Dokud člověk musí chodit někam do zaměstnání, nebo snad v současnosti ještě lépe řečeno pro někoho pracuje, tak se na něj pochopitelně vztahuje celá řada úkolů vycházejících od zaměstnavatele. Ten zase nemůže ignorovat různá nařízení vlády, a tak bylo v právě uplynulém pracovním týdnu v mnoha mělnických podnicích přikročeno k rychlému testování zaměstnanců.
Úkol zněl jasně. Je třeba vykázat k příslušnému datu v příštím týdnu aktivitu. Tedy, že se na úkolu daném vládou skutečně zapracovalo. Ovšem, sami víte, že když má být v této zemi uděláno něco rychle, tak je z toho téměř okamžitý kolaps. Nejrychlejší cesta k úspěchu a splnění prvního kritéria tak vedla přes individuální registraci zaměstnanců v testovacích stanicích pomocí on-line zaregistrování.
Tam však rozhodovaly doslova minuty, které ukazovaly, zda se zaregistrovaný dostane na řadu ještě někdy počátkem nastávajícího nového pracovního týdne, nebo až v jeho druhé polovině. Pak měly jednotlivé firmy konečně čas shánět někoho, kdo by se dostavil osobně aspoň na provedení prvních testů, přičemž bylo samozřejmě jejich zájmem, aby došlo k vzájemné jednotýdenní spolupráci na delší období.
Firmy, které se začaly starat včas měly záhy poměrně úspěch, což s potěšením kvitovali jejich zaměstnanci. V současné době se zřejmě nejčastěji provádí testy výtěrem z nosu a dle laické veřejnosti koluje názor, že v jednom případě je sondážní tyčinka vedena pouze na krajíček nosu a zejména ve zmíněných stanicích je to prý hlouběji.
Po prvních firemních testech si tak při radosti z výsledků někteří lidé potřásli s úsměvy pravicí a rušili on-line objednávky na antigenní testy v odběrových veřejných stanicích. Ovšem, s výsledkem se také dostavily nové otázky : ,, Co bude dále ? Znovu to samé ? Opět výtěr z nosu ? Je to vůbec zdravé toto činit každý týden ? Bude to aspoň tak stejně nepříjemné, nebo snad horší ?"
Když nic jiného, tak si může řada lidí v tuto chvíli říci, že to momentálně zkrátka nemáme. Jenže, jak jsem tu již psal, tak to si mnozí myslíme již měsíce, že když nemáme příznaky a ráno nám před začátkem zaměstnání nikdo žádnou teplotu nenaměří, tak jsme s velkou pravděpodobností negativní. Je tedy nadále otázkou, zda má toto všechno smysl.
Ono se totiž ukazuje, že je to o osobním přístupu každého z nás a vláda tu pasivní občanskou obranu zřejmě moc neovlivní. Již jsem slyšel názor, že i kdyby některé firmy na 14 dní uzavřely svoji činnost, tak, jak si to přejí některé lékařské kapacity a odbory, tak by stejně chyběla záruka, že všichni lidé budou opravdu doma a nebudou se potkávat někde venku třeba i bez roušek právě tak, jak je tomu na obrázku, kde je někdo měl a někdo ne.
Je rovněž poukazováno na spoustu ekonomických ukazatelů, které jsou proti uzavření podniků. Navíc se nám tu čerstvě objevily další myšlenkové směry a i poměrně lehký průběh covidu-19 u exprezidenta Václava Klauze jistě sehraje svoji mediální roli. Ukazuje se, že někdo má štěstí, jiný smůlu a není to jen o věku. Dokonce jsem viděl kritiku, která kritizuje to, že se přednostně očkují lidé, kterým je prý 80+, a kterým se podle komentářů prodlouží život tak maximálně o měsíce, což je prý neekonomické.
Obrázek v úvodu článku je z dnešního sobotního odpoledne. To bylo řečí, že vyasfaltováním cyklostezky pod cukrovarem došlo k mnoha škodám a právě dnes po vydatných deštích se ukázalo, jak je ten asfalt skvělý. Dokonce jsem tu zaznamenal i několik maminek s kočárky. Jen je do budoucna škoda, že ten barák tam na Hadíku ( kdysi dávno restaurace u přívozu a v 80. letech stánek s nápoji a zmrzlinou) má daleko k poděbradské restauraci Cidlina ( na soutoku) a hlavně nemá podnikavého majitele, alespoň co do myšlenek restauračních a gastronomických služeb.
Když zemře starý člověk, tak se to tak nějak očekává. Když je to někdo mezi 50 - 65 lety, tak je to tak nějak pořád brzo, byť víme, že žijeme v době zbytečného stresu, rakoviny a nakonec i toho covidu. Nezřídka tu pak máme i případy, kdy člověk odejde náhle, rychle, někdy snad i na nějakou hloupost, ale i to se bohužel občas stane.
Slovy klasika, která si uvědomujeme až s pokročilejším věkem : ,, Jsme tu jen na návštěvě."
Když je to někdo příbuzný, nebo někdo koho jsme znali, tak je nám vždy tak nějak divně, byť jsme toho člověka třeba i léta neviděli. Mnohdy může jít o kamaráda, nebo i o člověka, se kterým nás osud spojil v práci, a se kterým jsme se nejednou zasmáli nějaké společné příhodě, vyměnily si zkušenosti ze soukromí, nebo se zasmáli něčemu zábavnému z televize, což bývalo kdysi v době dobré zábavy a dvou státních programů zcela normální.
Vězte tedy, že nás nečekaně opustil člověk, který byl na Mělníku známý, jako podnikatel s vysokozdvižnou plošinou. Mytí oken na obchodních domech na Karlově náměstí, výměny žárovek veřejného osvětlení a dalších služeb. Tomáš byl sportovec v oblasti míčových her a zde by ho mohli znát nějací příznivci házené a basketu. Byl dlouholetým zaměstnancem firmy STS a posléze EMS.
Čest jeho památce za všechny, kteří jste ho znali a upřímnou soustrast pozůstalým.
Tolik dnešní první článek a uvidím, zda spíchnu ještě jeden :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat