Jenže, každý člověk je jednou mladý a již ve věku 12 let dostane polovážně míněnou otázku : ,, Čím bys chtěl být ?" Nemusíte ani koukat na televizní pořad Karla Šípa a už víte, že zejména známí herci a sportovci mají ve svých dětech často své profesní následovníky. Další takovou skupinou jsou učitelé, lékaři, zaměstnanci soudu a různí státní úředníci. Ti jsou přesvědčeni, že jejich děti budou zastávat nějaké podobné zaměstnání a na rozdíl od první skupiny, kde se potomci v rodičích leckdy shlédnou, tak zde i někdy zapůsobí na děti lehký rodičovský tlak.
Třetí skupina je již taková značně široká, benevolentní a rozhoduje tu celá řada faktorů. Právě odtud vychází celá řada mladých lidí do tvůrčích a mnohdy výrobních odvětví, která jsou ve společnosti velmi potřebná. Když chce dnes někdo bydlet v rodinném domku na periferii města, tak ten domek musí někdo postavit, někdo tam musí udělat rozvod vodního řádu a kanalizaci, další tam musí udělat rozvod elektrických vedení, hromosvody, rozvod vytápění atd. atd.
A nejsou to jen obory pracující ve stavebnictví, které nebudují jenom ty relativně malé rodinné domky, ale také například řemeslníci, kteří prostě musí nahradit odcházející zaměstnance různých odborných prosperujících firem. Jenže, zde se nám to školství totálně vymklo z rukou a je to jedna chyba za druhou.
Poučme se trošku z minulosti a zkusme se dobrat správné cesty. Musím začít historicky v minulosti, protože tím ostatně i knihy o něčem začínají. Ať se vám to líbí, nebo ne, tak základní kámen úrazu je již jenom výchova dětí v rodinách a ve škole. Před 50 lety bylo naprosto nemyslitelné projevovat na základní škole nějakou nekázeň, nebo si doma stěžovat na učitele, když člověk věděl, že dostal buráka od učitele za krk oprávněně. Možná jsme je i jinak vnímali. Dnes běžně slyšíme v médiích nejen o těžké šikaně zvrhlých žáků ke spolužákům, ale dokonce i k učitelskému personálu.
Tehdy věděl každý žák ZDŠ, pro jaký podnik se bude učit a moc dobře si uvědomoval, že s těmi lidmi bude na dobu neurčitou ( mnohdy až do konce pracovní kariery) v denním kontaktu a musí s nimi vycházet. To znamenalo být slušný, projevovat zájem o činnost, být pracovitý a nebýt drzý. Dnes je ta situace úplně neuvěřitelná.
Žijeme v kapitalismu, neboli, jak se slušně říká, tak v tržním hospodářství. Všechno musí takříkajíc jet, a to vyžaduje od zaměstnanců řádné nasazení i odpovědnost. Jak může vůbec někdo mít ten nápad pouštět do takových provozů již děti ve věku 16 let, kterým chybí plno návyků i znalostí ! Firmy a továrny dostanou jistě nějaké peníze zato, že učně přijmou, ale náhle je tu problém, co vůbec s nimi. Stalo se totiž takovou dobře míněnou módou, že si prý žák projde různé provozy v různých firmách, bude mít přehled o práci a nakonec se i rozhodne, kam by měla mířit po maturitě, nebo výučním listu jeho budoucnost.
Bohužel, právě tady mnoho žáků tvrdě narazí. Málokdo si to vůbec uvědomuje, ale školství po firmách chce, aby suplovaly jejich práci. Ti učni se samozřejmě neumí ozvat a jsou takovou malou kopií naší společnosti, která jenom mrmlá a zejména na novinkách cz.. Díky tomu mrmlání se však člověk dozví zajímavé věci. On je třeba také v některých podnicích do provozu prakticky ani nikdo nepustí, nebo jim dají jen krátce nahlédnout, nebo se jinde s nimi z různých důvodů zaměstnanci všelijak potýkají. Prakticky jde mnohdy o otrávené mladé lidi, pro které je první kontakt s pravidelnou docházkou a opravdovou prací šokem. Pro každého samozřejmě trošku jinak.
Kde je problém? Opět je tu to již otřepané : ,, Vše souvisí se vším ." Dnes je mnohem více těchto dětí z rozvrácených manželství a je tu ten vyšší syndrom dětí z ulice. Jak se to projevuje ? Tak to nikdo na první pohled nepozná, zda je nějaký žák pod vlivem lehké drogy, nebo zda prostě studovat, či pracovat ani nechce, nebo je všeobecně natvrdlý. Ostatně, co s takovým ?
To je taková ta skupina, které se dříve říkalo drzí klackové a je jim k smíchu, když vidí, jak někde dospělí kvůli auditu třeba i uklízí a podivují se, že se to chce i po nich. Nu, a pak je to vůbec schopnost umět se na něco soustředit, něco pochopit, nebo mít vůbec nějaké teoretické i praktické znalosti, natož dovednost. To druhé za slovem ,,Nu" platí i pro jinak slušně vychované studenty. Možná to někoho velmi překvapí, ale dozvěděl jsem se nedávno o situaci, kdy si prý jistý student nebyl jistý, zda na svinovacím metru číslo 1 a dvě nuly za ním opravdu znamená metr.
Jaký je vlastně závěr ? Studenti si odnáší skeptický názor na celou naši společnost, na naše neschopné školství i na pocit určité nedůvěry a obav, se kterými se oprávněně, případně i vzácně neoprávněně v podnicích setkávají. Protože ani leckdy nesledují televizní zprávy, tak ani neví jaké problémy mají dnes podniky se zásobováním, a že oni jsou těmi posledními, kdo si vůbec sáhne na práci. To není jenom automobilka v MB, kde čekají auta na jistou součástku, aby konečně mohla být komplet prodána zákazníkům. To je jen mediální špička ledovce.
Závěrem si dovolím dodat, že se jedná o situaci celoplošnou, která se nevztahuje jenom k několika málo podnikům a byl jsem překvapený, když se dokonce začal leckde objevovat audit, který prý kontroluje, zda jsou studenti, či učni zaměstnáváni. Jak píši v úvodu článku : Vše je špatně. Namísto toho, aby studenti ( učni) strávili aspoň ještě rok v instituci, kde rozhodně mají co pilovat v dovednosti a dalších znalostech, tak se zase vyrábějí nějaké nevýdělečné komise pro další sledování.
Kde jsou ta slova o byrokracii, která musí ustat ?
Konečně, vzpomínáte na článek o programech německých regionálních televizí ? ( Astra 19E) Tam mají pořady, kde vezmou zájemce do nějaké továrny, nebo k nějaké firmě a normálně jim tam o všem vypráví a vše ukazují.
Jo, a není to apríl. Na ten už ani nějak nejsou myšlenky.
Žádné komentáře:
Okomentovat