Přátelé, včerejší den se nesl ve znamení svátku, který je označen tak, jako Den české státnosti. Soutok se naposled účastnil slavností ve Staré Boleslavi loni a tehdy sem přišel dokonce s třídílným seriálem plným fotografií.
Byl jsem v Boleslavi na slavnostech i předtím, což mi umožnilo shlédnout prakticky všechny možné relikvie, které tu bývají vystavovány a máte vše v dalších článcích, nebo také naposledy jsem sem aspoň k řece Labi zavítal na jízdním kole na začátku měsíce srpna v článku ...
Byl jsem tedy na vážkách, zda mám slavnou pouť navštívit také letos, ale usoudil jsem, že to chce změnu a situace mě k ní doslova nutila. Každý řidič ví, že jakékoliv auto musí nejdéle jednou za měsíc ujet aspoň 50 km, aby se dobila přirozenou cestou autobaterie. A když už mám jet někam autem, tak si to především užiji po našem krásném Kokořínsku, na které poslední dobou nemám z různých důvodů nějak moc času.
Truskavna leží Kokořínu nejblíže.
Druhým významným historickým datem je podepsání Mnichovské dohody dne 30. září krátce po půlnoci. Schůzka v Mnichově začala již 29.9. 1938 bez nás o nás za účasti vrchních představitelů evropských velmocí.
Mnichovská schůzka směřovala nejprve k poměrně velké ztrátě území ve prospěch Říše, a po noci ze 14. na 15. března 1939, kdy přijela do Prahy německá vojska, také k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava dne 16. března 1939.
Dnes jsou hranice něčím, co mnohdy zejména se sousedními státy nijak zvlášť neřešíme. Mládež zde velmi často užívá ke komunikaci anglický jazyk a různé historické vazby ani nijak neřeší. Pro nás starší jsou hranice vždy určitou posedlostí. Nejsou to jen historické vazby, ale jsou to místa, kde již lidé prostě mluví jinou řečí, mají jinou kulturu a platí tu jiné zákony, jiná platidla a třeba i další různé odlišnosti.
Protože si snad s tou historií možná i více hrajeme, tak není divu, že jsme třeba určitým způsobem pyšní i na to, že právě tady u našeho města, se na vytyčeném místě krásným rozhraničníkem, nebo milníkem nacházela historicky tak důležitá hranice. Zároveň žasneme nad tím, že to bylo místo vzdálené jen něco málo přes 30 km od dnešního středu Prahy, ale opravdu tehdy zasahovala značná část populace takzvané německé menšiny hluboko do našeho území.
Výklenková kaple sv. Jiří na významném výškovém bodě okresu.
Zajímalo mě v minulosti, kudy tedy probíhala ta protektorátní hranice zejména v našem okrese a štěstí mi celkem přálo. Pokud sem chodíte častěji, tak víte, že je tu řada materiálů k téma. Je tu pod odkazy například s titulky výpravné video, které dovede zájemce z centra Mělníka krásnou pěší procházkou až k milníku na kdysi významnou hranici. Máme tu i odkaz na nejpodrobnější mapu našeho okresu v době Protektorátu, a abych předešel případným problémům s autorstvím, tak jsem tu hranici v dalším článku zase popsal na úrovni průběhu okresem.
Související odkazy vás dovedou k výše zmíněnému materiálu :
Krajina je tu na Kokořínsku prostě všude pohádková.
Jednou jsem tu napsal, že některé výlety přináší i vedlejší produkt, který lze nějak zpracovat. Když jsem jel začátkem měsíce září na Nedvězí, tak jsem současně pomýšlel na něco, co si právě nyní prohlédnete.
Protože mám rád mapy, tak jsem si uvědomil, jak moc se tvarem podobá protektorátní hranice v našem okrese hranici CHKO Kokořínsko - Máchův kraj. Zatímco hranice CHKO zasahuje takovým výběžkem přes státní silnici do České Lípy až k městečku Úštěk a k obcím Zahrádky, nebo Kravaře, tak svůj výběžek měl i Protektorát v našem okrese. Najdete ho v protektorátní mapě severozápadně od obce Kokořín.
V tom výběžku byly tři obce, které zůstaly na našem území, a to sice Truskavna, Březinka a Šemánovice. Pokud vyjedete z Kokořína směrem na obec Jestřebice, tak již brzy uvidíte na takovém vyvýšeném místě ( 348 m.n.m.) stodolu a za ní výklenkovou kapli s motivem sv. Jiří. Podle protektorátní mapy, se i logicky zdá, že právě tady opouštíme protektorátní území, ale po celou dobu i podle ročního období, než začne silnice padat dolů do obce Jestřebice, tak pořád ještě můžeme koukat do míst, která nám tehdy Německo na základě zřejmě různých dialogů a snad i převahy české národnosti v těchto národnostně smíšených obcích velkoryse zanechalo.
Ostatně, je to myslím hezký pohled na naše vesničky i v době, kdy odtud veškeré hranice zmizely, a kdy nám les moc nedovoluje spatřit prostřední z nich.
.
Šemánovice byly nejsevernější obcí této části našeho okresu.
Kostel sv, Jana Nepomuckého v Šemánovicích prosvítá mezi stromy již jen kousek před svažováním silnice do obce Jestřebice. Vesnici proslavila především restaurace Nostalgická myš, kam zval své hosty Ondřej Suchý, jenž je bratrem známého spoluzakladatele divadla Semafor Jiřího.
Vůbec nejlepší je, když vám vše zapadá tak, jak si přejete. Rozhledna na Vrátenské hoře je zrovna tak daleko, jak autobaterie potřebuje :-). Sice vypadalo sobotní počasí na Mělníku všelijak, že to snad ani občas ven netáhlo, ale ukázalo se, že se výlet vyplatil. Na tamním parkovišti se odehrála zajímavá věc. Někdy ve 13.38 hodin tu nestála skoro žádná auta, ale už v 16 hodin tu bylo skoro plno. Kdo nepřijel, tak mohl trošku litovat, protože počasí zajímavě kouzlilo a občas skrze mraky něco osvítilo. Navíc nebylo vidět jen na krátkou vzdálenost, ale ukázalo se, že se blíží doba, kdy bývá vidět celkem slušně.
Pro mě má tato hora i její rozhledna zvláštní kouzlo. Když někde strávíte kus významné části života, tak to má vždy něco do sebe. Dnes tu kromě úchvatného rozhledu testuji i rozhlasové vlny FM pásma, případně DAB+ pásma, ale před 25 lety i více jsme se tu s kolegou od hobby věnovali tzv. CB - pásmu ( 27 MHz). Bylo to období, kdy mobilní telefony měli jen šéfové firem a tzv. občanské radiostanice, či vysílačky užívala určitá část národa k hovorům, ale i k povelům.
,,Jano, už jedu domů, tak mi otevři vrata" zněla mnohdy věta řidičů. Jindy se zase třeba dvě ženy bavily o nějakém receptu, nebo na jiném kanálu probírali pánové technické věci, než je vyrušil řidič kamionu s žádostí o rady o projetí městem, či hledání nějakého podniku. To vše probíhalo na přelomu milénia.
Dobrou zábavou však byly páteční a sobotní výlety na kopce, kde si lidé zprvu jenom tak pro zábavu dělali různá spojení. V praxi to vypadalo třeba tak, že někde na kopci jménem Kozákov ( u Turnova), se sešlo třeba i 20 lidí, kteří si tu pekli buřty, popíjeli a jeden z nich pracoval s mikrofonem. Expedice si dala nějaký název, hlásila na jakém je kopci a nabádala ostatní zájemce ke spojení. Ti se ohlašovali svojí volačkou, která se skládala z nějaké přezdívky, či vlastního křestního jména a místa bydliště.
Čím byl účastník vzdálenější, tím větší radost to obvykle byla, ale vítán byl každý. Také jsem jednou doma slyšel větu z jednoho kopce v Jizerkách : ,, Páni, to je bomba, tak tu máme Znojmo !!! " To se později změnilo v regulérní soutěž, která dostala název CB - liga a v níž se hrálo již o pohár ČAK ( Česká asociace klubů). Nebyla to ale samozřejmě žádná povinnost, se hlásit do různých soutěží, kterých bylo několik. K oblíbeným patřila například i akce Rozhledny, kam se posádky přihlašovaly s předstihem tak, aby je pořadatel mohl do etapy začlenit a i tak se někdy ještě nějací zájemci na poslední chvíli dostávali do akce, jako odbočné rozhledny od hlavní, kam se posléze štafeta zase vrátila.
Vyjímkou nebylo ani skoro 70 přihlášených rozhleden a 40 minut akce, kdy každý řekl něco o rozhledně, o posádce a ve druhém potvrzovacím i rekapitulačním kole pak ohlásil, jaké rozhledny byly na místě slyšet. Těm byla přidělena pro lepší a rychlejší rekapitulaci i čísla. První kolo bylo obvykle v půlnoci ze soboty na neděli v nejdelší letní den roku a druhé v jednu hodinu. Zbylý čas užívaly posádky k zábavným, nebo i soutěžním spojením, či se prostě oddávaly relaxu někde u ohně a občas si zpestřily vysíláním.
Nedílnou součástí těchto akcí pak byly tzv. CB -srazy, kde se někdy i setkávaly neuvěřitelné počty lidí. Sám jsem byl například několikrát ve Sloupu u České Lípy v kempu, kde se sešlo i 300 lidí od Šluknova po Prahu. To se vyplatilo podnikatelům s jídlem, když si mohl každý vybrat ze dvou chodů včetně polévky. Tady měl každý cedulku na prsou, aby vás každý jednou poznal, pokud vás už náhodou neviděl třeba v jediném celorepublikovém časopisu, který se tehdy prodával i na Slovensku.
Co si lidé říkali ? Co je napadlo. Doma jsem třeba naladil v sobotu v půlnoci takzvané kolečko, které se jmenovalo Noční můry a startoval ho pozdravy jakýsi Jožka Varnsdorf, který předal štafetu na dalšího místního účastníka. Když se ozval Rumburk, tak jsem náznakem jednoho účastníka zaslechl. Samozřejmě, že naprostou většinu přenosu jsem neslyšel a šlo o takový místní několikaminutový program, který většinou byl takovým rituálem zejména seniorů v penzi a konal se pod různými jmény v různých časech v různých koutech republiky.
A tak jsem tak na tom srazu koukal na cedulky, když jsem spatřil volačku Delta Rumburk. Říkám : ,, Člověče, já Tě v sobotu slyšel." Byl to kluk v mých letech tehdy kolem čtyřicítky. Domluvili jsme se na čase i na kanále, kdy to na sebe večer zkusíme. Museli jsme konstatovat, že z bydliště do bydliště to bylo spíše náznakem, ale to jsme si řekli právě až další sobotu, když jsme na Vrátenské hoře s kolegou bojovali o další body CB -ligy.
A tak mi tam vždy ožijí ty vzpomínky na časy, kdy rozhledna ještě nestála, ale i na ty, kdy jsme chodili v noci do ochozu porovnávat stanoviště, nebo se jen tak během noci kochat výhledy do měsícem ozářené krajiny, kde občas bylo možné spatřit i několik ohňostrojů v různých směrech. Bylo to 125 schodů stejně tak, jako dnes, kdy už jsem o 25 let starší.
Promiňte, ale to bylo emočně v této komunitě tak silné období, že jsem jednou dokonce v žertu slyšel větu, že by nám tam měli postavit sochy :-). Dnes tedy koukám, jestli třeba nepřilétne FM signál nějaké stanice z tzv. východního Velkopolska a můžete to klidně zkusit na severním okraji lesa, ale to již je spíše komornějšího rázu, byť to občas přes net s podobně zaujatými lidmi probíráme. Taková srdečná atmosféra, jaká tu byla před 20 - 25 lety na CB - stanicích, se už nikdy nevrátila.
V neposlední řadě mám však tato místa rád i z pozice turisty a romantika. Na závěr tedy několik snímků z poslední soboty a vězte, že Canon začal při přibližování objektů stávkovat. Snad mi to ani líto není, protože tento automat byl velký omyl a již ho ve své době překonal v kvalitě fotografie nejeden mobilní telefon, byť ty běžné neumí přitahovat panoramata před zahájením focení a nedokáží tak přitahovat vzdálené objekty, jako foťáky.
Dalším turistickým pozitivem pro tuto rozhlednu je fakt, že v sousedství se nachází vesnická památková zóna Nosálov, ale hlavně v obci Lobeč v prostoru bývalé varny zdejšího pivovaru prosperuje restaurace s možností nákupu piva v pet lahvích přímo z pivovaru. V Lobči je také významné muzeum Eduarda Štorcha, které je v budově staré školy velmi působivé a i z něj je tu někde článek.
Hezký zbytek víkendu a pokud také trpíte bez příčin tradiční nedělní depresí, tak to zkuste hodit nějak za hlavu, užijte zbytek neděle a úspěšně vstupte do 40. pracovního týdne.
Žádné komentáře:
Okomentovat