Teprve snad v posledním desetiletí si lidé uvědomili mnohem více, než kdykoliv předtím, že staré knihy nejsou věcí, která by měla končit někde vyhozena, spálena, nebo nejlépe ve sběru. Konečně, psal jsem tu nedávno v jednom článku také o mělnické knihobudce u kulturního domu, kde se jim údajně ztrácí knihy. Po určitém zvážení situace jsem později dospěl k názoru, že by zřejmě prospěla vyhláška zákazu výkupu knih ve sběrnách.
To jsem ovšem odbočil. Samozřejmě, že tu máme i antikvariáty a sám jsem zažil chvíli, kdy jsem například v Praze v roce 1990, nebo 1991 našel v jednom z nich knihu, kterou napsal trojnásobný mistr světa automobilů formule 1 Rakušan Niki Lauda a jmenovala se Mé roky u Ferrari. Hleděl jsem k ní s určitou úctou a v duchu jsem si říkal : ,, Jo, tohle tak dostat do rukou někdy v čase, kdy to bylo skutečně aktuální." I literatura stárne a nejen ta vědecká, nebo sportovní.
Knihy to nemají snadné. Kdo k nim máte aspoň nějaký vztah, tak víte, že dnešní kniha musí mít především perfektní a lákající barevnou obálku téma, které vyjadřuje. Jsme dnes náročnější a žádáme, aby nejlépe také nabízela nějaké pěkné snímky, mapy, náčrty a byla dle téma aktuální k tomu, k čemu aktuální být má.
Až snad v posledním desetiletí se objevil nový termín ,, soví budky, nebo knihobudky", kterým dnes označujeme malé knihovničky na veřejných místech, kterými mohou být i vlaková nádraží, nebo jen různé knižní budky kdekoliv na veřejnosti. Na první pohled by se mohlo zdát, že tu není nic pro ty, kteří chtějí jít takříkajíc s dobou, ale i zde najdete občas titul, který vás oslovit může.
Pro mě byla takovou knihou nedávno kniha z roku 1960, kterou napsal spisovatel František Rachlík a nese jméno Hodina předjitřní. Po rychlém nakouknutí do obsahu jsem si zprvu myslel, že jde o nějaký dobrodružný historický román o jedné z mnoha křížových cest do svaté země, který by možná stál za pokus, se do něj začíst. Nejde zrovna o žádnou útlou knížku.
V poklidu domova jsem však zjistil, že se jedná o dějiny u nás, které mi v repertoáru vlastně chyběly, pokud pominu knihy z 90. let zabývající se celým světem, nebo Evropou, kde toto období bylo jen nepatrně zmíněno. Dostal jsem totiž kdysi začátkem 70. let knížku od Františka Palackého, která mapovala naše národní dějiny až po vládu císaře Karla IV. a trošku jsem litoval, že tam chybí i období, které jsme měli v základní škole moc rádi.
Je pravda, že za to mohla celá řada věcí a především fakt, že byla natočena slavná husitská trilogie s vynikajícím Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli, která tehdy výbavou patřila k tomu nejdražšímu, co bylo tehdy u nás natočeno.
Neznal jsem tehdy chlapce, který by se snad netěšil na záběry, kde se topí nadutí a namyšlení železní rytíři v močálech na jihu Čech, nebo padají z koní po zásazích cepů, které vedli bojovníci Jana Žižky z vozové hradby na pražské hoře Vítkov.
A kdo by se netěšil na památnou větu Zikmunda Lucemburského italskému veliteli svých vojsk Fillipo Scollarimu, kterému se přezdívalo Pippo Spano : ,, Jaká to hanba před veškerým křesťanstvem. Ti sedláci vás ženou, jako stádo na porážku !"
Nechci tady vzpomínat na období, kdy býval Jan Žižka na koni s palcátem v ruce určitým symbolem našeho vojenského života ( třeba slavná komedie Černí baroni), ani na období ,kdy nám nové politické špičky začaly třídit začátkem 90. let seriály a filmy na ty pro diváky vhodné i nevhodné a stará trilogie si těžko hledala cesta na televizní obrazovku.
