Organizátoři 40. ročníku turistického pochodu Mělnický hrozen z KČT-VHT Mělník odváděli tradičně obětavou a skvělou práci.https://kct-vht-melnik.webnode.cz/
Na letošní jubilejní 40. ročník Mělnického hroznu jsem se těšil tolik, že jsem si ani nedokázal představit, že bych se ho neměl účastnit. Bohužel, ne každý, kdo se chtěl účastnit měl nakonec podobné štěstí a důvody byly různé. V některých případech šlo o dřívější odjezdy na dovolenou, jindy o pracovní flexibilitu, nebo různá školení a i mě se toto letos dotýkalo, nebo spíše ještě dotýká.
Není tedy divu, že jsem na start na autobusovém nádraží dorazil až v 9.15 hodin, byť jsem si již mnohokrát říkal, že ta rána jsou přeci kolikrát tak krásná a mohl bych snad zkusit vyrazit někdy na trasu dříve. Krásné počasí vykonalo své, panovala všeobecně dobrá nálada a já rád přidal loňskou veselou historku, kdy jsem poněkud podcenil vedení trasy. V tehdy silném deštivém počasí jsem po třech kilometrech slušného stoupání do čtvrti Mělník - Chloumek zjistil, že tam nemám vůbec být, neboť trasa pokračovala podle kolejí do Liběchova.
Zejména v létě je pro mě železnice symbolem bezstarostného a dobrodružného cestování.
Hned na autobusovém nádraží jsem domněle dezorientovanou skupinku turistů směroval na místo startu Mělnického hroznu, ale ukázalo se, že jde o klubové turisty z Litoměřic, kteří sem přijeli s vlastním programem. Nicméně, se po mém nasměrování ke startu Mělnického hroznu přeci jen rozhodli přijít pozdravit s mělnickými kolegy a hlavním pořadatelem Janem Soukupem.
U říčky Pšovky jsem pak dostihl dvojici, která tudy mířila do Vodárenské ulice, kde se na rozdíl ode mě vydala směrem k centru města a pokračovala po modré značce do Zelčína, který ležel na 17 km dlouhé trase. Na Mělnickém hroznu je krásné prostě i to, že čas od času narážíte na různé účastníky, kteří jdou za podobným cílem tak, jako vy a někdy jde později i o milá setkání v cíli, nebo o různá míjení se na trase.
Zrovna, když jsem vyfotil tento snímek výše, který by se snad dal nazvat jakýmsi voláním dálek a dobrodružství, tak jsem si uvědomil, jak jsem u říčky Pšovky zaspal. Už asi druhý den bylo na trávě v jejím umělém korytě patrné, kam až vystoupala voda po nedávné prudké přeháňce.
Nafotil jsem na trase zase obrovské množství fotografií. Tato téměř dnes zapadlá a nenápadná chaloupka mi připomíná dětství. Tehdy tu bydleli tací staří usměvaví lidé, kteří se tuším jmenovali Hodovníkovi a kolem chaloupky to byly samé květiny a různí skřítkové.
Co to trvalo jenom let, než se tu objevil tento krásný tři kilometry dlouhý chodník, který dnes zejména nám turistům umožnil takový pohodový výšlap do čtvrti Mělník-Chloumek.
Naše město na kopci je krásné ze všech stran.
O Řípu se však právem říká, že svoji nejhezčí tvář nabízí nám právě tady na Mělníku. Inu, něco pravdy na tom bude, ale takový pohled z Nedvězí, nebo z Krušných hor na něj má také něco do sebe.
Na Chloumku jsem měl prožít další veselé setkání. Kupodivu jsem šel tentokrát celé tři kilometry jaksi osamocen, ale vzhledem k tomu, že je to stále do kopce, tak jsem to docela i uvítal. Člověk si zvolí jemu vyhovující tempo a jde se podstatně rychleji, což je v této fázi trasy celkem pozitivní. Ovšem, v místech, kde na Chloumečku přechází chodník na druhou stranu, tak tam posedávala nějaká tři děvčata.
