Aby mohla každým rokem přivítat oblíbená akce Kčt Mělník příznivce masového turistického pochodu přes vrch Nedvězí, tak je za tím mnoho organizační práce, kterou si běžný turista ani možná mnohdy neuvědomí.
To není jenom určit termín, domluvit se s obsluhou restaurace v obci Střezivojice a zajistit autobus pro odvoz na akci i přívoz turistů zpět, ale také každoroční mnoholetá velmi obětavá práce pana Jana Soukupa, který je vždy v daném termínu v dobré zdravotní kondici.
Vždyť to znamená nejen vybrat jízdné a rozdat mapky v autobuse, ale také jít tu nejkratší trasu, aby byl na vrcholovém místě včas a mohl zde za jakéhokoliv počasí vydávat všem účastníkům odznaky akce s diplomy. A nemusí být člověk ani turistou, aby věděl, že být dvě hodiny na holém kopci, kde může foukat mrazivý vítr a třeba i ještě hustě pršet není nic příjemného.
Kdo si myslí, že tím to ne zrovna moc příjemné končí, tak je na velkém omylu. Znamená to totiž také přijít, jako poslední do restaurace a odejít mezi prvními. Vždyť jedině přítomnost organizátora akce u autobusu je důrazným pokynem pro spokojené, upovídané a lehce rozjařené účastníky pochodu v restauraci k jejímu opuštění.
Nedělám to na těchto stránkách prvně, ale věřte mi, že za tento výkon před panem Soukupem vždy smekám a pevně věřím, že tento článek je poděkováním jemu nejen jménem mým, ale i vás všech, kteří jste se tak rádi akce účastnili a účastníte. Myslím, že Mělník má jména, která dokáží svojí obětavostí udělat radost druhým a Jan Soukup je příkladem z nejzářivějších.
Letošní již 45. ročník populárního pochodu přilákal opět slušné množství účastníků a nutno poznamenat, že akce probíhala opět současně s Kčt Neratovice, který má trošku jiné uspořádání trasy i celkového programu.
Oba autobusy odjížděly náležitě zaplněné. Zatímco trasa Kčt Neratovice vycházela z obce Chudolazy a končila v Dubé, tak mělničtí turisté měli na výběr ze tří možností, které tu již mnohokrát v minulosti byly.
Nejdelší trasa vedla po známé zelené značce na Rač, kde přecházela na červenou a za obcí Nedvězí po modré značce do obce Střezivojice, kde byl tradiční cíl v restauraci Bouda. Její délka byla 15 km. Druhou možností byl nástup na trasu v obci Chudolazy a nejkratší trasa vedla z obce Deštná.
Odjíždělo se tradičně v 8.30 od vlakového nádraží v Mělníku a odjezd z obce Střezivojice byl ve 14 hodin.
Z obce Tupadly nás vyrazilo na trasu asi 10 a bylo samozřejmě co fotit. Vždyť tu člověk dlouho nebyl. Vždy se těším na bývalé Buddhistické centrum Samadhi, které aspoň ještě loni na jaře ( článek zde) bylo za několik desítek milionů korun ke koupi. Soutok byl již i v areálu v rámci DED a někde je tu článek.
Zmrzlá půda dnes turistům vyhovovala, tempo bylo všeobecně vyšší, skupinka se roztáhla a následovaly lesní pasáže, které tu mají i díky místní Liběchovské příčce své genius loci. Mimochodem, Slavín v Tupadlích byl v dávné minulosti také rozhlednou.
Obec Nové Osinalice zase nabízí návštěvníkům chatovou architekturu a snad bych mohl zájemce ještě odkázat na malou brožuru na toto téma, která je k dostání v RMM ( muzeu). Krásnou knihou je však titul Kokořínsko - Jak mluví skály, kterou seženete například v mělnickém knihkupectví
https://www.dobre-knihy.cz/kokorinsko-jak-mluvi-skaly-449671.html?gclid=CjwKCAiA66_xBRBhEiwAhrMuLS06wgRBWKYZ1VGwaycwuWXK_2qKFp5m4JSRvypHphVOvMa1p4qffhoCuCEQAvD_BwE
Teď se stalo přátelé něco neočekávaného. Na článku jsem začal pracovat ve 23 hodin s tím, že ho rozpracuji a dnes dopoledne dokončím. V 0.45 mě překvapila tabule s názvem plné úložiště. Píši to proto, aby si každý uvědomil, že dělat web není žádná legrace. Kromě nápadů může zaskočit člověka i technika a trvá to, než něco vymyslíte, jak to aspoň nouzově vyřešit. A protože nás ve škole učili, že nemá být v jedné větě stejné slovo dvakrát, byť to hovorově užíváme ( třeba v nadpisu), tak nezbývá než opravovat občas ještě i po vydání.
