pátek 30. prosince 2022

Pobýval opravdu Jan Hus v Liběchově ? Každý autor píše občas dějiny jinak. Bez materiálů jste poloviční, aneb historické jízdní řády jsou velkou vzácností. Novoroční přání Soutoku.

 

Jsou tomu nejméně tři, možná čtyři roky, co moji domácí knihovnu obohatila krásná knížka o skalách na Kokořínsku autorské dvojice Piller-Adamovič  s titulem Kokořínsko/ Jak mluví skály. Že je na Kokořínsku plno skal, ke kterým nevedou turistické značky jsem věděl, ale teprve díky publikaci jsem se dozvěděl, jak že ty turisticky nedostupné skály některé vůbec vypadají.


Ba co víc, knížka mě tehdy motivovala, abych se pokusil podle určitých návodů sám tato místa navštívit, a tak tu vznikl na jaře roku 2021 seriál asi o čtyřech dílech, jehož začátek máte zde: ....


Pak jsem tehdy objevil na netu jakýsi horolezecký web, kde je těch skal ve skalních městech v okolí Kokořínska, Dubska, Mšenska podstatně více, ale mnohé bez fotografií. Zase utekl nějaký čas, když jsem objevil knížku, kterou máte na obrázku. Vzhledem k tomu, že jsem již v minulosti prošel například mšenské Bludiště, nebo Střezivojické skalní město, tak jsem nad titulem knížky Skalními městy Dubska a Kokořínska ani na okamžik nezapochyboval.



Jaké však bylo mé překvapení, když jsem později zjistil, že kniha nemá se skalami mnoho společného, natož se skalními městy a napsal ji jakýsi historik z České Lípy. Spíše by se dalo říci, že ze skal zmiňuje snad jenom díla Václava Levého a věnuje se hlavně historií osobností, historii osad a měst na poměrně velkém území od Holan po Liběchov, přes Kokořín, Mšeno, Skalsko, Bělou pod Bezdězem a Doksy do Dubé.

Dílo má tedy jistě určitou hodnotu, ale zprvu to byl určitý šok. Zajímavá kapitola patří Liběchovu, kde se autor osmělil pustit do jeho historie a vzhledem k tomu, že již bývalý mělnický historik, autor několika knih i o Mělníku a pracovník RMM Jan Kilián napsal o Liběchovu celou knížku, tak bylo co srovnávat.

Ta knížka se jmenuje Dějiny Liběchova ( vydáno 5/2011) a dala mně motiv k tomuto článku.

Když píšete historickou knihu, tak už se neobejdete bez odkazů na různé autory a jejich díla, ze kterých mnohá data čerpáte. Takové je i dílo pana Kiliána, kde se na straně 23 píše, že historik František Michálek Bartoš přišel s fantaskní hypotézou, že v Liběchově v letech 1412 - 1413 pobýval před svým odchodem na Kozí hrádek celkem 3x mistr Jan Hus, která bývá mylně opisována jinými historiky.




Prohlédl jsem knihu Ladislava Smejkala zatím spíše v rychlosti, ale zastavil jsem se právě u Liběchova a u bodu, kde by měl být údajně v Liběchově mistr Jan Hus. A vězte, že na straně 93 autor doslova hýří přesnými daty a ani trochu o přítomnosti Husa nepochybuje.

Proč to zde tedy celé píši ? Inu proto, že má stejně každý znalec ve svém oboru tu svoji pravdu a je jenom na čtenáři, co že si přečetl, čemu tedy věří, a jaký si udělá vlastní úsudek. Máme tak najednou tři druhy lidí. Jeden čtenář vůbec nepochybuje, že tu Hus pobýval, druhý to vidí spíše skepticky, ale nevylučuje onu možnost pobytu a třetí je k pobytu mistra v Liběchově vyloženě skeptický.

Tento autor ( Ladislav Smejkal) si také dovolil ve svém díle zmínit věc, kterou jsem tu již také jednou publikoval, že mezi městy Štětí a Doksy měla vést železnice, která třeba měla pomoci v Dubé transportu místního chmele, jenž se tu svého času v hojné míře produkoval ( tzv. Dubský zeleňák). Zatímco můj článek dával odkaz na .....



