Již před výletem tu bylo jisté dilema. První varianta znamenala navštívit pouze náš nejzápadnější bod a nedaleký most spojující ČR přes Újezdský potok s Německem (Bavorskem). Most Evropy se také někdy nazývá most Přátelství. Lávka byla postavena v roce 2008, jako symbolické gesto.
Tato varianta by mi umožnila stihnout dřívější vlak domů s příjezdem ve 21.00 hodin na Mělník a užít si pohodovou večerní sobotní siestu. Druhá varianta byla poněkud drsná, znamenala řadu kilometrů i četná převýšení, ale zároveň byla cestou k poznání. Mohl jsem tak navíc poznat naši nejzápadnější hradní zříceninu, snad se po sedmi letech podívat znovu i na krásnou rozhlednu Háj u Aše a vůbec si sám pro sebe říci, že po výběžcích v blízkosti měst Šluknova a Frýdlantu jsem dostatečně prozkoumal i ten u Aše.
Tato varianta znamenala přijet domů pravděpodobně celý zničený až po půlnoci, ale po odeznění případných zdravotních nepříjemností znamenala mnoho radosti a energie. Když mi i jeden o hodně mladší známý potvrdil, že bych později stejně zase přemýšlel, jak se do 200 km vzdálených míst vrátit a prozkoumat to další jmenované, tak mi jen potvrdil mé rozhodnutí. Bylo to dle výpočtů v mapách.cz na hraně, ale výsledek sliboval celkovou opravdovou spokojenost.
Jenže, jak už víte z prvního dílu, tak mi bylo v železniční stanici Aš město oznámeno, že vlak dále nejede a zastávka Štítary je prý asi tak pět kilometrů vzdálená, což je asi hodinka chůze navíc a záleží na terénu. Program mapy.cz doma v PC ukazuje vzdálenost 6.3 km a 59 minut chůze navíc.
Zatímco jsem si ještě asi 10 minut povídal s mašinfírou ( strojvedoucí motoráku), který mi chtěl pomoci překonat prvotní zklamání z cílové stanice spoje , dát nevelkou naději na snad sobotní autobusovou dopravu, nebo i doporučit, co bych měl vše navštívit, tak jsem si náhle uvědomil, jak se zcela mimořádně objevila krátce i jiná možnost.
Co kdybych to šel tedy celé obráceně a do Aše se vrátil odpoledním vlakem ze Štítar, který jede jako jediná spoj dne z obce Hranice do stanice Aš nádraží ? Tam je totiž jen malé čekání na spoj z Hofu do Chebu, která mě má dopravit k mému rychlíku do Ústí nad Labem.
Ne, nikoliv, vyloučeno. Žene mě to hlavně k západnímu bodu i k lávce, které znám z internetu i z obrázků v knihách Jana Hocka o našich poutních cestách. Konečně, na Háji jsem byl a rád si jej nechám tak, jako poslední bonbónek na zhodnocení a rozloučení se s tímto koutem naši vlasti. Bez velkého přemýšlení jsem se rozloučil s tím, že už je 10.30 hodin, a že se pokusím o malý zázrak.
A dařilo se. Ony jsou totiž mapy.cz občas někde podhodnocené, a když i někde občas člověk trošku jakoby popoběhne, tak je to znát. Šel jsem zprvu po červené značce podle koleje, která brzy odbočila, ale podle mapy nejkratší cestou k odbočce na zastávku Štítary a hlavně k nejzápadnějšímu bodu ČR.
Už snad dokonce za 10 minut jsem byl v obci Krásná, kde mě zaujal tamní OU.
Mají tady takovou roztomilou věcičku, kde otáčíte klikou a můžete si přečíst nějaké historické informace. Pokračoval jsem takovým zvláštním způsobem. Na jednu stranu jsem pospíchal a přitom jsem fotil vše, co mi přišlo jenom trošku milé.
Přesně tady začíná samostatná turistická značka k nejzápadnějšímu bodu ČR. Sem se mám dnes ještě jednou vrátit a nejlépe opět po stejné zelené značce.
Jen o kus dále mě zaujala tato chatka, kde cedule u dveří zvala k nocování a nabízela telefonní čísla, která vám měla zařídit domluvu i obdržení klíče od chatky.
