Není snad člověka, který by letos nebědoval nad tím, že prakticky od 29.12 2016 nebylo jediného jasného dne. Tak jsme to vnímali především my pracující. A protože světlo patří vedle relaxace k potřebám člověka, tak všichni s radostí uvítali zprávu meteorologů, která slibovala krásný slunečný den. Vždyť na Kokořínsku je toho sněhu vždy více a člověk si může chvílemi připadat, jako někde na dalekém severu.
Odjezd byl tradičně v 8.30 od vlakového nádraží, sešli se opět staří známí, a jen to počasí mělo k předpovědi daleko. Nezdálo se, že by šedobílou oblohu mohla nahradit ta tolik toužebně očekávaná modř a sluneční paprsky.
Krajinka u Kokořína.
Pro turisty bylo připraveno několik tras, které měly svůj počátek v obcích Kokořín,Jestřebice, Dobřeň a Střezivojice. ( minulý článek- pozvánka) Opět jsem si už po jedenácté vybral z mnoha důvodů tu nejdelší 20 km dlouhou trasu. Jednak si člověk chce dokázat, že na to ještě má a byly tu i další důvody. Celkem nás na zastávce v Kokoříně letos vystoupilo na nejdelší trasu pět, což je asi rekord v minimální účasti nástupu na trasu a již po první zatáčce jsme dva turisty, kteří přijeli údajné až z Nymburku neviděli.
Zvířata potřebují potravu. Zimořský důl.
Ihned po výstupu z autobusu jsme již obdivovali na jednom domě nezvyklé množství dlouhých rampouchů a na mě se tu vyvalila zase celá řada vzpomínek, jako ostatně na mnoha místech. Vždyť hned v prvním domu v obci Kokořín, jsem se v roce 1973 učil hrát na B-klarinet. To nás však již vedla modrá značka souběžně se silnící do Zimořského dolu, kde na mě čekala jedna premiéra. Žlutou značku ze Zimořského dolu do Dolní Vidimi jsem totiž nikdy neabsolvoval.
Že nás čeká na vrchol Nedvězí ještě pěkných 13 kilometrů a mnohdy i do kopce, tak to v 10 hodin dopoledne moc optimisticky nezní, ale na druhou stranu nás již čeká podle mapy téměř přímočarý pochod krásnou krajinou, který nás bude přibližovat k hlavnímu bodu celé akce.
Asi 50 metrů za rozcestím značených tras jsem objevil tento zajímavý pískovcový útvar.
Chalupy v Dolní Vidimi. Datum nad dveřmi ( žlutá budova) nese letopočet 1883.
Žlutá značka nás po chvíli vedla strmě do obce Sitné a závěr byl pro mě letos nejhorším úsekem celé tůry. Polní pěšina stoupající k silnici tu byla silně zledovatělá a v místech kde člověk opravdu bojoval o každý centimetr zrovna štěkal neúnavně místní čokl, což bylo nekonečné.
Nejvíce zvědavý jsem však byl na úsek trasy, který vede pod obcí Horní Vidim.. Když se řekne Vidimské lávky, tak to leckdo ani nezná. Přitom jde o opravdový unikát minimálně v rámci ČR, který by si zasloužil jistě peníze z fondu EU. Jezdí sem zejména mladí lidé toužící po adrenalinu, kteří tu riskují životy, když překračují úzké mostíky nad stržemi, kde již chybí i zábradlí. Prý jim to v létě připomíná Kolumbii, tak jak ji známe z filmu Honba za diamantem.
https://www.youtube.com/watch?v=f51smfNz1-0 Na internetu je o nich spousta drobných článků, ale žádná wikipedie. Krom toho mnoho z nich mlčí o jejich vzniku. Dočtete se o nich však v zelené edici Kokořínsko-Máchův kraj. Postačí, když si budeme pamatovat, že je zde nechala vybudovat jakási místní významná osoba, jako dar své ženě, která právě překonala po návratu ze špitálu zákeřnou nemoc.Je jich asi 35, překračují různé skalní propasti a opravdu je škoda, že se tu v této věci zřejmě nikdo žádné aktivity nechopil. Ze žluté značky je však neuvidíte. Mám je také na jednom starém fotomateriálu, ale nechce se mi ho hledat.
Připomíná vám to Adršpašské skály ?
Tyto útvary u Horní Vidimi mi připomínají skalní útvary Starosta a Starostová v Adršpašských skalách.
I naše trojice, se rozdělila. Nehodlal jsem riskovat přechod kopce po zkušenostech z minulosti, kdy mi v uklouznutí na náledí pomáhaly stromy a raději jsem do obce Osinalice šel po silnici. Později mi jeden z kolegů potvrdil, že to byl hororový zážitek, kdy objímal stromy a opravdu jsem i přes určitou zacházku byl na Nedvězí dříve. Díky tomu jsem si ale prohlédl věci, které bych jinak neviděl.
Dolní Vidim je plná romanticky vyhlížejících chalup, spatřil jsem i umělého čápa na střeše ...
...., ale hned za obcí můžete spatřit i tuto svatyni, kde se píše Madona Vyšehradská L.P. 1355.
Cesta z Dolní Vidimi do Osinalic mi přišla relativně dlouhá, ale krásná. Dokonce tekla podle silnice i nějaká stružka.
Paradoxně to byly v 70. letech autobusové řády, kdy jsem se dozvěděl, že v Osinalicích je nějaká hříbárna, a že sem kůň prostě patří.
Vesnice připomíná podhorskou obec.
