Dnešní článek začnu trochu oklikou, ale my se na ten Mělník dostaneme.
Je tomu už více než rok, co jsem se konečně prvně vydal k Brtnickým ledopádům, abych aspoň na vlastní oči viděl, jak to tam vůbec vypadá, neboť Českosaské Švýcarsko je nádherné a nabízí toho tolik, že to prostě člověk ani vše navštívit nemůže. Takový přerod od nápadu k činu jsem tehdy zachytil do dvou článků, které dělí pouhý den ....
http://soutok.blogspot.com/2020/01/brtnicke-ledopady-jsou-asi-nejslavnejsi.html
http://soutok.blogspot.com/2020/01/jeden-den-napad-druhy-den-skutek-takovy.html
Co se nepovedlo loni, tak by snad mohlo vyjít letos, ale organizátoři turistické akce to kvůli covidu-19 letos odpískali a dlouho se zdálo, že i zima bude letos opět již podruhé za sebou pro ledopády nepříznivá. Nyní to tedy vypadá nadějně, ale zase je celá řada věcí proti tomu.
,,Co tam budeš dělat ? Vždyť tam venku někde při současných hodnotách teplot zmrzneš, stejně nebudou jeskyně a krápníky nasvícené barevnými reflektory, jako v den turistické Ledopádové stovky a nanejvýše budou někde snad hořet svíčky od návštěvníků " říkám si. Člověk má prostě těch informací pořád málo a někdy i z internetu.
Mimochodem, správci CHKO neradi vidí zapálené svíčky, protože je tam návštěvníci nechávají a ony pak nevzhledně zamrzají v ledu. Po sezóně jich jsou třeba z Jeskyně víl dva pytle, jak někde psali. Protože mají mrazy asi do týdne opadnout, tak by se dalo snad i tak o věci uvažovat, ale jak jsem již psal, tak to asi nebude z hlediska barevnosti nic moc ( nějaké barvy utváří vlastní minerály) a hlavně nesmíme zapomínat na to, co někteří lidé ani v této době vůbec neznají a čemu se říká náhlá pracovní flexibilita.
A upřimně řečeno je nutno říci, že když se máte táhnout každý pracovní den za tmy a mrazu do práce, tak už toho máte v sobotu v mém věku dost a rádi se probudíte do bílého dne, což už je zase na takové akce pozdě.
Tak se tedy stalo, že jsem se v sobotu zase rád vrátil do dětství a mládí, protože za oknem svítilo slunce a člověka to táhlo ven. Mimochodem, jak jsem tak zjistil, tak každý člověk se chodí nejraději procházet tam, kde něco prožil a kde se mu líbí. Třeba obyvatelé Mělníka -Mlazic chodí obvykle nejraději k tůním, nebo i na Ráj, kde si jako děti hráli.
Zasněžená pole za rodnými Blaty mi připomněla 70. léta, kdy končila éra slavných velkých mělnických zim. Tehdy bylo běžné, že přes pole chodili běžkaři až k lesům na obzoru a zpět. Děti zase sáňkovaly z místního vršíčku, kterému se říkalo lidově ,, Vrcha" Na úpatí vrchu v časech mého dětství byla taková terénní prohlubeň z časů povozů a traktorů, které se říkalo lidově ,, ouvoz" a spojovala tzv. Samoty ve Velkém Borku s mělnickými Blaty.
Děti z Blat tedy chodily sáňkovat na výše zmíněný vrch, který sloužil třeba i k pouštění draků, ale i k jiným zábavám. Dnes to známe jen z některých historických filmů s Jindřichem Plachtou, ale i moje generace také ještě zažila chlapecké bitvy. Však tu poblíž stával dlouhá léta stoh starého pana Katrenčíka.
Jeho stodola již na rohu ulic Světická a Hleďsebská nestojí, ale najdete ji na historickém fotu z 80. let, které jsem tu občas publikoval. Někdy byly inspirací indiánky, hlavně Vinnetou, a tak stoh představoval jugoslávské hory, kde z vršku občas někdo nedobrovolně spadl. Jindy se balíky slámy proměnily v bunkry a občas letěla i nějaká ta hrouda hlíny, ale od toho jsme pro nebezpečnost brzy upustili. Někdy si pan Katrenčík všiml, že mu tam na stohu omladina dovádí a honil ji bičem.
Ouvoz se pak změnil v živelnou skládku, na které se v časech pálení Jidáše a Čarodějnic zapalovaly mimo jiné i staré pneumatiky a pro zábavu se do ohně občas házely i známé prázdné tlakové plechovky od laků. Cesta vedla nově jednoduše podle něj. Někdy ke konci 70. let byl ouvoz zavezen hlínou a dostal současnou podobu.
Vznikla tak cesta na obrázku, kterou mohu směle nazvat ,, cestička k domovu" , a pokud vám to připomíná báseň ...