,,Že by nějaké zpestření na cestě ?" pomyslel jsem si. Jak jsem se k nim tak zvědavě blížil, tak mě napadla jedna scénka z jednoho Kameňáku a musel jsem se smát. ,, Pánové, mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a druhou špatnou. " - ,,Ta dobrá ? Budou tam děvčata. - Ta špatná ? Budou v našem věku :-)" .
Ne, tak mladší a ani v mém věku nebyla, ale tyto tři dámy si prostě užívaly života po svém. Přijely z Mladé Boleslavi, šly nejkratší trasu a právem se zabývaly myšlenkou na nějaké posezení v restauraci U Čapoše, aby jim ta trasa prý tolik neutíkala :-). Co návštěvník, tak to je vždy nějaká myšlenka.
Tady za Chloumečkem, se většina tras noří do chládku lesa, aby vás pak brzy na konci lesa vedle střelnice vyvedla do polí, kde už je zase úplně jiná atmosféra, než ta mezi Mělníkem a Chloumečkem.
Je to taková pohodová zemědělská krajina, která snad může i někoho nudit,. Někomu může připadat nekonečná, zvlášť když praží slunce. Jinému snad i díky nějaké té siláži nevábná. V každém případě je to poklidná krajina jen kousek za našim městem a ačkoliv není jistě tak atraktivní, jako četná zákoutí Kokořínského dolu, tak určitě není něčím, co bychom měli odsuzovat.
Typ otevřené krajiny nabízí někdy i příjemný vánek, různé výhledy, určitou atmosféru místa a na Mělnickém hroznu ji lze chápat tak, jako určitý druh prostředí, který bude po čase nahrazen zase prostředím jiným, což je to pravé kouzlo rozmanitých tras, od kterých očekáváme jistou všehochuť. A právě takový okruh všehochuti je i Mělnický hrozen.
Tam na obzoru je již obec Strážnice. Pokud zvážíte, že autobusové nádraží v Mělníku ležící v blízkosti říčky Pšovky má nadmořskou výšku cca 160 metrů, tak vězte, že v případě mé oblíbené 25 km dlouhé trasy vrcholí okruh právě tam v nadmořské výšce kolem 320 metrů.
Nejhezčí budovou v obci je škola.
Busta Jana Amose Komenského je nejen připomínkou učitele národů, který zdobí staré školy třeba i ve Vysoké, nebo ve Lhotce, ale pro mě je i vzpomínkou na nedávnou akci RMM ( muzea), na kterou jsem tu také psal pozvánku.
Aspoň jeden výhled za všechny. Tento jsem pořídil již v obci Strážnice, kde mi tolik nevadilo slunce tak, jako v případě eurocesty spojující silnici do Chodče s obcí Vysoká.
Někdo má tendenci hledět do dáli ,ale krása nás obklopuje někdy i jenom na dosah.
No, nedejte to. Vždy je fascinující pohlédnout někam, odkud jsme vyšli ( vpravo) a kam se vrátíme.
Busta Komenského ve Vysoké.
Kostel sv. Václava ve Vysoké byl veřejnosti otevřený v minulosti také v rámci DED.
Tady jsem musel vzpomenout na Martina Klihavce. Ano, objevil jsem tu zcela náhodně historický patník.
Oko turisty potěší krásné květiny i chalupy.
Tu cestu z Bosyně k Harasovu mám prostě rád a důvodů je celá řada. Mnohé se dotýkají i mého profesního života.
Vždy jsem si myslel, že tu jsou pouze dva tyto podobné reliéfy, ale když jsem dostal jednou k Vánocům knížku s názvem ,,Tak mluví skály ( Kokořínsko)", tak jsem zjistil, že je tam ještě někde třetí reliéf. Ten jsem hledal posledně, ale je patrně na cestě v privátním objektu, kam vás vede slepá cesta zakončena vraty.
Notoricky známé obrázky. Hotel Harasov vám vážně raději ukazovat nebudu.
Tak tady jsem se asi v poledne zdravil podruhé s turisty z Litoměřic. Paní mě poznala. Prý jdou na druhou stranu směrem na Kokořínský Důl.
