čtvrtek 31. prosince 2020

Za praotcem Lechem, k antickému sloupu zničeného chrámu, nebo do Jevan Karla Gotta, či na krásné smutné místo s úchvatným rozhledem, tak to byl poslední výlet Soutoku roku 2020.

 

Všechno souvisí se vším. Kdy jindy má člověk seniorského věku cestovat, když ne v časech delšího volna ? To by byl doslova hřích být pořád jenom doma. Další věc je ta, že mnozí z nás máme automobil, a když přijde zima, tak máme asi dvě možnosti. Buď vzít stranový klíček, vyjmout autobaterii z motorového prostoru a dát ji nabít, aby se nezničila, nebo vyjet na delší výlet, čímž se za jízdy dobije.

Původně jsem s následujícím výletem ve svých plánech vůbec nepočítal, ale poměrně aktuální téma sv. Ludmily a vůbec prvopočátky našich dějin, jenž jsou tvořeny pověstmi sehrály významnou úlohu. Vždyť Soutok jezdí poměrně často na Říp, byl již i v Levém Hradci, nebo na Budči, a tak Kouřim již doslova volala, abych ji například po Kutné Hoře už také konečně navštívil a nejezdil pořád jen někam do pohraničních hor.

Neměl jsem z akce moc velkou radost, protože bílý den je krátký, bylo třeba z vozu odstranit námrazu a cesta byla poměrně daleká a téměř celá často v silném provozu. Na druhou stranu se udělalo jasno, sluníčko se usmívalo, a tak se celkem vše poměrně dobře vyvíjelo.


Vysílač Liblice u Českého Brodu je za mimořádně dobrých podmínek vidět i z Mělníka. Se svojí výškou 355 metrů jde o nejvyšší stavbu v Česku.

Vyjížděl jsem cca v 10.20 a šokovala mě poměrně dost rozbitá silnice do Staré Boleslavi, kde jsem se dostal do prvního problému. Stál jsem v Brandýse nad Labem nad Labem uvězněný v odbočovacím pruhu do Čelákovic a vzpomínal na krásné pohodové mělnické kruhové objezdy. Toto tu hoši nezvládli a ještě štěstí, že mě na zcela zablokované křižovatce pustil od Čelákovic jedoucí řidič jakési montážní dodávky.

To by se mi v PID nestalo, ale také je pravda, že by to bylo vše na podstatně delší čas a za jeden den bych všechna ta navštívená místa neobsáhl.


U mohyly slavné bitvy u Lipan jsem stanul v 11.45 asi po 50 letech, a jak vidíte na prvním snímku, tak za dobré viditelnosti je odtud vidět až do Lužických hor. Škoda, že si místní s výhledovým panoramatem trochu nepohráli a vybrali si jen část výhledu.

Jak vidíte, tak viditelnost dobrá nebyla, ale ještě štěstí, že byla aspoň taková, a že byl již opravdu hezký slunečný den.

Pocity tu má člověk všelijaké, jako ostatně všude tam, kde se něco významného stalo. Dočtete se, že se tu dodatečně spojila s krví husitskou i krev ze země od Zborova a od Doss Alto, jakož i obsah z následujícího obrázku.



Nedaleko odtud se nachází vesnička Klášterní Skalice, která si díky tomuto ,,antickému sloupu" ( Sloup je z pískovce a chrám byl gotický, ale samozřejmě to ve fantazii trošku svádí  ke starší epoše podobně, jako ten milník v Liběchově. Má to prostě pocitovou hodnotu.) objednala místo v tlusté knize s titulem Zapomenuté památky Čech, Moravy a Slezska.


https://www.turistika.cz/mista/klasterni-skalice-klaster-milostne-panny-marie/detail

Jde o pozůstatek gotického kláštera. Tento nádherný dochovaný sloup má výšku asi 10 metrů a šíře se uvádí čtyři metry. Prý mohl měřit 20 - 30 metrů. Bohužel nemohu najít odkaz na článek, kde někdo krásně popisuje, jak se naše vjemy mění při pohledu na sloup z různých vzdáleností.


Posuďte sami. Pro mě to byl úžasný zážitek. Ještě před pár lety jsem jej viděl jenom v knize a najednou jsem zde. Klášter byl založen v roce 1357 a od roku 1421, kdy vyhořel po nájezdu husitských vojsk již nebyl obnoven.  Až jsem díky této hlavní takzvané pozapomenuté atrakci obce opomněl prozkoumat zámek v sousedství. Ostatně, mohla za to i cedulka u branky poblíž: ,, Vstup zakázán, soukromý pozemek!"  Na druhou stranu již slunce počalo klesat k obzoru a před sebou jsem měl hlavní cíl výletu, kterým byla Stará Kouřim.


https://cs.wikipedia.org/wiki/Lech%C5%AFv_k%C3%A1men


Pokud jde o Kouřim, tak to by tady mohl být celý speciál fotografií. Také tam mají Pražskou bránu, která mi i malinko připomíná tu naši. Viděl jsem tam dům s krásnou barevnou rakouskou orlicí, která připomíná časy Monarchie, nebo jakýsi pomník, který upozorňuje, že jsme v geografickém středu Evropy na hodnotách 15°E a 50°N i krásnou budovu muzea se zavřeným IC.

Opravdovým klenotem je potom doslova nádherný kostel sv. Štěpána a zvonice. Navíc jsem se tu potkal s jedním družným ( dle názoru jeho manželky) televizním kameramanem žijícím v těchto končinách, který mi tvrdil, že místní skanzen je mnohem lepší, než ten v Přerově nad Labem. Tak nevím. Ve zdejším skanzenu jsem nebyl, ač jsem se k němu ze zvědavosti později vypravil, byť jsem věděl, že bude mít stejně tak, jako IC zavřeno.

Rád vím, kde ho případně v budoucnu najdu, a že od příchozí cesty není vidět jediná chalupa. Za nejcennější je však považována Stará Kouřim a její klenot Lechův kámen. O kus dále pak Libušino jezírko. Asi víte, že podle pověsti, se nakonec bratři Čech a Lech na Řípu spolu rozloučili s tím, že  Lech dá později ohněm na Říp znamení, že se již se svojí družinou usadil .Vzdálenost mezi Řípem a Lechovým kamenem je bezmála 66 km.

