Uvnitř Vehlovických opuk.

Upevnění stěn proti sesuvu

Někdo se bojí stísněných prostor. Někdo se bojí nerespektovat zákazy a někoho to třeba ani nenapadne. O čem mluvím? O lomech na Vehlovicích. Dnes ráno jsme usedli do auta s potřebnou výbavou. Kdo se tomuto věnuje tak ví co je potřeba. Baterky jsou základ a to nejméně dvě na osobu. Fotoaparát a mapu podzemí. Ale aby jste se tam dostali potřebujete nářadí. Vchody jsou většinou nějak zadělané a tak je to i zde. Takže odděláme šrouby vrat a jsme uvnitř. Rovnou ujasním že jak vchod najdete, tak ho musíte i opustit. Když dovnitř lezete vystavujete se možnosti zranění a veškeré riziko jde na vás. Proto to nedoporučuji nikomu kdo nemá vůbec žádné zkušenosti a neví jak se v podzemí pohybovat.

Území je budováno křídovým souvrstvím mladšího oddílu středního turonu. Vlastní vehlovické opuky jsou jemnozrnné, slabě jílovité a slabě až středně vápnité pískovce až prachovce. Vytvářejí masívní lavici asi 4 m mocnou, která směrem do nadloží předchází do asi 5 m mocného, detailněji vrstevnatého souvrství rozpadavých opuk a posléze do nepravidelně provápnělých slínovců. Podloží tvoří střepovitě se rozpadající jílovité, vápnité pískovce. Celé souvrství je faciálně silně proměnlivé. Kamenicky opracovatelné opuky vystupují v délce jen několik set m. Směrem na sever přecházejí do slabě jílovitých pískovců, západní pokračování je denudováno, východní a jižní pokračování polohy není jasné - pravděpodobně zde dochází k postupnému vyklínění opukové vrstvy.

Zavalená chodba.

Předmětem těžby byla hlavně 4 m mocná poloha masívních opuk, která byla na místě zpracovávána na tzv. vehlovické kvádříky proslulé v celém okolí (Špecinger 1985). Z těchto kvádříků byla stavěna nejenom venkovská stavení a drobná vinařská architektura, ale byly využívány i na složitější kamenické práce - profilované římsy, brány statků, ozdobné architektonické prvky apod.




Je pravděpodobné, že zdejší těžba se rozvíjela už od románské doby a že opukové kvádříky románské a gotické zástavby blízkého Mělníka pocházejí právě odtud - už z toho důvodu, že se jedná o nejbližší výskyt relativně kvalitního kamene. V pozdější době nalezneme vehlovickou opuku v řadě místních venkovských usedlostí. Těžba kamene byla původně povrchová. Za původní lomy můžeme považovat celou plochu mezi dnešním lomovým srázem a údolím Labe, která je asi 150 m široká a 250 m dlouhá a ve které se nalézají obě hřiště. Při několikametrové mocnosti odebraného kamene musel být celkový objem vytěženého kamene obrovský a Vehlovice tak pravděpodobně náleží mezi naše největší dlouhodobě těžené lomy na kámen.

Kdo ví co to tu dělá.

Svahy údolí směrem od Labe pozvolna stoupají. Tím se zvyšuje mocnost skrývky a to vedlo k rozvoji podzemního dobývání, které je však pravděpodobně mladého data. Nejstarší letopočet zachovaný v komoře pochází z roku 1877. V 19. stol. procházejí české země obrovským průmyslovým rozmachem, který se projevuje hladem po všech druzích průmyslových i stavebních surovin. Podle sdělení místních lidí vyznívá těžba opuky ve Vehlovicích koncem 1. světové války a příležitostně i později. Dosud je v paměti lidu živě zapsána vzpomínka na jednoho ze zdejších kameníků, pozdějšího československého prezidenta, Antonína Zápotockého. Jeho snad jediné dochované kamenické dílo je náhrobek na blízkém hřbitově na Chloumku, který pomáhal opracovávat (Špecinger 1985).

Rozcestí.

Podzemní komory byly raženy ručně pomocí velkých klínů a palic vylamováním podél vrstevních spár. Několik klínů bylo nalezeno. Na stěnách komor se dochovalo několik nákresů připravovaných kvádříků i s rozměry a nákres celé brány připravené k vytesání. Komory byly raženy na výšku 2 - 3 m. Jejich stabilitu zajišťují nosné pilíře. Vyrubané prostory byly zaváženy odpadním kamenem a někdy zahazovány 0,4 - 1,5 m pod strop komor. Volné zůstaly jen vstupní partie a přístupové cesty k jednotlivým pracovištím, takže se při zběžném pohledu komory jeví jako síť chodeb.



Ve Vehlovicích existovalo nejméně 7 dobývacích komor.

Fota jsou z těchto komor.

Průlez do sousední komory.

Komora 4: Vchod leží pod lomovou stěnou asi 20 m SSV za brankou severního hřiště. Je 0,8 m vysoký a 1,4 m dlouhý, ale záhy se zvyšuje na výšku 2,2 m i více. Komora je 45 m dlouhá a přibližně 25 m široká s několika podpěrnými pilíři. Blízko vchodu do komory se dochovaly poznámky kameníků, nákresy úhlů a dva portréty, z toho jeden portrét muže v uniformě rakouského vojáka.

Komora 5: Vchod do komory leží téměř v ose hřiště, ale je zasypán. Komora je přístupná z komory 4 zamaskovaným trojúhelníkovým průlezem o výšce asi 40 cm a 2 m dlouhou plazivkou. Komora je necelých 50 m dlouhá a široká 5 - 18 m. Vysoká je jen 1,6 - 2,0 m. V komoře byly nalezeny zbytky dvou starých kufrů, německá polní láhev, zásobník do samopalu a rozbitá vejce přinesená kunami (v jednom případě i podkladek!).

Komora 6: Leží v nejodlehlejší části lůmku mezi oběma hřišti. Vchod je 1,2 m vysoký a 1,8 m dlouhý. Komora je 80 m dlouhá při šířce 40 - 60 m! Její výška dosahuje ve volných partiích 2,2 - 2,8 m, v založených partiích 0,4 - 1,6 m. Na několika místech jsou zakresleny míry kvádříků. Byly 40 - 60 cm široké a až 120 cm dlouhé. Četné podpěrné pilíře znemožňují komoru přehlédnout, takže se jeví spíš jako soustava chodeb o celkové délce asi 400 m. Nedaleko vchodu komory, v místech kde se míchá venkovní vzduch se vzduchem z podzemí, dochází k zárodečnému růstu krápníků ze vzdušného aerosolu. Zárodky bílých krápníků kontrastují se začerněným stropem komory. Krápníky se tvoří na nepatrných vyvýšeninách stropu a nikoliv na drobných tektonických liniích. Lokalita vcelku ukazuje na důležitost atmosférických pochodů pro tvorbu a lokalizaci krápníkové výzdoby.

Průlez do další komory.

Pustopem časů byla chodba zavela.

Zbytek kladívek a zvířecí lebka. Kostí bylo na místě více.

Nosný sloup.

Další důkaz o manuální práci.

Tohle metro nebude.

Autor článku.

Než odejdem uvedeme vše do původního stavu.

Pro Soutok Roman Rak a kolegové z http://www.vyskymelnik.eu/