sobota 9. ledna 2021

Film Pozdní láska musí každý občan Mělníka vidět kvůli nejstaršímu mostu, podivné budově radnice, či vyhlídce. Nyní v TV. Další neuvěřitelné setkání Soutoku proběhlo v Liběchově. Výlet ve znamení Václava Levého přinesl mnoho romantiky.

 

Televize není tím, co bych zrovna sledoval, protože mám pořád současně s ní nějakou jinou hlavní aktivitu, ale o následující informaci, se s vámi podělit musím, byť nejde o žádnou novinku. O filmu Pozdní láska z roku 1935 tu psal Soutok již téměř před 10 lety ( leden 2012).

Dnes již máme  všichni televize s možností puštění pořadu ze záznamu, a tak vás vůbec nemusí pálit, že jste 6. ledna na programu CS Film v čase 18.00 - 19.35 zmeškali 100 minut dlouhý film z roku 1935, který se točil, jako první v našem městě a je unikátem. Jinak je o něm na netu plno odkazů, ale stažení zcela zdarma na první stránce nenajdete.

V čem je film unikátní ? Pro občana Mělníka rozhodně tím, že je natočený celý na Mělníku, je prvním filmovým snímkem zde vůbec a spatříte v hlavních rolích náš nejstarší most ( 1888- 1937), radnici před přestavbou, zcela jinou zámeckou vyhlídku a řadu dalších míst, která se nějakým způsobem změnila. Bohužel je značná část děje v interiérech, nejde o žádné dlouhé outdoorové záběry a děj může někomu připadat zajímavý a jinému nudný. Komediální trhák to není.

Další hodnotou je snad fakt, že vzhledem k největší slávě filmů stříbrného plátna mělo teprve dojít, tak tu máme některé herce trošku v nezvykle mladším věku, než býváme zvyklí. Ono je již každých 5 let života  u člověka znát, a to i v dospělém věku. Pokud nemáte výdrž, tak si nastavte třeba 17. minutu, vydržte, a pak 40. minutu filmu.

Lidé mi občas říkají : ,, Ty chlape, ty máš někdy zážitky " a přitom zakroutí s úsměvem hlavou. Mnohdy jim odpovídám: ,, Tak když jezdíš maximálně na výlet autem s rodinou, tak se nediv, že podobné zážitky nepotkáš."

Pravda, někdy to chce trochu odvahy, se odvážit někoho oslovit a rozhodně nelze říci, že je tím někdo celoživotně nadán. Jindy je naopak třeba i překvapivě aktivita na druhé straně a dokonce i u žen. A někdy se jedná o neskutečné náhody, které by v loterii znamenaly první místo. Stačí si vzpomenout, jak jsem za zámkem oslovil starší dvojici seniorů z Anglie a o rok později se setkal ve vlaku na Mělníku s jejich synem, který žil se svojí rodinou v Praze.

Krásné, ale asi tak platné, jako kdybych sečetl těch celkových cca 753 994 návštěv tohoto webu, které vykazuje k dnešnímu dni počítadlo :-).

Když však vezmu v úvahu, že jsem se 30. prosince potkal v Kouřimi s jakýmsi televizním kameramanem a o pár hodin později ztratil několik slov s poutnicí v Jevanech, tak následující setkání v Liběchově snad ještě gradovalo tuto sérii náhod :-).


Do Liběchova jsem se prvně v životě podíval v 70. letech 20. století se ZDŠ a samozřejmě naše cesta vedla z vlakového nádraží do skal k výtvorům Václava Levého. Vlastně uteklo rovných 50 let, což je mimochodem délka umělcova života .-). Od té doby tu byl člověk již mnohokrát a je úplně jedno, zda to bylo ve skalách, v zámku ( muzeum), v zámecké zahradě, u kostelíčka, v rybárně, v letním kině, v Rašínkách ve včelíně, ve mlýně, na nějaké akci, či dále podle Liběchovky , nebo na turistické značce někde u bunkrů Liběchovské příčky.

Liběchov je zkrátka místem, kam se člověk rád vrací. A myslím, že i pro mnohé z vás je Liběchov kouzelným místem, protože neustále čtete článek ze 30.12.2017 ...

https://soutok.blogspot.com/2017/12/laska-rohata-dalsi-pohadky-to-je-casto.html

..., který má jenom za uplynulý podivný rok 2020 návštěvnost 306 diváků, ale mezi TOP 20 z dosavadních 1 958 článků zatím není.