Není bez zajímavosti, že je to asi taková vzdálenost, jako když z Mělníka dohlédneme na některý dominantní objekt Krušných hor.( Komáří výška- rozhledna , větrné elektrárny). Možná jste se někdy pídili po tom, jak daleko je vidět světlo zapálené svíčky ...


Může nám to připadat přehnané a ani tu není vědecký prostor, jak si vyzkoušet třeba i podstatně menší vzdálenosti, ale na druhou stranu asi víte, co dokáže obrovský požár na vzdálenost mnoha kilometrů. 


Pohled na Kouřim od Lechova kamene..


Libušino jezírko bývá prý převážně vyschlé a po čas mé návštěvy bylo navíc od návštěvníků oddělené červenobílou páskou. Vypadá to, že tu do jednoho stromu v popředí nedávno udeřil blesk a nyní se rozhoduje, co dále.



Věž poznání. Celé dva kilometry okružní stezky probíhá hradištěm spousta informačních tabulí naučné stezky i soutěží pro nejmenší. Zde si dítě vybere nějaký hezký obrázek zvířete, nebo rostliny apod. , aby se na druhé straně tabulky dočetlo více.

Sice jsem Starou Kouřim prohlédl v čase 14.00, ale moje pěší procházka po zelené značce ke skanzenu a zpět mě připravila o další čas. Přesto, že slunce mělo zapadat krátce po 16. hodině jsem se nechtěl vzdát ani posledního naplánovaného cíle a automobil se rozjel k jihu. Docela dlouho to trvalo, než jsem konečně vjel na státní silnici číslo 2 z Prahy do Kutné Hory. Ta je sice v perfektním stavu a provoz tu je opravdu hustý, ale cesta mezi lesy mi připadala nekonečná.

Táhlá stoupání střídala táhlá klesání, a pak konečně přišel Kostelec nad Černými lesy. Už nebyl čas ( .... lámat si hlavu, kdo je kdo. No, dvě dávky ... :-)) ..., se tady zastavovat, a jak se stmívalo, tak přišla pěkná nervozita. Měl jsem ale štěstí na dobré lidi, kteří hned ochotně navigovali.


Tak jsem tedy asi v 15.30 stál v Jevanech u rybníka, díval se na jakýsi bývalý hotel Wágner ( Moskva) a přemýšlel o tom, že právě tady měly chaty různé pražské celebrity a údajně i sám mistr Karel Gott. Kromě menšího parkoviště, nějaké samoobsluhy s malou restaurací a autobusové zastávky tu nic zvláštního nebylo a  vlastně jsem to dokonce i zapomněl vyfotit. Dominantní byl zkrátka místní rybník a lesy, za které již zapadlo slunce.


Přesto jsem se musel ještě zdržet. Popřál jsem paní, která seděla na lavičce a svačila dobrou chuť. Ukázalo se, že jsem zase zavadil o poutníka. To už je třetí žena, která se mi za posledních 12 let k této činnosti přiznala.

Vyšla ze severu Čech podle řeky Jizery ( bydliště psát nebudu) a poslední dva dny přebývala u někoho známého. Nyní má prý namířeno do Jindřichova Hradce, pak někam na Břeclavsko, a dál již nic neplánuje. Peníze údajně nepoužívá. Snad dokonce říkala, že je ani nemá. Možná to tvrdila z opatrnosti a já se zmohl jen na nechápavý rozpačitý pohled.

Prý platí vše protislužbou, podobně, jako chodili za Rakousko - Uherska lidé do světa na zkušenou. Řekla mi : ,, Lidé mě někde nechají přespat a já jim třeba naštípu dřevo na zátop, nebo jim s něčím pomůžu. Udělám nějakou práci. Platím protislužbou." Couchsurfing, ani klasické poutní cesty nepraktikuji.

http://www.couchsurfing.cz/  Říkám ji: ,, Bude tma, tak abyste si už pomalu něco našla." Odpověděla : ,, No, tak ještě hodinku můžu jít." Prý na sebe nechává působit dojmy z cesty. Na víc jsem se již nechtěl vyptávat a ani nebyl čas. To člověk někdy kouká ,jaké potká lidi.

Domů jsem přijel skoro v 17 hodin. Vracel jsem se přes Vyžlovku a Český Brod opět po stejné trase. Po obou stranách pěkné silnice až do Vyžlovky míjíte v lese pod stromy různé chaty a chatky, ale pro samé šero jsem z toho již mnoho neměl.

Pěkný Silvestr ! Pokud vyjde plán, tak se už 2. ledna spolu podíváme na místo, které nám všem dodá pro rok 2021 energii. Tak to aspoň tvrdí média.

A nezapomeňte se také podívat  třeba na Říp, kam chodili lidé mnohdy i v čase nepřízně.




neděle 27. prosince 2020

Nová kniha Mělník v proměnách času skýtá obrovské dilema. Je větším bohatstvím její obrazová porovnávací část, nebo neuvěřitelná část textová, jaká snad nemá ještě v dějinách Mělníka obdobu ?

 


Nedávno mi jedna paní řekla : ,, Což o to, ty knihy o Mělníku jsou krásné, ale už jich je hodně a pomalu nevím, kam to dávat." Přátelé, Mělník byl dlouho hladový po historických knihách o svém městě. Je až neuvěřitelné, co že se tu děje na tomto poli v nějakých posledních snad 10 až 15 letech, ale zejména v těch pěti posledních, kdy je laťka již jen díky velkým obrázkům neskutečně vysoko.

Psal jsem tu relativně nedávno takový souhrn knižního dění na Mělníku, který se setkal s velkou pozorností čtenářů .....


.... a dnes bych si jej dovolit snad ještě trochu rozšířit, protože si myslím, že by bylo škoda, kdybych zde v recenzi ohodnotil poslední knihu Karla Lojky a Martina Klihavce jen několika větami.


Dostávám zde na Soutoku občas nějaká poděkování za propagaci, nebo i za určitá zhodnocení, a tak mě tak napadá, že bych dnes mohl před vlastní recenzi poslední knihy zmíněných autorů přidat něco, co by se k dnešnímu téma článku hodilo.