Ať je to jak chce, tak chápeme Jana Žižku tak, jako významnou historickou postavu našich dějin a i jeho přítomnost na bývalých bankovkách vyvolávala často otázku : ,, Kde vlastně ten Žižka přišel o to prvé oko :-)? Bylo to snad v Polsku, kde bojoval ve službách polského krále ? Nebylo. Román vás krásně provede okamžiky, kdy byl Žižka pronásledovaným lapkou na panství jihočeských Rožmberků a dovede nás do období, kterému se u nás moc nevěnujeme, protože se českého území zrovna netýká.
Je to činnost Jana Žižky ve službách polského krále a boj Poláků a Litevců proti Řádu německých rytířů.
Autor tu poutavým způsobem popisuje děj slavné bitvy u Grunwaldu v roce 1410, která má mimochodem pěkně dlouhou, ale zajímavou internetovou stránku:.
Vlastně nás v dnešní době některé věci ani nenapadnou, ale když obléhala později , a se zbytečnou časovou prodlevou spojená vítězná vojska hlavní město Řádu Malbork, aby se nakonec odhodlala bez boje k návratu domů, tak se významným způsobem začala utvářet mapa Evropy takové, jakou ji známe dnes. Přiznám se však, že netovou verzi jsem ještě nečetl, ale jistě si ji přečtu .-).
Aktualizace 12.12. v 9.50: Na rozdíl od Wikipedie byla úloha Čechů a Jana Žižky v románu větší. Píše se tam například, že to byl právě Jan Sokol z Lemberka, kdo byl k nelibosti polské šlechty přítelem jejich krále, který se nechával jeho válečnými radami ovlivňovat. Král byl totiž podle tehdejších zvyků ( a sám byl křesťan) zvyklý bojovat v čele armády v boji muže proti muži, jak bývalo tehdy rytířským zvykem a postrádal prý poněkud smysl pro lest a taktiku, která byla bývalým odbojářům zejména v lesích proti Rožmberkům vlastní.
Česká družina sehrála dle románu v bitvě nenápadnou, ale takticky významnou roli, a když byl Jan Sokol v Radyni zákeřně zavražděn, tak byl jednohlasně do čela zvolen jeho zástupce a přítel Jan Žižka, který vedle Jana Sokola získával během polského tažení znalosti vedení boje.
Román pak ještě pokračuje návratem Čechů pod velením Jana Žižky domů i situací v Praze, která předcházela oněm pozdějším i lehce zfilmovaným husitským bojům. Avšak autor románu se z nějakého důvodu rozhodne své dlouhé dílo ukončit postavením Jana Žižky do čela hnutí v Čechách, ač by bylo jistě líbivé tento předlouhý román dovést až k jeho konci poblíž města Přibyslav, kde má dnes slavný vojevůdce jednu ze svých soch. Mimochodem, Přibyslav leží na hlavní železniční tratí hned za městem Havlíčkův Brod a z našeho města tam tedy cesta trvá něco málo přes dvě hodiny.
Pokud si někdo myslí, že autor v díle Zikmunda Lucemburského nějak pomlouvá, tak je na omylu. Ten ve svém díle popisuje, jaké problémy musel tento významný evropský panovník řešit. Jeho nejvýznamnějším počinem je vyřešení papežského schizma ( církev měla opět jednoho uznávaného papeže), ale musel řešit nebezpečí tureckého vpádu do středu Evropy i vnitřní nepokoje. Pod jeho vrchním velením se hovořilo mnoha jazyky a Zikmund sám ovládal sedm jazyků.
Původně jsem chtěl v tomto článku přinést více témat, protože jsem dnes i trochu fotil a prošel kus Mělníka , ale dnes chci dělat i jiné věci, než je psaní a myslím, že je článek dlouhý tak akorát.
Ostatně, dlouhé články na novinkách mě mnohdy ani nebaví číst, nebo aspoň ne až do konce :-). Hezký zbytek soboty a televizi berte s rezervou !
Snad bych jen ještě dodal, že poslední číslo Živé historie bylo mimo jiné věnováno třeba vědecké rekonstrukci tváře svaté Ludmily a jedno jen trošku starší číslo věnuje několik stránek právě aktivitě husitů ve službách polského krále.
Žádné komentáře:
Okomentovat