Kniha je nejlepší přítel člověka. Známé rčení s mnohem větším významem, než si obvykle vůbec uvědomujeme. Přání Soutoku do roku 2025.

 

Někdy stačí v životě něco podcenit a následky jsou minimálně velmi nepříjemné. I když vás třeba takový průvan hned nezklátí, tak aspoň sníží vaši imunitu a po příští návštěvě nějakého větrného místa v terénu si již oslabený imunitní systém neporadí a onemocníte. Tuto možnost jsem tu však již v posledním článku nastínil. Musím tedy konstatovat, že dlouhé volno vlastně užívám v jakémsi vynuceném režimu.

Nicméně je i taková situace výborným námětem pro článek. Však řada z vás je jistě někde v zaměstnaneckém poměru a jistě jste se i již dávno setkali s pojmem zaměstnanecké benefity. Můžete se nad nimi někdy dokonce pohoršovat a tvrdit, že je stejně nijak nevyužijete, ale je pochopitelně v zájmu každého si k nim najít kladný přístup. Je to podobné, jako když někam dojíždíte, nebo docházíte a k celé věci přistupujete nanejvýše negativně.

V první fázi, se opravdu našla řada lidí, která by třeba měnila druh benefitu za jiný a poukazovala na fakt, že jinde ty benefity mnohem rychleji a smysluplněji zaměstnanci vyčerpají. To bylo nejlépe vidět v mělnických supermarketech, kde celá řada lidí platila aspoň část nákupu papírovými kupony. Na druhou stranu čas ukázal, že ne vždy to, co se nám zdá jako skvělé opravdu skvělé je.

Přišel covid-19 a s ním i nový výhodný systém nakupování potravin v podobě dovozu objednaného zboží přímo až k zákazníkovi. Uznejte sami, že je to mnohem lepší způsob, než trávit čas dobíjením autobaterie, její dopravou k vozu a zpět, popojížděním, bezpečným parkováním, překládáním zboží za jakéhokoliv počasí, stáním ve frontách a považte, že i dokonce samoobslužným placením !

To přesně ty nadnárodní společnosti chtěly, abychom kupovali méně kvalitní zboží, občas i to, pro které jsme vůbec nejeli a ještě si ho i sami zaplatili a ony ušetřily za další pracovní síly. Je pravdou, že takový obchod má svoji určitou atmosféru a pro mnohé lidi je i určitým místem milých setkání se známými, ale osobně jsem rád, že dnes už můžeme nakupovat cokoliv zcela jinak.

A tak se vlastně stalo, že ten zásah do našich pracovních životů svými benefity významně ovlivnil naše životy. Kniha byla už v časech mého dětství považována reklamě za nejlepšího přítele člověka, ale člověk volil její výběr podle zcela jiných kritérií. Museli jste ji vidět ve výloze, nebo objevit někde v regálu a musela vás velmi oslovit, aby jste byli ochotní do ni investovat nemalý peníz, který vždy stála, byť to nebylo tak drahé, jako dnes.

Dnes je to zcela o něčem jiném. Právě ten benefit přivedl člověka někam, kam by vás ani nenapadlo se zatoulat. V tu chvíli si uvědomíte, že je to o přístupu člověka k životu. Mladí to vědí, že je tu doba umělé inteligence, že je základem umět na veřejnosti odbavit mnohé služby elektronicky, že to vše budou potřebovat k úspěchu a určitě není na místě si myslet, že toto všechno se týká pouze lidí v pracovním produktivním věku. Naopak, lidé kteří se o nic takového nezajímají, tak aniž by si to uvědomovali, tak pomalu ztrácí kontakt s veřejným děním.

Určitě nikdo z nás nechce skončit, jako člověk bez zájmu, který se již v ničem nevyzná a pomalu se mění v nesoběstačného pacienta s mizivou vyhlídkou na zlepšení. Nehledě, že každá zajímavá informace přináší člověku radost a podpoří jeho vlastní vnitřní energii, která je pro nás tak důležitá. Mnohdy jsem tu propagoval především cestování i turistiku, jakož nástroje, které přináší pro člověka velká pozitiva a viděl jsem to u mnoha takto žijících seniorů, kteří někdy ve svých 80 letech byli na lepší celkové úrovni, než leckterý třeba i invalidní čtyřicátník.

