čtvrtek 30. prosince 2021

Kniha Mělnický uličník je nejen o změnách názvů ulic, kterými celý život chodíme, ale seznamuje nás v kostce s význačnými osobnostmi. Recenze. Přání Soutoku. Několik aktuálních vánočních snímků, aneb jesličky na Staroměstském náměstí v Praze.

 

Bohužel občas slýchám zejména u mladší generace názor, že historie a minulost je nějaký zbytečný přežitek, bez kterého se obejdeme a je třeba žít přítomností. Dokonce jsem se setkal už v 90. letech, kdy ještě počítače měly teprve přijít s případem, kdy obývací nábytkové stěny měly hlavně prostor pro televizi, případně poličku pro další zařízení, jako je dnes už téměř zapomenutý videorekordér, větší barový prostor, ale sotva jen krátkou jednoduchou poličku pro pár knížek, aby se neřeklo.

Přitom kniha má neskutečné kouzlo i sílu. Dává vám prostor pro vlastní představivost, čas na zastavení se a jelikož má člověk blízko k materialismu a cítí její dotek, tak dosud nepodlehla elektronickým médiím, která mají leckdy dar zvětšování detailů i pohybu, který je mnohdy jednoduchým návodem pro nějakou obsluhu, či fyzikální demonstraci nějakého jevu.

 Kniha může předávat vědomosti i zkušenosti a názor, že právě vědomosti i  různé obsahy můžeme zrovna tak uchovat na DVD, či flash - kartách není zrovna nejšťastnější, když pomineme fakt, že je jednodušší sehnat téma, které nás zajímá v mnoha případech právě v knize.


Orloj mám ve velké oblibě a již v roce 1980 jsem se tu několikrát zastavil.  Jeho spodní kalendárium je dílem Josefa Mánese a zobrazuje v otočném ciferníku celý rok. Kniha Mělnický uličník našla svoji předlohu v knize Pražský uličník.

Nedávno jsem četl knihu o lidském mozku a všiml jsem si zajímavého blahodárného pocitu, který nás osloví tehdy, když nás buď něco překvapí, nebo zjistíme, že autor popisuje něco, co známe z vlastní zkušenosti. Opravdu vnímáme především zrakové vize, a pak až to ostatní.

Vstoupíte do prázdné školní třídy a zaujme vás soubor hned tří téměř současných informací. Je tam velká a černá tabule. Tedy předmět, barva a velikost. Teprve opožděně vás zajímá nějaký text na ní. A tak je to i s knihami. Knížky na prvním stupni měly vždy barevné obrázky a až v 90. letech jsem při pohledu na různé tehdy zcela nové premiérové obrázkové encyklopedie zalitoval, že to přišlo až ,, teď".

Mělník je takovým doslova názorným příkladem toho všeho, co jsem zde nyní napsal. Knížky a knihy o jeho historii se zejména po přelomu milénia počaly objevovat především v textové formě  s občasnou černobílou fotografií a rozhodně přinášely radost, ale když jsem prvně měl možnost v nějaké půjčené knize, snad k nějakému výročí spořitelny ze 30. let 20. století vidět naše náměstí Míru se sakrálně zakrytou historickou studnou někdy snad z roku 1883, atmosféru říčních lázní na Labi, nebo největší slávu hotýlku Harasov, tak to mělo zase úplně jiný pocitový rozměr.

Domníval jsem se tehdy, že jde jen o nějakou vyjímku, kterou dotyčný našel údajně na půdě a já byl ve správný čas na správném místě. Lidé totiž občas něco po předcích najdou, a pak už je jen otázkou, zda to tím skončí, nebo zda se ta situace dále nějak vyvíjí. Jenže, ta situace se na Mělníku vyvíjela zela jinak a pokud vás zajímá jak, tak asi nejlepší bude, když si vpravo v záložce otevřete roky 2016 - 2020, měsíc je vždy prosinec, kde vždy najdete nějaké povídání a recenze ke knihám, které pravidelně každý rok touto dobou promlouvají k občanům a rodákům Mělníka.



Barevné ( nejen) fotografie a pohledy historického Mělníka, se staly v posledních letech zkrátka fenoménem, ať už jsou záležitostí místních knih, nebo historických webů a FB, a to i navzdory tomu, že se mnohé z nich objevovaly na výstavách již snad před více než 15 lety, kdy také pronikly na různá CD zájemců, objevily se na internetu dokonce i v zahraničí ( někde je tu článek), nebo se jich několik v podobě replik dostalo i  do oficiálního prodeje.