....., tak autor dokonce přichází s tím, že původně neměla vést železnice ze Štětí, ale zájem původně přišel z Liběchova., a až pak bylo na řadě Štětí.

Historikové mají vůbec výhodu, když mají buď nějaké vlastní materiály, nebo mají zdroje, o které se mohou opřít. Budete se možná divit, nebo se tomu budete i smát, ale také existuje něco, jako jsou historické jízdní řády, a tady vypátrat něco, co si přibližně pamatujete, pokud nemáte patřičný výtisk doma, tak to se zvlášť těžko dokládá.


Vzpomeňte třeba na články seriálu, které věnuji historické železniční dopravě ....



Tam zmiňuji, že rychlík Jan Palach jezdil ráno z Děčína dokonce do Jihlavy, o prázdninách do Znojma, později až do Břeclavi, a pak do Brna. Zkuste to historicky doložit, když nemáte jediný řád z té doby. To mě napadlo až později, když už přišla jízda v taktu, kdy naše rychlíky končily všechny v Kolíně a s tím i přišlo podstatně méně zajímavé období jízdních řádů. Totéž se týká i vlaků z Budapešti do Německa, které tu občas v odklonu trasy z důvodu práce na trati 090 jezdily.

Včera jsem něco našel, ale pořád je to nedostačující. Zatímco se už 10 let digitalizují archívy narozených, oddaných i zemřelých, tak sehnat na netu historický jízdní řád ze starších období ( 1970-2010) je obrovská náhoda.


Zde se můžete aspoň podívat, že tu opravdu občas jezdily vlaky z Německa do Budapešti a stavěly tu. Na jř, které se povedly otevřít končí Jan Palach vždy v Nymburku, ale jsem si jistý, že platí to, co jsem napsal, jen kdyby to sem někdo dal. Kuriozitou je také vlak z Lysé nad Labem, který tu stavil ve 22 hodin a končil ve 24 hodin v Děčíně. Osobně také pamatuji poslední spoj z Ústí nad Labem, která dnes končí na Mělníku, ale jezdila odtud v půlnoci až do Lysé nad Labem.





úterý 27. prosince 2022

Mělník, jako významná součást knihy, která je považována za bestseller. U nás je tak krásně, jen mít čas.

 


Milí přátelé, pokud považujete knihu za jednoho z nejlepších přátel člověka a za jeden z nejlepších vánočních dárků, tak jste tady správně.

Titulu ,, Českem od severu k jihu" s krásným obrázkem našeho Mělníka na titulní stránce jsem si všiml při jedné z podvečerních procházek ve výloze knihkupectví paní Kubešové snad již začátkem listopadu. Nemohu si již vůbec vybavit, jaké tehdy byly mé reakce, protože těch knížek o Mělníku mi někdy přijde již příliš, a to i hlavně doma v knihovně, ale zcela jistě vím, že tam nějaké to hlodání mysli  probíhalo.

Jak by také ne, když jde o tak populární fotografii našeho města, se skvělým cestovatelským titulem. Soutok již v nejsevernějším bodě naší republiky v roce 2012 byl, ale tehdy tam rozhodně nebyl takový úchvatný kámen s daty, jako dnes a ani si nějak nevzpomínám, zda k němu tehdy vedla vůbec turistická značka.


To všechno mělo teprve brzy přijít. Nedávno jsem tedy zcela jistě listoval knihou znovu, a jako příznivce výletů a turistiky, který již na této trase republikou od severu k jihu  leckterá místa navštívil, jsem se správně rozhodl, že toto vypadá na obrovský přínos.



Nemýlil jsem se. Publikace je plná krásných barevných obrázků a autor knihu sestrojil takovým způsobem, že si mě ihned naklonil. Jak by také ne, když se čtenáři svěřuje se svými úvahami, zkušenostmi, myslí i na cyklisty, vyznává se ze své vodácké aktivity, ze vztahu k městu Tábor, k řece Lužnici, ale hezky píše i o Kokořínsku a Mělníku. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že kniha je bestsellerem.