Jenže, ne vždy se může člověk například díky nemoci, počasí, nebo i povinnosti pracovat věnovat tolik potřebnému rekreačnímu pohybu, a pak je jakákoliv vlastně vzdělávací kniha opravdu dobrým počinem, který přinese radost a pozvedne sebevědomí. Na poslední den roku jsem vybral tři knihy, o kterých mohu říci, že první jsem přečetl, druhá mě čeká a poslední mám rozečtenou.

V posledních letech jsem tu velmi rád představoval knihy Jana Hocka o dálkových pěších cestách vedoucích naší republikou. Jedna z nich dokonce vede od Nodkapu ČR přes Mělník až k nejjižnějšímu místu ČR. U obou jste již se Soutokem byli, stejně tak, jako u těch zbývajících. Letošní díl završil sérii cest Via Czechia putováním po Slezku a zavedl mě i do míst, která jsem v minulosti navštívil. Takové čtení je milé nejen tím, že ve vás vyvolá vzpomínky, ale vždy také říká větu : ,, Můžeš se někdy přijet zase podívat a navštívit staré krásné věci, nebo i něco, kde jsi ještě nebyl.

 Jsou vůbec dny, kdy je právě leden, zase budete vycházet dlouhé dny ráno do tmy a je třeba si připomínat, že to snad už brzy někdy skončí a budete se snad moci konečně leckde někde příjemně toulat. Zajímavé je, že dozadu to neskutečně utíká. Ne nechci teď psát, že před rokem jsem tu psal články ke 150. výročí naši hlavní trati pod městem, ale vzpomenout na září 2023, kdy jsem navštívil nejzápadnější bod ČR v Ašsku., nebo na léto 2022, kdy jsem byl naposledy na Domažlicku. Dejte si ty dva roky naopak do budoucnosti a je to nekonečná doba.

Následující knihy jsou právě tím pokladem, který by si jinak asi člověk ani nepořídil a přitom jde o knihy vzdělávací a zajímavé. To ostatně bylo smyslem tohoto článku přivést čtenáře k myšlence, že i zdánlivě nevýhodné věci mohou být výhodou a žádná náhoda se neděje jenom tak, ale má svůj důvod. Vždyť žijeme v kolektivně propojeném vesmíru.

Do roku 2025 vám přeji hlavně pevné zdraví, ale i inspiraci a plno životního poznání. Jsou jistě věci, které nás netěší, ale se vším se dá snad něco dělat. Každý máme k něčemu blíže a k něčemu dále. Navíc vám občas místo pomoci hází někdo klacky pod nohy, ale tak to prostě je. Já tu loni nabízel ke 150. výročí železnice pod městem dva články ....

https://soutok.blogspot.com/2023/12/pred-rovnymi-150-lety-prijel-na.html

https://soutok.blogspot.com/2023/12/pred-150-lety-vstoupila-zeleznice-do.html

Je věcí čtenářů posoudit, jak dalece se povedly. Osobně se domnívám, že je vůbec úspěchem, že si na výročí někdo vzpomněl, a že k tomu někdo něco napsal. Možná to tak někdo nevidí, není to jeho šálek čaje, a tak si prostě ty dva články musím propagovat sám.

Chtěl jsem se letos začátkem delšího vánočního volna vypravit do jednoho nedalekého železničního archívu, abych si objasnil, ve kterém roce, že přesně se zrodil nápad, aby ranní rychlík končil v Jihlavě, a kdy a na jak dlouho došlo k tomu, že vlak končil v červenci a srpnu až ve Znojmě. Myslíte, že mi vůbec někdo hodlal odpovědět na e-mail , kde jsem se tázal na potvrzení návštěvní doby i samotného faktu, že disponují kolekcí jízdních řádů?

Bohužel, on hlad po digitalizaci starých jízdních řádů je velký, ale jak rychle tento nápad vznikl, tak rychle se zasekl a není síly na internetu vám říci, kde se dá k takovým materiálům vůbec jinak přijít. Jen s tím dnes zase někdo obchoduje na aukru, protože ty nejpovolanější v průběhu let napadlo, že by se celé kolekce daly prodávat, jako soubory na CD nosičích .Jenže s příchodem flash karty to zase nějak zapadlo. Takové dva zajímavé odkazy mám, ale nechme je do nějakého článku roku 2025.