Zdálo se, že tu všude žijí spokojení lidé se smyslem pro humor i krásu.
U přejezdu poblíž zastávky Štítary jsem měl být podle původních plánů někdy v 10.25 - 10.30 hodin, když sem měl vlak dorazit v 10.22, ale pěšky z Aše jsem tu byl v 11.03. To mě celé nabudilo určitým optimismem, ale rozhodně to nebylo na nějaké polevování ve výkonu a zdržování se. Vždyť podle programu bylo vše vypočítané tak, že stihnu okruh a budu rád za každých 15 minut k dobru. Nyní jsem byl ještě 30 minut ve ztrátě a dalo se čekat, pro vyšší počet kilometrů, že časem přijdou problémy s kondicí i časem.
Počasí bylo poměrně příjemné a cesta se příliš nelišila od té, kterou jsem v červenci absolvoval k bodu styku tří států . Také zde byly na počátku místa s dálkovými výhledy i větrnými rotory elektráren a cesta později padala stále níže k vodním zdrojům obklopena lesy. Vlastně si uvědomuji, že to tak je u nás prakticky všude u těchto významných hraničních bodů ve všech čtyřech hlavních světových stranách.
Po cestě nechyběla ani opuštěná tradiční bývalá pohraniční rota, kterou si prohlédneme cestou zpět díky malému zabloudění a plno tabulí.
Tady šlo o hřbitov zaniklé obce Újezd.
Zde jsem vložil jeden z mnoha krajinářských snímků, který má dodat jakousi představu terénu. Ostatně, rozhodně v tuto chvíli nepřemýšlím, že by se sem člověk ještě někdy vrátil.
Pomník vás upozorní na jednu z mnoha zaniklých pohraničních obcí.
Zde šlo o nějaký krásný památní strom, ale tabule s informací na místě již nebyla.
Konečně jsem u jednoho z hlavních cílů výletu. Most Evropy ( most Přátelství), jak se lávce říká jsem znal z internetu i z turistické vizitky zakoupené v červenci v Aši. Všichni lidé kolem mě jezdili na kolech rovně směrem k nejzápadnějšímu bodu ČR Nevím, zda vůbec registrovali nějakou odbočku na most, ale rozhodně jsem toho využil, že tam budu sám a mohu vše pěkně zdokumentovat.
Samozřejmě jsem zašel i několik desítek metrů do Bavorska, a jak vidíte, tak je to odtud po bavorské straně něco málo přes šest kilometrů k místu, které jsme navštívili v červencovém článku ( odkaz). Ostatně, existuje i odvážná varianta chůze do Rehau, odkud můžete jet vlakem přímo přes Selb a Aš do Chebu, ale plány jsem měl zcela jiné.
Naše turistické značky v trojbarevné kombinaci mají prostě něco do sebe, ale kdo jste již někdy takto třeba na Šumavě přešli do Bavorského lesa, tak vás značení nepřekvapí a třeba na vás padne i určitá nostalgie, jak jen ten čas letí.
Když jsem se vrátil na zelenou turistickou značku, zase se tam v přímém směru přehnal k západu jeden cyklista. Vážně jsem byl rád, že jsem se u úzké lávky s nikým nepotkal a přišla další dávka radostných zpráv. Mám to do toho nejhlavnějšího cíle celého výletu již jen pouhých 10 minut a hlavně je teprve poledne. To znamená, že jsem pouhých 10 minut v mínusu proti počítačovému startu ( mapy.cz) od zastávky Štítary a mám nachozeno o 3. 6 km navíc oproti původnímu plánu.
Vůbec je ta turistická matematika zajímavá. Až po těch 10 minutách dojdu do nejzápadnějšího místa ČR, tak budu mít v nohách 8.7 km, ale podívejte se na nadmořské výšky. Nádraží v Aši město je 670 m.n.m. , zaniklá rota Újezd le v 685 metrech a nyní se propadnu až do 552 m.n.m. Ten padák 133 metrů budu muset vystoupat zpět, ale nezdá se, že by šlo o nějaký pruďák na malém kousku.
Obnažené kořeny stromů a blátivý terén nad potokem připomíná dramatickou šumavskou krajinu.
