Vánoce jsou pro většinu z nás především chvílemi volna a příjemné pohody, která je podbarvena letitými tradicemi, ale zároveň se jedná o křesťanský svátek největší instituce v dějinách lidstva, která připomíná zrození jedinečné osobnosti všech dob Ježíše Krista.
Náboženství je tu s námi neustále, byť si to mnohdy ani neuvědomujeme. Moderátor hlásí zprávu, že celebrita odešla do hudebního, nebo sportovního nebe. Student se před dveřmi učebny možná i nevědomky rychle pokřižuje, když jej čeká důležitá ústní zkouška. V situacích, kdy se lidé ocitnou v ohrožení života, tak se mnohdy i pomodlí, a tak by se dalo pokračovat.
Přitom si většina z nás připomene i školní léta, kde jsme mnozí snad prvně slyšeli o tom, jak lidé uctívali různé bůžky třeba proto, aby měli dost úrody, když si neuměli vysvětlit přírodní živly, nebo aby se v bitvě přiklonilo vítězství na jejich stranu. Známá je pak třeba i kapitola dějin, kdy kněží nabádali prostý lid k pokoře a k práci pro vrchnost, aby se jim za odměnu dostalo po smrti blaženého života ve věčném nebeském království.
V každém případě je křesťanství i jistým návodem, jak by se měl člověk vůbec chovat ve svém okolí, aby měl sám ze sebe dobrý pocit a rovněž věčnou studnicí filosofie i moudrostí jsou i podobenství Kristova. Mnozí však víme, že svět kolem nás je různorodý. Pro někoho není problém okrádat lidi a lhát jim do očí. Zatímco jeden řidič se trápí, že mu vběhlo nepozorné děcko náhle přímo pod kola, tak jistá celebrita po sražení chodce na přechodu z místa ujede, protože pospíchala a ten blbej dědek se tam zrovna motal.
Sám jsem se mimochodem včera dostal na přechodu u autobusového nádraží do situace, která opařila na nějaký čas nejednoho řidiče v místě incidentu. Bývám zvyklý a nejen v dnešním mělnickém přehustém provozu na Bezručovce, že se nejprve podívám, zda o mně řidiči aut vědí a mají dostatek času i prostoru k zastavení. Pak ještě zvedám jakoby na pozdrav i na poděkovanou ruku nejprve k řidiči v bližším pruhu, aby věděl, že se opravdu chystám přecházet přechod.
To již kolony v obou směrech stály, já byl téměř v půlce vozovky a v rámci bezpečnosti i urychlení provozu tuto druhou část vozovky přecházím ještě rychleji. Ostatně, vím co to je, když se vám před autem schválně s úsměvy plíží co nejpomaleji tři mladá individua, která si tu zlost řidičů užívají. Náhle se velký terénní vůz v druhém pruhu prudce rozjel a já jen vyslal gesto ke zrychlení a vykřikl: ,, Tak jeď ty pospíchálku !" Kdybych byl rychlejší, tak to dobře nedopadlo a i na ostatních účastnících silničního provozu bylo vidět, že je chování řidiče terénního vozu poněkud vyvedlo na čas z míry.
Ale, to jsem poněkud odbočil. Jsou zkrátka tací, kteří cítí, že když máme čistou hlavu, nejsme v něčem zapletení a třeba uděláme i dobrý skutek, tak se tak nějak celkem dobře dýchá, pokud tedy nemáme zrovna asi ten covid. A pak to jsou ti druzí, kteří se někam za něčím ženou a ani je mnohdy snad nějak nechápeme.
Jak tak neustále vidíme, tak ono spolu prostě všechno souvisí. Jsou to nejen otázky v oblasti morálky a smýšlení, ale i vlastního lidského bytí s řadou filozofických otázek.
Často slýchám, nebo spíše někde čtu, že třeba v Polsku i v Německu žijí pobožnější lidé, než u nás, a že se o naši zemi občas píše tak, jako o zemi ateistů v samém srdci Evropy. ( Slunce, seno ..) Je snad pravdou, že když vkročíme někde do kostela, tak jdeme většinou především obdivovat jeho krásu, snad varhanní koncert, podívat se na vystoupení našich dětí, než abychom šli na pravidelnou nedělní bohoslužbu, ale nálepka národa bezvěrců je po určitém zamyšlení vlastně poněkud přehnaná, či zavádějící.
Spíše bych řekl, že jsme národem, který má smysl pro vzdělávání se, když se nám chce, a když víme v čem se nám chce. Na základě toho všeho jsme ochotní stavět a budovat své názory. Vždyť, když si vzpomenu na 90. léta, tak k nám knižní formou nově pronikaly i různé východní náboženské směry. Knihy o Buddhismu, nebo Jóga v životě současného, či přímo západního člověka.