Ihned jsem se začal zajímat, kdo že je onen autor, a co tedy vše vytvořil. Vyšel mi až neuvěřitelný životopis.



Protože se vydávám zejména v létě do našich pohraničních hor, kde mě kromě vlastních vrcholů kopců a dalších přírodních krás zajímá i dálkový rozhlasový příjem pásma DAB+, případně FM, tak mě zaujali i další tituly tohoto autora světáka, který již navštívil 80 zemí světa a má i dobře zmapovanou naší vlast.

Čeká nás totiž dlouhé zimní období plné pracovních povinností s krátkými bílými dny, kdy takové studování naši přírody v teple domova, očima znalce může být příjemnou četbou, přínosnou motivací nejen na nějaké víkendy, kdy člověk sotva něco stíhá, ale snad už i na to věčné volné období, kterého se chce tolik starších ročníků hlavně ve zdraví a ještě aspoň přiměřené síle dočkat. Ironicky řečeno : ,, Jak překvapivé ,že ?" Ne, to bude raději někdo vlivný přemýšlet, jak zrovna  tuto část pracovitých lidí udržet v práci co nejdéle.

Ale, je to marný, je to marný, je to marný :-). ( Jáchyme, hoď ho do stroje.) 


Ještě se vrátím k té knížce.  Když jsem byl v dětském věku, tak jsem zjišťoval ( 70. léta), že český národ je takový národ melouchářů, houbařů a chatařů, zatímco Němci a ostatní západní státy jsou takovými cestovateli a návštěvníky různých přírodních krás, hradů, zámků atd. Samozřejmě, že za ta desetiletí, kdy jsme i my členy EU, tak sdílíme ty hodnoty podobné, byť si ten vztah k houbaření, rybolovu i chataření udržujeme.

Není tedy překvapující, že se rodí takováto díla, která chtějí podpořit turistiku a poznávání naši krásné vlasti i pro vlastní občany. Díky tomu vznikají opravdu překrásné projekty, které si může někdo dovolit absolvovat naráz a jiný zkrátka po etapách.

Jedním z těch projektů je přímo fantastická poutní cesta Blaník - ( Mělník) - Říp. Kdo z nás by řekl, jak krásná může být téměř údajně rovinatá krajina třeba mezi městy Kouřim a Pečky ?


Jan Hocek věnoval České republice několik publikací, se zaměřením na tradiční  regionální oblasti, ale také přišel, se zajímavými turistickými průvodci po dálkových trasách ČR, které tu jsou teprve pár let.


Tyto dálkové cesty propojují náš nejzápadnější bod republiky s nejvýchodnějším buď trasou přes severní pohraniční horstva, nebo přes jižní horstva. Třetím projektem je tedy spojení severu s jihem přes Mělník a Prahu. Letos se ještě připravuje publikace týkající se okruhu přes Jeseníky a pozorný čtenář zjistí, že už je také připravena trasa od západu k východu přes střed republiky.

To vše se dělá právě pro tu propagaci turistiky u nás, což je samozřejmě dobře. Je to až neskutečné množství publikací, které je v současnosti věnované jenom našim krajům, a to máme k disposici i zahraničí.

Slíbíl jsem tu tedy nedávno, že vám představím zase jednu kvalitní knihu, kde je pro Mělník čest být v ní, tak je to tu. Sám autor dokonce v knize píše, že chápe význam Řípu, ale představa, že by se měl vyhnout Mělníku a pokračovat přes Štětí a Roudnici nad Labem, se mu nelíbila. Říp tedy vyřešil tak, že vede  Stezku středozemím z Mělníka společně s poutní cestou Blaník-Říp podle kanálu do Mlčechvost, kde zase odkazuje na odbočku v podání Dvořákovy stezky vedoucí z Kralup nad Vltavou na horu Říp i vlastní poutní cesty.

