Když jsem se dnes ráno probudil, tak mě napadlo, že jsme téměř jako v té pohádce O šípkové Růžence, kde všichni spali. Jenže život není pohádka, a tak spí jenom naše oblíbené společenské akce, naše oblíbená společenská posezení v restauracích, muzea, infocentra, hrady, zámky, některé obchody a vlastně ani nemáme co dělat mimo katastr našeho bydliště.
Jenom makat a testovat se proti covidu, protože jinak by nemohli ani pracovat ( Parodie na Švejka) :-). Ani to počasí nám tento víkend po dlouhé době nepřálo. Ne snad, že by bylo nějak hrozně, ale je to právě slunce, které tolik potřebujeme k životu, a které nás táhne ven. Dnešek jsem začal tím, že jsem se šel podívat k zámku, zda snad není lepší viditelnost, než včera, kdy tam pěkně foukalo.
Bylo to ještě horší a opravdu si nevzpomínám, kdy ty výhledy do dálek opravdu stály za řeč. Pak jsem měl v hlavě takový plán. Už dlouho jsem nebyl ve druhé části města a napadlo mě, že udělám pěší výlet, který pojmenuji tak, jak je psáno v nadpisu. Konečně, ona je vždy nějaká hranice takovým magickým místem a kolik filmů jen vzniklo, kdy někdo musel nějaké ty hranice nějak překonat.
My se tedy dnes projdeme procházkou na hranici, která byla místem styku tří krajů ( Rakovnický, Mladoboleslavský a Litoměřický), ale více se proslavila tak, jako hranice protektorátní. Spustil jsem se tedy na poledne ulicí Legionářů dolů na Pšovku do Nůšařské ulice, abych navštívil nejprve Polabský mlýn.
Nic se tam nezměnilo a chátrá to zrovna tak, jako spousta zde zmíněných památek v ,, péči" jejich majitelů, kteří mají hodnotu hlavně v pozemku. Mohly by tu být snímky ze Pšovky, kde jsem fotil oblíbenou zeleně natřenou klasickou pumpu poblíž restaurace Čertovka, nebo kostel sv. Vavřince, ale je třeba trošku šetřit, protože mazat úložiště se mi pořád nějak nechce.
A tak tedy začneme dnes trošku dále. Do areálu bývalých loděnic dnes není díky valu u silnice moc vidět, ale přesto se mi povedlo vyfotit nějaké tlačáky. Stojí tu jako smutná připomínka všem, kteří tu nechali kus profesního života. Před nimi téměř všude přítomné solární panely.
Restauraci Labská jsem nikdy nefotil, ač šlo vedle restaurace U zelené lípy a pšovské restaurace U Cinků k nejpopulárnější restauraci těchto končin. Také ona měla své široko daleko vyhlášené minutky a sloužila léta ke stmelování pracovních kolektivů i turistickému ruchu. Pan František Rajman zde vedl léta podnik, jehož zkázu definitivně dokonala povodeň v roce 2002, a který dnes není pro zeleň již téměř vidět.
Pak mé kroky vedli k bývalému ČSAD d.z.108. V modré budově, kde obrovský kus života prožil můj otec dnes najdete celní správu a jen cedule vám ukazují, že tu sídlí asi ještě další čtyři firmy včetně ČSAD. Vždy si tu vzpomenu, jak jsem si mohl ještě jako malý chlapec jednou sednout za volant nepojízdného nádherného autobusu RTO. Tyto autobusy jsou srdeční záležitost :-).
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0koda_706_RTO
Pak jsem se vydal do míst tamních tůní, kde mi slunce přichystalo několik milých příležitostí pro můj Canon. Zde jsou některé z nich.
Kostel Stětí sv. Jana Křtitele ve Vliněvsi bývá někdy součástí DED a patří k hezkým dominantám spatřitelným od našeho zámku. Pro moji generaci má toto místo ještě jedno kouzlo. Konaly se tu občas v minulosti takzvané vojenské plavby. Možná vás překvapí, že nešlo o povinnou akci a nikdy jsem se neúčastnil.
Ostatně, kdo jste zažil aspoň chvilku toho, na co celá řada chlapů během celého života občas vzpomíná, tak si umíte představit, že jsou chvíle, kdy je lepší být daleko od domova v relativní pohodičce, než se podílet na určité rizikové akci a vědět, že jen směšný kousek odtud máte domov i kamarády, což může jistě svádět k určitým problémovým úvahám.
Zde mě zaujal proud slunečních paprsků .....
.... a tady zase máme občas pěšími i možná snad cyklisty používanou lávku horkovodu k cestě do, nebo z Dolních Beřkovic. Víte, že vůbec první mělnické vlakové nádraží bylo právě v Dolních Beřkovicích, odkud se přepravovala pošta v dostavnících ? Lávka vede v blízkosti bývalého cukrovaru.
Vykouklo sluníčko a nabídlo mi záběr, kde je vidět jedna ze čtyř věží zámku v Dolních Beřkovicích ( zcela vlevo) a kostelíček v Liběchově.
Totéž bohužel nemohu říci o snímku, kde je i vinice Trojslava a můžete si do snímku přidat ještě i vlak. Zde končí mlazicko- vehlovické tůně a přichází již jen řeka, která tu u ostrova má 225 metrů šíři. Na Mělníku pouhých 148 metrů.
Úplně jiný pohled na elektrárnu, než z našeho kopečku.
Přečtěte si tedy něco o milníku, kde v podstatě začínal Reich a připomínám, že tu k němu máme speciální článek i s dobovou protektorátní fotografií.
Kilometráž na Labi u Beřkovic ukazovala 831.5 km, ale tady mě to nenapadlo. Rakouská severozápadní dráha tu má však na hektometrovníku hodnotu 377.9 km, což je o pět více, než v blízkosti mělnické stanice.
Malý hlouček lidí mě nalákal k jezu s čistící stanicí, která právě byla v chodu a odstraňovala nějaké větší větve v levé části zařízení.
Ještě jsem přes řeku vyfotil u Beřkovic měrku hladiny u cyklostezky. Tam stával kdysi říční mlýn na Labi.
Nevyfotit na této cestě vlak by byl snad hřích. Jsem zvědavý, kdy s ním zase někam pojedu :-).
Naposled v prosinci Děčínský Sněžník, ze kterého tu máme článek.
Tato rybářská občerstvovna u tůní mě vždy zaujme.
Hospodou jsem téměř začal a hospodou skončím. Také zde již je dávno konec a i bez koronaviru. Zde se spojuje pěkná poklidná cesta podle železnice s významnou Českolipskou ulicí, a tak místo v minulosti mohlo být zastávkou pro každého, kdo si udělal takový malý pěší městský okruh.
Ještě vám dlužím data. Celkem cca 14 km. I se zmíněnými zacházkami to bylo k milníku 2 hodiny 15 minut a podle kolejí zpět cca 1 hodina 20 minut. Jak vidno, tak procházky lze absolvovat i v katastru města, ale snad se také dočkáme opět volnějšího pohybu :-).
Úspěšný vstup do dalšího týdne !
Žádné komentáře:
Okomentovat