čtvrtek 31. prosince 2020

Za praotcem Lechem, k antickému sloupu zničeného chrámu, nebo do Jevan Karla Gotta, či na krásné smutné místo s úchvatným rozhledem, tak to byl poslední výlet Soutoku roku 2020.

 

Všechno souvisí se vším. Kdy jindy má člověk seniorského věku cestovat, když ne v časech delšího volna ? To by byl doslova hřích být pořád jenom doma. Další věc je ta, že mnozí z nás máme automobil, a když přijde zima, tak máme asi dvě možnosti. Buď vzít stranový klíček, vyjmout autobaterii z motorového prostoru a dát ji nabít, aby se nezničila, nebo vyjet na delší výlet, čímž se za jízdy dobije.

Původně jsem s následujícím výletem ve svých plánech vůbec nepočítal, ale poměrně aktuální téma sv. Ludmily a vůbec prvopočátky našich dějin, jenž jsou tvořeny pověstmi sehrály významnou úlohu. Vždyť Soutok jezdí poměrně často na Říp, byl již i v Levém Hradci, nebo na Budči, a tak Kouřim již doslova volala, abych ji například po Kutné Hoře už také konečně navštívil a nejezdil pořád jen někam do pohraničních hor.

Neměl jsem z akce moc velkou radost, protože bílý den je krátký, bylo třeba z vozu odstranit námrazu a cesta byla poměrně daleká a téměř celá často v silném provozu. Na druhou stranu se udělalo jasno, sluníčko se usmívalo, a tak se celkem vše poměrně dobře vyvíjelo.


Vysílač Liblice u Českého Brodu je za mimořádně dobrých podmínek vidět i z Mělníka. Se svojí výškou 355 metrů jde o nejvyšší stavbu v Česku.

Vyjížděl jsem cca v 10.20 a šokovala mě poměrně dost rozbitá silnice do Staré Boleslavi, kde jsem se dostal do prvního problému. Stál jsem v Brandýse nad Labem nad Labem uvězněný v odbočovacím pruhu do Čelákovic a vzpomínal na krásné pohodové mělnické kruhové objezdy. Toto tu hoši nezvládli a ještě štěstí, že mě na zcela zablokované křižovatce pustil od Čelákovic jedoucí řidič jakési montážní dodávky.

To by se mi v PID nestalo, ale také je pravda, že by to bylo vše na podstatně delší čas a za jeden den bych všechna ta navštívená místa neobsáhl.


U mohyly slavné bitvy u Lipan jsem stanul v 11.45 asi po 50 letech, a jak vidíte na prvním snímku, tak za dobré viditelnosti je odtud vidět až do Lužických hor. Škoda, že si místní s výhledovým panoramatem trochu nepohráli a vybrali si jen část výhledu.

Jak vidíte, tak viditelnost dobrá nebyla, ale ještě štěstí, že byla aspoň taková, a že byl již opravdu hezký slunečný den.

Pocity tu má člověk všelijaké, jako ostatně všude tam, kde se něco významného stalo. Dočtete se, že se tu dodatečně spojila s krví husitskou i krev ze země od Zborova a od Doss Alto, jakož i obsah z následujícího obrázku.



Nedaleko odtud se nachází vesnička Klášterní Skalice, která si díky tomuto ,,antickému sloupu" ( Sloup je z pískovce a chrám byl gotický, ale samozřejmě to ve fantazii trošku svádí  ke starší epoše podobně, jako ten milník v Liběchově. Má to prostě pocitovou hodnotu.) objednala místo v tlusté knize s titulem Zapomenuté památky Čech, Moravy a Slezska.


https://www.turistika.cz/mista/klasterni-skalice-klaster-milostne-panny-marie/detail

Jde o pozůstatek gotického kláštera. Tento nádherný dochovaný sloup má výšku asi 10 metrů a šíře se uvádí čtyři metry. Prý mohl měřit 20 - 30 metrů. Bohužel nemohu najít odkaz na článek, kde někdo krásně popisuje, jak se naše vjemy mění při pohledu na sloup z různých vzdáleností.