Užívejte tedy volných dní a nezapomínejte i na pohyb venku.
















neděle 25. prosince 2022

Po velikonočním Velkém pátku pokračovaly také na Štědrý den roku 2022 až biblické prožitky s neuvěřitelnou náhodou. Štědrý den roku 2021 je letos dlouhodobě nejčtenějším článkem Soutoku.


 Milí čtenáři, je to až k nevíře, ale z dlouhodobého hlediska se letos drží na špici ve sledovanosti článek o Štědrém dni roku 2021, který za posledních 12 měsíců  pomalu nasbíral k dnešku  737 návštěv.

http://soutok.blogspot.com/2021/12/tak-vypadala-stavba-obchvatu-na-stedry.html

Co za tím vším je, se asi těžko dozvím, ale pro mě je nyní důležité napsat něco o Štědrém dni roku 2022 a vůbec nebylo nad čím přemýšlet, protože se psal doslova sám každým okamžikem.


Dovolte mi však, abych se vrátil ještě k letošnímu Velkému pátku, kdy by mě ani nenapadlo, že i Štědrý den bude probíhat v podobném biblickém duchu.


O co tehdy vlastně šlo ? Vypravil jsem se vlakem do Šluknovského výběžku, odkud mě čekal asi pět kilometrů dlouhý výšlap na saský kopec Ungerberg, který má podobnou výšku, jako naše Vrátenská hora, také tam stojí rozhledna, ale hlavně tam je vysílač, ze kterého ve svém mělnickém 73 km vzdáleném domově poslouchám dva německé multiplexy pásma DAB+ . Tedy, když se mi vůbec chce poslouchat rádio, a když to nemá být internetové rádio.

Tehdy jsem vystoupil v naší Dolní Poustevně z vlaku a vystoupal jsem na turistickou lávku nad železnicí, která se podobá té v Ústí nad Labem - Střekov, když jdete například ke hradu Střekov. Začal jsem se s fotoaparátem kochat pohledy z ní na městečko, až jsem na konci lávky zakopl a pěkně si natloukl. Protože jsem však byl daleko od domova a vůle byla silná, tak jsem odmítl se vůbec zabývat  nějakou zakrvácenou rukou, natož stavem dost odřených kolen v kalhotách.


Prostě jsem si připadal, jako když kráčím  na Golgotu.


Ten výlet pak pokračoval ještě ve dvou dílech, ale to není nyní podstatné. Podstatné je, že včerejší den se mi nesl v podobném biblickém duchu.

Také letos jsem se vypravil přes rodná Blata do vzdálených lesů, ale nějak se mi to nepodařilo podniknout již v dopoledním čase tak, jak to mívám nejraději. Naopak se venku začala obloha zatahovat a bylo třeba sebou vzít deštník. Ani to dlouho netrvalo a opravdu mě zastihla přeháňka.

V tu chvíli  jsem tak zavzpomínal, jak to bylo loni. To nás zase otravoval nepříjemný vítr, který dělal problémy při zapalování hřbitovních svíček.


Jenže, pak se prodralo na oblohu i sluníčko a utvořilo snad 15 minut trvající duhu, kterou si snad každý člověk v mé blízkosti po cestě fotil. Jak jsem tak šel ke svému cíli, tak duha začala postupně zanikat, ale takovým způsobem, že zanikala právě v místech, kam jsem mířil. To mi zase připomnělo to biblické putování za betlémskou hvězdou, kolem které se vedou neustálé  vědecké diskuse mezi historiky.


Zrovna v místech, kde se sbíhají cesty od mělnických Blat a od Velkého Borku jsem opět po roce potkal stejnou družinu lidí, o které jsem psal před rokem :-). Jediný rozdíl byl ten, že již šla družina opačným směrem z lesa domů. Nejzajímavější na celém setkání je tedy to, že jsme se ani na jiném místě potkat nemohli, že jsem opět přicházel, a že to tedy vše byla neuvěřitelná náhoda, která se někdy označuje až slovem zázrak :-).


Lidé šli tedy pochopitelně s dětmi opět krmit zvířátka, ale počasí je v těchto dnech teplotně tak optimistické, že to vlastně byla spíše okrajová záležitost a všem  šlo hlavně o tradiční procházku.