Ovšem, historie, to nejsou jenom obrázky, ať už ty z dob dávných, kdy jsme nebyly ještě ani na světě, ani ty z přelomu 70. a 80. let 20. století, které se nás mnohých obzvlášť dotkly, a které pro nás zaznamenal pan Karel Lojka, ale je to i řada dalších zajímavostí. Hned mě napadl článek vyprávějící o bývalé škole v Husově ulici.

Ty obrázky nás pochopitelně umí pěkně pohladit, jak jsem tu již v úvodu psal, ale texty vás zase dovedou do zcela jiného světa. Ostatně, málo se zmiňuje například knížka Karla Březiny : Mělník byl první, která vypráví o historii sportovních motocyklových závodů na Mělníku a jsem velmi rád, že jsem se aspoň v letech 2018 a 2019 dočkal toho, že jsem mohl tuto podobnou atmosféru, o které naší otcové občas vyprávěli, že jsem ji mohl na vlastní kůži ochutnat.

Pokud máte rádi putování a nevadí vám bláto, ani mráz a sníh, tak se zase můžete nechat inspirovat knihou Květen na Mělnicku a projít se s našimi partyzány třeba právě nyní ze Zahájí pod Řepínem až na Mělník.


Mgr. Lukáš Burian si v knize Mělnický uličník vzal na mušku mělnické ulice a nijak se netají tím, že předlohou mu byla kniha Pražský uličník. Jedná se sice o bakalářskou práci, ale já při svých zájmech právě mnohdy narážím na internetu na podobná díla, která jsou vůbec určitou prvotinou v oboru. Myslím, že Martin Klihavec ( mimo jiné předseda MOOS) si velmi správně uvědomil, že po těch ulicích našeho města mnozí celý život chodíme, a tak je takové dílo hodné osvěty.

Samozřejmě si dovedu  představit člověka, který říká : ,, Co to je za vědu ? Jednou jsou politicky u vesla ti, pak zase tamti a podle toho se ty ulice přejmenovávají. A tam, kde není název, tak se zkrátka nějaký udělá, nebo je dost pravděpodobné, že neutrální názvy nikdo měnit nebude." Také názor.

Tak to je hodně strohé i takové bez romantiky a silně povrchní. Kniha je zajímavým pohledem na naše ulice a buďme za ni rádi. Díky ní si člověk uvědomí, kolik už to naše město těch ulic má, připomene si, kde vlastně leží, a pokud zrovna moc po katastrálním území Velkého Mělníka nechodíte, tak se s nimi můžete seznámit.

U každé ulice je uvedeno nejen to, jak se měnil její název v čase, ale k čemu se ta jednotlivá pojmenování vztahují. Díky tomu nahlédnete do osudu mnoha osobností, které jsou v některém případě světovými osobnostmi, jindy jsou významné pro nás, nebo jde o velmi zajímavé osudy téměř až zapomenutých lidí. Mnoho ulic se samozřejmě po žádné osobě nejmenuje a autor vysvětluje, jak ke svému názvu přišly.




Není to tedy jen o ulicích. V úvodu je samozřejmě zmínka i o celých městských čtvrtích a čtenář se dozví také o odborných výrazech, které možná ani za celý život neslyšel, ale to k bakalářské práci patří a můžete třeba i vzít patřičnou kapitolku trošku rychleji a třeba se k ní jednou vrátit. Nyní si uvědomuji, že se vlastně při recenzi knihy trošku pohybuji na tenkém ledě, abych náhodou neodhalil něco více, což by se mohlo autora dotknout, ale to je i určitá výzva.

Prostě se mi kniha líbila a snad neřeknu tolik, když prozradím, že mě velmi zaujal fakt, jak moc skromná byla protektorátní správa v oblasti přejmenovávání ulic. Vzpomeňte po jejím přečtení na ten strohý názor fiktivního jedince, který jsem tu uvedl. V neposlední řadě musím zmínit i přehlednou tabulku ulic, kde si ve sloupečcích abecedně najdete ulici podle dnešního pojmenování a dle pořadového čísla pak najdete v časové tabulce její všechny  proměny názvu.

Co tedy ke knize ještě závěrem říci ? Vůbec nelituji koupě, byť tentokrát velké barevné obrázky nečekejte. Je zajímavým vyprávěním o ulicích, kterými chodíte, kde bydlíte, nebo kde bydlí vaši přátelé. Je zajímavou knihou o lidském smýšlení, protože názvy ulic se musí samozřejmě navrhnout, a také dalšími radními odsouhlasit. Mnohdy jde o politické tlaky z vyšších míst a o různé ústupky.