Nevím, zda to jenom celý život nějak přehlížím, nebo je to nové, ale úsek mezi Harasovem a téměř mezi mlýnem Kroužek lze krásně absolvovat mimo silnici. Hned se vynoří ty myšlenky na cyklostezku, která by neobtěžovala řidiče ani chodce a byla atraktivní.
Ale, už musím říkat, že to je z říše fantazie, která mě už nemusí zajímat. Vždyť, jak je to dlouho, co jsme téma nadhodili na Mělníčku.cz :-) ? Desetiletí ?
U Štampachu mi nastalo zlaté období rozhovorů s různými lidmi. Nejprve to byla asi 32 letá turistka z Březinky. Nejen, že šla trasu Mělnického hroznu dlouhou 45 km, ale považte, že absolvovala 75 km dlouhou trasu Karla Kulleho z Prahy do Prčic. Protože jsem přibližně v jejím věku také šel Prčice, byť jen 42 km, tak nám to docela dobře povídalo.
A pak se náhle objevil člověk, kterého mám s největší pravděpodobností dokonce tady na fotce na webu. Také Mělnický hrozen, ale ročník 2012. Potvrdil mi, že je to možné, že tu již tehdy byl také a já se nepřestával divit, jaké někdy přináší život neuvěřitelné náhody. Udivuje vás, že jsem si po 11 letech pamatoval obličej člověka, kterého jsem viděl jen jednou v životě a posloužil mi jako demonstrativní obrázek pro masovou turistickou akci ?
Mě to neudivuje, protože se znám, ale spíše mě mrzí, že mnoho lidí hodně brzy zapomíná.
Vidíte, úplně jsem zapomněl, že u kontroly v Bosyni jsem si po dvou letech aspoň relativně krátce zase popovídal s panem Večlem i jeho polovičkou a všichni jsme si pamatovali, že jel zrovna kolem ten Renault 8, který mi o 11 měsíců později postál modelem na náplavce v Rybářích při oslavách 100 let motorsportu na Mělníku :-).
Teď už jsem ale u skalního mlýna pod Štampachem a krátce vzpomínám na minulou návštěvu, kdy jsem tu potkal tři již podnapilé mladíky, kteří se jenom tak toulali. Dnes jsem tu měl tedy na fotografování klid.
Kousek dále začíná pak v blízkosti velkého rybníka něco, co by se dalo nazvat Lhotecké skalní město. Stačí si zvětšit mapu a hned vidíte názvy jednotlivých skal. Právě tady potkávám další zajímavé lidi kolem 30 let a imponuje mi, že mají naprosto stejnou myšlenku, jako já v jejich věku.
Také se shlédli v osobě Karla Hynka Máchy a vydali se pěšky na hrad Bezděz. Prý vyšli již včera z Prahy- Kbel, nocovali někde ve Lhotce a nyní míří dále ke svému cíli. Sice jsem si říkal, že už touto dobou mohli být přeci jen někde dále, ale nijak jsem to nepitval. Na chlapcích bylo vidět, že je ta podobnost i vzhledem k věku ( můj věk tehdy) zajímá a zaobírali se tím, že jde asi o přirozený vývoj. Navíc bylo třeba porovnat situaci tak, že v 90. letech ještě bylo možné jít o Vánocích ve všední den pěšky po silnici, ale nyní je turistická značka prakticky nutnost.
Následující krásu ponechám bez komentáře.
Zatímco v minulosti vás trasa vyvedla od skal do kopce pod serpentiny od Střem na silnici, tak dnes je to mnohem lepší. Nejprve mi udělalo radost, že jsem mohl již v dětském táboře spatřit život a na leccos zavzpomínat. Pak vás trasa vyvede po přírodním můstku nad Pšovkou, který je složený ze dvou fošen, obejde zbytek táboru a vyústí na cestě mezi nádražím Lhotka a táborem.
Tady jsem mohl obdivovat železniční křižování, ale náladu mi trošku zkazil jeden turistický mladý fanoušek, který si fotku níže také fotil, ale měl spoustu řečí, že to stejně všechno za rok zavřou, protože je třeba šetřit, na nic nejsou peníze a vše je to ztrátové.