 Soutok a historie. Když se totiž podíváte na komentáře na obrázku výše, kde máte především část diskuse z roku 2012 mezi mnou a potažmo zde pomyslnou zástupkyní MU paní Markovou, tak vidíte, jaký hlad v tomto městě po historických materiálech panoval.

Pro mě byla ta atmosféra zvláštní, protože valná většina čtenářů neměla vůbec ponětí, kdo pro ně na Soutoku píše články a kam se to vůbec celé ubírá. Ve městě byla mediální scéna téměř mrtvá a fungoval pouze komunikační web Mělníček ( http://melnicek.cz/ ) Nebyla tehdy žádná známá FB, nebyly tu ještě ani dnes již neexistující weby iSoutoku , nebo Mělníček TV ( http://www.melnicek.tv/ )

a Soutok profitoval především z toho, že Mělnický deník držel o víkendech volno. Dodnes například vzpomínám na 10. červen 2012, kdy jsem za jednu sobotu navštívil tři místa okresu, napsal pět článků a dodal samozřejmě řadu fotek. ( 90 let SDH Mělník-Blata, Léto s párou ve Mšeně a Veteránské rojení v Lobči) To vše jsem chtěl tehdy v rámci jakési osobní prestiže vytvořit co nejrychleji, což byla jednak taková osobní zábava, která možná rozhýbala trochu mediální scénu.

Jak to je se Soutokem a historií ? Zkuste si někdy vybrat nějakou část svého života a chronologicky seřadit určité akce z něj. Je to mnohdy téměř nemožné, protože akce si pamatujeme, ale s daty je to již horší a mnohdy přemýšlíme, co vlastně bylo dříve. Typickým příkladem může být dovolená.


Chci zůstat u té historie, a tak musím vynechat to, co bylo na počátku, ale vlastně to také tady již za časů našich předků bylo. Sen o turistickém ruchu, kdy se budeme opět moci rozhlédnout z věže do kraje, svézt se výletní lodí po řece, nebo si zajít do středověkého podzemí.

Téměř vše se nějakým způsobem již aspoň v určité míře splnilo.

Uvědomit si, že člověk žije také ve městě, které má nějakou regionální historii bylo již složitější, protože ve škole jsme se učili úplně jiné dějiny a mladí lidé mají v řadě případů ( nebo aspoň v té době) jiné zájmy, zvlášť když je jejich město takové šedé a oprýskané, téměř bez osvětlení.

Zde ten útok ze strany regionální historie na člověka přicházel ze tří stran a jenom články pana Purše v Mělnické radnici by zřejmě nestačily. Hodně velkou zásluhu na tom všem měly materiály, které se pohybovaly mezi lidmi, když měl člověk štěstí a objevil se v pravý čas na správném místě.

Jednou to byla nějaká zapůjčená brožura, kde člověka fascinoval pohled na zastřešenou studnu na náměstí Míru, či říční lázně, ale titulní stránka snad patřila hotelu Harasov ve 20. letech 20. století. Později se mi třeba podařilo získat aspoň dvě kopie Polabanu z roku 1864, ale největším šlágrem byly později fotografie na CD, které dnes už máte všichni v těch nejnovějších knížkách o Mělníku.


Druhým proudem byly vlastní výstavy. Opět nejsem schopný říci rok, kdy jsem prvně v malém sále v kulturním domě viděl výstavu pohlednic Martina Klihavce, nebo tuším v regionálním muzeu jakousi výstavu fotografií, ze které si nejvíce pamatuji náměstí Míru a Karlovo náměstí.

Nesmírně důležitý byl však i třetí proud, kdy už na nás útočili přímo lidé zabývající se historií. Byla to právě brožura Mgr. Renaty Špačkové s názvem Mělnická zastavení I ( asi 2003) , která byla údajně pojata, jako doplňková učebnice regionálních dějin pro ZDŠ. Tehdy mě prvně přepadla myšlenka, že by ty různé sošky nad vchody bylo možné aspoň nafotit, což jsem v roce 2005 s příchodem svého prvního digitálu udělal a fotky jsem dal na svůj první web v roce 2007, kde jsou zatím dodnes ....


Významný byl samozřejmě vznik MOOS ( osvětový a okrašlovací spolek), jeho akce v rámci DED a první brožury i reprinty pohledů, kde již byla i nějaká ta spolupráce s RMM apod. , což ovšem běžný zákazník nevnímá.

 Osobně jsem se tehdy sešel na půdě RMM ( muzea) s tehdejším dočasným regionálním historikem panem Janem Kiliánem, abych poznal člověka, který v rámci edice Zmizelé Čechy byl později autorem prvních malých obrázkových černobílých knížek ( historické fotografie) s tituly Mělník a Mělnicko. 

Jméno mu však u nás udělala silná kniha s titulem Mělník, která je vlastně společným dílem asi 10 historiků různých odvětví zaměřených především textově na život na Mělnicku od jeho prahistorie po současnost a další silná kniha s titulem Mělnická kronika Jana Josefa Albrechta ze sklonku baroka, kterou zdobí slavné veduty Labské brány a představují soutok Labe s Vltavou v roce 1700, kdy měl Oupor několik ostrůvků.



Novodobá historie pak pokračuje tím, co už jsem psal minule v odkazu výše. Jak tedy tuto část článku uzavřít ?

Málokdo ze čtenářů vůbec věděl, kdo ten Soutok píše, jaké má materiály, jaké má zájmy, kolik má času, co ho baví více, co méně i to, co si vůbec může dovolit. Mimochodem, autorská práva jsou hodně šikmou plochou, což si mnohdy čtenáři neuvědomují.

Je to sice teprve sotva pět let a asi tomu ani nikdo nemohl uvěřit, ale opravdu tu máme ve svém městě člověka, který to všechno historicky zajímavé, co tu bylo především před 50 lety nafotil, mnohé prožil na vlastní kůži, mnohé lidi z té doby znal a archivy se procházel s člověkem, kterého mnozí považujeme za největšího znalce dějin našeho mládí i časů nejbližších předků a potažmo regionální historie vůbec. Tedy, mám na mysli Františka Purše.