Nezbývá tedy než Mgr. Lukášovi Burianovi poděkovat za skvělou a náročnou práci, která určitě zejména pro nás domácí se vztahem k bydlišti a rodišti smysl má, jakož Martinu Klihavcovi, bez jehož podpory bychom takové dílo nejspíše mnozí nikdy nespatřili.


Už jsem si letos myslel, že snad ani do Prahy nepojedu. Jak jistě víte, tak nám média ani moc nedoporučují uzavřené prostory, kde je to prakticky hlava na hlavě, což byl ten hlavní důvod. Nakonec k tomu však po roce opět došlo.

Všechno souvisí se vším, jak už jsem tu mnohokrát psal a věřte mi, že jízdenka za 80 Kč ( 3,5 hodiny platnosti) je dostatečně dlouhou dobou k tomu, aby si člověk třeba koupil i nějakou tu knihu a spokojeně se ještě prošel  i v nevlídném počasí, ale  ve vánočních výzdobách aspoň ke svému oblíbenému orloji.

Díky tomu tu dnes máte několik obrázků, které už většinou znáte a i za lepšího počasí, ale mně se ta atmosféra neokoukala.

Než si ty obrázky prohlédnete, tak mám k letošnímu roku ještě takovou aktualitu, která se týká spíše těch starších ročníků. Český rozhlas vypíná k 31.12. své vysílání na středních  vlnách (SV) a na dlouhé vlně (DV) z vysílače Topolná ( 260 km od Mělníka) poblíž Baťova kanálu.

Je to tedy taková nostalgie, kdy jsme na vlně 639 kHz ( SV) zejména v dávnějších časech mohli poslouchat nejprve stanici Praha a později ČRO 2 , které v půlnoci končily. Vysílač Liblice je nejvyšší stavbou v ČR ( 355 metrů) a je vidět občas i z Mělníka.


Druhý odkaz je o budoucnosti vysílání DAB+ a ve hře je možná stále ještě i DRM.


Hezkého Silvestra a třeba zase v roce 2022 u něčeho  tady přeje Standa Švec :-)!
























neděle 26. prosince 2021

Tak vypadala stavba obchvatu na Štědrý den. V nevlídném počasí lidé v rámci svých zvyklostí odnášeli potravu pro zvěř do lesů a navštěvovali hřbitovy. Několik zajímavostí ohledně Štědrého dne v Evropě.

Pokud bylo 22. prosince poměrně pěkné slunečné počasí, které přálo výletům, tak Štědrý den byl ve znamení bláta, zatažené oblohy, určitého občasného drobného mrholení  s nárazovým nepříjemným větrem a jistě se to nějakým způsobem podepsalo na naší náladě. Podobně tak, jako dnešní nemilý mráz venku, kdy jsme mnozí dávali přednost interiérům. Ale vraťme se obrazem ještě symbolicky v čase zpět do u nás významného dne.

Autorka ne nezajímavého článku níže v odkazu sice píše o tom, že patříme mezi 11 zemí Evropy, kde mají lidé 24.12. volný sváteční den přičemž většina Evropy a světa pracuje, ale je docela škoda, že také nezmínila, kolik všelijakých svátků se slaví v jiných státech. Nicméně jsem si připomněl, že volný den máme 24.12.,, teprve" od roku 1990 :-).

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C4%9Bdr%C3%BD_den

Budí to pak tak trošku dojem, jako když občas někdo říká, že je někde v zahraničí něco ještě dražší než u nás, ale už neuvádí příjmy obyvatel. To mi zase připomnělo takový seriál ( BBC ?) z časů, kdy jsme vstupovali do EU, a kdy kamera navštívila obvykle nějakou lépe situovanou rodinu v nějakém státě EU a začala různě poměřovat jejich příjmy i  denní výdaje ( cesta do práce, potraviny) v rámci zemí Unie. Pamatujete ? Pak to nějak zapadlo.

