Pokud jste četli můj minulý článek o sobotním ohňostroji a měli přitom zapnutý zvuk, tak jste možná spíše než typické výbuchy slyšeli cvrlikat cvrčky a občas zaslechli štěkot psů z nedalekých samot ve Velkém Borku. Jen o něco dříve tu všude houkal motorák, který mi připomněl, jak jsem v dávných časech podle páry na obzoru poznal, zda je vláček v Hleďsebe, Mělnické Vrutici, nebo už ve Velkém Borku.
Ohňostroj byl dle některých názorů letos spíše mírnější, stejně tak, jako prý průvod, který dle svědků prošel snad za minutu a v jistých věcech se trošku lišil od minulosti v rámci zastoupení účastníků průvodu. Když jsem si při dokončování svého prvního sobotního článku vzpomněl, že bych jej snad mohl navštívit, tak už to časově nemělo smysl.
Pro mě byl sobotní večer díky náhodě dost vyjímečný. Nejen, že jsem viděl po hodně dlouhé době na tu bídu celkem krásnou noční oblohu, ale díky těm večerním zvukům z blízkosti předměstí jsem se propadl až do dětství, a to doslova. Moje cesta zpět totiž vedla podle domu, kde jsem 15 let žil, a protože si jinak mně známý majitel v pokoji zrovna rozsvítil, tak jsem s úžasem hleděl do míst, kde jsem ještě ve svých 13 letech usínal. Ani se tam uvnitř snad nic nezměnilo. Jsme tu jen na návštěvě, jak praví klasik a téměř mi přeběhl mráz po zádech, když jsem si uvědomil, jak se svět v naši realitě neustále mění a přitom jsme s ním vlastně duchovně spjatí napříč celým životem díky vzpomínkám.
Ve čtvrtek nám vyšlo číslo Živé historie, které je speciálně věnované Římanům na našem území ( hlavně Mušov u moravského moře pod Pálavou) a zrovna včera večer jsem dostal nápad si ho pořídit. To už není daleko od vlakového nádraží, které je pro mě takovým symbolem cestování, a tak se zrodil nápad, se tu po ohňostroji stavit. To vám bylo lidu. Nádražní budova mimořádně otevřena a bylo umění vůbec projít celý perón. Prošel jsem to ale dobrovolně, abych se podíval, kdo že to k nám na vinobraní všechno přijel.
Na jednu stranu jsem to chtěl fotograficky tak nějak zdokumentovat, na druhou jsem si vzpomněl pozdě a přišlo mi to i takové pitomé a až drzé to namířit zblízka svévolně do lidí, byť mobil tak nápadný není. V danou chvíli jsem si ale uvědomil, jak by nám to tady žilo, kdyby tu bylo něco podobného, jako třeba v Lysé nad Labem výstaviště. To by ani večer nevozila železnice téměř prázdné vagóny. Tolik lidí tu bývalo naposled tak v době, kdy nám mimořádně jezdila pára na akce do Mšena, či do Staré Boleslavi. A pak také na vinobraní v roce 2016, kdy byla slavnost doplněna dnem PID na autobusovém i železničním nádraží.
Dnes jsem se rozhodl, že i letos si udělám tu pomyslnou čárku nepřetržité účasti, která mi snad od roku 1984 nechybí a udělal jsem dobře. Ostatně, někde jsem četl, že jakmile něco neděláte, tak vypadáváte z obrazu a je to těžká pravda. Nikdy bych nevěřil, že díky firmám, které vám dovezou nákup až pod nos budete mít z návštěvy supermarketu druhé Vánoce. Člověk se vlastně ani nemůže divit politikům, že jsou nějak mimo a možná by je mělo varovat to, že potřebují při cestách ochranku :-).
Tak humor musí být. Letošní vinobraní na mě, jako domorodce působilo příjemně. Žádný hluk a hlavně jsem rád, že nebyly po celé tři dny ty vyhlídkové lety vrtulníkem nad městem. Považte, že v neplacené zóně, kde jsem dnes v poledne fotil, tak se z reproduktorů ozývala samá fajn melodická muzika. Zaznamenal jsem Elvise ( Presley), Boney M, Pussycat - Mississipi, snad i něco z Itálie, Káju ...(Gotta) no jak v 70. letech :-). Jako, kdyby to věděli, že přijdu.
Ještě mi pozvěte na jubilejní polokulatý 85. ročník vinobraní nějaké revivaly, Třeba The Sweet, Slade, Status Quo ... a přijdu i do placené zóny :-).
Pohodový zbytek víkendu a já snad v dnešním krásném dni vyjdu někam za tím svým momentálním koníčkem posledních let.
Žádné komentáře:
Okomentovat