sobota 22. prosince 2018

Vánoční přání 2018. Seznamte se: Pražské Benátky na posledních 110 metrech Čertovky. Tvé vinné hrozny jsou, jak život můj.



Na úvod článku vám milí čtenáři Soutoku přeji především spokojené pohodové svátky. Mějte na paměti, že jakýkoliv spěch, nebo nerozvážnost může vzácné chvíle pohody narušit a v horším případě nám i obrátit pohodu opačným směrem. Tím však nechci říci, že bychom měli celý týden, nebo 14 dní sedět doma v relativním bezpečí domova a těšit se třeba z dárků, televizních pohádek i dalších filmů ( V pohádkách je mimochodem také snad největší reklama na naši krásnou českou krajinu :-)) a samozřejmě toho, co stůl a lednička dá :-).

Naopak, procházky jsou vítaným zpestřením, a když to přijde, tak ani výlet není k zahození. Ten nám ostatně dodává tolik potřebný kontakt s okolím, důležité osobní zážitky a do jisté míry zaměstnává naši mysl, což je pro člověka v každém věku důležité.

Mým prvním vánočním cílem byla z mnoha důvodů Praha, a protože v jejím historickém středu jsou místa, která vždy jednou za čas moc rád vidím, tak teď přišla ta pravá nejbližší chvíle.

A na co se podíváme nejdříve ?
Zase musím psát o jednom z časopisů, kde čerpám inspiraci, a kterým je Živá historie. Tentokrát mi připomněl pojem Pražské Benátky, ale hlavně oživil moji dávnou myšlenku, abych prozkoumal okolí strouhy Čertovky na svých posledních 110 metrech toku od Karlova mostu k ústí.

 Ostatně, není bez zajímavosti, že právě tato strouha určená původně k pohonu malostranských mlýnů ožívá právě na Vánoce na televizních obrazovkách, zejména v seriálu pro děti ,, Chobotnice z druhého patra." Na Kampě se toho však točilo v minulosti podstatně více.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Certovka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_Ben%C3%A1tky_(firma)


Jedním z prvních snímků, který možná leckoho napadne při cestě na Karlův most, je krásný pohled přes řeku na Malou Stranu a na Hrad. Aniž bych to tehdy ještě tušil, tak vlastně koukám do míst, kde se také Čertovka vlévá zpět do Vltavy

. Že bych mohl zajít prozkoumat tato místa, mě totiž napadlo, až téměř na konci Karlova mostu.


Pohled na mlýnské kolo Velkopřevorského mlýna od Karlova mostu, se mi nikdy neokoukal.


Fotograficky bývá často zvěčněn i s obloukem Karlova mostu.


Zde je také  malé přístaviště výletní lodní společnosti, na kterou jsem již odkazoval.


Tentokrát jsem se však vydal za nosem a bez mapy na opačnou stranu Kampy, než chodívám. Na snímku objevíte nejužší uličku v Praze, která má v průměru 75 cm a v nejužším místě pouhých 50 cm. Provoz je zde řízený semafory a wikipedie vám sdělí, že jde o jakousi poslední dochovanou hasičskou uličku ve čtvrti.

Původně jsem si myslel, že se uličkou dostanu ke strouze Čertovce, která tu probíhá těsně mezi domy, ale ve skutečnosti dojdete jen k restauraci, kterých je tu tolik, že k Čertovce zkrátka nemůžete.


To se vám podaří až v místě, kde vás reklama na ulici nabádá k návštěvě muzea Franze Kafky.


Tam vás cesta dovede až k místům, kde již koukáte na Vltavu .....


....., ale také právě na poslední desítky metrů bývalého mlýnského náhonu.


Právě u tohoto vodočtu Čertovka končí. Mimochodem, klikl jsem do mapy do míst, kde se nachází restaurace, na kterou koukáte. Prý tam stojí nějaké jídlo asi 525 Kč :-).