Možná proto, že šlo o kamarády, kteří viděli společně často stejné věci, tak bych to dnes zřejmě poopravil. Ne snad proto, aby si někdo myslel, že přiživuji takovou tu klasickou lacinou mediální slávu, ale proto, že jsem sám rád, že je tu někdo, kdo umí o té historii dost podobně krásně psát.

Přečetl jsem si včera vánoční dárek a musel jsem se usmívat. Tato kniha se jakoby liší od těch předešlých, byť by mohl někdo říci, že současnost vidíme a ty staré fotky a pohledy k nám již doputovaly také. Když totiž dáte současnost a minulost k sobě do jednoho zorného pole, tak docílíte nesmírně hlubokého prožitku.



Ovšem, ta kniha má ještě jednu zajímavost, která z ní dělá superknihu. Jsou to úžasné obsáhlé komentáře a především zcela vyčerpávající informace jednotlivých snímků, kde není opomenut jediný detail. Je to mnohem více, než jenom srovnávací kniha a myslím, že takové dílo novodobý Mělník ještě nikdy neměl.

Není podstatné, zda si autor textů občas nevypomohl kromě své paměti nějakými údaji z archivu, nebo z MU, či se neptal nějakých pamětníků, známých, nebo organizací, či zda něco nevypátral po internetu, ale je fascinující ta neuvěřitelná kompletnost údajů.

Třeba takový obrázek s vlakovým nádražím. Většina dnešních autorů by se spokojila s větou, že provoz zde byl zahájen 1.1.1874. Ale, aby někdo kompletně popsal data provozu všech lokálek a odboček v obrazové publikaci, datum zdvoukolejnění a ještě si dal tu práci s rokem 1890, kdy vznikla stanice Mlazice, tak to snad žádné město kromě Mělníka ani mít nemůže :-). To je opravdu poctivá práce vysoké úrovně.

To samé se dá napsat u mnoha domů, kde je téměř kompletní výpis jejich postupných uživatelů  a čtenář prostě musí některé znát. Nerad bych zapomněl na úžasné doplněné  a opět podrobné aktualizované  informace  týkající  se 2. Světové války. Snad tři knihy v jedné😃. Je to ještě vůbec jen srovnávací kniha, nebo nějaký průvodce :-)? Prostě super dílo. Toto v minulosti dokázal v rámci možností naposledy snad věhlasný profesor Ludvík Böhm v jeho knize Královské věnné město Mělník a okres Mělnický ( 1892).

Závěrem mi tedy dovolte, abych tvůrcům knihy popřál k vynikajícímu dílu, které nám čtenářům může sloužit vždy, když se budeme chtít o nějakém objektu ve městě něco dozvědět.



Knížku k poctě sochaře Václava Levého jsem teprve začal číst, ale není pochyb dle letmého náhledu, že jde o krásnou věc ve správný čas. Liběchov není daleko a jeho  památky  v lese i v obci mohou být v tomto čase tipem k návštěvě. Některé si můžete prohlédnout na ....




sobota 26. prosince 2020

V takovém počasí se drápat někam na kopec ? Kouzelná zábava z kategorie jménem Doba dabová. Jak jsem vyvedl z míry vyznavače buddhismu, aneb čeho jsou schopní dnešní mladí lidé.

 


Sliboval jsem vám výlet do trochu drsnějších podmínek, ale chtěl bych dnes začít trošku jinak, aby to bylo snad ještě trošku všechno zajímavější. Vypadá to, že to spolu vůbec nesouvisí a přesto je opak pravdou.

Už v roce 1990 k nám přišla ze zahraničí populárně naučná literatura a svět se nám nejprve otevřel v mnoha televizních dokumentech, kde se člověk  dozvídal, a tentokrát již stále více a více i na své vlastní kůži, že žijeme typickým hektickým  životem člověka Západu. Však nás na to upozorňovaly již od samého počátku knihy, které nesly do té doby u nás neslýchané názvy, jako například Jóga, nebo Jóga v životě současného člověka atd.

Jednou z takových obran, nebo spíše snad protikladem proti tomuto hektickému západnímu stylu života je náboženství jménem buddhismus, které vyzývá své stoupence k meditacím, ale také k přemýšlení. Například v Indonesii, se uprostřed deštného pralesa zvedá až nad vrcholky stromů mnohopatrová pyramida, kde poutníci od rána prochází postupně vzhůru jednotlivá patra, zastavují se u jednotlivých vytesaných obrazců s výjevy a přemýšlí nad nimi.


Buddhismus nám tady může připadat zvláštní. Jeho stoupenci, se pokouší využít každé chvíle, kdy něco nemusí ( povinnost, lidské potřeby) k tomu, aby se uzavřeli do samoty, ponořili se do svého já a pokusili se tak najít svoji vlastní vnitřní pohodu, která není ani trochu závislá na venkovních kladných ( radostných) i záporných ( bolestivých a smutných) emocích.

Osobně jsem jednomu takovému stoupenci kdysi dávno poslal snad i v určité neznalosti a nerozvážnosti v e-mailu tento dotaz : ,, Co myslíte, není snad lepší vyjít do krásné přírody a radovat se ze slunce nad hlavou a z ní ?" PS: Můžete mi napsat něco více o výjevech ve svatyni Borobudur ? Odpověď : ,, Vážený pane, když všechno tak víte, tak se neptejte." Prostě jsem ho nějak naštval, což není problém v běžných internetových diskusích, natož v oblastech zakořeněných zvyků každého jedince. Pořád se učíme.

Tento náš svět je pestrý stejně tak, jako různé kultury v něm, a dokonce i jako jednotliví lidé v nich, jenž silně podléhají svým zájmům i zvyklostem.




Teď tedy již k slíbenému výletu. Asi víte, že jsem si v posledních dvou letech našel další zábavu jménem DAB+ a už i v televizi vídáte reklamu s názvem Doba dabová. Když mi v létě napsal jeden stejně praštěný kolega, že byl na Děčínském Sněžníku a díky terénnímu odstínění na Bukovou Horu ( vysílač, který vysílá multiplex Českého rozhlasu 12C)  a možná i podmínkám) zachytil na Drážďanské vyhlídce na kanále 12C dánský multiplex a jinde zase švédský, tak bylo jasné, že bych si to rád na displeji svého rádia užil také :-).