Ve Lhotce při tomto pochodu nikdy neodolám návštěvě skalního bytu. Ostatně, vždy tu sedí v pokladně nějaká paní, která zná ze Lhotky několik mých známých a já ztratím rád další minuty :-). Vlastně z toho plyne, že mnohdy ani nemusíte mluvit s nějakými známými, ale stačí potkat někoho, kdo je zná. Když máte smůlu, tak je ještě celá řada témat, která mnohdy na čas stmelují lidi :-).
Interiéry se nemají vystavovat, ale zrovna tato kráva pro děti je již tak populární z leckterých novin, že to snad musí být chápáno, jako další propagace k návštěvě objektu. Tedy tak, že nyní dělám záslužnou činnost.
Takový stoh. Dnes si hrají chlapci s mobily a naše generace ovlivněná Vinetouem, se s takových stohů shazovala a honila se po nich. Chtěl jsem vám tady ukázat jednu pěknou koloběžku s dobíjecím akumulátorem a jednoho mladého fandu do koloběžek, ale bohužel se mi ani jedna fotka nějakou záhadou nepodařila..
Když mi řekl, co ta hračka bez sedačky stojí, tak jsem šel málem do vývrtky. A to jsou prý i takové koloběžky ,co uhání až rychlostí 75 km/ hod.
I k domovu jsem šel tentokrát až ze Lhotky sám. Jen občas kolem projížděli z obou směrů cyklisté a já si uvědomil, že žijeme ve věku, který je dnes hodně ovlivněný vším, co má kola. Vždyť dříve byla taková koloběžka jenom hračkou pro děti někde po dvorku a dnes se jezdí na kolech, na elektrokolech, koloběžkách, elektrokoloběžkách různých typů i rychlostí, skůtrech, a mnohdy zaplatíte pomalu více, než dříve za auto :-).
Kdosi řekl : ,, Ano, trasa je třeba i stejná, ale pokaždé jiná. Nu, je to pravda. Takový snímek tu ještě nemám a je to bez fotografických úprav a čarování pouze jen od přírody."
Nyní má oblíbená věta : ,, Co by to bylo za dokument bez zvířátek ?"
Mělnický hrozen, to je prostě pestrost každým coulem.
Když to máte za sebou a jste plní zážitků, tak je to fajn. Psal jsem, že v cíli potkáte někoho známého, nebo aspoň někoho, koho jste potkali na cestě. Ano, několik těch souputníků jsem tu viděl, ale ještě jedna malá radost přišla. Znáte ten pocit, když se s někým bavíte a nemůžete si vzpomenout na jméno člověka, kterého by mohl ten člověk znát ? Tak tohle mě potkalo právě u té Březinky. Když se u mě dotyčná zastavila, tak Rebel ( výše na obrázku) mi pomohl si vzpomenout :-).
Mějte se pěkně a ať se dovolená vydaří.
Abych nezapomněl, tak jsem ještě zamířil za zámek a k našemu novému poesiomatu, ale o tom dole pod obrázky.
Pořadatelům děkujeme za opět skvělou organizaci akce !
Nebudu zde raději psát, co řekli o poesiomatu různí mí známí, protože může mít sice každý svůj vlastní názor, ale zveřejněná kritika se u nás zrovna moc nepřipouští. Dostal jsem však otázku, zda už jsem si také zatočil klikou a vyzkoušel to. Přišel jsem se tedy rozhlédnout k zámku po kraji, a pak jsem spočinul zrakem na předmětu, který mi připomíná snad nějaký lodní komín od Titaniku, byť ty byly rovné. Nebo možná starou studnu ? Asi moc nerozumím umění. Zkoušel jsem mačkat prstem kolečko u názvu Mělnická polka i točit klikou, ale buď se nedělo nic, nebo mi to jednou zahrálo píseň ,, Řekni ďáblovi ne."
Pak mě napadlo, že na to sahá asi dost lidí, že by to bylo v době covidu-19 prakticky nemyslitelné a rychle jsem mazal k městské kašně. Nějak jsem si vzpomněl na určité aktivity, nebo i zvláštní předměty, které v našem městě vyvolaly přinejmenším rozporuplné reakce.