Několik štědrodenních obrázků z našich lesů u čtvrti Chloumek. Štědrý večer přivolal na Vrázovu vyhlídku příslušníky RZP a PČR.

 

Lidé mají na Štědrý den své určité zvyky, a tak není překvapením, že kroky mnohých vedou nejprve na zvířecí hřbitov, a pak buď ze zvědavosti, nebo i za určitým cílem k různým krmelcům pro lesní zvěř. Podobně nastavené to mám také, a tak mohu říci, že někdy narazíte na jedince, jindy především na rodiny s dětmi, ale vyjímkou nejsou ani skupiny, které se takto vypravují ve větším počtu každoročně.

K takovým patří například i skupina, kterou jsem v minulosti viděl přicházet od téměř domácího Velkého Borku a je důkazem toho, že v této obci se vždy uměli mladí občané dohodnout a něco zorganizovat. Počasí se zrovna moc nevyvedlo. Foukal nepříjemný severní vítr a až zítřejší ráno ukáže, zda jsem akci ustál, nebo si to vyžádá nějaký čas domácího odpočinku.

Nedá mi to, abych něco přece jen nevyfotil, ale nečekejte kdovíjakou krásu, kterou přináší  na různá FB ti, jejichž zálibou je vyhledávání zajímavých snímků pro své digitální zrcadlovky. Na prvním snímku máte uměle vytvořenou velkou jámu, která má přes cestu svoji menší sestru. Nejsem přímo schopen vám nyní říci, zda jámy mají na svědomí bomby z druhé sv. války, ale faktem zůstává, že právě zde mi otec vysvětloval, že se tu odpalovala nevybuchlá munice. Ještě v 80. letech tu stávala na území dnešního hustého lesíku myslivecká chata s krytým posedem, několik laviček mezi stromy i plac pro ohniště a v době prázdnin sem občas zavítala i přenocovat nějaká parta.

Je s podivem se dívat na místa, která jsem navštěvoval již před více než 50 lety. Následující odbočku ke krmelcům jsem objevil až relativně nedávno, a když jsem si uvědomil, že nám tu vyrostla takováto krásná lesní brána, tak to muselo na fotku.

Možná, že ve 13 hodin bylo ještě brzy, ale je pravdou, že letos si u nás zvěř potravu hledat ani nemusí.

Bříza je krásný strom. Chce se mi říci, že nikdy nechyběly břízy ve válečných filmech z východní fronty 2. sv , ale mně spíše připomínají jeden mlhavý den, kdy jsme podle rozvrhu práce měli na vojně dojít k jedné střelnici a vyčkat zlepšení podmínek. K tomu opravdu došlo a asi dva lidé kolem 14. hodiny opravdu stříleli ze samopalu na terče. Jenže se opět podmínky zhoršily a nemělo již cenu s blížícím se západem slunce na něco čekat.

Tady se domnívám, že jde o nějaké úly, ale mohou to být i výzkumné stanice.

Fotka stožáru pro televizi i antén oproštěný stožár rozhlasový ( vpravo) je tu z několika důvodů. Nechci tu dnes zmiňovat své hobby, ale právě z tohoto tehdy středovlnného vysílače se například v 80. letech vysílal po celém Československu ve 13 hodin a asi 7 minut k tomu velmi populární pořad pro automobilisty a motocyklisty s názvem Pozor zákruta ! Jeho nesmrtelnou a úžasnou znělku najdete na kanálu youtube. Když v 90. letech přesídlila česká redakce Svobodné Evropy z Mnichova do prostor k muzeu na Václavském náměstí, tak vysílač plnil významnou úlohu na krátký čas ještě jednou.

Tentokrát opravdu nebylo vysokou zvěř třeba rozmazlovat. Sám jsem potkal v lese asi tři kusy, ale to již musí být, když se takové fotky povedou.

Náš drahý Mělník od SV.