Tady kdysi stával na sloupu velký holubník a pobíhali tu koně. Dnes tu na mě z chalupy mával kamarád, který šel kratší trasu, abych zašel na jedno točené, ale už bylo 11.45 a pozvánka byla trochu mimo mísu.
Nafotil jsem cestou 80 fotek, kde mám i jakési dva totemy, ale tuto známou skalní jeskyni jsem si nemohl odpustit nepublikovat. Na vrchol Nedvězí jsem dorazil ve 12.20 a letos jsem opravdu potkal jen několik lidí.
Tradiční stanoviště pro památeční razítkování.
Vrchol je místem, kde se tradičně dělá hodně skupinových a památečních fotografií. Je zajímavé, že když jsem loni nabízel do Liberce typy na turistickou vizitku vrchu Nedvězí, tak jsem byl odbyt s tím, že se nejedná o fotografický kopec. Dnes se hemží webové stránky turistického deníku záplavou osobních vizitek, z nichž na vás koukají obličeje zcela cizích lidí. Kdo si zaplatí, ten může mít i vlastní vizitky a prodávat si je.
Jak sami vidíte, tak to pořadatel akce ( Kčt Mělník) Honza Soukup neměl vůbec jednoduché a opět jsme ho mnozí litovali. Viditelnost hrozná ( ve středu snímku je 5 km vzdálená Dubá), vanul takový nepříjemný mrazivý vánek, ve kterém bych bez rukavic nemohl existovat. Ostatně, ruce nemůžete mít v kapsách, ale potřebujete je, jako obranu proti případnému pádu. Na vrcholku jsme si mnozí připili něčím ostřejším z náprsních placatic, a pak najednou tento klučina doprovázený dalšími dětmi přinesl zcela překvapivě naši vlajku.
Myslím, že to docela hezky vyjadřuje určitou alegorii slávy na mladí, naši krásnou vlast, určité vlastenectví, přátelství,.... zkrátka, každý pod tím najde to, co chce. Není to krása ?
Jednou jsem měl štěstí, kaplička byla otevřená a uvnitř stál ještě vyřezávaný vánoční betlém ze 60. let 20. století. Teď mě zaujalo datum 2016 na zvonu na kapličce a samozřejmě jsem si vzpomněl na Jirku Maleckého, hlavního zvoníka mělnických zvonů :-).
Na zvířátka na Nedvězí, se každoročně těším.
Pak už je to taková příjemná procházka krásnou krajinou, za přáteli a zlatavým mokem.
V obci Střezivojice mají tento nádherný kříž.
Výhodou digitálů je, že si vše můžete přečíst v teple a klidu domova.
Bouda má již nové majitele, a pokud jde o nabídku točeného, tak byl Gambrinus 10, Plzeň 12 a tuším Kozel 11. K jídlu pak přichystala restaurace pro účastníky gulášek a polévku, Dorazil jsem až ve 13.40, ale i tak bylo relativně dost času na příjemné diskuse, byť se někdy zadaří uhrát i více času na tuto příjemnou společenskou chvíli, která by bez toho všeho předcházejícícho neměla svoji váhu.
Můj zrak vždy spočine nejprve na krbových kamnech u vchodu, která slouží i k rychlému ohřátí :-)..
Snímky z interieru jsem tentokrát pořídil v okamžiku, kdy se již účastníci odebrali k autobusu.
Ani po příjezdu na Mělník nenastal pro mě ještě čas k návratu domů. Ani Nedvězí a ani Bouda ( a ani Zahájí) totiž nemají své vlastní turistické vizitky, tak to řeším tak, že zajdu hned k děvčatům do info centra, které na Mělníku patří díky službám a otvírací době k nejlepším, a pořídím vizitku s místním motivem, abych mohl učinit zápis do deníku.
Díky tomu jsem zjistil, že dnes již existují nějaké konkurenční podobné nálepky, kterým se říká zase turistické poukázky, nebo tak nějak. Kdo si to má pamatovat ? Konečně, je to ukázka toho, že za něčím se honit je blbost. Turistický deník je pro mě opravdu hlavně jen záznamem výletů, ale nikoliv honěním za třeba i nijak pěknými obrázky a za množstvím. A návštěva info centra přinesla i další překvapení. Pamatujete, jak jsem tu v roce 2012 psal o tom, jak jsem si z Německa přivezl průvodce po Labské cyklostezce, který byl k dostání v infocentrech zdarma a obsahoval úsek Cuxhaven- naše hranice ? Pak vězte, že dnes v roce 2017 jej seženete v Mělníku v češtině a zabírá to až k prameni, včetně pražské vltavské trasy, která se zase u Čelákovic vrací zpět k Labi. Otázkou je, kdo to kdy jak využijeme, pokud to ještě vůbec někteří někdy využijeme ?
Na závěr mám takovou zajímavost od svého kamaráda, který šel přímo z noční směny na pochod. Prý se možná dočkáme otevření dalšího minipivovaru na Kokořínsku. Ale, teď mě tak napadá, že bych mohl prozradit něco, co by někdo považoval za fámy, a co nemusí být někde někomu příjemné. Vždyť to nakonec sami uvidíme :-).
Aktualizace 30.1. v 17.50: Na vrchol údajně dorazilo 130 účastníků, jak udává článek Jana Soukupa : http://kct-vht-melnik.webnode.cz/news/nanga-duba-privital-turisty-z-melnicka/
Oprava: Jde o turistické nálepky. Více na http://www.turisticke-nalepky.cz/
Žádné komentáře:
Okomentovat