy se mnozí pokoušeli v dnešní uspěchané době cvičit známou jogu, ať už, jako tělocvik, nebo, jako jakési  cviky k uvolnění mysli i případného stresu. Zajímavé je i to, že například známá svatyně Borobodur na ostrově Jáva také přináší obrazy, nad kterými dotyčný přemýšlí zřejmě podobně, jako například český čtenář Nového zákona nad takzvanými moudrými připodobněními, kterými je osoba Ježíše známá.


Už ani nevím, kdy jsem pod podloubím vyfotil tohoto koně, ale hned mi připoměl především bájnou Troju, kde někdy snad v roce 1150 př.n.l. dle některých zdrojů probíhala ona slavná bitva.

Dnes se nebráníme pohledům na četná náboženství, ani zamyšleními se nad nimi. Kolikrát jen, se člověk i nevědomky třeba před studijní zkouškou, nebo důležitým sportovním výkonem pomodlí. Nicméně, člověk si uvědomil, že věda mohla být už mnohem dále, kdyby občas nestagnovala a i zde lze hledat připodobnění.

Vždyť narozené zvíře je již téměř hotovým dospělým jedincem, který již okamžitě získané vlohy jen zdokonaluje a neumí nic navíc, co nebude k životu potřebovat. Oproti tomu je člověk zcela jinou bytostí. Na počátku neumí prakticky vůbec nic a teprve lety a desetiletími získává pracně vědomosti, které mnohdy ani nevyužije. A to i přes tvrzení, že čtyři pětiny našeho mozku jsou prý nevyužité. Možná, že i to je důvod, proč právě člověk přemýšlí aspoň občas nad tím, kam se to jeho já nakonec po zdejším životě přesune a neumí si moc představit, že by snad skončil, jako nefunkční přístroj. A to i přesto, že například mozková příhoda může charakter člověka zcela změnit tak, že je vlastně pro své okolí již někým jiným. Možná by stálo i za zmínku zde připomenout ještě bestesellery Dr. Moodyho a Perryho s názvy Live before live a Live after live, známé jako Život před životem a Život po životě, které k nám rovněž po sametové revoluci dorazily, a které se zabývají několikanásobnou reinkarnací v hypnoze, nebo i vzpomínkou pacientů na vjemy ve stavu klinické smrti. Zajímavým je poslední vědecké zjištění, které tvrdí, že mozek při nedostatku informací z venčí si myšlenky v jisté míře vyrábí. Ale, to jsme již někde jinde.

Lidé mají stále nad čím přemýšlet, pokud se jen stále někam neženou.

SŠ.

pondělí 23. prosince 2013

Také Soutok přeje čtenářům.


Myslím, že  redakce Mělníčku napsala výstižně, jak to před Štědrým dnem je, ale ono se to bez určité nervozity asi neobejde. Každý chce ty nejbližší aspoň trochu potěšit něčím, co by jim udělalo radost a málokdo z nás má chuť se nákupem zaobírat nějak s předstihem, nebo má dokonce konretní představu. A každé zaváhání může znamenat i menší výběr.

Nechme to však již být a snad každý má už doma pro druhé něco a může tu nervozitu odhodit. Od teď tedy snad přijdou pro mnohé z nás příjemné dny a i já vám čtenářům přeji, aby příští rok nepřinášel věci, které by vás nutily třeba právě o ten rok vzpomínat zpět, ale aby si každý z vás mohl později v roce 2014 říci, že to vůbec nebylo letos špatné.


Pokusil jsem se v předvečer Štědrého dne přinést ještě několik foteček, třeba právě proto, abych připomenul, že stále je co objevovat, stále je v našem okolí něco co nás zaujme.


V místech, kde jsem pro vás vyfotil  v sobotu motocykl z proutí, jsem dnes objevil tohoto snad dřevěného býčka. I tak může na sebe nějaké místo upozorňovat a náhodný chodec, se začne zajímat, co že je to tam pod tím podloubím vlastně za obchůdek. Že vám to nějak moc nejde dohromady k Vánocům ? Možná, ale je to dokladem toho, jak pestrá je planeta i život kolem nás. A žije ten, kdo umí žasnout a radovat se z maličkostí.


I ten náš mělnický vánoční strom na náměstí je letos opravdu snad každým vychvalovaný.