DAB+ rádio nevydává jenom zvuk puštěné stanice, ale ukazuje obrázky ze studia, obaly hudebních nosičů, mapy počasí, psané zprávy, loga stanic, názvy interpretů, obrázky studiových měst i různé další informace. Lovci si pak občas z displeje rádia něco ofotí do sbírky svých vzácných úlovků, nebo dokonce prezentují své úspěchy i se zvukem na youtube.


Když předpovědní  mapa pana Hepburna  https://www.dxinfocentre.com/tropo_eur.html mi nabídla na pátek 18. prosince konečně podmínky ( v tomto roce zřejmě poslední), tak nebylo co řešit. Navíc jsem jezdil  na výlety vždy výhradně do Českosaského Švýcarska, nebo do Šluknovského výběžku a sem jsem se nějakým nedopatřením nikdy nepodíval.

Tak to vidíte, teoreticky ( nyní ne-) můžeme do ciziny a člověk nezná ani okolí, a že už něco zejména v okolí navštívil. Vyjížděl jsem ráno rychlíkem v 8.16 a požadoval jsem celodenní jízdenku DUK za 130 Kč. Překvapilo mě, že to jinak milé paní docela trvalo, než ji nalistovala na PC, což jen dokládá, že lidé si těchto krásných možností levného veřejného cestování asi moc neváží. Mohu se mýlit.

Protože jsem se obával, že bych měl na hlavním nádraží v Ústí nad Labem třeba málo času na přestup ( odjezd údajně už za 2 minuty) a zbytečně bych musel dolů do tunelu a po schodech opět nahoru na jiné nástupiště, tak jsem zvolil jistotu. Nutno dodat, že by sice návazný vlak mohl jet ze sousední koleje stejného nástupiště, ale Čechy nejsou bohužel Německo, kde máte pevně přiřazená nástupiště konkrétním linkám. a lidé u nás chodí někdy na jiná nástupiště automaticky i podle osobních zkušeností, pokud je pro danou stanici mají.


Vystoupil jsem tedy na Střekově v 8.58 a měl jsem asi 12 minut času. Vlak soukromé společnosti již stál ve stanici a pokračoval po pravém břehu Labe. Svezení nádherné, ale počet cestujících katastrofa. Mimochodem, kdybych neměl jízdenku DUK, ale ČD, tak to bude nejen dražší, ale v tomto vlaku bych si musel jinak znovu koupit lístek. Mladá a hezká průvodčí, se mě přišla optat, kde budu vystupovat, což mi hned nedocvaklo. Jedu přece na konečnou.

Tady si vždy vzpomenu na jednu scénku s Vladimírem Menšíkem.,, No kam bych jel. Vždyť vám to paní říkám, že jedu starému Jandovi na pohřeb :-).

Ony jsou to často stanice na znamení a při takto prázdném vláčku jsem ji docela chápal, byť je ve vlaku samozřejmě celá řada tlačítek na znamení.  Ze Střekova jsme jeli dva. V Děčíně jsem byl v 9.54, což je o 10 minut později, než kdybych jel z Ústí po levém břehu řeky. Přejdu silnici před nádražím a nestačím se divit. Ona jede moje autobusová spoj, se kterou jsem ani nepočítal.

Představte si, že jsem počítal s odjezdem v cca 10.25 a já chytil spoj, která jela o půl hodiny dříve. To byla neuvěřitelná radost. Místní autobus číslo 432 vás za 17 minut doveze do cílového městečka Jílové ( u Děčína). Od dubna do poloviny prosince jezdí také o víkendech jedna dopolední spoj linky 433 až do obce Sněžník, ale to se mě netýkalo.


Čekalo mě na pěti kilometrech pěší chůze převýšení asi 466 metrů. Vycházel jsem z městečka Jílové cca v 10.12 hod a nijak jsem se nehnal, protože by se člověk potil a tempo musí být z mnoha důvodů rozumné. Cesta nijak zvláštní není, ale díky neskutečné mlze byla velmi zajímavá.

Na jedné pasece za obcí Sněžník jsem šel podle určitého vnitřního předpokladu, než jsem opět dokráčel do lesa. Ve vyšších partiích již bylo určitým způsobem hlavně na stromech bílo a foukal tu nepříjemný vítr. Pod rozhlednu jsem dorazil ve 12 hodin a potkal jsem tam první dvě živé osoby od chvíle, co jsem vyšel z Jílového. Nebudu tedy počítat jedno stavení, kde jakási mladá dáma vysvětlovala partě pracantů, co si kde jak představuje na pozemku mít.

Děvčatům na vrcholku bylo tak mezi 70 až 75 lety a já po dlouhé době slyšel krásnou větu : ,, Vy jste pane ještě mladík :-)". To mě dostalo. Rodiče v mém věku a jejich známí již byli dávno v penzi a já jsem mladík :-). Samozřejmě jsem byl rád, že je s kým promluvit a dozvěděl jsem se, že ženy jsou takové srdcem turistky z Ústí nad Labem. Jedna z žen vzpomínala na návštěvu mělnické studny v roce 2009.

Jen jsem asi udělal chybu, když jsem vzpomenul ten stožár na obzoru někde na Cínovci, který nepřitáhl ani náš městský mělnický dalekohled. Přes hrozný vítr vytáhla paní aktivně mapu a začali se spolu dohadovat, co by to mohlo být.


Musí tu být v létě všude nádherně a na Sněžníku je mimochodem i občerstvení. Vidět nebylo nic a ani o 30 minut později z Drážďanské vyhlídky. Mlha byla tak veliká, že jsem měl rádio v ruce mokré. Ukázalo se, že to není jenom o poloze, ale opravdu hrají roli podmínky. Přesto, že koukáte k moři a nemáte před sebou již žádnou hradbu vysokých hor, tak plný signál šel pouze z 200 km vzdálených multiplexů v Berlíně ( 7B, 7D), z Cottbusu ( 10B a 12D) a ze Saska-Anhaltska ( 6B, 11C).