Jak vidíte, tak jsem vlastně u skal v Liběchově nebyl už tři roky a můj výlet byl vlastně ještě celkem včas takovou určitou poctou umělci, který se přesně před 200 lety narodil a před 150 lety zemřel. Další motivací byla i knížka, která byla vánočním dárkem a vidíte ji na prvním obrázku společně s dalším dárkem.


Přijel jsem asi v 10.40 do Liběchova ( 8.1.) a zdálo se, že snad bude parádní den. Atmosféra byla neskutečná. Krásný lehce mrazivý zdravý vzduch, krajinka se v danou chvíli usmívala a kolorit místa tamní prázdné procházkové aleje dokreslovala mladá maminka s pobíhajícím děckem.

Když jsem měl za sebou první venkovní pozdrav dne, tak jsem si zavzpomínal na ....


.... a podíval se směrem na uzavřenou relativně novou cestu, která můstkem přes Liběchovku spojuje Rumburskou ulici s alejí. K dalším romantickým místům patří část jménem Boží Voda. Vždy se u místní kapličky zastavím a dívám se dolů do areálu rybárny, kde se však tentokrát třepetala pouze jedna vodní hladina a na zbytku rostlo jenom proutí.

Mám to vyfotit ? Vždyť člověk většinu života vlastně pořád fotí ty stejné věci, pokud někam dále nevycestuje a později snímky ani moc neprohlíží, protože tu jsou další a novější. Snad jen, když koukám, co kdo čte, tak se vlastně dívám, co bych třeba již napsal jinak, co jsem vlastně napsal, a co jsem tehdy vlastně fotil.


Jak tak přemýšlím s aparátem v ruce a rozhlížím se, tak mě kdosi pozoruje ze zaparkované dodávky a náhle se přede mnou objeví pozoruhodná žena se slovy : ,, Vy jste místní, nebo zdaleka ?" Mé cestovatelské zkušenosti z mládí i současnosti, se mi již mnohokrát hodily, vždy vedly k milému rozhovoru, ale druhou stránkou věci také je, že vždy odebraly nějaký čas, kterého jsem však nikdy nelitoval a vždy mi to něco dalo :-).

Při loučení se dozvídám, že proti mně stojí výtvarnice MgA. Jitka Navrátilová a horlivě přemýšlím, proč je mi to jméno povědomé. Tak jistě, jsme v Liběchově a už sem jezdím dost dlouho, tak mě samozřejmě napadne Josef Matěj Navrátil, který vymaloval sallu terrenu liběchovského zámku.


Jak tak při své další pouti krajinou přemýšlím, tak si poměrně velmi brzy uvědomuji, že asi vím, koho jsem měl před sebou a jsem za toto nesmírně rád. Ještě se k osobě vrátím později.

Liběchov si uvědomil, že vandalismus i povětrnostní vlivy pískovec nenávratně ničí a nelze tomu zabránit. Snad jen v případě Klácelky lze aspoň vandalismu mřížemi bránit, což tu v minulosti již několikrát bylo. Možná, že se bude Klácelka otvírat snad jen v rámci DED, nebo by tu muselo být něco podobného, jako ve skalním bytě ve Lhotce, kde je dozor a otvírací hodiny po dobu sezóny.


Mám Klácelku někde nafocenou snad do poslední kresby, byť je nyní ve zmíněné nové knize velmi detailně zpracována, a tak mě uzamčení mříže vůbec nevadilo. Naopak, kdo máte fotoaparát, tak Jana Žižku s Prokopem Holým skrz mříže v pohodě vyfotíte, a jak vidíte, tak mě situace dovedla ke zcela novému pohledu shora na areál. Na pozadí pak máte zmíněný skalní kalich, který je na fotografii zde vidět jen nepatrně.

Jak uvidíte na snímcích, tak sníh v lesích působil romanticky, ale problémy s chůzí tu byly. Především šlo o kluzké bláto a bylo mi jasné, že sestup do údolí od Čertových hlav bude možný jenom ve směru mé trasy. K obrázku výše jen dodám, že jsem tu na Liběchovce za obcí Želízy bohužel v PR ještě nikdy na vlastní oči neviděl kvést bledule a sněženky, ale věřím, že snad jednou přijde den, kdy tu budu ve správnou dobu.