Právě kousek před psím hřbitůvkem duha zanikla. Toto je však již foto dále na trase, kde slunce zrovna krásně osvítilo lesy.



Což tak udělat také nějakou fotku přímo v lese ?



Toto místo mě dostalo. To byla těžká nostalgie. Vybavil se mi jeden den na vojně před 40 lety. Měli jsme podle rozvrhu střelby, a to bylo třeba splnit. Jenže byla těžká mlha a bylo třeba čekat, zda se počasí neumoudří. Pak náhle mlhu prostoupil krásný břízový lesík, podmínky se zlepšily a došlo i na střelby. Ty však trvaly snad jen 10 - 15 minut, když mlha počala opět houstnout a slunce již pomalu zapadat.

Přemýšlel jsem, zda sem dát i tento železničářský obrázek, ale proč ne ? Koleje jsou věčnou inspirací a připomínkou faktu, že i když jsou krátké dny a třeba i ošklivé počasí, tak pořád existuje něco, jako příjemné cestování a výlety, co na nás zase někdy čeká. To nás posiluje a je třeba si to občas připomínat podobně, jako když se díváme od mělnického zámku daleko do kraje a víme, že se můžeme kamkoliv rozjet.

Druhou věcí je to, že je to právě ten důkaz, jak dlouho včera ta duha vydržela. A konečně, kdysi jsem v Pegasu pro tento přírodní útvar vytvořil  báseň.

Duha ( Pegas květen 1992)

Život je barevná sada citů,

z nichž  šedé v naší mysli

splývají s oblohou,

a ty jasné, barevné

zůstávají v našich vzpomínkách,

jako poslední duha.

Pokud by měl snad někdo zájem si přečíst více mé poesie o rodném městě  Mělníku, tak mohu nabídnout jednu báseň u konce této stránky ....

http://mujmelnik.webzdarma.cz/index.html

.... a dalších několik málo zde na .....

http://mujmelnik.webzdarma.cz/Poesie.html

Krásné trávení vánočních svátků ! Osobně jsem si nyní ke psaní webu jenom tak odskočil od četby knih. Jednu o Mělníku tu možná představím a týden před svátky jsem zjistil, že na Mělníku v knihkupectví již není.


pátek 23. prosince 2022

Poslušně hlásím, že to je taková nevinná hra, co se hraje, když se všude kolem rozlévá mír a láska. Jak na vlastní rodokmen ? Mělník má doslova vzorová kontejnerová stání.

 

,, Co to Švejku tady zase blbnete ? " - ,, Poslušně hlásím, že to je taková nevinná hra, co se hraje, když se všude kolem rozlévá mír a láska. "

Myslím, že mi tam něco vypadlo za tím ... co se hraje..., ale každý rozumný člověk jistě poznal, co mám na mysli. Včera jsem totiž zaregistroval, že televizní program ČT1 dával dokonce oba díly Švejka hned za sebou, což si nějak z historie televizního vysílání nepamatuji.

Je docela možné, že stejné mariášové karty z první světové války má teď každý, kdo si  nedávno koupil poslední číslo Živé historie. Hlavními tématy jsou totiž tyto německé karty, ale také třeba návod, jak si počínat při hledání vlastního rodokmenu. To už jsme tady na Soutoku ostatně také měli.

Jenže, dnes už je digitalizace matrik podstatně dále, než když nás ČT prvně asi před 10 lety lákala a mnoho matrik nyní můžete sledovat prostřednictvím internetu ze svého domova. To je myslím rozumné, protože málokdo je ochotný navštěvovat ve svém volnu, pokud to vůbec lze, oblastní archívy a navíc častým listováním archiválie značně trpí.


Co vše je tedy obsahem posledního čísla ? To se můžete snadno dozvědět na .....



Nebylo by férové, abych jenom něco haněl a o nápravách mlčel. Ačkoliv jsem tu nedávno psal o rozpacích obyvatelů sídliště Pivovar, kteří pořád přemýšleli, zda je výsledné dílo hotové, tak překvapivě se v největších mrazech dodělávala asi na čtyřech místech kontejnerová stání dle představ obyvatel tak, jak jsem je přesně před 10 lety viděl jen kousek za blízkou hranicí v Sasku.