Už jsem byl docela mrzutý, protože to všechno chytíte doma na Mělníku v podmínkách také, byť možná slabším signálem, ale nakonec přišla taková cena útěchy. Ten první případ jsem měl také již doma na Mělníku, ale teď to byla rána z milosti. Šlo o multiplex 11B z regionu Dolní Sasko poblíž města Göttingen cca 300 km odtud. Neskutečně létal signál v proměnách počasí ( a snad i větru) od nuly a ž po hodnotu zobrazení muxu.

Nakonec se ještě povedlo zachytit z polského Štětína vysílač Kolowo ( 11A) , což také bylo nějakých 285 km, ale lze aspoň říci, že to bylo od moře. Ten jsem vyfotit zmeškal, ale stanice z něj, se nahrály do paměti rádia. Tak snad někdy příště ještě něco z větší dálky. Třeba odtud, třeba odjinud, ale letos asi těžko.


Občas jsem nacházel aspoň trochu závětří, a tak se tu dalo vydržet od 13 do 15 hodin, ale byla to Sibiř :-).


Zpátky jsem již šel po silnici a v 15.45 jsem již téměř za tmy došel opět do Jílového. Autobus mi tentokrát ujel takříkajíc před nosem, a tak jsem jel až v 16.15 a v 16.35 jsem již na nádraží studoval, jakým vlakem bych mohl jet domů. Dříve, jak v 17.20 vám nic nejede.

Rychlík mě přivezl v 17.35 do Ústí na hlavní nádraží, kde mi asi za pět minut odjížděl spěšný vlak do Chebu. Sice mě přepadly vzpomínky, ale tentokrát jsem jel pouze jednu stanici na západní nádraží. Rychlíky na Mělník sice jezdí už i dokonce z hlavního nádraží, ale běžné osobáky ze západního nádraží.

Zde jsem si mohl již pěkně posedět 15 minut ve vlaku, který už jel přímo k nám a v 19.03 mě přivítalo naše město :-).


Jak málo někdy stačí k radosti. Mládí je mnohem odvážnější a má mnohem méně zábran, více sil a méně smyslu pro detaily sociálních potřeb. Zrovna jsem četl v ČD-tipu příběh dvou mladých lidí od Brna, kteří vše prodali, koupili si ojetou dodávku, kterou obytně předělali a v takto malém prostoru jezdili ( přespávali) i se psem rok po Evropě. ( Čechy-Španělsko-Maroko-Portugalsko-Norsko-Čechy)

Nevoněla jim prý vinařská brigáda ve Francii ( sklizeň), tak pracovali chvíli pro zábavu v Norsku na farmě a jen těžko se loučili, se starou rodinou na farmě a zvířaty, jak píší. Nakonec prý byli rádi, že neumrzli v autě v jižním Švédsku a dnes bydlí v nějaké vesnici u Brna, protože by prý ve městě žít nemohli. Umíte si takový nepohodlný život bez hygieny na prostoru 2x5 (?) metrů vůbec představit ?

Opravdu tam tyto problémy v příběhu mnohdy vůbec neřeší, což je zase však v rozporu s knížkou mladíka, který projel na kole Afriku od severu k jihu a řešil to zejména v případě, kdy měl  tuším v nějakém městě v Ghaně střevní potíže.

Člověka musí neustále fascinovat to množství lidských osudů a možností, které nás obklopují.

Hezké svátky!




pátek 25. prosince 2020

Lidé na zvířátka myslí. Vezměte své děti do parku k domu dětí a mládeže. Připravuje se integrace autobusových linek regionu Skalsko do PID. Našeho okresu se týká důležitá linka Mšeno- Skalsko-Mladá Boleslav.

 

Nevím jak vy, ale já mám pocit, že nejvíce snad letí člověku čas tehdy, když je doma a věnuje se nějaké zábavě, nebo se zapomene u nějakých internetových diskusích apod. V takovém případě asi není od věci, se jít aspoň na chvíli podívat ven, protože vás to relativně zpomalí, jste více na světle a je to zdravé.

Posledně jsem vám sliboval výlet. Ještě s ním chvilku počkám a dáme si něco, co se asi dnes hodí více. K Vánocům také patří zvířátka. Pokud si vzpomínáte na nějaké články z minulých let, tak zejména dopoledne na Štědrý den jsem potkával cestou k lesu za mělnickými Blaty řadu rodin s dětmi, kteří šli nadělit nějaké dobroty i zvířátkům. Letos mi to na Štědrý den nevyšlo, ale toulavá mě chytla dnes :-).

Obvykle jsem tu tedy ještě zmínil, že pokud máte nějaké přebytečné knížky, tak že je můžete odnést do knihovničky v čekárně na nádraží ČD. K tomu mám dnes trošku výhrady, protože je to spíše podporování zákazníků sběrných surovin a raději doporučuji knihovničku poblíž vchodu do MKD ( kulturní dům), nebo třeba lze i některý druh knížek ( pohádky) věnovat po dohodě školkám apod.


Vypravil jsem se tedy do polí za město, ale především na jedno dnes již vypozorované místo, kam lidé nosí zvířátkům potravu.

 Sice již dávno nejsou na Mělníku ty tuhé zimy, jaké tu byly v 70. letech 20. století, kdy rampouchy zdobily okapové žlaby, zasněžené lány i polní cesty občas pročísla běžkařská stopa a Vodárenská ulice, nebo i jeden čas ulice Kpt. Jaroše byla uzavřena pro sáňkaře, ale lidé prostě mají zvířátka rádi, a to je moc dobře. Podívejte se, jaké dobroty jim přinesli.

Škoda jen, že televize nás převážně zásobuje zprávami, kdy nějaká lidská zrůda němým tvářím ublíží. Vážně mě vždy potěší, když vidím, že lidé umí být ke zvířatům i hodní.


Je pravdou, že díky dronům i leteckým atrakcím pro turisty, zvlášť za krásného slunečného letního počasí je na ten náš Mělník nádherný pohled, ale také je pravdou, že ať už se na něj díváte ze Řípu, od Mlčechvost, Zelčína, liběchovského kostelíka, Chloumku, Brabčova, Hořeních Vinic, či z polí za mělnickými Blaty, tak je to pohled radosti.  

Mimochodem, teď mě tak znovu napadá, že za dobrých podmínek by mohl být vidět například triedrem z Radobýlu nad Litoměřicemi, ač je chladící věž EMĚ mnohem výraznějším objektem a viděl jsem ji kdysi i bez triedru.