Posuďte sami. Pro mě to byl úžasný zážitek. Ještě před pár lety jsem jej viděl jenom v knize a najednou jsem zde. Klášter byl založen v roce 1357 a od roku 1421, kdy vyhořel po nájezdu husitských vojsk již nebyl obnoven.  Až jsem díky této hlavní takzvané pozapomenuté atrakci obce opomněl prozkoumat zámek v sousedství. Ostatně, mohla za to i cedulka u branky poblíž: ,, Vstup zakázán, soukromý pozemek!"  Na druhou stranu již slunce počalo klesat k obzoru a před sebou jsem měl hlavní cíl výletu, kterým byla Stará Kouřim.


https://cs.wikipedia.org/wiki/Lech%C5%AFv_k%C3%A1men


Pokud jde o Kouřim, tak to by tady mohl být celý speciál fotografií. Také tam mají Pražskou bránu, která mi i malinko připomíná tu naši. Viděl jsem tam dům s krásnou barevnou rakouskou orlicí, která připomíná časy Monarchie, nebo jakýsi pomník, který upozorňuje, že jsme v geografickém středu Evropy na hodnotách 15°E a 50°N i krásnou budovu muzea se zavřeným IC.

Opravdovým klenotem je potom doslova nádherný kostel sv. Štěpána a zvonice. Navíc jsem se tu potkal s jedním družným ( dle názoru jeho manželky) televizním kameramanem žijícím v těchto končinách, který mi tvrdil, že místní skanzen je mnohem lepší, než ten v Přerově nad Labem. Tak nevím. Ve zdejším skanzenu jsem nebyl, ač jsem se k němu ze zvědavosti později vypravil, byť jsem věděl, že bude mít stejně tak, jako IC zavřeno.

Rád vím, kde ho případně v budoucnu najdu, a že od příchozí cesty není vidět jediná chalupa. Za nejcennější je však považována Stará Kouřim a její klenot Lechův kámen. O kus dále pak Libušino jezírko. Asi víte, že podle pověsti, se nakonec bratři Čech a Lech na Řípu spolu rozloučili s tím, že  Lech dá později ohněm na Říp znamení, že se již se svojí družinou usadil .Vzdálenost mezi Řípem a Lechovým kamenem je bezmála 66 km.

Není bez zajímavosti, že je to asi taková vzdálenost, jako když z Mělníka dohlédneme na některý dominantní objekt Krušných hor.( Komáří výška- rozhledna , větrné elektrárny). Možná jste se někdy pídili po tom, jak daleko je vidět světlo zapálené svíčky ...


Může nám to připadat přehnané a ani tu není vědecký prostor, jak si vyzkoušet třeba i podstatně menší vzdálenosti, ale na druhou stranu asi víte, co dokáže obrovský požár na vzdálenost mnoha kilometrů. 


Pohled na Kouřim od Lechova kamene..


Libušino jezírko bývá prý převážně vyschlé a po čas mé návštěvy bylo navíc od návštěvníků oddělené červenobílou páskou. Vypadá to, že tu do jednoho stromu v popředí nedávno udeřil blesk a nyní se rozhoduje, co dále.



Věž poznání. Celé dva kilometry okružní stezky probíhá hradištěm spousta informačních tabulí naučné stezky i soutěží pro nejmenší. Zde si dítě vybere nějaký hezký obrázek zvířete, nebo rostliny apod. , aby se na druhé straně tabulky dočetlo více.

Sice jsem Starou Kouřim prohlédl v čase 14.00, ale moje pěší procházka po zelené značce ke skanzenu a zpět mě připravila o další čas. Přesto, že slunce mělo zapadat krátce po 16. hodině jsem se nechtěl vzdát ani posledního naplánovaného cíle a automobil se rozjel k jihu. Docela dlouho to trvalo, než jsem konečně vjel na státní silnici číslo 2 z Prahy do Kutné Hory. Ta je sice v perfektním stavu a provoz tu je opravdu hustý, ale cesta mezi lesy mi připadala nekonečná.

Táhlá stoupání střídala táhlá klesání, a pak konečně přišel Kostelec nad Černými lesy. Už nebyl čas ( .... lámat si hlavu, kdo je kdo. No, dvě dávky ... :-)) ..., se tady zastavovat, a jak se stmívalo, tak přišla pěkná nervozita. Měl jsem ale štěstí na dobré lidi, kteří hned ochotně navigovali.