Jinak ten docela zajímavý štědrodenní  článek o tom, jak kde mají volno a kdo tam kdy roznáší dárky tedy najdete zde:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/fakta-na-stedry-den-vetsina-evropy-a-celeho-sveta-pracuje-cesko-patri-k-vyjimkam-184225


Lidé často sledují nějaké veřejné stavby, a když se pak potkají se známými, tak dojde k takovému tradičnímu pouličnímu, někdy až úsměvnému rozhovoru, kdy najednou každý ví, jak jsou kde s čím jak daleko, a kde je nějaký problém. Rád si takové věci vyslechnu, ale beru to s rezervou a obyčejně si i někdy rád někam zajdu, abych to viděl na vlastní oči.

A protože se bavím u PC i pohyby počítadla u různých článků a mohu se i od čtenářů něco přínosného dozvědět, tak to sem rád dám. Někdo by řekl, že jde o naprosto nezáživné obrázky, které jednou, až na malé vyjímky v podobě historicky dokumentární fotografie ztratí cenu, ale myslím, že se vždy někdo najde, kdo se rád podívá na to, co je kde rozkopané, co je v zemi, nebo co se již kde vztyčilo.

Nuže, následující obrázky ponechávám bez komentáře. Myslím, že každý ví, že v zemi se nalézají odpadní roury, různé vodovodní řády, plynové řády, silnoproud, sdělovací a zabezpečovací vedení, a že to všechno stárne a občas je třeba provést revitalizaci.

 V případě sdělovacích vedení dnes již obvykle přecházíme na bezdrátové přenosy, což je veřejně nejlépe patrné u městského pouličního rozhlasu, ale v případě jiných vedení nejen silových elektrických zdrojů, se bohužel nevyhneme podzemnímu vedení, protože jistě víte, že ani roury, ba ani elektrické vodiče nad zemí nezdobí tam, kde jsou tato vedení i teoreticky možná. Někdy i ekonomicky výhodná ( horkovod), ale nezdobí.









Zvykl jsem si v posledních letech, že se obvykle také vypravím do nejbližšího lesa, kam se člověk zejména v dětství něco nachodil a podívám se do krmelců, kam lidé tradičně nosí na Štědrý den pro zvířátka nějakou tu potravu. Vždy tu potkám nějaké lidi a občas zažiji  dle  nálady pro zpestření i roztomilé chvíle.

Když jsem třeba potkal mladou, dobře naladěnou a slušně vychovanou rodinu, která mi uhnula kočárkem a i děcka mě pozdravila, tak jsem dostal nápad, že se jich zeptám, zda byla hodná, a jak se těší na večer.

Odpovědí mi bylo upřímné a emocí zabarvené povídání o dárcích, které s úsměvy dokončili dobře naladění veselí rodiče, kteří potvrdili, že děcka byla opravdu hodná :-).


Jen o kus dále jsem zase potkal obrovskou družinu táhnoucí od Velkého Borku, jejíž vůdci nejprve vybídli ostatní k uctění památky domácích mazlíčků i občas řečeného nejlepšího přítele člověka, aby se ujali s družinou obejít všechny známé krmelce, které ti nejmenší plnili  pamlsky pro zvířátka.

Zatímco hodiny před polednem a po poledni patří zvířátkám, tak pozdní odpoledne a večer patří tomu nejhlavnějšímu období, kdy se mnozí lidé jdou jakoby pozdravit se svými předky.

Tentokrát jsem však byl svědkem trošku neobvyklého jevu, Měl jsem pocit, jako kdyby si lidé zejména prostor před hřbitovem vyčlenili, jako prostor na setkávání se se známými a příbuznými. Jako, kdyby zejména těm starším ročníkům možná z určité opatrnosti v dnešní době trošku chyběla ta širší konverzace praktikovaná v obchodech i čekárnách lékařských zařízení a zde si to přirozenou cestou mohli vynahradit.

 Do jisté míry své sehrává i roční období, ale řada jedinců z města, nebo  třeba i z okolních vesnic jinak nemá mnoho důvodů k nějakým cestám i setkáním, a tak to bylo opravdu i takové trošku společenské setkávání různých známých pozůstalých.

 Máme tedy po svátcích, ale naštěstí mnozí z nás mohou před dlouhou a nekonečnou zimou načerpat ještě trochu oddychu i pohody. A tak vám přeji, aťsi ten utíkající týden ještě nějak užijete, a pak nám nezbývá, než si zkusit tu pohodu nějak udržet a optimisticky se dívat, jak se dny budou prodlužovat a jaro pomalu pomaloučku přibližovat.




sobota 25. prosince 2021

Jedním ze symbolů Vánoc v multikulturním Česku je sob. V neuvěřitelně levném fantastickém vánočním výletu do největší ZOO v Čechách můžete otestovat i RegioJet. Typ na Vánoce pro jednotlivce i celou rodinu.