Když jsem se zmínil, kam že se chystám na výlet, tak mi hned dva známí řekli větu : ,, Tak ty jdeš k tomu domečku :-)." Ano, je tu taková chatka, kde můžete vystoupat po žebříku a třeba tu i přespat, ale musí tu být i dost komárů díky blízkým slatím.
To, že tu začínají i končí naše hlavní poutní stezky tu dýchá na člověka každým okamžikem.
Tady potkáte jenom našince a ačkoliv se sem dá jít i z německé strany, tak tu byli jen naši lidé. Tato partička chlapů přijela z Kynšperku nad Ohří a jeli jakýsi okruh. Nejvíce mě ale dostalo, když přišla jakási postarší manželská dvojice a začala mi říkat, jaký prý jsem velký turista.
Když viděli můj nechápavý pohled, tak dodali, že mě někde u Aše viděli z auta. Ona totiž i tady vede značnou část cesty asfaltka, po které občas přijede nějaké to auto, ale převládají cyklisté. V každém případě mě těší, že to jsou prakticky vždy dobří lidé, kteří jsou ochotní prohodit někdy nemálo vět a často zjistíte, že jde třeba i téměř o sousedy z našeho kraje, nebo máte nějaké podobné zájmy apod. Však k tomu také ještě dojdeme. Tentokrát mě však hnal čas a ve 12.30 jsem již vyrážel zpět.
To, co vidíte na snímcích je jen zlomek fotografií. Někdy fotím i různé tabule, abych si je doma v poklidu teprve přečetl, ale ještě jsem se ani k tomu nedostal.
Historický patník z roku 1844.
Místo na přespání.
Když jsem se vracel, tak jsem se nějak u zaniklé obce Újezd dostal místo na zelenou turistickou značku na cyklotrasu 2058 a vracet se mi do kopce nechtělo. U odbočky Újezd pod rotou jsem zahnul vlevo a přišlo vysilující stoupání, kdy jsem až nadával, kdy už budu na kopci. Za odměnu jsem se však mohl podívat na tolik důvěrný a opuštěný objekt, který mi připomněl mé mládí. Mohl jsem si sem zajít už cestou k hlavnímu cíli, neboť nad rotou již vede zelená značka, ale to nebylo v danou chvíli v plánu.
Když jsem se konečně vyhrabal těch 133 nadmořských metrů opět ke koleji u Štítar a krajina se otevřela, aby silnice začala padat do Krásné, tak už jsem viděl, že toho mám docela dost. Nešlo ani tak o těch 16 km, co měl člověk v nohách, jako že se asi podepsalo stoupání i zvyšující se teplo. To již bylo 14 hodin a já věděl dvě věci. Jsem prakticky na předměstí města Aš a jistě by bylo pohodlné tu nějak vydržet někde do 15.45, být doma ve 21 hodin, prožít parádní oddychový sobotní večer a ani by to nemuselo mít nějaké zdravotní následky.
Jenže, to mi nestačilo a nebyl to můj plán. Mapy.cz říkají, že je to odtud do Podhradí nejkratší cestou po silnici asi 3 kilometry a hlavně pořád z kopce. Hororem bude, až budu mít v nohách téměř 20 km, bude mě čekat ještě asi dalších 8 km k vlaku a pravděpodobně budu muset vystoupat z nadmořské výšky 552 metrů do 758 ( rozhledna Háj), a pak sestoupit přes město Aš k hlavnímu nádraží do 646 metrů.
Vůbec si v danou chvíli nedokáži představit, že bych měl mít nějaké problémy dojít vůbec k vlaku. Vím jen, že mě už trošku pálí chodidla a doufám, že když jde křivka z kopce, tak snad to Podhradí do hodiny dobudu. Zbydou mi tak bez 15 minut tři hodiny na to, abych přešel Háj a došel k vlaku, což se mi jeví, jako nejzáhadnější část etapy. Těžko v danou chvíli předpokládat, kolik času mohu vůbec rozsáhlé zřícenině místního důležitého hradu Neuberg věnovat, ale touha stanout u něj je veliká.
Protože je už moc hodin a píši to tu vše od chvíle ( dlouhé hodiny), co jsem dorazil z pracovního procesu, tak mi dovolte ještě jeden díl. Ostatně, výlety mě nabíjí energií a při psaní je znovu prožívám. Pohodový týden !
Žádné komentáře:
Okomentovat