K nejrozsáhlejší a nejzápadnější české hradní zřícenině. Nádherný pohled z Háje. Návrat domů, aneb zajímaví lidé. ( 3. díl - Druhá část Ašska, aneb závěr senzačního výletu.)

 

Ve 14 hodin v obci Krásná nebylo co řešit. Sice bylo cítit i na palčivých chodidlech, že  by se netrénovaný člověk po dnešním okruhu nemusel stydět  za cestu do Aše a vyčkání na dřívější vlak, který by mi kromě dnešních hezkých zážitků dopřál  snad ještě pobyt v nějaké místní restauraci i domácí večerní sobotní siestu, ale ta vůle najít ještě nějaké fyzické rezervy a navštívit ještě nějaká místa byla zkrátka obrovská.

Vždyť  rozsáhlá a nejzápadnější hradní zřícenina významného šlechtického sídla byla jen pouhé čtyři kilometry odtud a dle výškového profilu pouze stále z kopce. Přechod kopce Háj s rozhlednou jsem si nechtěl připustit a snad bylo i dobře, že žádný autobus v nejbližších hodinách nejel.

Ještě v obci Krásná, se mi zjevil takovýto nádherný pohled na nejvyšší horu české části pohoří Smrčiny Háj ( 758 m.n.m.). Mohl jsem jít dále po  červené a zelené značce, ale toto byla přímá i nenáročná varianta, která měla být nejrychlejší a zdálo se, že  povede po okresních silnicích bez provozu. Aspoň tak dobře to vypadalo až do místa, kde musíte jít asi 400 metrů po frekventovanější silnici směřující k nejsevernějšímu městu ve výběžku jménem Hranice.

Když jsem z tohoto hlavního silničního tahu odbočil, tak jsem myslel, že bude opět lépe, ale okresní silnice do Podhradí rozhodně neplnila představu hustoty vedlejší silnice. Konečně, při pečlivějším pohledu do mapy zjistíte, že následuje ještě obec  Doubrava se svým zámkem ( tam končí zdejší jediná autobusová linka s pracovním provozem) a za ní nemalé německé saské město Bad Elster, což jsou v překladu vlastně lázně. Jenže, se mi při domácí analýze silnice v bílé barvě jevila pouze jako nepříliš významná okresní silnice a ani jsem nepřihlédl k tomu, jaké je vlastně město za hranicí.

Musel jsem tedy opatrně kráčet proti protijedoucím vozidlům, abych měl čas vždy překročit označenou krajnici, pokud se něco přiblížilo, a tam kde byla nepřehledná zákruta, tak jsem zase musel na přehledném místě opatrně přeběhnout na druhou stranu, kde řidiči dobře viděli záda chodce za krajnicí.

Je to ten nejbezpečnější pohyb chodce po silnici, kde sice platí ono známé pravidlo ,, choďte vlevo" , ale není možné jej uplatňovat v nepřehledné zatáčce, kde vás přijíždějící vozidlo do poslední chvíle prakticky nevidí a brání vám oběma ve výhledu i bujná zeleň.

Cesta do obce Podhradí mi přišla nekonečná a trvala hodinu. Vedla sice hezkým údolím, ale opravdu jsem si jej užil až před samotnou obcí. Již z dálky vás upoutal zdejší kostel a zcela vpravo věž hradní zříceniny Neuberg. Nemám čas, se tu rozepisovat o nějaké historii, nikdo by to neocenil a vše se dá najít ve wikipedii, ale pro naše potřeby stačí, že dlouho mělo Ašsko jakousi samostatnost a řídíl jej rytířský rod právě z hradu Neuberg. Celá řada následujících snímků je tedy ze zmíněné obce, kde se zrovna konala nějaká pouť s běžnými atrakcemi i spoustou gastronomických vůní.

Abych nezapomněl, tak jsem sem dorazil ve 14.50 hodin a věděl jsem, že mi jede za tři hodiny vlak z hlavního ašského nádraží domů. Můžete se také dočíst, že mě čeká ještě 8 km pěšky a profil trasy dle mapy.cz  byl alarmující. Posuďte sami. Obec Podhradí je v nadmořské výšce 552 m.n.m. , rozhledna Háj 758 m.n.m., město Aš - centrum 626 m.n.m. a hlavní nádraží ČD 646 m.n.m.

Vypadá to strašidelně, ale věřil jsem, že to snad nějak dám.

Kousek od směrníku stojí Kostel Dobrého pastýře, jehož návštěvu mi strojvedoucí doporučoval, ale bylo zavřeno. To mi aspoň řekli u věže docela sympatičtí turisté z Prahy. Hlavně jsem tu hodně fotil, ale také jsem měl právě u hradní věže po rozloučení s Pražany kritickou chvilku, když už delší dobu svítilo sluníčko.

Najednou mě začal strašně bolet žaludek, jako když předržíte hlad, ale ještě mnohem více. Musel jsem si sednout na balvan, napít se, zakousnout do další sušenky a za pět minut jsem byl opět relativně O.K. Asi nějaké uhřátí organismu. Však mi bylo později zase lépe, když jsem se dostal do stínu lesa. 

Jak vidíte, je to opravdu rozsáhlá i romantická zřícenina a jsem moc rád, že jsem ji navštívil.

K věži vede točité schodiště, na které jsem se ihned po odeznění problémů vydal, ale věděl jsem, že dveře do věže jsou uzavřeny.

Fojtsko je sousední region v Sasku.

Od uzamčené branky do věže, se nabízely takovéto krásné výhledy. To jsem ještě netušil, že na prvním snímku je něco, kolem čeho půjdu a na druhém je pohled do míst odkud jsem přišel.

Když jsem došel do míst, která jsem fotil z věže, tak bylo 15.20 hodin a já měl na cestu k vlaku dvě hodiny a 25 minut.

Tady někde na začátku stoupání jsem měl druhou podobnou, ale slabší krizi, po které jsem jakoby chytil druhý dech. Jen jsem byl cestou časem nervózní, protože mi lidé říkali, že už to není na Háj daleko a pořád to nikam nevedlo. Nakonec jsem asi v 16 .20 došel na křižovatku cest, kde jsem měl jít vpravo. Jenže to značení bylo žalostné. Dal jsem nějak moc ostrý úhel a nemohl jsem najít na široké traktorové cestě značku.

Zase jsem musel zapnout mobil, kterému již docházely baterie a podívat se na mapu. Ještě, že tato technika dnes existuje. Prošel jsem lesem nenápadnou pěšinkou asi 200 metrů a opět jsem byl na trase.

Je 16.30 hodin a konečně mám před sebou po sedmi letech krásnou kamennou rozhlednu. Mám vůbec čas jít ještě nahoru ? Tak do cíle jsou 4 km, vlak jede v 17.47, a pak se jde převážně dolů, tak snad na 15 minut mohu. Je tu celkem rušno a paní na lavičce u rozhledny na mě zírá, jako na zjevení a mému hlasitému nadnesenému dilema se usmívá.

Po 25 km je i stoupání věží náročné a pořád narážím jenom na nižší ochozy. Rozhledna je 34 metry vysoká a vede na ni 122 schodů.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bismarckova_rozhledna_(H%C3%A1j)

Byl to povznášející pocit, ale škoda toho času. Rychle jsem tu nafotil nějaké fotky i panoráma, a pak už letěla vzhůru kratičká dabová anténa na malém přijímači. Vypadalo to, jako že nejsou vůbec podmínky a jde jen to nejbližší, ale na tuhle hračku fakt dnes nebyl čas. Ostatně, byl jsem dostatečně nadšený z toho, co všechno jsem jen na tomto výletě do této chvíle prožil a viděl.

Pohled na město a k západu.

Z věže jsem slezl opravdu v 16.45 .....

..., a i když to byla zprvu cesta pro kamzíky a člověk už pomalu tahal nohy za sebou, tak v 17.10 hodin jsem byl v centru města u sochy  básníka Goetheho. 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Johann_Wolfgang_von_Goethe

Jen o něco dále podle hlavní třídy najdete budovu info centra ( na snímku), která mi připomněla letošní červenec i návštěvu v roce 2016. Cesta na hlavní železniční nádraží však byla nekonečná. Dlouhé táhlé stoupání, a pak ještě klesání mě v 17.30 dovedlo na vytoužené místo. Přesto, že vlak měl jet v 17.47, tak tady nikdo až na jednoho pomalu se blížícího muže nebyl.

Ten vypadal celkem sympaticky, zvědavě si mě prohlížel a mně bylo jasné, že na mě musí být nyní hrozný pohled. Rozpovídal jsem se o svém pěším okruhu a vzápětí bylo jasné, že mám před sebou muže vyznávajícího podobné aktivity. To tu už bylo najednou asi dalších 12 lidí a do dvou minut přijel vlak od Hofu do Chebu.