Rozhodl jsem se, že místo Harfenice a Hada sem dám něco jiného. Ostatně, ve sněhu má vše zase úplně jiné kouzlo a můžete si to obejít sami. Však to není daleko. U Hada jsem byl asi ve 13.30 a v lese jsem potkal jednoho samotáře a dvě mladší dvojice. Jak už to tak bývá, tak turisté jsou veselí a sdílní lidé, proto vám mohu říci, že jedna dvojice byla z Prahy a druhá se smála, že předešlou dvojici potkala prý už třikrát. To ještě netušila, že i mě uvidí ještě jednou :-).


Původně bylo mým hlavním cílem obejít výtvory Václava Levého, ale nutno říci, že pro mě osobně by to bylo málo. Však vás u Hada sama o sobě láká cedule, aby si návštěvník zašel ještě kousek dále k dalším dvěma skvostům.


Žlutá značka směrem na Štětí vás dovede ke kouzelnému místu, které je jen o kilometr a půl dále. Tady narazíte již na naučnou Trasu kouzelníka Štětky ( také jsem o ni již psal), kde děti mohou právě u následujícího útvaru hádat, jakému zvířátku patří zobrazené stopy. Však jsem o tom psal 30.12. v článku o Kouřimi.


V tomto koutu Liběchovska tedy potkáte přírodní skalní útvar Sedm chlebů ( zvětrávání pískovce) a jeskyni Mordloch, kde se podle pověsti ukrývali loupežníci a hlavně i poddaní, kteří zavraždili společnými silami svého nenáviděného surového pána hraběte Claryho.


O další kilometr dále potkáte kapli, která tu byla postavena po násilné smrti hraběte Claryho v roce 1720. Dostal jsem kdysi přátelskou nabídku napsat dobrovolný příspěvek o této události do Kolečského měsíčníku a pochopitelně tak vznikl i článek ....


Ještě přidám odkaz na reklamu i na putování Soutoku po NS loupežníka Štětky.




Ano, boty byly sice samé bláto, ale ta nádhera člověku něco dala, protože jsme živi z pocitů, které přetrvávají hmotný zážitek.


Všiml jsem si, co dokáže vegetace. Není to tedy nic nového pod sluncem, ale poslední prožitky jsou z těchto míst staré snad 10 let. Bylo tu mnoho obnažených skalních stěn a dnes je tento úsek mezi Štětím a Hadem celý zarostlý. Následující úhel pohledu mi však připomíná po pravé straně pověstnou žábu u Mšena ( skalní útvar Hlava a žába).


Pak už to byl zase boj s časem a tmou, a vše se zdálo tak daleko. K avizované sokolovně jsem došel v 15.45 a už moc světla na fotky nebylo. Na konci výše zmíněné knihy, se čtenář dozví, že tu v červenci 2020 probíhalo k výročí V. Levého umělecké sympozium, kterého se účastnilo 6 umělců, když kvůli covidu - 19 museli odvolat účast dva umělci z Itálie a z Německa.

Všechny výtvory najdete v knize, a jak bývá zvykem, tak budou zřejmě někde umístěny. Pan Bartoloměj Štěrba vytvořil portrét samotného Václava Levého. Přátelé, tak vypadá čerstvé dílo z dovezeného pískovcového kvádru. Zkusme to porovnat s díly ve skalách, které poničili přírodní podmínky i vandalismus.


A na závěr ten krásný zážitek z úvodu vyprávění. Jmenuje se MgA. Jitka Navrátilová, žije a tvoří v Liběchově, a její dílo má název Scéna z ráje ( Poslední polibek). Když jsem si knížku o Vánocích četl a díval se i na krásné současné výtvory, které můžete před sokolovnou v Rumburské ulici zatím stále spatřit, tak se mi ani nesnilo, že náhoda způsobí, že stanu tváří v tvář domácí umělkyni tohoto krásného díla.



Sice jsem si říkal, že bych se kromě známého vycházkového plánu mohl také později  po absolvování turistické části zajímat o nové sochařské a právě čerstvé výtvory, ale zvláštní setkání tuto myšlenku ještě více posílilo a opravdu jsem natáhl krok, abych to z lesů k sokolovně ještě za bílého dne stihl :-). 

Okruh V. Levého má 11 km. Já napočítal i s cestou k Hraběcí kapli a sokolovně 16 km. A jsme na konci. Pane jo, celý den dnes nad tímto článkem.

Užívejte víkendu a doufám, že vám to všechno dává aspoň občas  některým čtenářům nějaký přínos.





Žádné komentáře:

Okomentovat