Tak jsem tedy asi v 15.30 stál v Jevanech u rybníka, díval se na jakýsi bývalý hotel Wágner ( Moskva) a přemýšlel o tom, že právě tady měly chaty různé pražské celebrity a údajně i sám mistr Karel Gott. Kromě menšího parkoviště, nějaké samoobsluhy s malou restaurací a autobusové zastávky tu nic zvláštního nebylo a  vlastně jsem to dokonce i zapomněl vyfotit. Dominantní byl zkrátka místní rybník a lesy, za které již zapadlo slunce.


Přesto jsem se musel ještě zdržet. Popřál jsem paní, která seděla na lavičce a svačila dobrou chuť. Ukázalo se, že jsem zase zavadil o poutníka. To už je třetí žena, která se mi za posledních 12 let k této činnosti přiznala.

Vyšla ze severu Čech podle řeky Jizery ( bydliště psát nebudu) a poslední dva dny přebývala u někoho známého. Nyní má prý namířeno do Jindřichova Hradce, pak někam na Břeclavsko, a dál již nic neplánuje. Peníze údajně nepoužívá. Snad dokonce říkala, že je ani nemá. Možná to tvrdila z opatrnosti a já se zmohl jen na nechápavý rozpačitý pohled.

Prý platí vše protislužbou, podobně, jako chodili za Rakousko - Uherska lidé do světa na zkušenou. Řekla mi : ,, Lidé mě někde nechají přespat a já jim třeba naštípu dřevo na zátop, nebo jim s něčím pomůžu. Udělám nějakou práci. Platím protislužbou." Couchsurfing, ani klasické poutní cesty nepraktikuji.

http://www.couchsurfing.cz/  Říkám ji: ,, Bude tma, tak abyste si už pomalu něco našla." Odpověděla : ,, No, tak ještě hodinku můžu jít." Prý na sebe nechává působit dojmy z cesty. Na víc jsem se již nechtěl vyptávat a ani nebyl čas. To člověk někdy kouká ,jaké potká lidi.

Domů jsem přijel skoro v 17 hodin. Vracel jsem se přes Vyžlovku a Český Brod opět po stejné trase. Po obou stranách pěkné silnice až do Vyžlovky míjíte v lese pod stromy různé chaty a chatky, ale pro samé šero jsem z toho již mnoho neměl.

Pěkný Silvestr ! Pokud vyjde plán, tak se už 2. ledna spolu podíváme na místo, které nám všem dodá pro rok 2021 energii. Tak to aspoň tvrdí média.

A nezapomeňte se také podívat  třeba na Říp, kam chodili lidé mnohdy i v čase nepřízně.




2 komentáře:

  1. Vážený pane Šveci, děkuji za krásné reportáže z míst, kam ještě moje noha nevkročila a rád jsem se nechal poučit a získal tak inspiraci, kam bych se měl podívat, až bude příznivější doba. Se srdečným pozdravem K. Lojka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážený pane Lojko, ani nevíte, jakou mi Váš komentář udělal radost. Opravdu kolikrát nevím, jestli ty čtenáře ty cestopisy vůbec baví. Přitom mi již celá léta tam venku každý říká, jak je ta naše země nádherná, a jak stojí zato ji poznávat.

      Výlet do Kouřimi lze doporučit a ani s PID tam není složitá cesta. Lze jet buď vlakem z Mělníka do Prahy na Masarykovo nádraží, odkud jezdí i vlaky do Kolína. Přestupuje se ve stanici Pečky a téměř všechny vlaky končí v Kouřimi. Dá se tedy přijet i z druhé strany přes Kolín, kam jezdí z Mělníka rychlíky.

      Do centra města je to pouhý kilometr. Na Starou Kouřim se odbočuje před říčkou Výrovkou a okruh bývalým hradištěm má pouhé dva kilometry. Také jsem tu byl zřejmě prvně.

      Právě jsem se vrátil ještě z jednoho výletu, který by také mohl dát inspiraci, ale to příště.

      Vymazat