Bohužel občas slýchám zejména u mladší generace názor, že historie a minulost je nějaký zbytečný přežitek, bez kterého se obejdeme a je třeba žít přítomností. Dokonce jsem se setkal už v 90. letech, kdy ještě počítače měly teprve přijít s případem, kdy obývací nábytkové stěny měly hlavně prostor pro televizi, případně poličku pro další zařízení, jako je dnes už téměř zapomenutý videorekordér, větší barový prostor, ale sotva jen krátkou jednoduchou poličku pro pár knížek, aby se neřeklo.
Přitom kniha má neskutečné kouzlo i sílu. Dává vám prostor pro vlastní představivost, čas na zastavení se a jelikož má člověk blízko k materialismu a cítí její dotek, tak dosud nepodlehla elektronickým médiím, která mají leckdy dar zvětšování detailů i pohybu, který je mnohdy jednoduchým návodem pro nějakou obsluhu, či fyzikální demonstraci nějakého jevu.
Kniha může předávat vědomosti i zkušenosti a názor, že právě vědomosti i různé obsahy můžeme zrovna tak uchovat na DVD, či flash - kartách není zrovna nejšťastnější, když pomineme fakt, že je jednodušší sehnat téma, které nás zajímá v mnoha případech právě v knize.
Orloj mám ve velké oblibě a již v roce 1980 jsem se tu několikrát zastavil. Jeho spodní kalendárium je dílem Josefa Mánese a zobrazuje v otočném ciferníku celý rok. Kniha Mělnický uličník našla svoji předlohu v knize Pražský uličník.
Vstoupíte do prázdné školní třídy a zaujme vás soubor hned tří téměř současných informací. Je tam velká a černá tabule. Tedy předmět, barva a velikost. Teprve opožděně vás zajímá nějaký text na ní. A tak je to i s knihami. Knížky na prvním stupni měly vždy barevné obrázky a až v 90. letech jsem při pohledu na různé tehdy zcela nové premiérové obrázkové encyklopedie zalitoval, že to přišlo až ,, teď".
Mělník je takovým doslova názorným příkladem toho všeho, co jsem zde nyní napsal. Knížky a knihy o jeho historii se zejména po přelomu milénia počaly objevovat především v textové formě s občasnou černobílou fotografií a rozhodně přinášely radost, ale když jsem prvně měl možnost v nějaké půjčené knize, snad k nějakému výročí spořitelny ze 30. let 20. století vidět naše náměstí Míru se sakrálně zakrytou historickou studnou někdy snad z roku 1883, atmosféru říčních lázní na Labi, nebo největší slávu hotýlku Harasov, tak to mělo zase úplně jiný pocitový rozměr.
Domníval jsem se tehdy, že jde jen o nějakou vyjímku, kterou dotyčný našel údajně na půdě a já byl ve správný čas na správném místě. Lidé totiž občas něco po předcích najdou, a pak už je jen otázkou, zda to tím skončí, nebo zda se ta situace dále nějak vyvíjí. Jenže, ta situace se na Mělníku vyvíjela zela jinak a pokud vás zajímá jak, tak asi nejlepší bude, když si vpravo v záložce otevřete roky 2016 - 2020, měsíc je vždy prosinec, kde vždy najdete nějaké povídání a recenze ke knihám, které pravidelně každý rok touto dobou promlouvají k občanům a rodákům Mělníka.
Barevné ( nejen) fotografie a pohledy historického Mělníka, se staly v posledních letech zkrátka fenoménem, ať už jsou záležitostí místních knih, nebo historických webů a FB, a to i navzdory tomu, že se mnohé z nich objevovaly na výstavách již snad před více než 15 lety, kdy také pronikly na různá CD zájemců, objevily se na internetu dokonce i v zahraničí ( někde je tu článek), nebo se jich několik v podobě replik dostalo i do oficiálního prodeje.
