Nevím, jak je tomu dnes, ale před 50 lety jsme měli v základní škole v měsíci červnu vždy takovou zvláštní i lehce nostalgickou atmosféru. Nemyslím teď zrovna den, kdy se vydávalo vysvědčení, a kdy jsme se s třídním učitelem, nebo učitelkou a spolužáky na delší čas rozloučili, ale mám na mysli jiný předešlý den, kdy se odevzdávaly učebnice, které nás celý školní rok provázely a domů jsme si odnášeli učebnice pro nový školní rok.
Taková učebnice měla totiž obvyklou životnost 5 - 8 let, její stav byl průběžně na konci každého školního roku klasifikován, dočetli jste se na jejím konci, jací žáci před vámi ji užívali a nakonec se dostala jednoho dne mezi vyřazené učebnice. Když se tak stalo, tak pokud nějací žáci měli o nějakou učebnici z té hromady knih zájem, tak si mohli knihu vzít. A protože byl život zcela jiný než dnes, tak toho občas i leckdo využil.
Jednou z mých prvních učebnic byl Dějepis pro 6. ročník. Celý školní rok jsme tehdy studovali v hodinách tohoto předmětu především antické Řecko a posléze dějiny Římské říše. Dnes v dospělosti vidím, jak s určitou úctou a uznáním vzhlížíme ke znalostem a kultuře starých Řeků, ale už to tak nějak ta příroda udělala, že nejen mladé chlapce, ale často i dospělé muže dokáže nadchnout nějaké to zejména vojenské rozpínání říší a jejich další historie.
I proto měly takovou sledovanost válečné, nebo dramatické velkofilmy, jako například Troja, Alexandr Veliký, Království nebeské, Gladiátor a o filmech z druhé světové války ani nemluvě. Pokud budete někde ve výloze vidět nějakou knihu o starém Římě, tak si můžete být téměř jisti, že na titulní straně nebude nějaký věděc, nebo státník, ale mapa impéria od Pyrenejí až po Mezopotámii, nebo vojevůdce Kartága Hannibal, jak se svými slony míří přes Alpy k Římu.
Čechy jsou malé území a naši mateřštinu v Evropě i ve světě moc neužijeme, ale neznamená to, že bychom se občas aspoň historicky nepoohlédli po územích, která se na nějaký čas dostala pod vládu českého krále a na mapě Evropy se objevil poetický název Země Koruny české. Krásné je i to, že naši králové nejen rozšiřovali diplomaticky, nebo případně i vojensky území, ale mají na svědomí zakládání hradů, měst , rybníků a obvykle za sebou zanechali celkem dobrý dojem nejen pro sebe, ale i pro samotné Čechy.
Vždyť i dnes tu existují zcela opomíjené i zapomenuté spolky na obou stranách hranice, které se snaží připomínat, že mezi Čechy a Lužicí je určitá historická vazba, a že máme i podobné, nebo aspoň srozumitelné jazyky ( hornolužičtina, dolnolužičtina). Stále tam prý ještě občas někdo naši řeči poměrně rozumí, jako nám jsou zase sympatické dvojjazyčné názvy. Zajímavá je situace i v rumunském Banátu, kdy tu vazbu zase můžeme hledat prostřednictvím členství v podunajské monarchii.
Tam se zase nějakých 1 200 km od domova máme i dnes domluvit v šesti obcích česky a jezdí tam i cestovní kancelář a pravidelná autobusová doprava. Přemysl Otakar II. je vedle Karla IV. z našich panovníků uznáván nejvýše, byť i za jiných králů měly Čechy ve středověku zvuk. Je pro nás potěchou, že i mezi nimi a našim městem je užší vazba.
Není proto snad ani divu, že jsem si v případě Přemysla Otakara II. zajel v roce 2017 na nedaleké Moravské pole, kde král v bitvě u Suchých Krut ( Dürnkrut ) dne 26. srpna 1278 padl. Nemohl jsem si tedy u příležitosti jubilejního výročí našeho města ani nechat ujít výstavu věnovanou tomuto panovníkovi. Magickým středobodem výstavy byla pochopitelně krásná replika bitevní helmice, kterou máte výtvarně zpracovánu na plakátu.
V malém sále muzea toho bylo vidět pochopitelně z této části našich dějin více. Oděvy, zbroje, zbraně, nastrojené figuríny apod. Pozorný čtenář Soutoku si jistě všiml, že tu tentokrát nebyly žádné snímky z vernisáže. Prostě jsem ty materiály neobdržel a lze se domnívat, že možná i pro svoji povahu věci. Kdo chtěl, ten přišel a mohlo se i fotografovat. Tady jste si mohli repliku přilby našeho krále aspoň vyfotit, ale takový blyštivý relikviář sv. Maura v Bečově prostě vůbec fotit nesmíte.
Když už píši na téma Přemysl Otakar II. , tak zde musím také zveřejnit odkaz na svoji báseň, kterou jsem králi i Mělníku u příležitosti 750 let města věnoval :
https://soutok.blogspot.com/2024/11/ve-jmenu-oslav-750-vyroci-mesta-melnika.html
Kdo nepřišel, může jen litovat. Já se účastnil i druhé významné výstavy, ale to je zase na jiný článek. Nezapomeňte také, že již zítra by na mělnické nádraží ČD měl přijet legiovlak. V interiérech se správně fotit pro veřejnost nemá. Jen pro svoji potřebu. Já věřím, že první informační foto je bez diskusí a spíše vypovídá o tom, že autor na výstavě pravděpodobně opravdu byl, byť snad po kliku na něj může přinést určité info o hlavním předmětu.
Druhý obrázek má navodit určitou atmosféru prostředí, ale zároveň je pozvánkou na důležitou a dlouhodobou výstavu k 750. výročí města, o které jistě bude článek. Výstavu o králi již nestihnete, ale výroční výstava tu je až do března. Co dodat ? Je skvělá, ale přišel jsem po několika letech, v neděli již v pozdních hodinách asi 90-75 minut před uzavřením a musel jsem se přizpůsobit situaci. Začínal jsem tedy dlouhodobou výstavou, a když už jsem se dostal na výstavu o králi, tak jsem nějak podvědomě cítil, že se za chvíli zavírá, že jsem v danou chvíli jediný návštěvník, zrodila se nervozita, spěch a současně s tím i bohužel některé nedoostřené fotky, neboť už ani nebylo mnoho světla.
Po výstavě jsem se šel ještě podívat na několik minut k zámku a našel jsem ještě malou tekoucí fontánku. Tak nevím, zda ji mráz nemůže poškodit ? O některých věcech občas pochybuji. Sice jsem sem v sobotu to foto nedával, ale představte si, že někdo pohřbí své zvířecí miláčky v záplavové zóně. Bylo to ještě čerstvé i se zaskleným obrázkem domácích mazlíčků, plno květin, ale nějak asi smutnému majiteli zesnulých zvířátek nedošlo, že stačí jen trošku více vody a je po všem.
Pohodový týden !
Žádné komentáře:
Okomentovat