V prvním dílu jsem tak nějak popsal místní rádia a jejich programovou skladbu, která mohl tehdejší obyvatel Československa poslouchat . V závěru jsem se zmínil, že toho mohl posluchač pochopitelně poslouchat více, ale než poletíme signálem přes hraniční hory, tak se zastavme u televize. Cože? V seriálu o rádiu se budeme zabývat i televizí? Ano, televize je v podstatě jakási nástavba rádia, protože zrovnatak šíří rozhlasový zvuk a navíc tehdy rádio opravdu zasahovalo do naší domácí televize svým programem.
První program Československé Televize začal vysílat v roce 1953, druhý pak v roce 1972, a pro podstatnou část národa, se až do revolučních let kolem roku 1989 ve výběru stanic nic nezměnilo. Dnešní divák je zvyklý, že se na něj z obrazovky valí po dobu 24 hodin až desítky programů, ale pokud by někdo pustil třeba v roce 1978 v pondělí dopoledne, či po obědě televizi, tak na něj bude koukat monoskop a z repráku se v horším případě bude linout nepříjemný vysoký téměř ultrazvukový ton, v lepším pak uslyší hrát a mluvit jednu z našich rozhlasových stanic. Pondělí byl totiž nějaký údržbářský den a oba naše programy začaly vysílat až kolem 16. hodiny. Teprve v úterý dostalo vše svůj pravidelný řád. První program začal vysílat v 9 hodin dopoledne krátkými zprávami a vysílání přerušil v poledne. Další dvě hodiny pak koukal na diváka monoskop a hrálo rádio. Zhruba od 14 hodin pak pokračovalo vysílání až do půlnoci, kdy ho ukončila státní hymna a na obrazovce naše vlající vlajka. Druhý program vysílal tak zhruba denně od 16 hodin a končil o něco dříve, než program první.
Druhý program byl spíše programem naučným s množstvím dokumentů a v neděli odpoledne začínal již někdy v jednu hodinu a vysílal megalománský pořad Sportovní odpoledne. Dominantním sportem byl tehdy takzvaný Televizní motokros a autokros. Ačkoliv jsem se nikdy později o motokros nezajímal, tak dodnes vím, že tehdy jezdil Stodůlka,Válek,Falta,Toman,Hamršmíd a další. V roce 1973 odvysílala televize první velkou cenu automobilů formule 1 ( seriál se jezdí od roku 1950) a nádherně to komentoval bohužel nedávno zesnulý mistr komentování Luboš Pecháček. Byla to Velká cena Monaka a od roku 1974, kdy už kraloval Niki Lauda postupně získávala Československá televize další závodní tratě pro své diváky. Divák v roce 1980 už znal prakticky všechny evropské okruhy, kde se tato atrakce jezdila.
O Československé televizi se někdy říká, že prý byla před rokem 1989 absolutně nekoukatelná. Tvrdím si říci, že stejně tak, jako u rozhlasu, tak i u televize prostě český člověk věděl, na co má koukat, a že toto tvrzení je velmi zkreslené a přehnané. Dokonce jsme se tehdy díky existenci pouhých dvou programů dostávali do komické situace, která dnes nastává snad jen tehdy, když naši hokejisté hrají o titul mistrů světa, nebo když začala první řada Superstár. Pokud se na vás v pondělí ráno v práci někdo smál, tak jste mohli očekávat otázku : ,, Cos říkal Kaizrovi, jak dělal klíště? A ten Wimmer s Černochem, ten zase perlil. A v pátek na Funese jsi koukal?" Navíc bylo vše tak nějak po novotě. Oni totiž pátky obvykle patřily francouzským komediím a soboty estrádám ( Televarieté, možná přijde i kouzelník apod.) V týdnu to bylo nevyzpytatelné a nutno říci, že na tvorbě ČT se podílela studia v Praze,Ostravě,Bratislavě,Košicích a Brně, snad i občas v Banské Bystrici. ČT dále natočila množství Dietlových slavnějších i slabších seriálů, zejména pohádky se vyráběly ve spolupráci s televizí v Baden-Badenu (Arabela,Chobotničky), a dodnes divák rád kouká na seriál Chalupáři, či jiné komedie, kterými se to tehdy jen hemžilo.
U příležitosti oslav 50. výročí ČT v roce 2003 nás ČT obdarovala dvoudenním maratonem, ve kterém nám připoměla, co všechno se vysílalo od roku 1953 až po současnost ( 2003), a už jsme kriste zase skoro o 10 let starší. Byly to věci, které nás pobaví po určitých přestávkách téměř vždy. Byly tam věci, které člověk moc rád viděl, jelikož je léta neviděl, také se zasmál, ale byl moc rád, že trvaly jen dvě minuty. A pak tam byly pochopitelně věci, které dokáží člověka dojmout a to byly především večerníčky, které nás provází dětstvím. Vzpomeňme například zesnulou paní Štěpánkovou, papouška Lorinku a čertíka Bertíka.
Je pochopitelné, že člověk chtěl mít od pradávna stále něčeho víc, stále větší výběr a tak i na poli rozhlasu a televize vymýšlel, jak to jen udělat, aby těch programů měl ještě více, než má. Nebylo to však tak, jak se někdy zdá, že vše se změnilo až s listopadovou revolucí, a že jsme všichni čekali, až nám někdo udělá nové tuzemské rozhlasové stanice, přidá nové televizní programy, zavede digitalizaci atd. Vždyť první satelity se na střechách našich domů objevovaly už v roce 1985 a stály nekřesťanské peníze. V dalším dílu, se můžete už konečně těšit na vyprávění o signálech, které k nám putovaly ze zahraničí a o jedné lišácky schováné televizní stanici na našem území.
Za Team rádia Soutok připravil Stanislav Švec.
Žádné komentáře:
Okomentovat