Do zmíněné uličky jsem se vydal, až když byli turisté pryč a mohl jsem si ji i pěkně vyfotit.
Vrátil jsem se pak zpět ke Karlovu mostu, kde jsem Četrovku přešel, ale moc jsem si nepomohl. Hned jsem byl v nějakém maličkém dětském parku, kde nikdo nebyl a odkud to již dále nešlo nikam jít. Vede tu před parkem ještě jedna cestička, ale ta končí po 20 metrech opět u nějaké restauračky.


Neodolal jsem, abych nezašel do míst, kde se i loni konaly na Kampě vánoční trhy.



Vždy dojdu rád až k samotnému mlýnskému kolu. Původně jsem měl v plánu vyrazit k Hradu, kdy člověk udělá něco pro zdraví a pokochá se nádherným výhledem, ale pak mi došlo, že bych mohl prozkoumat, co je ještě kousek dále za muzeem Franze Kafky a nelitoval jsem. Jenom ten déšť byl k vzteku, ale když on je volný čas tak vzácný.


Objevil jsem dvě krásná pohostinství, kde se může za hezkého počasí v létě třeba i krásně venku ve dvoře sedět. Ceny ? Když jsem tak koukal na tabuli u druhého mlýna na Kampě ( mlýn Huť), kde je nějaká restaurace, tak pivko bylo v cenách  ale ( ejlů)  od Němého medvěda.  V Praze však prý mají různé praktiky, na které u nás nejsme zvyklí.

V komentářích jedné nejmenované restaurace ( raději nebudu jmenovat) si někdo stěžoval asi před 8 lety, že jim přinesli po příchodu panáky, jako pozornost podniku, kterou vůbec nechtěli a ještě to museli zaplatit. Jinde si prý nechávají platit za vstup. Nevím, neznám, nechodím do tamních zařízení.



Jak vidíte, tak zrovna lilo, jak z konve, ale když má člověk volno a vidí takové milé věci, tak se to dá.






Na Kampě bylo také spousta tabulí věnovaných výročí umrtí Karla IV. , se zaměřením na rod krále i na historii panovníků u nás.







Trošku zvláštní umělecké dílo ve středu dvora bývalé cihelny, kde je dnes zmíněné muzeum, ale i prodejna perníků na obrázku níže.

Sousoší Čůrající postavy Hergetova cihelna


Fontána v podobě dvou pánů, močících do bazénku ve tvaru Česka, stojí na dvoře od roku 2004. Jejím autorem je umělec David Černý. Postavy jsou ve střední části vytvořeny z pohyblivých plátů, které sochám umožňují močením psát slova citátů. Zasláním SMS na telefonní číslo, uvedené na sousoší, si můžete nechat napsat svoje slovo.

Názor si udělejte každý sám.


A to je z prvního článku o Praze vše. Příště si dáme možná téma ,, pražské vánoční trhy".

Letos před Vánocemi, v době kdy si připomínáme také výročí 100 let republiky, mě napadlo, že opráším několik svých dávných básní a trošku jimi okořením  toto období. Jinak tomu nebude ani dnes. Po básních, které jsem věnoval výletní plavbě pod Mělníkem, řekám Labi i Vltavě, nebo usínajícímu městu, to dnes bude báseň, která je takovým vyznáním svému městu, a kterou možná celý ten cyklus uzavřu.

Poesie je už dávno minoritní zájmovou  záležitostí, ale snad se vždy ještě někdo najde, komu udělají podobné výtvory radost. Takovou zajímavostí je, že jste  díky prvnímu  mělnickému videomappingu ( 2011 ?), který pro nás Petr Šťastný promítl na Pražskou bránu mohli spatřit asi dva verše a je to jediná vlastní báseň, kterou bych snad dokázal nazpaměť znovu napsat. Jsou to někdy zvláštní věci.


Vyznání rodnému městu.


Žádné komentáře:

Okomentovat