Přírodu máme ale částečně i v parku na Polabí, nebo dole u řeky, kde je má dnešní poslední fotografická zastávka. Sem k domu dětí a mládeže bych pozval zejména rodiče s menšími dětmi. Již minimálně loni jsem si všiml, že je tu touto dobou nějaká naučná stezka pro děti.

Propaguje se poslední dobou hlavně naučná dětská stezka na Chloumku, což je samozřejmě dobře, ale proč se nezmínit i o této, která je jen nedaleko velkého sídliště.


A za DM se rovněž můžete potěšit tradičně pohledem na toto ptačí krmítko. Frekvence příletů a odletů je tu rozhodně vyšší, než v Praze-Ruzyni na letišti Václava Havla :-).

Na závěr dnešního článku tu mám takovou zajímavost, za kterou překvapivě vděčím pozornému kamarádovi. Pokud si někdo také mylně myslí, že okres Mladá Boleslav je již celý v PID, tak vězte, že to tam jde stylem, jako u nás, kde nedávno došlo k připojení Kokořínska, čímž se celý mělnický okres teprve definitivně připojil kompletně do PID.

Zajímavé, že řada okresů, se takto připojuje po určitých částech v různých etapách, ale je to tak. Jsme tedy zvyklí, že autobus z Mělníka i veškerá železnice vedoucí přes Mladou Boleslav je v PID, ale celý okres MB rozhodně ne. V prvním čtvrtletí nového roku se má připojit region Skalsko.

V podstatě se to týká jenom dvou autobusových linek, z nichž jedna vozí z našeho okresu ze Mšena především zaměstnance Škodovky a školáky do Mladé Boleslavi. Pro nás je to linka bohužel nezajímavá, protože nejezdí o víkendech, ale může zajímat nějakého čtenáře ze Mšena. Soutok někdy opravdu díky náhodnému komentáři překvapivě zjistí, že čtenář může být i zdaleka.

https://pid.cz/pripravujeme-integrace-verejne-dopravy-skalska/

Nicméně si, jako starý fanda autobusové dopravy na Mělníku dovolím několik připomínek. V 70. letech tato linka vedla až na Mělník. Jedna spoj v 10.45 vedla jen do Mšena, ale druhá a jediná, a z Mělníka poslední spoj v 15 hodin odjížděla ze stanoviště číslo 10 v ulici 28. října až do Mladé Boleslavi. Vedla do Mšena přes Velký Borek, Mělnickou Vrutici i Jenichov a  cesta tuším trvala 2 hodiny. Autobusy ze Mšena pokračovaly přes Vrátno rovně do Skalska, odkud pokračovaly stejně tak, jako dnes údolím Skalského potoka do Krnska.

Nevím už, zda jela i nějaká spoj o víkendu, ale pamatuji si, že poslední spoj jela ve 22.40 z Mladé Boleslavi a končila ve 23.55 ve Mšeně. Sám jsem dnes překvapený, jak si mohu celý život vůbec pamatovat takové nepodstatné informace, ale i to je ukázka toho, co dokáže lidská paměť.

Hezké svátky!

úterý 22. prosince 2020

Vánoce jsou za dveřmi, aneb dvě přáníčka čtenářům. Osada Harakoko v Kokořínském Dole, se proměnila k nepoznání. Ještě nikdy nebyla za našich životů takto vidět ze silnice.



Milí čtenáři, přišel čas Vánoc a pokud zrovna nepatříte mezi ty, kteří chodí do centra města, tak jistě víte třeba z různých FB a fotografií na nich od různých přispěvovatelů, že tam již tradičně touto dobou opět stojí v rámci Vánočních trhů prodejní stánky. Pokud tedy máte doma vše hotovo a máte zájem ochutnat ještě trošku vánoční atmosféry na náměstí Míru, tak neváhejte.

V dobré víře jsem tu nedávno dával takový seriál o Praze, protože je to velké město, ve kterém je toho hodně k vidění, není daleko, člověk tam obyčejně ještě něco chce jiného a jsem přesvědčený, že čím více se toho člověku na světě líbí a má k tomu nějaký vztah, tím lépe. Setkal jsem se však v komentáři s kritikou, že bych se tam prý měl odstěhovat :-). Zajímavé, že hned druhý den bylo navštíveno spousta cestovatelských článků.

Inu, i to patří k životu blogera. V každém případě je vidět, že Soutok pořád nějaké návštěvníky z řad sympatizantů i možná mírně nepřejících kritiků má. V každém případě vám všem přeji příjemné svátky. Mám toto období rád zejména proto, že je delší volno, dobře se čtou knížky, kde člověk najde moudra i inspiraci a v neposlední řadě je snad i trochu času na nějaké ty procházky, nebo dokonce výlety.

Na jeden se budete už snad moci brzy těšit zde na stránkách. A co tu mám dnes ? Mělník nemá jen skvělé autory nových knížek, ale hodně toho pro mělnickou veřejnost dělají i pracovníci muzea ( RMM), kteří mají navíc nesmírně propracovanou propagační oblast. Osobně si myslím, že jde mnohdy o veřejně známé tváře, které nevídáme jenom při návštěvách muzea, ale i akcí, které jsou venku ( Mělnický masopust, Morana, DED ...) Letošní přání muzea je vskutku originální a zůstane připomínkou doby, které jsme se nyní dožili.

Přejme si, abychom se v budoucnu nemuseli dívat do lidských tváří již jenom přes roušky, byť jsou situace, kdy v mrazivém, nebo prašném prostředí tu věčně na věšáku opomíjenou věc při odchodu na veřejnost proklínáme. ,,Co člověk nestíhá po svých, nebo má prostě jiné starosti, to může aspoň objet poklidně autem" řekl jsem si nedávno při jedné návštěvě asi 10 km severně od Mělníka.

A tak jsem si tak v poklidu aspoň projel místa jen nedaleko od nás, ke kterým máme pro jejich romantickou tvář mnozí kladný vztah a kde jsme již kus života prožili. Když jsem se tak vracel Kokořínským Dolem k domovu, tak jsem si všiml, že po skalách u restaurace U Grobiána ( vichřice), po skalách nedaleko hotelu Pobuda ( kůrovec), se nám obnažila další část skal a vidíme , něco, co jsme za našeho života ještě neviděli.

