Každý z nás máme jednou v roce narozeniny, ale nově se do gratulací lidem před penzijním věkem dostaly i nové věty.

Každý z nás máme někdy narozeniny a obyčejně nám někdo blízký, známý, nebo někdo v zaměstnání popřeje. Lidé většinou přejí hlavně pevné zdraví a dlouhá léta, ale poslední roky slýchám i něco, co je snad dokonce i dobré téma na článek.

Společnost žije do značné míry politikou a díky silné generaci pracujících lidí, kterou nazval současný režim výrazem ,, Husákovy děti" , tak také důchodovým věkem a odchodem do něj. A tak jsem již dlouho zvyklý na komentáře typu : ,,To už utekl zase rok ?  Páni, to už jsi mohl být pěknou dobu v důchodu. No, naše vyhlídky jsou příšerné a pořád by něco prodlužovali."  Mnozí pak doplňují přání k narozeninám poněkud tragikomickými větami.

,, Tak, ať se hlavně toho důchodu dožiješ a ať aspoň nějaká ta léta v něm prožiješ." To je tedy takový rozdíl proti době, kdy kulatá 60 byla obrovskou slávou a nevědomí lidé bez internetu a informací o zhoubných chorobách celkem věřili, že snad minimálně těch 10 let do magické strašidelné sedmdesátky dají, a pak už to bude prostě osud.

 Po gratulaci obvykle dochází k rychlému pohledu na dějiny společnosti, protože mnozí z nás už mají něco za sebou a každý vidí ten neskutečný bordel. Na jedné straně vás tisk opíjí tvrzením, že se průměrná délka života prodlužuje, aby vzápětí začaly vycházet články, že se u mnohem mladších lidí i kolem 30 let věku začaly prý překvapivě objevovat všelijaké infarkty a mozkové mrtvice.

To vše v době, kdy už dávno býváme zvyklí na fakt, že nám občas odchází ze života i lidé kolem šedesátky, a kdy sami lékaři přiznávají, že spouštěčem zákeřných rakovin je kromě stravovaní, alkoholu, pesimismu, drog a geneticky poděděných vlastností především shon a stres z jakýchkoliv nepříjemných věcí napříč životem. Mimochodem, na pohodu v práci nemá leckde jistě každý čas a týká se to i technických pracovníků. Těch odvětví je celá řada.

Přesto určité spektrum společnosti tu pohodu úplně v pohodě má a velmi to připomíná důvod, proč generace, které odcházely do penzijního věku v případě mužů nejpozději v 60 letech a u žen i v 53 letech, tak proč je jim dnes v případě žen i 84 let a více. Muži statisticky končili život v průměru i až o 10 let dříve. Zdá se tedy, že tím pravým důvodem a tajemstvím dlouhověkosti je pohoda a pozitivní myšlení.

To nutně vede k porovnáváni minulosti s přítomností a lze tu vysledovat celou řadu paralel. Podívejme se nyní na takový jeden případ. Byli jste někdy nuceni pobýt v roli pacienta v nemocnici ? Tak předně záleží, kdy to bylo. Dnes se vám účtují dny pobytu za lůžko i cena stravy ( podle informací různých současných pacientů) a dříve jste vůbec nic z toho neřešili. Prostě ti lidé neměli ve větším počtu obyvatel tolik starostí, jako početná skupina obyvatel dnes, byť dnes samozřejmě existují lidé, pro které jde o ekonomické malichernosti.

Kde tedy je to místo, kdy v různých diskusích vytýká jistá část obyvatel těm druhým, že mohli již dávno zapracovat na tom, aby i pro ně mohlo být dnes co nejvíce věcí malichernostmi ? Ne, nemám teď v úmyslu psát o tom, co kdo podědil po předcích a kdo si na případný pokus pro podnikání musel třeba i pronajmout nějaké prostory, což i někoho později zase navrátilo do řad nějakých zaměstnanců. Ostatně, člověk ve 20 letech je větším snílkem, než třeba ten ve 30 letech, který nevidí již jenom tu růžovou tvář určité profese, ale zná i četná úskalí a stinné stránky věci.

Konečně, použil jsem v úvodu článku užívaný mediální výraz ,,Husákovy děti" a dovolím si použít ještě jeden, který se pomalu dere k povrchu. ,, Obětovaná generace". Oni sami pesimisticky expresně říkají, že vyžrali, co se dalo. Měli dovolenou do 22 let pouhé dva týdny v roce, pak tři týdny, a až od 33 let byl měsíc dovolené. Ve škole se učili povinně rusky, což by každý z nich dnes vyměnil za angličtinu i němčinu a není žádným tajemstvím, že nejlépe se učí mozek mladý, který k tomu potřebuje domluvu školy povinností a ještě to má zvlášť v mládí i jistou perspektivu pro život.