Mohli bychom nyní diskutovat o tom, jak se popelářům bude s kontejnery manipulovat zejména při průjezdu vchodovými dveřmi. Mohli bychom diskutovat o tom. zda bude mít každé takové stání stejný počet  dobře na první pohled  barevně rozeznatelných nádob na všechny druhy tříděného odpadu a zda budou stání uzamykatelná.

Rozhodně ovšem musíme tento výsledek ocenit a označit za doslova vzorový počin nejen pro další místa ve městě, ale možná i dalším okolí.

Máme sice Vánoce, ale všichni dobře víme, že čas se nezastaví a pokroku i nápadů je třeba, byť nám někdy může připadat, že přichází třeba i se značným zpožděním. O tom by mohla letos vyprávět zejména druhá etapa obchvatu Mělníka.





čtvrtek 22. prosince 2022

Sníh dnes již definitivně opustil naše město a přesto si jej můžete připomenout na nedávných a ještě nepublikovaných snímcích z toku říčky Pšovky. Vánoční přání.

 


Milí čtenáři, nedávno jsem tu publikoval článek, ve kterém jsem se pokoušel přinést i nějaké zasněžené fotografie od říčky Pšovky. Vždyť není třeba hledat romantické záběry vyloženě jen v centru města. Jenže mi tehdy vypověděl fotoaparát v mobilu službu a článek byl o několik fotografií významně ochuzený.

Naštěstí není zmíněné místo nijak daleko a sníh ležel na Mělníku i v pondělí pozdě odpoledne, když jsem dostal nápad si nakoupit předem jízdenky PID do Prahy a trošku se projít. Ihned mě napadlo, že ještě není nic ztraceno, a že některé věci se napravit dají. Sice už nemělo cenu je dávat do článku, který si mezitím již přečetla celá řada lidí, ale bylo jasné, že by se někam mohly hodit.


Možná, že třeba zrovna zde je jejich místo. Proč ? Možností je více. Právě nyní nás opustil bílý sníh, který dával ráno i odpoledne zimní krajině přeci jen více světla a všichni očekáváme, že Vánoce u nás budou opět, jak bývá časté, na blátě. Nuže, máme zde tedy zřejmě takovou poslední připomínku sněhu v letošním roce na Mělníku.

Konečně, je to možná takový motiv pro vás čtenáře, že není třeba vše hned vzdávat a na něco nadávat, že se něco  takzvaně zpackalo. Vždy existuje ještě nějaká šance, že se dá svojí vůlí třeba něco napravit. Ovšem, všechno se nedá napravit. Je mnohdy dobré přemýšlet předem, co by se mohlo stát. Zrovna včera jsem byl v takové nepříjemné situaci.


Kráčím si to Husovou ulicí, když asi 10 metrů přede mnou skočí na chodník cosi ohnivého a kouří to. Kdybych koukal do mobilu, jako mnozí mladí, tak bych asi dobře nedopadl. Ihned jsem vkročil do středu ulice za zaparkovaná auta, když se brzy ozvala hrozná rána a dělobuch explodoval.

Přeji vám tedy nejen pohodové a krásné  i snad veselé svátky, ale i dost ostražitosti, opatrnosti a přemýšlejte, než něco učiníte, nebo se do něčeho pustíte. Jenom tak budete moci říci, že jste se roku 2023 dožili ve zdraví, a že jste si ty svátky docela užili.










Obří fotogalerie vás zavede do těch nejkrásnějších, nejromantičtějších a nejfotografovanějších míst staré Prahy mezi Staroměstské náměstí a Kampu. Proč čas utíká rychleji, když jsme starší.

 


Do Prahy jezdí spousta lidí na nákupy, někdo za prací a nesmím zapomínat ani na ty, kteří se sem vypraví za kulturou, sportem, na výlet, nebo prostě i pokračují vlaky a autobusy do vzdálenějších cílů.

