Budova nového autobusového nádraží pod Mělníkem mi připadá zvenčí urbanisticky velmi vydařená a s určitou nadsázkou i vtipem mi připomíná sakrální stavbu třeba kdesi na severu Itálie.Povolání řidiče autobusu, to je doslova poslání, které mnohým vydrží, dokud takříkajíc mohou. Není to žádná osmihodinová šichta, či volné víkendy, ale na druhou stranu je to určitý životní styl, ve kterém se střídají pracovní dny s obdobím delšího volna. Řidič zná dokonale trasu své linky, téměř v každé vesnici někoho zná, někomu přes okno kyne na pozdrav, občas si s někým za jízdy povídá, nebo si s úsměvem prohlíží právě nastupující slečnu. Dnes už to mladé generaci připadá neuvěřitelné, ale i autobusy mívaly své průvodčí a řidič jen kontroloval prostor kolem dveří a staral se jen o jízdu. Býváme od našich dějepisců zvyklí, že nám zmiňují i různé osoby od císařů a králů až po řemeslníky. Proč nevzpomenout některé rody, které věnovaly svůj život interiéru autobusů třeba právě v mělnickém ČSAD dopravní závod číslo 108 ? Stejně tak, jako dnes na Mělníku známe zubaře, pod které spadáme, nebo ty druhé zubaře, stejně tak, jako známe třeba i číšníky či servírky, tak můžeme znát i řidiče a průvodčí autobusů. A tak nejeden občan Mělníka zavzpomíná třeba na rodinu Kukalových a Řepových, či pana Krále, Vinše, kteří zasvětili pracovní život nádražáku či MHD. Nejstarší bývalý žijící řidič má již přes 90 let, jezdil na lince do Brandýsa nad Labem, je členem protifašistických bojovníků, umí i maďarsky a narodil se na československé Podkarpatské Rusi ve městě Mukačevu. Napsal bych i jeho jméno, ale bohužel nevím, jak to vlastně se zveřejňováním jmen živých občanů v médiích chodí. Většinou popularita udělá lidem radost a nejsou s tím problémy, ale na druhou stranu známe případ z časopisu radnice, kdy se snad dočasně přestala zveřejňovat úmrtí občanů, neboť si to někteří pozůstalí nepřáli. Pokud věc vidíme rize bulvárním pohledem, asi problém není.
My se však již přeneseme na ulici 28. října do posledního bloku, kde stála poslední dvě stanoviště. Není bez zajímavosti, že ulice, která je oddělovala dodnes nese budovu, na které dlouhou dobu byl čitelný nápis konzervárna, a kde pan Duchoslav kdysi spravoval pneu, jako snad na jediném místě v Mělníku pro šírou veřejnost tehdejší doby. Stanoviště mají čísla 11 a 12, a první z nich je osobní vzpomínkou mého ranného dětství. Tady v 70. letech jezdil modrobílý autobus RTO, který dvakrát denně táhnul vlek a jeho řidičem byl jistý pan Novák ze Řepína, který v obci Živonín přibral paní průvodčí Horovou. Linka nesla název Mělník Mlazice-Mělník-Řepín-Vysoká Libeň a projížděla Chloumek,Střemy, Nebužely, Živonín, Řepín a dvakrát denně až do Vysoké Libně. Autobus měl všechny spoje jako dnes, také jel dvakrát až do Vysoké Libně ( s vlekem), ale navíc měl dva spoje, které již dnes neexistují. První zrušenou spojí byl autobus ve 22.25 z Mělníka do Řepína. Ano, tak pozdě bylo tehdy možné se zdržovat přespolním třeba v městských nočních podnicích, což je dnes leckde spíše vyjímka, protože to ekonomické není. Ale, s tím se tak nějak vždy počítalo, že zkrátka některé spoje budou ztrátové a jiné plně vytížené. Druhá zrušená spoj připadá na 9.30, jak tak vidím, kterou patrně jezdili občas penzisté z města. Záměrně nepíšu od lékaře, protože své zdravotní středisko tehdy měla kdejaká středisková vesnice ( jistě i Nebužely?), ale nemocnice byla pouze v Mělníku a jisté OUNZ ( okresní ústav národního zdraví) v Mělnickém Vtelně, pokud beru severovýchod okresu.
Druhou linkou byl autobus Mělník-Kokořín-Střezivojice, který řídil především okolím tehdy známý pan Žejklic z Jestřebice. Dnes jezdí linka především pouze do Kokořína, kde se pak přesedá na menší autokary společnosti SOK. Poslední autobus do Jestřebice odjížděl v 19.35 s příjezdem 20.00. Bohužel, všechny jmenované osoby jsou dnes již jen legendou, protože zákonu stárnutí a dočasnému pobytu na tomto světě podléháme všichni, ale tak to má být. Ve srovnání s tímto životním procesem jsou veškeré honby za čímkoliv vlastně určitou malicherností, byť se přirozeně chceme míti všichni tak nějak dobře a spokojeně. A docela mi připadá poněkud komické, ale i tak trochu symbolické, že se k této filosofii v tomto seriálu dostávám právě v době Vánoc, kdy mnozí vzpomeneme minulost i hodnotíme již téměř uplynulý rok, a kdy křesťanská Evropa oslavuje božího syna, který je součástí našeho kalendáře a krásných světových dějin .
Ze stanoviště číslo 12 odjížděla jen jedna linka z Mělníka do Hostína, přes Skuhrov, Velký Borek a Mělnickou Vrutici. Také jejího řidiče z té doby znám a dosud žije. Autobus měl v řádu jednu vyjímku u ranního spoje pro školáky, kdy nechal Skuhrov autobusům od Byšic a stavil na zastávce Malý Borek a u lesní zprávy na Blatech.
A tak by se dalo říci, že tu část svého vyprávění, kterou jsem chtěl věnovat zřejmě prvnímu historickému zmapování starého autobusového nádraží v centru města v rámci tohoto seriálku jsem zřejmě právě dokončil. Snažil jsem se, aby to nebylo jen nějaké nudné konstatování, odkud kam co jezdilo, ale aby to přineslo i něco víc, aby si člověk tak nějak představil tu atmosféru té doby, daného místa, aby to každému něco přineslo, ikdyž mu je to třeba celé takříkajíc téměř jedno.
Příště bych se s vámi podíval už na nový autobusák pod městem a sám jsem na sebe zvědavý, co budu psát, když se dobrých 95 procent linek ve svém základu nezměnilo. Docela určitě se v úvodu zmíním o dálkových linkách s jepičím životem, podíváme se na jednotlivá stanoviště, ovšem nebudeme linky už rozebírat. Je i dost možné, že se tam vyprávěním příliš nezdržíme. Nuže, nechme se všichni překvapit.
9.díl.... http://soutok.blogspot.cz/2011/12/povidani-o-doprave-na-melniku-i-pod-nim_20.html
Pro rádio Soutok napsal Standa Švec.
Žádné komentáře:
Okomentovat