 

Je spousta lidí, kteří rádi plánují výlety. Mě jenom těší, že někteří známí, nebo přátelé mě v minulosti požádali o typ na výlet, o radu, nebo mi i později vyprávěli, jak ten jejich výlet proběhl. Ovšem, takovou mojí občasnou vášní je vymýšlení výletů, které povedou třeba i daleko, nespotřebují pokud možno ani moc času a hlavně budou velmi levé.

Dnes žijeme v době, kdy tu máme neskutečnou nabídku dopravních společností, jízdenek a dokonce i takových jízdenek, které jsou uznávány vícero dopravci a přitom mají velmi příznivou cenu. Zpravidla se jedná o integrovanou hromadnou dopravu v různých krajích, která je tím pravým pokladem, byť se nedávno po mnoha letech zdražovalo.

 Nutno však dodat, že dnes nemáme jenom regionální jízdenky v rámci krajů ( PID, DUK, IDOL ..., ale některé vám platí i v blízkém zahraničí a zakoupíte je v den výletu například v některých železničních pokladnách našich pohraničních krajů, nebo ve vybraných autobusových spojích apod. ( Euro-Nisa-Ticket + , Labe-Elbe, EgroNet) ....

O tom všem se mladým rodinám v 90. letech mohlo jenom zdát. Nic takového nebylo. Prostě jste za obyčejné jízdné museli v případě použití hromadné dopravy sáhnout i na krátké vzdálenosti poměrně slušně do peněženky, k čemuž došlo na základě hromadného zdražení snad úplně všeho už tuším  někdy na jaře 1990, nebo 1991. Už je to moc dávno. Tedy, šlo o to známé historické období utahování si opasků.

Až teprve v roce 2004 jsme se dočkali prvních krásných rodinných víkendových jízdenek SONE+, které nás tehdy za neskutečnou cenu pouhých 130 Kč posílaly na výlet dokonce až do Drážďan ( tam a zpět pro dva dospělé a až tři děti), což pobouřilo i některé milovníky volantu, nebo rychlíkem za 360 Kč do Bavorska.


Od té doby se tato rodinná víkendová jízdenka několikrát zdražila, ale v roce 2014 se zrodilo ještě něco mnohem lepšího. Jízdenka na léto, která však platí pouze o prázdninách a jenom ve vlacích Českých drah. Z daného tedy vychází, že vedle speciálních jízdenek se velmi často vyplatí užívat jízdenky integrovaných systémů.


Na Vánoce má většina z nás obvykle čas aspoň na jeden výlet a nápad se zrodil snadno. Pomohla mi televize, kde často vidíte nějakou komedii, pohádku, nebo reklamu, kde se třeba objeví v typickém červeném obleku Santa, který sedí na saních, tažených severskými soby. Přitom jsem si vybavil spoustu věcí, které nabízí polární oblasti a bylo to jasné.

,, Ano, vždyť dnes už člověk  najde mnoho věcí i u nás doma" pomyslil jsem si při vzpomínce na dvojitou návštěvu největších sudokopytníků poblíž Benátek nad Jizerou.

http://soutok.blogspot.com/2017/05/z-melnika-pres-hostin-na-kole-za-bizony.html

http://soutok.blogspot.com/2017/04/do-benatek-nad-jizerou-milovic-za-zubry.html


,, Což to trošku rozšířit třeba o soby, či losy a další zvířata?" napadlo mě. Pochopitelně, že jsem již několik ZOO u nás navštívil a jsou tu například články z Jihlavy, nebo z Ostravy, ale teď se to docela tematicky hodilo. Pak už šlo vše ráz na ráz, protože když už někudy někam jedete, tak najednou zjistíte, že tam není jen to, co vás přilákalo, ale vidíte i řadu dalších možností do budoucna.

Koukl jsem tedy na stránky ....

https://zoopark.cz/navsteva-zoo/oteviraci-doba/


.. a zjistil jsem, že mě bude čekat pravděpodobně pohodová a levná procházka ( 60 Kč vstup) po naší největší ZOO ( 112hektarů rozlohy v sousedství Kamencového jezera). Jen to chce nějaké přijatelné počasí, což nebylo snadné. Slunce sice může i zahřát, ale s mrazem je třeba počítat.