Vyžrali si i dva roky povinné základní vojenské služby. V nové době již byli přesunutí na druhou kolej, protože ze škol již lezli ničím nezatížení a jazykově vybavení žáci, kteří postupně ovládali i práci na počítačích a tehdejší trend hovořil o firmách mladých perspektivních kolektivů. Tehdy bylo  dokonce  žádoucí, aby ti staří leckde již nezacláněli, protože je čas budovat vše zcela jinak a odchody do předčasných důchodů byly vítány. Konečně bylo žádoucí tak uvolnit některá místa těm, kteří pracovní život začínali, a ne aby si někdo dále užíval peníze za funkci v důchodovém věku.

Jenže, co s generací, která nebyla ani mladá a ani stará ? S generací, která byla zvyklá žít dle určitého modelu, který skončil. Bylo tu něco, co historie snad nepamatuje. Zatímco se dříve v historické minulosti všude stavělo na tom, že ti starší jsou pracovně zkušenější než ti začínající a vše do té doby všude profesně postupovalo směrem od mládí ke stáří, tak nyní to bylo leckde poněkud trochu jinak. Střední generace musela v některých případech jakoby při práci dohánět to, co měla mladá generace již ve školách takříkajíc v plné parádě i s výměnnými zahraničními pobyty. Musela ? V té době prakticky ano, protože příliš mladí lidé lehce sklouznou k pocitu své určité vyjímečnosti, když mají pocit, že vědí něco více.

Obvykle to znamenalo se aspoň nějak dovzdělat v oblasti neustále se vyvíjející obsluhy elektronických zařízení a výhodou jsou samozřejmě i jakékoliv jazykové znalosti, které mají široké uplatnění i v osobním životě, kdy je tu možnost i cestování. Jednou větou by se dalo říci, že žádná jiná generace nebyla nucena na sobě tolik zapracovat, jako ta, která se chystá k odchodu do důchodu. A vzhledem k vývoji elektronických médií to není žádný konečný proces. 

Ukázalo se však také, že právě tato generace  dokáže odvádět odpovědně a kvalitně svoji práci a nyní před polovinou dvacátých let 21. století je tedy dle médií zřejmě leckde žádaná. Jenže, stejně tak, jako se dnešní mládež shlédla v takzvané Západní mládeži a dokud nežije  usazený rodinný život s dětmi, tak touží v některých případech poznávat turisticky, ale i  někdy odvážně pracovně jiné země, tak i ti ,co pracují už pro společnost více než 35 let, tak by rádi jednou také žili jinak, byť zřejmě s podstatně omezenějšími možnostmi, než s takovými, jaké mají  dobře vypadající a odpočatí západní turisté penzijního věku, kteří možná odchází papírově v 67 letech, ale ve skutečnosti i leckdy mnohem dříve. Konečně, záleží na zdraví i kondici.

Proč by mělo vůbec tyto naše spolehlivé lidi, kteří celý život pracovali zajímat to, že se tu už přes 30 let neřeší dost důležité otázky různých rezortů, ale věčně nějaké stranické půtky a korupční zájmy ? Za našeho mládí jsme si dělali legraci, že jsme měli jít na meteorology. Když počasí nevyšlo podle prognózy, tak se vůbec nic nedělo a nikdo o prémie nepřišel. Dnes to meteorologům leckdy i slušně vychází a je to věc, která lidi zajímá, ale bohužel máme spousta výzkumných ústavů na věci, jejichž názvy až téměř šokují a jejichž důležitost pro společnost se mnohdy vymyká chápání občanů.

A pak máme sice různé potřebné rezorty, ale zase nevíme, co tam vlastně řeší, když je situace taková, jaká je. To tedy byl takový fejeton, kterým jsem si chtěl jenom tak zahrát trošku na autora na webu www.novinky.cz a jsem zvědavý, koho název přiláká. Je to zase jiný druh článku.

Pohodový víkend ! Ostatně, já jsem v tuto chvíli asi nejvíce zvědavý na budoucí úterní vyprávění dvacetiletého mladíka, který si prý tak trochu bohužel nerad místo Mělnického vinobraní odskočil jenom tak s baťůžkem letecky s přítelkyní na víkend do Milána :-).