Plánek třetího mělnického autobusového nádraží ( Náměstí Míru,Karlovo náměstí, starý autobusák) včetně popisu a stanovišť.Kliknutím na plánek lze zvětšit obrázek.
V dřívějších dobách jsem jednou zaznamenal takovou televizní anketu, kde se v různých městech ptali lidí, co vlastně o místě svého bydliště vědí. Já bych si ještě dovolil na skok vrátit k těm našim mělnickým mostům přes řeku Labe, protože mají svá určitá nej. Ten první byl nýtovaný a nejlépe se pamatuje, protože 1888 je krásné datum. V roce 1937 již dosluhoval a tak tu máme na stejném místě v Rybářích až do dnešních dnů most druhý, který byl údajně první celosvařovanou konstrukcí v Československu. Sami vidíte, že pro nákladní dopravu v obou směrech současně je úzký , a když byla v roce 1977 na něm objevena jakási trhlina v konstrukci, byla nákladní doprava zde ukončena. Nakonec jsme málem o tento most v roce 2002 přišli, protože povodeň hrozila jeho stržením, což by mohlo napáchat nedozírné škody na toku pod ním a most měl být odstřelen. V roce 1990 se začal stavět most třetí na Pšovce, který byl slavnostně otevřen v září 1993. Má délku 738 metrů, ční 22 metrů nad hladinou Labe a je to u nás nejdelší takzvaná letmá betonáž. Nemá zkrátka v řece ani jeden pilíř a obě ramena z obou stran se uprostřed nakonec spojila. Měl tudy vést původně jakýsi městský obchvat z Prahy na Českou Lípu, ale řada aut z Prahy stejně jezdila přes most Štěpánský.
Tam, kde je dnes vchod do České spořitelny, tam byl vchod dle mého mínění do nejluxusnějšího bufetu v našem městě. Již v 6.30 hod. byla k dostání kvalitní chutná dršťková polévka, nebo frankfurtská. O pár minut později tu byla sekaná a svíčková s knedlíkem, nebo jste si mohli dát místo té svíčkové ke knedlíku a sekané třeba zelí. Za sklem byla pochopitelně ještě tlačenka s octem a cibulí i různé saláty. Následoval guláš a během dopoledne přibylo asi ještě dalších 10 až 15 teplých jídel. Zákazník u vchodu jednoduše pohlédl na nějakou tabuli, kam se zasouvaly cedulky s názvem jídla a cenou tak, jak bylo jídlo zrovna v nabídce. Bufet vedle Elve na Pražské ulici byl už tenkrát, ale to mělo k pohodlí a klidu i díky velikosti jídelny k tomuto daleko. Tam, kde jsou dnes spořitelní okénka, tam byl na vyvýšeném místě veliký pult s podnosy, příbory a samozřejmě nabídkou a výdejem. Tam, kde je dnes to točité schodiště nahoru, tam byla hlavní místa pro konzumaci.
O nějakých 20 metrů od vchodu dále bylo výdejní okénko do ulice, které již nezasahovalo do místnosti bufetu. Tady se dalo přímo z ulice koupit všelijaké občerstvení, točené limonády i pivo do kelímku a především tehdy vyhlášená místní poctivá točená jahodová zmrzlina za 1 Kčs . Krom toho, že byla velmi chutná, tak nestékala po kornoutku na ruce, jako dnes, když nejste dost rychlí, protože se servírovala do takových mističek, které se jinak také jedly.
Když půjdeme od okénka zase dále ulicí, tak narazíme na nejdůležitější vchod celého autobusového nádraží, alespoň pro většinu lidí. Tudy se vstupovalo hned do tří podniků. V přízemí byla restaurace, která mě nikdy moc nelákala, ale patro bylo zajímavé. Po schodech jste vystoupali do předsíně, odkud vedly dveře na obě strany. Nad zmíněnou restaurací byl velký sál, kde se ještě koncem 80. let konaly občas diskotéky. Protější vchod vedl do dost pěkné restaurace ,, Záložna" , která byla nad bufetem ( dnes vrchní prostor spořitelny) a čepovala se tu na rozdíl od restaurace dole především dvanáctka Plzeň. Restaurace sloužila ještě krátce po revoluci. V přízemí byly i schody do podzemí, kde byla taková vinárna s hudbou, které starší generace říkala Šantán a mladší generace Čína. Tam hrála hudba z reproduktorů a takové to intimní osvětlení.
Poslední důležitou budovou na konci bloku byly informace. Sem si především lidé chodili vyřizovat různé průkazky na zlevněné cestování do práce a do škol. Na stěně budovy venku na ulici byly uchyceny velké ručičkové hodiny a jedny kyvadlové jsem viděl na stěně i uvnitř, snad proto, že hromadná doprava je bratrem a sestrou času. A právě kolem této budovy směřovaly téměř všechny autobusy ke Karlovu náměstí, nebo zpět, kde stával ve stejném bloku slavný hotel Modrá hvězda. Dnes je to jakási pěší zóna, která je jen úzkou uličkou mezi obchodními domy, ale tehdy to byla vedle Pražské ulice, kterou vedl vlastně veškerý hlavní provoz ta nejdůležitější dopravní tepna. Zbytek Fibichovy ulice sloužil často jako tržiště a stálo zde stanoviště číslo čtyři, ale to si povíme až příště, kdy si budeme povídat už o autobusech.
( 3. díl)..http://soutok.blogspot.cz/2011/12/povidani-o-doprave-na-melniku-i-pod-nim.html
Pro rádio Soutok připravil Standa Švec.
Žádné komentáře:
Okomentovat