Při cestování vlakem se mi již nejednou stalo, že nějaké rozhovory z nástupiště přetrvávaly i ve vlaku, nebo ještě dokonce v dalších dopravních prostředcích, a takové to bylo i nyní. Mnohdy to stojí za to. Dozvíte se všelijaké věci a některé lze i publikovat pro potěšení publika, nebo jsou svým způsobem nějak zajímavé.

Třeba zrovna tento muž z Aše spal již třikrát v mělnickém autokempu, když jeli s manželkou na jízdních kolech z Krkonoš podle řeky Labe. Lidé mají ve vlaku plno času a vědí, že se zřejmě již nikdy v životě nepotkají, a tak si řeknou leccos. Třeba jsem se dozvěděl, že mám před sebou nejen cestovatele, ale i radioamatéra a vyslechl jsem si opravdu legrační příhodu.

Muž (  tak 63  - 68 let) totiž moc dobře věděl, co to jsou QSL lístky a jako radioamatér ze Svazarmu je pochopitelně sbíral. Také musel pochopitelně na dvouletou vojenskou službu a jeho maminku nenapadlo nic chytřejšího, než jemu nováčkovi poslat na vojnu originální dárek k narozeninám. Zrovna mu totiž přišla domů nějaká kolekce QSL lístků a maminka mu je pro radost přeposlala.

Kdo jste byli na vojně, tak víte, že tam byly takzvané nástupy, kdy se předávala pošta a někdy i zaujala ostatní. Řeknu to jednoduše. Kdo by neznal vyjadřování velitelů z populárních Černých baronů, nebo z Tankového praporu. ,, A hento je čo ? Volaké Japonsko a aj USA. Ako sa s nimi správátě ?" To už mladému vojákovi došlo, že není v civilu a situace je trochu vážnější. Včas zareagoval : ,, Ale soudruhu nadporučíků, vždyť tu mám i SSSR a Bulharsko, Maďarsko a Svazarm je spolupráce s armádou. Tak dobří jsme, že máme s každým rádiové spojení."

Velitelé se na sebe podívali a jeden říká : ,, Pravda, pravda, dobré to je, henten náš Svezarm. Vieťě čo ? Zobertě si to, zatvortě to do skrině a nie, že sa budětě chlubiť ostatným vojakom." Jak čtenáři vědí, tak mám vlastně také podobnou veselou povídku ze stejné chvilky, když mi slečna z Kazachstánu poslala gratulaci k 1. máji, protože jsem při bdící strážní směně našel v časopisu Sputnik její adresu a napsal ji. To se zase všichni na nástupu váleli smíchy, protože tam se spíše čekala případná dezerce, byť nešlo přímo o hranice.  Ale, pojďme od toho koření lidských diskusí zase zpět k surovému cestopisu.

Tady mě muž upozornil, abych si už připravil ten svůj foťák, když si chci vyfotit z vlaku ten Cheb. Škoda, že je to proti slunci a dopoledne jsem si vzpomněl pozdě. Je to kus od nádraží.

Protože jel muž až do Chodova na nějakou návštěvu, či co, tak jsme ještě nastoupili do rychlíku Krušnohor, který jede před půl sedmou a brzy se to rozjelo. Pak už sem musel přemýšlet co s časem. Je pro mě zbytečné, abych přijel ve 21.15 do Ústí nad Labem na hlavní nádraží, když mi vlak jede až ve 23 hodin ze západního nádraží.

Celkem jsem to vymyslel relativně dobře. Vystoupil jsem někdy po dvacáté hodině v Chomutově, kde jsem měl asi 30 minut času, než přijel zastávkový vlak. Bylo ještě trošku vidět, teplo a odkudsi hrála nějaká společenská hudba, tak to šlo. Horší to bylo na západním nádraží v Ústí, kam jsem přijel ve 21.55 hodin. Stanici tam zavírají v 18.15 hodin, a tak člověk téměř hodinku posedával na lavičce, nebo popocházel s knížkou v ruce a byl rád za pěkné počasí.

Ve 23 hodin odtud jede vlak, který končí u nás na Mělníku přesně v půlnoci. Pozdravil jsem se se stejnou paní průvodčí, jako ráno, která mi nijak překvapivě sdělila, že měla mít už po turnusu, ale teď ji čekají tak 4 hodiny spánku a ve 4.50 jede zase směr Ústí. ,, To Vy asi ráno ve 4.50 už nikam nepojedete, že pane :-)?" Směji se. ,, Ne, mě čeká vana, a pak se budu dávat možná i dva dny do pořádku a budu rád, když budu moci co nejdříve aspoň trošku chodit :-).

Ale, za všechny ty zážitky to stojí, povznese to na duchu a člověka to zocelí :-).