A na závěr posledního předštědrovečerního článku jsem si vybral dům, který svojí vánoční výzdobou převyšuje všechny ostatní a nese jméno U modré hvězdy, jak patrno z domovního znamení. Třeba to někoho motivuje k zamyšlení nad tím, jak se domovní znamení změnila v čísla popisná, a jak staré vlastně naše město je. Anebo to může být výzva k jisté soutěživosti, aby těch zajímavých objektů k pokochání oka i na fotografii bylo do budoucna více.


Za čtenářskou přízeň Soutoku vám redakce děkuje a ještě jednou přeje jen to dobré.

SŠ.

neděle 22. prosince 2013

Vánoční pohoda, teplá medovina a středověký skanzen.




Pokud si někteří čtenáři ještě vzpomenou, tak jsem tu kdysi presentoval takový seriál s názvem Toulky, kde jsem jedno číslo věnoval středověké vesnici Řepora. Samozřejmě, že když dostanu nějakou nabídku pro článek v novinách, tak se mohu o své materiály opřít a vznikne kdesi v jiném médiu ( než tady na Soutoku) zcela nový článek, který přečte určitá komunita lidí a jiná o ní neví. Před takovými 10 lety si média své články střežila, autor obdržel honorář a autorská smlouva způsobila, že autor neposkytl toto po dobu několika let jinému médiu a čtenář byl odkázán pouze na konkretní , především placené médium. Dnes je pisatelů mnoho, články se v různých obměnách ( a někdy ani to ne) vyskytují v mnoha médiích placených i neplacených, smlouvy jsou někdy nahrazeny někde například určitou odměnou za zaslání fotografie, nebo také ne, ale na druhou stranu to má především výhodu pro čtenáře i snad jakousi prestiž autora. A tak se k vám dnes dostává takový vánoční speciál, který se dostal i na obyčejný novinový papír a snad je i zbytečné již psát, kde.


Než se člověk naděje, opět tu máme Vánoce a před nimi nás čeká takové to nepopulární období plné
nervozity. Nejedna hospodyňka se dá do mytí oken a vůbec takového generálního úklidu svého bytu, či domu, a k tomu se leckde přidávají starosti s nákupy dárků. V závěru pracovního roku, se pak přidávají v mnoha zaměstnáních různé inventury a následují je podniková výroční rozlučková posezení. Děti nám zase představují své záliby a tvorbu na různých besídkách a televize nás zve především na vánoční trhy, do skanzenů, na výstavy vánočních ozdůbek i betlémů.

Vězte, že člověk by o vánočních svátcích neměl jenom sedět doma, konzumovat pochoutky a koukat na televizi, či jezdit po návštěvách příbuzných, ale také se alespoň projít a v lepším případě prožít něco mimořádného, třeba výlet. Jeden můj známý mi ostatně loni řekl, že pokud člověk nikam necestuje, nemá zážitky, a jakoby jen neplodně přežíval dokonce i volné dny. Nápadů na trávení volného času je hrozně moc, ale zkusme zůstat u takového toho propagačního vánočního programu. Zkusme se podívat například do nějakého známého věhlasného skanzenu. Tady je jistě možnost je vyhledat internetem, nebo zavzpomínat na pořad ČT Toulavá kamera.

 Zde se těšil velké oblibě například skanzen v Zubrnicích, Přerově nad Labem či Kouřimi. Dnes si dovolím pozvat vás do dvou skanzenů, které se liší od těch jmenovaných tím, že reprezentují dobu, které říkáme středověk. Nedaleko letiště v pražské Ruzyni se nachází pražská čtvrt Stodůlky. Pro mnohé z nás je to 
především panelová zástavba na okraji hlavního města, kde máme stanici metra, a kterou obchází automobilový obchvat metropole. Více na západ jako by byla pouze pole protkaná tu a tam nějakou 
vískou. A právě tady najdeme jeden z pokladů, který nás obklopuje. Když totiž přejdeme za pomoci světel rušnou silnici, ocitneme se tak trošku v jiném, jakoby venkovském světě.