Vyjel jsem tedy 22.12. v 6.50 běžným zastávkovým vlakem z našeho nádraží na krásnou celodenní jízdenku DUK do 133 km vzdáleného Chomutova ( po kolejích) za 140 Kč. Mimochodem, lístek ČD do 38 km vzdálených Litoměřic stojí 67 Kč, a to je jen jeden směr.

 Tradiční spoj k severozápadu mě přivezla na nádraží Ústí nad Labem- západ v 7.52, odkud mi v 8.00 odjížděl vlak do Chomutova s příjezdem cca v 9.22. Rychlíky z Mělníka přípoje na západním nádraží nemají.



To bylo přímo skvělé, protože tma brzy pominula, bylo vidět ven a ZOO otvírala v 9 hodin. Zakoupená vstupenka vás nejen opravňovala k vstupu do ZOO, ale dostal jsem zdarma ještě jednu pro vstup do sousedního skanzenu. To vše se na webu ZOO dočtete. Zvířat je tam moc, prodávají i suvenýry ve zvláštní budově v parku a obsluha byla milá.

Procházka ZOO mi trvala 3 hodiny a již teď vám mohu prozradit, že když si tam nic nekoupíte, tak utratíte za celý výlet krásných 200 Kč. Sice by v zooparku muselo být jindy mnohem lépe, ale i tak mě občas hřály sluneční paprsky, bylo tam krásně a bylo co obdivovat. Nečekejte ale lvy, tygry, žirafy, slony, či nosorožce, nebo hrochy. To zde nemají.

Konečně, jel jsem tam za jinou zvěří. Pak jsem si ještě přidal zmíněný skanzen, kde budete vše obdivovat zvenčí, ale stojí to zato. Dozor mi řekl, že to zde není dlouho, krátce byl interiér muzeem, ale nějak to nevešlo ve známost, a tak to zavřeli.






To již bylo 13.45, a kdybych chtěl, tak jsem byl již v 17 hodin doma, ale mě lákalo ještě historické centrum. Díky tomu jsem ze zastávky Chomutov-město odjížděl spěšným vlakem v 15.05, abych byl v 16.13 na ústeckém hlavním nádraží. Myslel jsem si, že jen přejdu do RegioJetu, který odtud odjíždí v 16.38, ale bylo třeba asi 10 minut čekat na příjezd vlaku, což už moc příjemné nebylo.

Dokonce jsem přemýšlel, jak v počasí kolem nuly mohl někdo bojovat, ( ve druhé sv. válce) když stačilo jen od rána v takovém počasí chodit. Jenže, to byli oceloví chlapi a šli do toho prsama ( komedie Černí baroni).



Ve vagonu RegioJetu byly za sedadly v přihrádce brožury, kde vás vítají a oznamují vám, že můžete sledovat internet, nebo si vzít nějaký časopis z jakési samoobslužné knihovny. To se celkem hodilo, protože už bylo venku tma a tak jsem měl internetovou premiéru i na naši trati 072, která byla při cestách po koridorech, nebo i pod Krušnými horami již takovou pomalu bílou vránou.

Přes den to na naši krásné trati zejména v blízkosti řeky a kopců nevadilo, ale večer se to docela šiklo. Zbývá tedy dodat, že jsem přijel v 17.40  na domácí nádraží. Tímto vás tedy zvu k cestování, protože vy pomůžete svojí směšnou útratou hromadné dopravě i zoologické zahradě a oni vám dají na oplátku radost a zážitky. Spokojenost bude na všech stranách ..... a tak je to správné, tak to má být :-) ( Černí baroni)

Ještě vám prozradím, že po určitém vytřídění jsem tu nafotil cca 300 fotografií a převládala samozřejmě tentokrát zvířátka. Pokud jde o pohledy, tak mají v místním domě suvenýrů kromě klasických pohledů se zvířaty i několik (  a ne málo ) dražších lentikulárních pohlednic a dalších suvenýrů.

Připadal jsem si spíše, jako když kráčím někde osamocen v krajině, ale několik maminek s dětmi, nebo celých rodinek jsem potkal. Co jsem opravdu ocenil, tak to je fakt, že se autoři snažili udělat park takový, aby člověku nebránily ve výhledu mříže a někde byly i různé vyhlídkové plošiny. Působivá byla i velká klec s vodním ptactvem, kam jste normálně vstoupili, zavřeli za sebou dveře a na jiném místě třeba zase stejným způsobem klec opustili. Působivá byla i klec s dravými ptáky, ale co tu nebylo hezké :-)?


Hezké prožívání svátků !