Na závěr jsem se vydal na Pražskou ulici ke hřbitovu Sv. Václava, kde to bylo již jako na tržnici. Mám podezření, že tu mnoho lidí snad i čeká na známé tváře, kterých se tu ti starší penzisté jistě dočkají a je to krásný zvyk Sám jsem byl v minulosti několikrát mile překvapený.. Štědrý den je pro lidi, kteří žijí samotní a nevidí vyhlídky na zlepšení svého osudu, nebo i chtějí být v domácnosti samotní zvlášť pozdě odpoledne až krutý. Když jsem se blížil na svůj začátek Polabského parku, tak jsem už jen asi 30 - 50 metrů před sebou spatřil zdravotníky s teplým vakem a pacientem na nosítkách, které doprovázela PČR.

Když jen trochu zapojím logiku myšlení, tak mě nenapadá nic pravděpodobnějšího, než že pacient a možná žena neunesla svoji samotu i tíživou situaci, usedla na kamennou lavici Vrázovy vyhlídky a otevřela si víno. Tam byla zřejmě lidmi nalezena již ve špatném stavu. Teplota byla zrádná. Sám jsem byl rád, že po těch několika hodinách venku v chladu a hlavně větru jsem mohl později navštívit doma vanu a již takto odešlo ze světa nemálo lidí.. Má to cenu komentovat ? Má cenu psát něco o výchově ? Kolik hlavně mladých lidí si nechává sluchátka na uších a ignoruje lidi i veškerou dopravu.

Sám jsem byl svědkem, jak vystrašený řidič nadával mladé slečně přecházející vozovku mimo přechod :,, Kam čumíš krávo !!" Jen jsem mu řekl : ,, Ta vůbec nevnímá. Má sluchátka na uších a jde." Nedávno jsem to tu psal. Pohodové, poklidné Vánoce a buďte zvlášť opatrní na jednu chybu, která může být první a zároveň poslední. Nehledě, že obyčejně ublíží více lidem.

Tak v době adventu rozsvěcí pro turisty plynové lampy na Karlově mostě 205 cm vysoký pan lampář Žákovec. Velká fotogalerie z vánoční Prahy a nové video na Youtube. Přání Soutoku.

Milí čtenáři, uteklo to jako voda a zase jsme  o rok starší. Ale, pryč s takovými řečmi. Užívejme si volna a mysleme přitom nejen na krásně prožitý čas, ale i na bezpečnost a zdraví. Přeji vám čtenářům pohodové svátky, mnoho zajímavých i hezkých dnů a snad i občas něco příjemného k podívání se, nebo k přečtení tady na webu Soutok.

Žijeme dnes v době, kdy díky internetovému obchodu a četným supermarketům již není tak nutné jezdit kvůli nákupům do Prahy tak, jako kdysi ještě v 80. letech, ale přesto to neplatí vždy a občas je dobré si něco před koupí osahat a prohlédnout. To platí především pro knížky, jejichž kvantita i kvalita je dnes značná i různorodá. Když už se tedy takto před Vánocemi do Prahy za nákupy vypravíte, tak určitě stojí za to si vyhradit aspoň trošku času na to, aby člověk zavítal do nedalekých míst, která prostě mají své věčné osobité kouzlo a přitahují také plno návštěvníků ze zahraničí.

Konečně, vidíme ta místa přes svátky často v televizi, chodila jimi historie, a tak je pak i jistým pohlazením na duši, když si člověk může říci, že byl zase po čase u toho. Nemohl jsem tedy jinak, než se opět vydat po několika měsících Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a k mé radosti i ve vztahu k denní době také pěšky na druhou stranu řeky Vltavy, kde k mým oblíbeným lokalitám patří mimo jiné Pražské Benátky a Kampa. To je myslím po předchozích nákupech  a zvlášť v krátkém zimním dnu tak akorát

Nebudu se tu dnes moc rozepisovat, protože už se těším na rozečtenou knížku od Jana Hocka s titulem Stezka Slezskem, jenž by měla být jíž poslední knihou série vyprávějící o dálkových pěších stezkách Via Czechia u nás. Prostě jsem nasál atmosféru na Staroměstském náměstí a prohlédl si 22 metrů vysoký smrk ztepilý, který sem letos 30. listopadu dorazil z Krompachu.