To jsou ty slíbené snímky z Nových Osinalic. Obdivovat chalupy můžu.
Bylo pro mě nesmírně obtížné fotit lidi na pochodu, protože tvrdý rychlý terén roztrhal na nejdelší trase turisty obvykle na takové dvojice až trojice, mezi nimiž byla časová prodleva. Jen opravdu rychlou chůzí jsem došel i ty, kteří měli za sebou o dva kilometry méně ( Vyráželi na trasu z obce Chudolazy).
Společnost se mění. V počátcích Soutoku ( před více než 8 lety) nebyli lidé tak svolní k tomu, aby se jejich tvář objevila někde na internetu. ( Obvykle šlo o mladší hezké slečny, které byly rády za foto na internetu a při nabídce pohotově souhlasily.) Dnes se také najdou lidé, kteří si to nepřejí, ale snad i díky tomu, že se mnohdy i nedobrovolně objeví na novinářském webu, v novinách, nebo někde na FB, tak už je jim to často jedno.
Dnes už nevíte, zda vás nefotí nějaký dron. Já se pochopitelně snažím být pokud možno v určité anonymitě už jen proto, že jsem také již zaslechl poznámku :,, A hele, samozvaný fotoreportér. Ne, že to vystavíš někde na Mělníčku apod. :-)." Opravdu se musím ptát.
Až v tomto úseku, se mi již dařilo dělat i fotografie mapující činnost jedinců, jak je na akcích zvykem.
Konečně vrchol kopce, z něhož je podle některých odborníků jeden z nejkrásnějších výhledů na téměř třetinu Čech. Přitom jde o nadmořskou výšku pouhých 458 m.n.m.
Zrovna odcházela z vrcholu velká početná skupina a ani vám neřeknu, zda jde o neratovické turisty, kteří jdou do Dubé, nebo o mělnické.
Honza Soukup měl na vrcholu tentokrát opravdu ideální počasí. Sice nebylo vůbec nic vidět, ale nefoukal vítr, nebyla zima a všichni byli zkrátka v pohodě a vysmátí. Bezva sobota.
Roztomilá fenečka přijela na výlet se svoji majitelkou až ze Mšena.
Jen chvíli před touto fotografií jsem se v mysli přenesl s velkým úsměvem do vojenských let. Tenkrát mě rozesmál můj maďarský velitel roty, když se rozkřikl na naše nejbližší nadřízené v hodnostech četařů, desátníků i svobodníků : ,, Pozritě sa vy absíci. Obyčajný voják a vie veleť lepšie, ako vy !"
Nějak jsem vyburcoval aspoň několik nejbližších lidí, aby měl i tento půlkulatý ročník tradiční vrcholovou skupinovou fotografii, byť nepochybuji, že jsem nebyl sám, kdo již přede mnou takto učinil, a že některé ty fotky budou běhat na různých FB, na stránkách novin, či obou Kčt, které v sobotu vrchol navštívili.
Nedvězí je krásná osada a zvláště mám rád tuto zvoničku. Jen je trochu škoda, že jsme tu letos nepotkali v ohradě u cesty roztomilé kamerunské kozičky i ovečky. Cestu do cílové Boudy si vůbec nepamatuji, protože jsem byl stále s někým v družném hovoru.
http://soutok.blogspot.com/2016/01/zimni-prechod-vrchu-nedvezi-v-roce-2016.html
http://soutok.blogspot.com/2017/01/42-rocnik-zimniho-prechodu-vrchu.html
Vůbec to nechápu, ale v předvečer slavné akce, se mi vybavilo přesně toto místo u baru. Asi je to tím, že jsem tu zakončil své poslední ročníky :-).
Bouda se prostě povedla.
To jsme již u toho, co jsem psal výše. Tam musí ve předu stát ten zmíněný člověk, který to takzvaně diriguje. Kdyby zůstal v Boudě, tak je pořád dost času :-).
Tak co třeba zase za rok ? Nikdo neví, co mu do toho přijde.
Podívejte se, jaký krásný odznáček letos účastníci přechodu získali. Za mě velká jednička :-).
Všichni účastníci si akci velmi užili, a když se ti lidé pak loučí, tak vidíte, jak si to všichni spolu užili, jakou mají skvělou náladu, jak si zvykli na své kolegy i kamarády na trati, a s jakou určitou nostalgií, se rozchází do svých domovů.
Mně už nezbývá, než zvolat : ,, Nedvězí 2020 je za námi. Ať žije budoucí 46. ročník !" Samozřejmě, kdo máte rádi masové pochody, tak můžete i jinam, nebo v létě na krásný Mělnický hrozen ( kolem slunovratu). Ať se článek líbí a hlavně v něm najdete špetku humoru !
Já ještě musím odeslat fotečky těm, kteří nechtěli být na webu a dali mi na sebe e-mail :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat