Snad každý čtenář Soutoku ví, jakou inspirací mi byl v životě Karel Hynek Mácha, aniž bych si to zprvu mnohdy uvědomoval. Vždyť krajina severně od Mělníka je prostě kouzelná. Ať už projíždíte romantickým Kokořínským dolem plném skal a lesů, kde vás zdraví říčka Pšovka se svými občasnými tůněmi i rybníky, nebo vzhlížíte do kraje z polních úseků na trasách mířících k obci Střezivojice, či někam k městečku Mšeno.
Tady všude je prostě krásně, byť celá naše vlast má něco do sebe, ale tady to máme nejblíže a leckomu i zdaleka se tu líbí. Kdo si zdejší krajinu oblíbí, tak brzy narazí i na červenou turistickou mezinárodní trasu, která tady u nás dostala už dávno jméno po básníkovi Karlu Hynku Máchovi. Mnozí po ni chodí i nevědomě jen po úsecích, když poznávají Kokořínsko, nebo tu prostě relaxují, ale jsou i tací, kteří chtějí velkého básníka i turistu napodobit a zkusí si po ni dálkový pochod třeba i jen tak, jako jsem to učinil v roce 1991 já.
Ovšem, do městečka Doksy můžete stejně tak dorazit autem, autobusem, po železnici a v neposlední řadě na jízdním kole. Konečně, zejména poslední jmenovaný způsob si mnozí návštěvníci užijí a odměnou jim je pak často pohled na čarovnou hladinu jezera, které v minulosti neslo název Velký rybník. Mnozí se tu v poločase tak oddáváme romantickému posezení, než obrátíme svá kola na relativně dlouhou cestu k domovu.
Jedna věc tu však zůstává nenaplněna. K Máchovu jezeru jsme sice dorazili, můžeme se tu občas i vykoupat, nebo svézt výletní lodí, můžeme si dát něco dobrého k jídlu i k pití, ale také vás může přepadnout jistá touha tuto velkou vodní plochu, kterou básník propagoval již ve svém Máji, tak ji aspoň jednou v životě celou kolem dokola obejít, nebo objet na kole.
A úkol to zrovna není malý, zvlášť když blízké okolí jezera moc neznáte a rozhodnete se pro pěší akci. Vždyť je to akce na téměř čtyři hodiny chůze a počítejte s délkou 16 km. Jenže, na druhou stranu vás po absolvování čeká krásná odměna v podobě perfektně stráveného dne a pocitu, kdy si už navždy můžete říci, že jste ten Velký rybník po svých celý obešli. Lidé si dávají v životě různé mety, a pak mají na co vzpomínat.
Vždy jsem si myslel, že tento občasný nápad vykonám někdy během krásného dlouhého letního dne, nebo snad během optimistického jara, ale nakonec mě myšlenka přepadla v těchto dnech a byla moc silná. Proč ne ? Proč to neudělat v podzimním měsíci říjnu, kdy je sice bílý den už poněkud kratší, ale listí již hraje všemi barvami a lidí je tu podstatně méně, než v sezóně. To musím ještě zmínit fakt, že na pláže je volný přístup a stánky vám tu venku za příjemného počasí nabídnou ještě leccos.
Konečně, proč takovou věc neučinit na státní svátek 28. října ? Sice jsem i zavzpomínal na rozhlednu na Vrátenské hoře, která potažmo ve stejný den slavila 25. výročí, ale stejně jsem tam nedávno byl a není mi známo, že by se tam k 25. výročí soustředila nějaká sláva, jako tomu u některých rozhleden občas bývá. Byl jsem prostě přesvědčený, že nastal ten správný den a ač nebylo druhý den volno, což moc rád nemám, tak jsem prostě za splněním jednoho z dávných snů vyrazil.
Ostatně, není příhodnější situace, než když si o něčem rozhodnete sami a nemusíte se na nic ohlížet, protože i to počasí se vyvíjí dobře. Vyrazil jsem tedy 28.10. 2024 autem k svému cíli na start plánovaného okruhu a cesou jsem potkával drobné nepříjemnosti, se kterými se bylo třeba vypořádat. Tím byla třeba vyfrézovaná silnice mezi obcemi Vysoká a Kokořín, rozbitá vozovka mezi obcemi Dobřeň a Střezivojice, o nic lepší mezi Kokořínem a Jestřebicemi a uzávěrou v samotných cílových Doksech.
Nebylo vůbec třeba řešit místo parkování, protože mě cedule na silnici vedoucí z centra do Mimoně nikam dále nepustila. Skončil jsem zaparkovaný před jistým obchůdkem poblíž Muzea Karla Hynka Máchy. Jak symbolické. Bylo sice otevřeno a v hlavě jsem měl ještě vzpomínky na Velikonoce 2022, kdy jsem muzeum navštívil a s paní si slušně o lecčems popovídal, ale dnes mě to hnalo dále, jako natěšeného turistu, který se opravdu nechce už ničím zdržovat. Není divu, vždyť hodiny ukazovaly 11.50 SEČ a slunce zapadalo někdy v 16.48.
Vyrazil jsem tedy, jak jen to nejrychleji šlo, a až do Starých Splavů mi byla souputníkem červená značka Máchovy cesty. Prvním takovým zajímavým místem je mostík pro pěší vedoucí přes trať v blízkosti vlakového nádraží. Pak nezapomeňte při otevřené bráně navštívit pláž, kde je možnost posezení. Značka sleduje nějaký čas blízkost železniční trati, provede vás kolem restaurace Port a za asi 40 minut jste na pokraji Starých Splavů.
Docela jsem byl rád, že jsem tu pěšky vyrazil v říjnu, protože i tak tu byl čilejší provoz zejména cyklistů, ale občas i pěších na procházce. Na kraji Starých Splavů jsem odbočil po neznačené cestě k jezeru, kde mě čekala slavná Jarmilina skála, u které jsem již kdysi byl při návštěvě Spící panny, a pak jsem pokračoval po zdejší pláži až k takzvané Turnovské restauraci, která je takovým výstupním bodem k různým variantám turistických cest. Asi 200 metrů odtud je jedno z nejzajímavějších míst celého Máchova jezera. Vody tu padá propustí do úzkého koryta, kterým pak pokračuje v podobě strouhy směrem k České Lípě.
Vůbec není od věci si tu připomenout, že Máchovo jezero napájí několik říček, či spíše potoků. Tím nejhlavnějším je Bobří potok, který pramení poblíž obce Okna ve směru na Mšeno. Ten napájí několik rybníků na JV od města Doksy, pak Máchovo jezero, Novozámecký rybník u obce Zahrádky a skrze rezervaci Peklo přitéká do České Lípy, kde se vlévá do Ploučnice končící svůj tok v Děčíně v našem Labi.
Asi 200 metrů odtud žlutá značka dnes končí ( dostali jsme se na ni u Turnovské restaurace) a je třeba pokračovat po modré. Celé Staré Splavy jen kousek odtud končí ještě několika rekreačními staveními a až sem to byla opravdu rovinatá pohodlná cesta po komunikacích, které jsou vhodné i pro kočárky. Máte za sebou něco přes hodinu pěší cesty a pokud chcete výlet rychle ukončit, tak není nic snazšího, než se obrátit a po žluté dojít až k nádraží ČD ve Starých Splavech. Takovou zajímavostí je, že v minulosti bylo Máchovo jezero plochou větší a voda prý sahala až pod Jarmilinu skálu.
Zde svůj dnešní článek ukončím, protože mám ještě plno věcí v plánu. Další důvod je ten, že toto je meta, kterou doporučuji těm nejméně zdatným i kočárkům a konečně jsem nabyl dojmu, že tady končí taková ta téměř souvislá riviera, ač má Máchovo jezero těch pláží více. Dále je to již trošku divočejší krajina, více přírody, skoro žádná stavení, ale pořád pohodové.
Potěšte se tedy fotogalerií z této části okruhu, ale mám takovou prosbu. Něco jsem fotil fotoaparátem, něco mobilem a každý přístroj mi to poskládal časově za sebou. Nechci to časově třídit z obou přístrojů, a tak dáme za sebou nejprve fotoaparát, a pak mobil. Popisky asi nebudou. Konečně, udělejte ten druhý krok sami. Projděte si to a budete chytřejší.
Pohodový první víkend měsíce listopadu. !
Žádné komentáře:
Okomentovat