Pokud si někdo nemůžete vybavit, kde se obec nalézá, tak je to severně od Jablonné v Podještědí poblíž státní hranice. Soutok obec navštívil naposled v roce 2011, když jsem odtud pokračoval pěšky na horu Hvozd, ze které se již díváte k Žitavě. Ze Staroměstského náměstí jsem pak s hlavním turistickým proudem pokračoval přes Karlův most do Pražských Benátek a na Kampu .

Zatímco Pražské Benátky mají určitou svoji atmosféru, kde jistě nepřehlédnete dav lidí čekající u semaforu do nejužší pražské uličky vedoucí k jedné restauraci na břehu říčky Čertovky, dále Muzeum Franze Kafky, nebo Malostranskou pivnici s motivem Švejka, tak Kampa nabízí kromě výhledů přes řeku Vltavu své dva mlýny na říčce Čertovce i blízkou zeď Johna Lennona.

Chvíli jsem váhal, zda se mám vydat zpět kolem Národního divadla, ale zvítězil nápad, že si to opět projdu stejnou cestou, protože už ta atmosféra bude zase jiná, a také se mi nechtělo do běžného silničního provozu. Udělal jsem moc dobře, protože jsem si na Karlově mostě uvědomil, že když počkám tak snad jen 10 minut, tak budu u něčeho, co jenom tak každý nezažil.

Díky televizi jsem se dozvěděl, že v adventním čase tu chodí se západem slunce lampář, který pro turisty ručně rozsvěcí plynové lucerny. Už se mi zdálo to čekání dlouhé, ale vzdát jsem to pořád nechtěl. Dočkal jsem se ve chvíli, kdy jsem spatřil na staroměstské straně již svítit několik luceren a moji pozornost přitáhl vysoký dobově oblečený muž s tyčí a hloučkem turistů kolem sebe.

Automaticky jsem udělal několik fotek mobilem, ale jako kdyby zároveň přišla nějaká pozitivní energie. ,, Proč jen fotit ? Proč to nenatočit, jako sekvenci pro youtube ? Proč vůbec nezkusit vyrobit nějaký velmi krátký sestřih věcí, které mě tu dnes přitahují ?" pomyslel jsem si. Jako kdyby člověka něco polilo živou vodou a začal jsem tvořit.

Vy se na to celé mé výsledné dílo můžete podívat zde : 

https://www.youtube.com/watch?v=QN29p5TdTNI

Nevím proč, ale na youtube je asi tři a půl minuty dlouhé video v první části na několik vteřin jakoby neostré, ač se mi domácí verze zdá dobrá. Pak je těžko říci, zda jsem udělal dobře, že jsem točil video na výšku, ale vzhledem k povaze objektů asi ano. O to zajímavější však pro diváka bude změna formátu i zvuku před koncem, kde jsem natáčel pěvecký sbor. Snad ve videu objevíte také nějakou zajímavou atmosféru.

Já si o tom svícení plynovými lampami v Praze něco přečetl a objevil jsem neskutečné odkazy. To jsou úžasné články, které běžného člověka a návštěvníka Prahy ani nenapadnou. Myslíte si, že žijeme ve věku elektřiny a ani vás nenapadne, co vše v Praze svítí na svítiplyn, a že Karlův most je prý mezi mosty v oblasti osvětlení světovou raritou. Koukněte na to. Já měl opět krásný pocit z poznání.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ve%C5%99ejn%C3%A9_osv%C4%9Btlen%C3%AD_v_Praze

https://radiozurnal.rozhlas.cz/lampar-karluv-most-je-jediny-most-na-svete-osvetleny-plynem-za-rok-

ponesou-ohen-8641614

https://www.kudyznudy.cz/akce/lampar-na-karlove-moste

http://www.ceskeragby.sportovnilisty.cz/domaci/nejvyssi-lampar-v-evrope-205-cm-vysoky-jan-zakovec-je-nadseny-z-ragby-na-ms-ktere-rad-sleduje/

Možná toho pána poznáte ve videu, nebo i na fotkách.

Tak já myslím, že by vás mohl tento článek potěšit, a tak nějak se pro tuto dobu hodí. Viděl jsem nedávno u nás na Mělníku nějaké hrůzostrašně vypadající budovy, které za mého dětství fungovaly pro lidi i jiné negativní věci, ale to snad opravdu jindy. Užívejte volno a pěkné dny !