Osada Harakoko nám ukázala své chatky na skalách a trošku mi připomněla letošní letní výlet do Českého Švýcarska na Marianinu vyhlídku. Tak pochopitelně, že z lesů napadených kůrovcem nikdo radost nemá, ale na druhou stranu se ukazuje, že obnažené skály jsou vlastně určitou zajímavou turistickou atrakcí a dobře se fotografují.

To je tedy dnes vše. Užívejte volna, a pokud vás Soutok baví, tak se s ním můžete podívat na výlet do pořádné divočiny, nebo se nechat některým z mnoha výletů, či nějakou procházkou inspirovat :-).


 




sobota 19. prosince 2020

Mezi nejromantičtější noční úkazy patří hvězdná obloha, ohňostroje, nasvícené kulturní památky a samozřejmě noční Praha. Závěrečný díl výletu do Prahy. Možné změny v publikování ?

Milí čtenáři, musím dnes začít bohužel jinak, abych vás trošku obeznámil s určitou situací.

Nevím, jaké zkušenosti máte vy, ale já se díky Soutoku poněkud zapletl se službami společnosti Google a stále dostávám nějaké e-maily, a občas i dotazy na blbosti. Stačí mi aby vše fungovalo tak, jak má a žádné novoty a vylepšení opravdu nepotřebuji.

Před několika měsíci jsem byl upozorněný, že mám bezplatné úložiště fotografií o velikosti 15 GB a pokud nechci konto zbytečně navyšovat, tak mám obrázky nahrávat místo v kvalitě pořízení snímku v takzvané vysoké kvalitě.

Nyní jsem upozorněný, že to bude od června 2021 úplně jedno, protože se bude navyšovat úplně vše a k dispozici prý bude nově i jakýsi nástroj, který vám případně pomůže s výběrem tmavých a nekvalitních fotografií pro případ mazání fotografií, s čímž se asi tak trochu počítá.

 Jenže jsem také díky e-mailu od Google nově zjistil, že i po nastavení na vysokou kvalitu, se mi konto zřejmě již dlouho přesto nepříjemně zvyšuje, takže letos není vůbec pravda, že by změna nastavení v něčem pomohla.

Do budoucna se tak může stát, že v této fázi budu zřejmě šetřit s fotografiemi, ale později budu zkoušet nejspíše již něco mazat. Ostatně, původně jsem ani neměl v úmyslu servírovat z akcí a výletů kvanta fotografií, protože to může každý poznat osobně, když nebude sedět doma, ale nakonec se člověk často neubrání.

A pravdou je i to, že i v novinách na netu již některé staré články nenajdete, a konečně, vždyť jsou vlastně staré neaktuální pozvánky ( a tím i články) již pro uchovávání v podstatě zbytečné. Horší to je s články, které mapují nějaké x let staré akce.


 


Noční Praha. To jsem celý já. Jedu na výlet, ze kterého jsem celý nadšený, nafotím tam přes 300 fotografií ( když je co fotit), o které se chci podělit a následky jsou všelijaké. Někoho už to jednostranné téma nebaví a chtěl by článek zase o něčem jiném, jinému stačí jen dění a fotky Mělníka, ale v každém případě ten nový letošní předvánoční seriál o Praze dnes ukončím.

Těžko říci, který ten díl vlastně v hodnocení upřednostnit, protože je každý ve všem poněkud jiný. Myslím si však, že dnes si přijdou na své ti, kteří mají rádi noc a krásu nasvícených historických objektů, jakých jsou v Praze kvanta. Možná to bude na delší dobu článek, kde je hodně fotografií (22).


Vrchní dva obrázky jistě není třeba představovat. Zde již stojíme na Karlově mostu a díváme se na Malostranskou věž a další nádherné stavby v pozadí.


Nakonec i to kolo Velkopřevorského mlýna nevypadá z mostu vůbec špatně, že ? Oporou mi bylo samotné kamenné zábradlí.


Voják Švejk, pohoda, pivo, Vánoce, zábava, to se vše tak krásně doplňuje.


Pivnici najdete v Pražských Benátkách.


Národní divadlo je překrásnou budovou již samo o sobě, ale když je osvícené, tak vás přitahuje z neuvěřitelného množství úhlů a různých ohniskových vzdáleností.


Pohled na Hradčany. Dole vpravo se vrací Čertovka zpět do Vltavy. Celá oblast od Karlova mostu po její ústí nese díky kanálu název Pražské Benátky.


Toto krásné sousoší najdete při cestě od Staroměstského náměstí asi v jedné třetině Karlova mostu po pravé straně.


Protějškem Malostranské věže je z druhé strany velmi zdobná Staroměstská mostecká věž.


Vlevo je socha Karla IV. v Praze.


Kostel Nejsvětějšího Salvátora. Další krásný pohled pro turisty, kteří se vrací zpět do centra.


Kouzelná atmosféra krámků se suvenýry tu má své nezastupitelné místo.






Jak vidíte, tak máme 17.30 hodin ( římské zlacené číslice vpravo) a mohu vám prozradit, že jsem chytal autobus v 18.15 z Ládví.

Noční Staroměstské náměstí nabízí zase úplně jiné prožitky. Tento patří úchvatné dominantě Týnského chrámu.


U stromečku jsme ten hlavní vstup do té nejromantičtější části Prahy začali, a tady jí i opustíme.




Když už jsem dal do tohoto seriálu sochu Jana Žižky, tak nemohu opomenout sochu sv. Václava.


Co vůbec dodat ? To je prostě radost, že žijeme jen kousek od tohoto krásného města, a že máme takové krásné dějiny. Sám nejsem v tuto chvíli schopen říci, zda to byla na přelomu roku má poslední návštěva našeho hlavního města plného památek, ale jedno vím určitě.

Můžete se těšit na něco, co je pravým opakem Prahy a atmosféra bude neskutečně odlišná :-).

Jenom ještě připomínám tu konjukci planet Saturn a Jupiter, o které jsem tu nedávno psal. Ovšem, nemyslím si, že by byly podmínky na pozorování.