Přátelé, mám celou řadu stálejších i občasných zálib různé velikosti. K nejvýznamnějším patří turistika, která je určitým kořením života. Ta může být někdy kolektivní, jindy dokonce masová a vše má svoje. Rozhodně nemám rád předsudky, že něco není aspoň jednou za čas pro mě. To je tak, jako kdyby se někdo těšil z výstavy orchidejí a vzdal se nádherného pohledu na plantáž obřích exotických citrusů.
V minulých článcích jsem vás seznámil s akcí a v lednu si Soutok již netrpělivě novou trasu ze Štětí do Liběchova prošel. Všechny články jsou pochopitelně zde.
Na úvodním slavnostním zahájení byla patrna přítomnost několika kamer, ale i týden po akci jsem žádnou reportáž nezaznamenal. Snad vás potěší malá zvuková připomínka.
Zprvu jsem několikrát odběhl k řece, abych zaznamenal třeba i zálibu a pohodu rybářů.
Počeplice mi tentokrát utekly, protože jsem byl zrovna v družném hovoru s asi nejvzdálenější účastnicí ze Žďáru nad Sázavou, která přijela samotná. Asi 75 let stará žena mi vyprávěla, jak tu vlastně fotí pro přátelé, kteří nemohli přijet, ale zároveň optimisticky dodala, že si to zítra na 1. máje na Pálavě všichni vynahradí. Tím ve mně vyvolala vzpomínky na dovolenou, ale jistě i otázky na dobu, kterou snad už tak vzdálenou také nemám.
Horní Počaply jsem si z mnoha důvodů nemohl nechat ujít. Ne, nechme teď být elektrárnu. Jistě bych mohl připomenout cyklostezku, nebo toto:
Také ne. Člověk získává vztah k okolí tím, že tam něco prožil. My jsme museli již jako žáci ZDŠ povinně na brigádu na chmel. Týden, nebo snad tuším 14 dní za železniční tratí na takzvaném drátkování a místní ubytování byla prvním větším seznámením s obcí, které dodává malebnost Kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Všimněte si, jak se nám to celé roztrhalo. Někteří jdou teprve kolem Počeplic u řeky.
Na Pelunce je vinice, která získala nového majitele. Ten má smělé plány podobně tak, jako občané Štětí, kteří fandí turistice. Starosta Štětí také připomněl, že se tak vlastně uzavřel pěší okruh, který vede lesy a vrací se podle řeky. Kdo to znáte, tak je to vlastně bomba. Navíc tu možná vznikne i menší rozhledna.
Vinice má přímo skvělou polohu.
Dlužím vám tu zkazku o elektrárně, které u nás někdy říkáme EMĚ. Mnoho nechybělo a patřila by do jiného kraje, a snad by i nesla název Elektrárna Roudnice nad Labem. Roudnice zprvu nechtěla o stavbě ani slyšet a než se vzpamatovala, tak téměř vždy provládní Mělník ( už od časů království) získal stavbu i půdu, byť leží dále. Navíc tím získal větší území pro Středočeský kraj.
Trasa vás pak svede ke kolejím a mělničtí konečně spatří domov. Obrázek níže.
Bez vlaků to nejde. Ty ke mně tak nějak také patří :-).
Závěr trasy patří milým loukám a stromům.
Slavné nádraží s nejistým osudem. Skoro až potupa pro město. Kdysi mělo takové nádraží pumpu s pitnou vodou a osobní váhu. Ideální pro školní třídy mířící k plastikám Václava Levého.
Turisté došli do cíle a mnozí se již dle řečí těšili na občerstvení, ale já toho měl ještě hodně udělat.
Průvodkyně z místního liběchovského spolku onemocněla, a tak nás provázela s tištěným průvodcem vedoucí TK Štětí paní Helena Krejčová. Turisté si tak prohlédli fresky v přízemí zámku, ale sál v patře byl tentokrát veřejnosti uzavřen. I tak děkujeme paní Krejčové i majiteli zámku panu Homolkovi a přejeme si, aby tento do výše 2.5 metrů zaplavený zámek ( asi po balkon) potkal lepší časy.
Ze zahrady vede taková ulička ( zkratka) do areálu mlýna. Tam nás zase provedl velmi laskavý majitel mlýna pan Dušan Turzo z Prahy.
Mimochodem, vyšli jsme v 9.30 ze Štětí, abychom po nějaké prodlevě Na Pelunce došli před polednem do Liběchova. Tam jsem strávil dvě hodiny. Mlýn čeká také mnoho a mnoho údržbářské práce. Jen díky panu Turzovi stále žije naděje na záchranu krásné památky.
Trochu se mi sem dostalo něco z foťáku ještě ze mlýna. Jeďte tam a drobně přispějte. Je tu i naše dětství. Prostě je to krásné. Pro nás, naše děti i pro vnoučata.
Ve 13.45 tu hasiči znovu stavěli vatru na čarodějnice. Původní jim nějaký blboun zapálil. Čáry se tady u kostelíčku těší takové popularitě, že sem občas někdo přijede i z Mělníka. Trošku mi to přijde zvláštní za tímto účelem někam jet, když za mého dětství hořela živelná skládka takřka na každých 300 metrech a spíše jsme obcházeli pozdravit známé a vraceli se k domácímu ohni, ale vše se mění.
Tady je také nádherně a domov nadohled.
U milníku jsem byl ve 14 hodin a přesně za hodinu jsem došel podle řeky a železnice k mělnickému koupališti. Pokud to nevíte, tak tu stojí asi od roku 1858, jako vzpomínka na styk tří krajů do roku 1850. Byl to kraj Rakovnický ( Dolní Beřkovice), Litoměřický ( Liběchov) a Mladoboleslavský ( Mělník). V letech 1938 - 1945 tu probíhalo asi 100 metrové neutrální pásmo mezi Říší a protektorátem. Sice o tom mnoho nevíme, ale měl jsem tu čest dokonce i zde prezentovat nejen fotografii hraniční budky na straně protektorátní pod vinicí kdesi směrem k obci Vehlovice, ale také hranici z liběchovské strany, kde dobová fotografie ukazuje vojáky a prapor s hákovým křížem vlající u cesty.
Nechápu, proč už některý historik nezadal podnět k tomu, aby bylo přesně zaznamenáno, kde co stálo, a jak to tehdy fungovalo. Je známo několik pro nás povrchních dobových map, ale co tak vydat přesnou mapu rozdělení obcí ? Vždyť by to byl další super suvenýr pro tuto oblast. To ani nemluvím o tom , jak si jinde váží svých řopíků, či bunkrů. Pořád tu lehce kulháme za trendem a pořád mám pocit, že to není jen házení hrachu na zeď, ale doslova záměr tyto myšlenky Soutoku udusit tím, že ho nebudeme pro jistotu nikde zmiňovat, což se poměrně už 12 let daří.
Na závěr jsem přidal ještě několik fotografií krásné romantické krajiny na SZ od Mělníka v blízkosti řeky Labe. Mě čekalo pivečko doma, a pak přišlo určité laborování s mojí novou hračkou, ale to už je na jiný článek někdy v budoucnu. Snad. Píši tento článek už 5 hodin a čekám i neuvěřitelné dvě minuty, než mi kursor vydá na stránku to, co jsem zrovna napsal. Hrozné ! Operační paměť ? Hacker ?
Pohodový prodloužený víkend !
Žádné komentáře:
Okomentovat