Ovšem, historie, to nejsou jenom obrázky, ať už ty z dob dávných, kdy jsme nebyly ještě ani na světě, ani ty z přelomu 70. a 80. let 20. století, které se nás mnohých obzvlášť dotkly, a které pro nás zaznamenal pan Karel Lojka, ale je to i řada dalších zajímavostí. Hned mě napadl článek vyprávějící o bývalé škole v Husově ulici.
Ty obrázky nás pochopitelně umí pěkně pohladit, jak jsem tu již v úvodu psal, ale texty vás zase dovedou do zcela jiného světa. Ostatně, málo se zmiňuje například knížka Karla Březiny : Mělník byl první, která vypráví o historii sportovních motocyklových závodů na Mělníku a jsem velmi rád, že jsem se aspoň v letech 2018 a 2019 dočkal toho, že jsem mohl tuto podobnou atmosféru, o které naší otcové občas vyprávěli, že jsem ji mohl na vlastní kůži ochutnat.
Pokud máte rádi putování a nevadí vám bláto, ani mráz a sníh, tak se zase můžete nechat inspirovat knihou Květen na Mělnicku a projít se s našimi partyzány třeba právě nyní ze Zahájí pod Řepínem až na Mělník.
Mgr. Lukáš Burian si v knize Mělnický uličník vzal na mušku mělnické ulice a nijak se netají tím, že předlohou mu byla kniha Pražský uličník. Jedná se sice o bakalářskou práci, ale já při svých zájmech právě mnohdy narážím na internetu na podobná díla, která jsou vůbec určitou prvotinou v oboru. Myslím, že Martin Klihavec ( mimo jiné předseda MOOS) si velmi správně uvědomil, že po těch ulicích našeho města mnozí celý život chodíme, a tak je takové dílo hodné osvěty.
Samozřejmě si dovedu představit člověka, který říká : ,, Co to je za vědu ? Jednou jsou politicky u vesla ti, pak zase tamti a podle toho se ty ulice přejmenovávají. A tam, kde není název, tak se zkrátka nějaký udělá, nebo je dost pravděpodobné, že neutrální názvy nikdo měnit nebude." Také názor.
Tak to je hodně strohé i takové bez romantiky a silně povrchní. Kniha je zajímavým pohledem na naše ulice a buďme za ni rádi. Díky ní si člověk uvědomí, kolik už to naše město těch ulic má, připomene si, kde vlastně leží, a pokud zrovna moc po katastrálním území Velkého Mělníka nechodíte, tak se s nimi můžete seznámit.
U každé ulice je uvedeno nejen to, jak se měnil její název v čase, ale k čemu se ta jednotlivá pojmenování vztahují. Díky tomu nahlédnete do osudu mnoha osobností, které jsou v některém případě světovými osobnostmi, jindy jsou významné pro nás, nebo jde o velmi zajímavé osudy téměř až zapomenutých lidí. Mnoho ulic se samozřejmě po žádné osobě nejmenuje a autor vysvětluje, jak ke svému názvu přišly.
Není to tedy jen o ulicích. V úvodu je samozřejmě zmínka i o celých městských čtvrtích a čtenář se dozví také o odborných výrazech, které možná ani za celý život neslyšel, ale to k bakalářské práci patří a můžete třeba i vzít patřičnou kapitolku trošku rychleji a třeba se k ní jednou vrátit. Nyní si uvědomuji, že se vlastně při recenzi knihy trošku pohybuji na tenkém ledě, abych náhodou neodhalil něco více, což by se mohlo autora dotknout, ale to je i určitá výzva.
Prostě se mi kniha líbila a snad neřeknu tolik, když prozradím, že mě velmi zaujal fakt, jak moc skromná byla protektorátní správa v oblasti přejmenovávání ulic. Vzpomeňte po jejím přečtení na ten strohý názor fiktivního jedince, který jsem tu uvedl. V neposlední řadě musím zmínit i přehlednou tabulku ulic, kde si ve sloupečcích abecedně najdete ulici podle dnešního pojmenování a dle pořadového čísla pak najdete v časové tabulce její všechny proměny názvu.
Co tedy ke knize ještě závěrem říci ? Vůbec nelituji koupě, byť tentokrát velké barevné obrázky nečekejte. Je zajímavým vyprávěním o ulicích, kterými chodíte, kde bydlíte, nebo kde bydlí vaši přátelé. Je zajímavou knihou o lidském smýšlení, protože názvy ulic se musí samozřejmě navrhnout, a také dalšími radními odsouhlasit. Mnohdy jde o politické tlaky z vyšších míst a o různé ústupky.
Nezbývá tedy než Mgr. Lukášovi Burianovi poděkovat za skvělou a náročnou práci, která určitě zejména pro nás domácí se vztahem k bydlišti a rodišti smysl má, jakož Martinu Klihavcovi, bez jehož podpory bychom takové dílo nejspíše mnozí nikdy nespatřili.
Už jsem si letos myslel, že snad ani do Prahy nepojedu. Jak jistě víte, tak nám média ani moc nedoporučují uzavřené prostory, kde je to prakticky hlava na hlavě, což byl ten hlavní důvod. Nakonec k tomu však po roce opět došlo.
Všechno souvisí se vším, jak už jsem tu mnohokrát psal a věřte mi, že jízdenka za 80 Kč ( 3,5 hodiny platnosti) je dostatečně dlouhou dobou k tomu, aby si člověk třeba koupil i nějakou tu knihu a spokojeně se ještě prošel i v nevlídném počasí, ale ve vánočních výzdobách aspoň ke svému oblíbenému orloji.
Díky tomu tu dnes máte několik obrázků, které už většinou znáte a i za lepšího počasí, ale mně se ta atmosféra neokoukala.
Než si ty obrázky prohlédnete, tak mám k letošnímu roku ještě takovou aktualitu, která se týká spíše těch starších ročníků. Český rozhlas vypíná k 31.12. své vysílání na středních vlnách (SV) a na dlouhé vlně (DV) z vysílače Topolná ( 260 km od Mělníka) poblíž Baťova kanálu.
Je to tedy taková nostalgie, kdy jsme na vlně 639 kHz ( SV) zejména v dávnějších časech mohli poslouchat nejprve stanici Praha a později ČRO 2 , které v půlnoci končily. Vysílač Liblice je nejvyšší stavbou v ČR ( 355 metrů) a je vidět občas i z Mělníka.
Druhý odkaz je o budoucnosti vysílání DAB+ a ve hře je možná stále ještě i DRM.
Hezkého Silvestra a třeba zase v roce 2022 u něčeho tady přeje Standa Švec :-)!
Jsem rád, že se ti Stando Mělnický uličník líbil. Děkuji Ti za krásnou recenzi. Snažím se vyhledávat témata a oblasti o kterých na Mělníku ještě nebylo nikdy nic napsáno nebo vydáno. A právě Mělnický uličník jedno toto dosud bílé místo zaplnil. Dále mě i potěšilo, že se velice dobře Mělnický uličník prodával. Martin K.
OdpovědětVymazatMartine, děkuji Ti za poděkování. Myslím, že tvůj zájem o vše, co se týká propagace i historie tohoto města je těm, které to zajímá všeobecně známý a jistě si snad i někdo uvědomuje, že za každou obětavou prací jsou hodiny a hodiny práce i překonávání překážek. Je tu poslední den roku a já Tobě i celé tvé rodině přeji samozřejmě do roku 2022 zdraví, pohodu, důležitou inspiraci i úspěchy, ale pokud Tě to ještě více potěší, tak věz, že mám velkou radost, že jsem se dočkal doby, kdy jsem měl možnost navštívit krásná podzemí pod Mělníkem, obdivovat krásné knihy o našem městě, radovat se z pohledu na cukrové homole připomínající mi dětství a různé další předměty, které mnohdy zájemci najdou v infocentrum. Za vším stojí tvoje maličkost.
Vymazat