A to vyvolává nové nezodpovězené otázky. Co nám více prospěje ? Meditace , nebo výlet do krásné přírody ? Stranou nezůstává ani věda, která toho v našich životech již tolik vysvětlila a je i součástí učebnic. Vždyť ta je tak fantastická, že v současnosti proti sobě stojí dvě skupiny se zcela odlišným pohledem na věci, které nás asi vždy zajímaly nejvíce.
Lze téměř bez nadsázky říci, že to jsou vlastně také dva náboženské směry.
Na jedné straně je to názor tzv. klasické vědy, která umisťuje naše já do lidského mozku. Tam se rodí a vznikají všechny ty elektro-chemické reakce, které způsobují nejen to, že jsme schopni dokonale a někdy bohužel i nedokonale ovládat naše tělo, ale trpíme i spoustou pocitů, které z nás dělají na rozdíl od počítačů to, co jsme. Tedy člověka s různými pocity, nápady i přáními. S mozkem pak celá bytost zaniká a není nic.
Někdy býváme svědky toho, jak vědci přemýšlí o tom, jak by se dal prodlužovat věk. Na druhou stranu má vše svůj rub i líc. K čemu je dobré být neustále starým, když stejně hromada starých lidí vzpomíná na mládí :-)?
Určitá část vědců naopak chápe to naše já ( nazývejme to duší), jako něco velmi malého, co dosud v mozku nespatřil ani mikroskop, a tak se na to, jako na mikroobjekt snaží dívat pomocí složité kvantové mechaniky, která je pro tyto objekty stvořena. Pracuje se v ní s dvojí formou stejného mikroobjektu v podobě částice, nebo vlny. Vypadá to příliš záhadně i složitě, až nesmyslně, ale přesto tu jisté indicie jsou.
Zkuste si vybavit hošíka stojícího na břehu rybníka, který v ruce drží malou vysílačku ( ovladač), kterou ovládá malý model lodičky na hladině. Představme si tu lodičku tak, jako lidskou bytost. Pohybuje se, protože vysílačka na lodičce přijímá povely ze břehu, které jsou namodulovány na neviditelných frekvenčních vlnách, (jako třeba signály stanic FM, které také kolem nás jsou a nevidíme je, ale projeví se po zapnutí rádia) a zasílá povely k jednotlivým součástkám.
Tuto část můžeme tedy směle připodobnit k mozku celku. Aby to celé mohlo pracovat, tak má loďka vlastní napájecí zdroj ( obyčejná baterie), kterou můžeme nazvat srdcem. Kdyby byla baterie nefunkční, tak by nenapájela destičku s plošnými spoji ( přijímač, mozek) a rovněž by na pokyn sepnutí nešel proud k elektromotůrku lodního šroubu, či k ovládání kormidla ( končetiny).
Jak vidíte, tak v tomto modelu je to hlavní mimo objekt a zničení modelu ( tedy jakoby člověka) ještě neznamená totální zkázu úplně všeho, co jsme i zpětně v životě nabyly . V životě totiž nejde jen o přenos jedním směrem, jako je tomu v případě loďky, která pouze reaguje na ovladač, ale o oboucestné informační výměny mezi fyzickým a duševním tělem, což je, jak nyní uvidíme důležité.
V knihách se totiž potom píše, že zejména malé děti při uvedení do hypnózy jsou často schopné popsat život z míst, kde v současném svém životě vůbec být nemohli, což je pochopitelně zarážející . Jinou kapitolou jsou pak výpovědi dočasně klinicky mrtvých lidí, kteří prý dokáží popsat třeba i to, jaký předmět se nacházel ve vedlejší místnosti, nebo co si lékaři při operaci povídali. Samozřejmě je třeba brát takové informace s rezervou.
To vše vám v televizi obvykle neřeknou a ani v dokumentech, kde to byla včera asi na pěti programech samá druhá světová válka. Také to není názor, který by měl v současnosti mezi vědci většinu příznivců, ale najdete to v knihách. Stačí jen navštívit někde v Praze velkou knihu a s tím i oddělení s názvem Osobní rozvoj.
Věřit a přemýšlet se tedy dá o lecčems, ale určitě je výhodné brát vše s rezervou, pokud tak daleko nedošly ještě ověřené znalosti lidstva. Konečně, žijeme přece přítomností, ale je dobré se občas podívat i trošku na hranice obzoru.
A teď již k dalšímu .... ( dole má článek aktualizaci)
Aktualizace 18.12. :
Kdo máte zakoupenou knížku Mělnický uličník a v ní vloženou barevnou tabulku s hůře čitelným textem, tak máte možnost ji v místě zakoupení, nebo v mělnickém TIC bezplatně vyměnit za tabulku s větším textem, pokud přinesete tu starou. To platí i po Vánocích ( leden, únor ?).
Žádné komentáře:
Okomentovat