Praha je právě v čase  předvánočním i samotných Vánoc  pro svoji relativně nedalekou vzdálenost poměrně vhodným cílem k návštěvě, ale musíte být vybaveni kladným vztahem k tomuto městu, což opravdu každý není. Vždyť narážím na celou řadu lidí, jejichž cesta probíhá v automobilech do supermarketů v okrajových čtvrtích a zpět.

Další se vymlouvají na množství lidí, další navštíví některé obchody v centru a jedou okamžitě po nákupech integrovanou hromadnou dopravou zpět domů. Přeci nebudou někde chodit s taškami v rukou, nebo s těžkým batohem na zádech, že ?

Bohužel pro tato fakta hraje i to, že je zkrátka zima, krátký den a i samotná hromadná doprava do hlavního města vyjde dráže, než například cesty do Ústeckého kraje a potažmo do Karlových Varů. Konečně, jsou to i určité starosti, které v přírodě nemáme. Přitom Praha nabízí obrovské množství míst, kde na člověka dýchne jisté genius loci, a to přitom jen zůstáváme v samotném centru, nemusíme ani nikam vkročit a zcela ignorujeme i další krásné vzdálenější okolí.

Já si tu vždy vzpomenu na slova své babičky, která říkala, že kolik jazyků člověk umí, tolikrát je člověkem. To se dá přeložit na celou řadu významů. Je například v pořádku, že se nám líbí rodné město, které je mnohdy i místem kde žijeme, ale když se umíme radovat i z památek Prahy, nebo dalších jiných měst, tak je to přeci pozitivní a samotné nás to nějakým způsobem povznáší.

Příroda je jistě krásná a tento web je důkazem toho, že je naše vlast prostě nádherná, ale vypouštět dlouhodobě  Prahu, která má v každém ročním období své kouzlo, tak to je skoro hřích. Je tedy docela milé, když se podaří skloubit hned dva záměry, jako je nákup a turistika. A nesmíme moc koukat na fakt, že nosíme na zádech určitou zátěž, která nás vlastně ze sportovního hlediska posiluje.

V minulém článku jsme navštívili vánoční trhy na Václavském i Staroměstském náměstí. Dnes se tedy podívejte na závěr výletu, který mě vedl téměř již tradičně přes Karlův most na Kampu k Čertovce a slavné zdi Johna Lennona. Samotné nábřeží Kampa nebylo přístupné, a tak jsem tentokrát musel vzít za vděk pohledem na Národní divadlo z Karlova mostu.

 Vzhledem k tomu, že jsem do Prahy přijel až po poledni a na Kampu jsem dorazil někdy při západu slunce, tak už to bylo jenom tak na otočku, ale za bílého dne si můžete například užít procházku strání na Petřín, nebo se vydat po pobřeží k mostu Legií a k Národnímu divadlu, či na Hradčany, nebo si jenom tak ještě zajít do části Pražské Benátky, kde vody Čertovky mizí opět ve Vltavě. To vše tu je již zejména v období Vánoc několikrát zachycené. Jinak snad není třeba obrázky nijak komentovat a každý by měl tato místa znát.

Závěrem ještě připojím odkazy na dvě předešlé letošní návštěvy Prahy. První vedla po stopách filmu U mě dobrý, který bývá poměrně často reprízován na jednom z mnoha programů ČT a druhá návštěva byla v červenci, když jsem se vracel z Tábora:

https://soutok.blogspot.com/2022/05/u-me-dobry-43-fotek-vydame-se-dnes-ke.html

https://soutok.blogspot.com/2022/07/jihoceske-mesto-tabor-je-takovym.html

Proč si to tak z hlavy pamatuji, aniž bych studoval tento web ? Tak to vidíte, zase mi tento článek nadhodil téma, které se diskutovalo zrovna včera na netu. Dobrý článek. Tak nějak to je, že aktivitu si pamatujeme:

https://www.novinky.cz/clanek/zena-zdravi-proc-cas-utika-rychleji-kdyz-jsme-starsi-40417821

Užívejte příjemné volné dny !