...., tak je to v pořádku. Já se po ní často vracel od babičky z venkova, ale když se tam někdy zastavíte, tak zjistíte, že máte před sebou celou bohatost tohoto světa. Na pozadí vidíte Říp a jiné kopce vzdálenějšího a přesto našeho blízkého světa, který je symbolem cestování. Před ním je naše krásné historické město, kde jsme prožili celý život. V popředí je jakoby rodná čtvrť a ta pole jsou vlastně proměnou života.
Nemyslím teď jen postupující zástavbu, ale fakt, že tu člověk chodí za různými účely přes půl století.
Po velmi dlouhé době jsem se rozhodl, že tudy budu pokračovat do Velkého Borku. Vždyť slunce tak neuvěřitelně hřálo, byť bylo pod nulou. Na Samotách mě překvapilo, kolik tu v poli již jen vyrostlo parcel. Nejen Blata se rozrostla do polí, ale i Velký Borek směrem k Mělníku. Velký Borek, to bylo dlouhá léta bydliště našeho historika pana Františka Purše a určitý vztah má k Velkému Borku i pan Karel Lojka, který bydlí ve Skuhrově a vede úspěšné FB Mělnické historické skupiny.
Šel jsem kolem mnoha budov, které mají i pro mě určitý význam a zastavil jsem se u tamní ZŠ. Kladl jsem si otázku : ,,Co bych tady ve Velkém Borku asi tak mohl vyfotit :-)?" Škola byla krásná, pravda, a jak jistě mnozí víte, tak prodělala celkovou rekonstrukci. Ale, já si myslím, že nám ji dokonce snad mimo jiné borecké památky relativně nedávno představil na svém FB právě pan Lojka, který k ní má mnohem hlubší vztah.
Ostatně, já v ní jen jednou pomáhal ještě za časů socialismu vyprostit z budovy velký těžký bojler :-). Ne, nebyl to brojler, ale bojler. Pamětníci známé polistopadové nahrávky ,, Jako kůl v plotě "
jistě vědí, proč to tu v souvislosti s hmotností předmětu uvádím :-).
Došel jsem na samotný konec obce až k místu, kde ze zasněžené louky přijížděli na běžkách dva Oujezďáci ( občané Malého Újezda). Na louku se chodí přes takovou lávku, pod kterou protéká ta naše říčka Pšovka, a tak jsem ji zde v místě, kde má nejbližší kontakt s obcí vyfotil.
Pak již má procházková trasa procházela obcí, částí Zahrádky, Rousovicemi a Polabím, abych stanul v místech zde nejvyšších, která mi připomínají, že je kolem nás plno krásné blízké i vzdálenější krajiny a snad zase přijde čas, kdy se to bude kolem zelenat a člověk se zase i někam dále rozjede.
Jak jsem se tak blížil k centru, tak přibývalo vycházkářů a ačkoliv nebylo nikam dále pořádně vidět, tak na slunci bylo prostě krásně. Vždyť byla sobota, volný den, jasno, svítilo slunce a některým lidem zkrátka stačí takovéto maličkosti.
Nechci to nijak zlehčovat, ale napadne vás někdy, když jdete třeba Hořínským parkem, nebo podle Vltavy, že to vše patří obvykle Jiřímu Lobkowiczovi ? Dokud jsou události takové, že je ani zpravidla bez zásahu médií nezaznamenáme, tak to ještě jde. Nehledě, že tito lidé určitým způsobem o majetek pečují a je dnes chválihodné, že zámek našel s městem celkem podobnou řeč a sami víte, že dnes můžete například navštívit na zámeckém nádvoří nějakou akci ( třeba Africké trhy) a dny, kdy se při Mělnickém vinobraní vstup na zámecké nádvoří zavíral, jsou již také pryč.
Jak vidíte na dalším snímku, tak nám laterální kanál dokonce zamrzl. To se moc často nevídá. Ostatně bych ještě rád upozornil na foto Martina Klihavce, který pro nás dnes na FB pana Lojky ...
vyfotil známý místní ledopád pod veslařským klubem. Na tom by nebylo nic zvláštního a máme ho i zde právě hned pod úvodním odkazem v tomto článku, ale přece jen je ten dnešní mnohem širší.
Předposlední tematická fotka je tedy takovou připomínkou toho, že jsme tu měli krásný sluneční víkend a lidé nám chodili za zámek.
Docela milý kontrast nám nabídla stěna zámecké vinárny. Ukázalo se, že sníh odráží světlo a má svým způsobem něco do sebe, byť jej raději vídáme v tomto ročním období na horách, ale na druhé straně je zeleň na stěně vinárny připomínkou toho, na co se již všichni moc těšíme. Na hezké jarní dny.
Pohodový vstup do dalšího únorového pracovního týdne !
Žádné komentáře:
Okomentovat