 Podle mnohem méně frekventované silnice nás vede chodníček mezi poli do další pražské čtvrti, která 
nese jméno Řeporyje. Hned na počátku po naší levé straně spatříme jakési zarostlé údolí, kam nás nasměruje odbočující pěšina. Sotva se nadějeme, stojíme u vstupní brány a pokladny do středověkého skanzenu s názvem Řepora. Několik let, se mu říkalo Tuležim, ale dnes jde o jméno Řepora (www.repora.cz). Skanzen představuje českou ves ve 14. století. Domy budovala několikačlenná parta ( cca 5 lidí) ručně za pomoci ručního nářadí. V obci spatříte krásný dřevěný kostel, domy, krčmu, studnu, jezírka, ale také ovce, kozy a jinou milou domácí havěť. Velmi jsem si například pochvaloval pobyt ve zdejším hostinci, kde vás přivítá udusaná hliněná podlaha, primitivní hrubý dřevěný nábytek a jakási pec s kouřovým průduchem. Komíny tehdy ještě nebyly. Vedle chutné ohřívané medoviny můţete okusit i jakési 
placky a různé středověké receptury, nebo si něco z toho odvézt s sebou domů.

 Venku před hlavní strážní branou vsi najdete plácek, kde se kdysi uctívala pohanská božstva.Osobně mě ve skanzenu nadchl fakt, že jde o celé ručně vyráběné chalupy. Bohužel, po mé návštěvě byl skanzen, tuším v roce 2005, úmyslně zapálen a asi pět domů lehlo popelem, ale to je již dávno napraveno. Prý zde byl snad úmysl odradit majitele skanzenu od činnosti a vybudovat v prostoru obchodní dům. Pokud vás téma oslovilo, tak si vás ještě dovolím pozvat vlakem jednu železniční zastávku za městečko Lysá nad Labem, do vsi Ostrá.



 Kolem obce protéká řeka Labe a najdete zde nejen autokemp, ale i velký areál firmy Botanicus. Je zde 
prakticky totéž, jen kromě celých domů jsou zde pouze jakési světnice a snad více středověkých řemeslníků, kteří předvádí svou činnost. Například je tu ruční výroba papíru, vězení, katovské nástroje, atd. Za hradbou středověké vsi je krásná botanická a zelná zahrada bez použití chemikálií. V areálu se koná i mnoho velkých akcí a u silnice najdete i vlastní firemní obchod ( ruční svíčky, ruční výroba mýdel atd.).http://www.botanicus.cz/
 
Na závěr snad jen nezbývá, než napsat, že osobně mě obě návštěvy velmi potěšily, odvezl jsem si 
hluboké prožitky, nebránil bych se opětné návštěvě a věřím, že pokud obě místa navštívíte, či aspoň 
jedno z nich, tak si odnesete do života velmi pěknou a trvalou vzpomínku. 

sobota 21. prosince 2013

Mělnické vánoční trhy 2013 - fotogalerie sobota ( hlavní den).


Ve svém vstupu z reklamou neohlášených sobotních trhů z minulé soboty jsem si trochu postěžoval, že jsem bohužel nevyfotil tento zajímavý motocykl z rákosu. Mimochodem, Mělník má i velkou košíkářskou tradici, která byla situována především do oblasti Podolí a říčky Pšovky. Tímto děkuji správci Mělníčku Petru Šťastnému, který mě pohotově upozornil, že motocykl bývá k vidění  často na podobných akcích. Skutečně jsem měl dnes štěstí a současně i vy diváci Mělníčku a Soutoku.


Skutečně jde o zajímavý kousek, jaký se jen tak nevidí.


Takto velkolepě dnes vypadalo trhem obsazené náměstí.


Napřed jsem si však sám vysvětlil určité tajemství místních slunečních hodin. Délka vrženého stínu neukazuje znamení zvířetníku, ve kterém se slunce nachází, ale ukazuje ho ta větší koule na gnomonu vpředu. Ta menší slouží pouze, jako mechanická spojnice.


Kolem sobotního poledne kralovala kultuře náměstí Ambrosia ze Staré Boleslavi.


Plápolající polínka v koši.


Ambrosia v akci.


A nyní již různé snímky  z prostorů akce.






Prodejní zasklené umělecké fotografie.











Pokud máte čas, vyražte si užít pěkný slunečný den na tržní náměstí. Pokud nemáte, jako nyní já, tak pěkný zbytek dne.

SŠ.