Letos snad prvně nebyly ve Fibichově ulici atrakce a sloužila, jako vždy především autobusové lince číslo 369 z Prahy do Mělníka, jednou za dvě hodiny až do Štětí a zpět. Nevzpomínám si, že by to už loni bylo stejné.
Biologické hodiny člověk nezastaví, ale jedno se asi za těch půl století, co tam minimálně někteří už chodíme nikdy nezměnilo. Hodně lidí z Mělníka se dívá do programu Mělnického vinobraní a podle toho se rozhoduje v posledních letech k návštěvě placené zóny. Zatímco mně už dnešní vystupující mnohdy nic neříkají, nebo snad někdy i ano, ale již tam chybí ta chuť účasti, tak lidé mladší už kolem 55 let si ještě něco najdou.
Nicméně se již několik let mezi lidmi šíří taková štiplavá pověst, že program prý vybírá jakási vnučka nějakého radního a ti starší pochopitelně poukazují na hudební osobnost Jaromíra Tůmu, který sem díky své minulosti a kontaktům dokázal na sklonku prvního desetiletí nového milénia, či ještě chvíli i později dostat jisté hudební pojmy.
A tak se letos vtipně stalo, že kvůli údajně prý štíhlému lepšímu pátečnímu programu si někteří vzali na pátek i dovolenou, aby byli v centru města ještě před oficiální zahajovací hodinou a ušetřili tak už poněkud nekřesťanské peníze za taková vystoupení interpretů prý spíše z nouze, co program nabídl. Mě sem v posledních letech obvykle dovedla v sobotu před polednem do neplacené zóny určitá zvědavost, spojená s několika fotografiemi pro web a v neposlední řadě i klasické pouťové pamlsky, o nichž bude ještě řeč.
Tedy, letos jsme tu měli vůbec zajímavou situaci, protože nejen že se během vinobraní konaly na několika místech v Mělníku krajské volby, ale mnozí jsme překvapivě v blízkosti budovy soudu zjistili, že snad prvně v historii Mělnického vinobraní v našem životě je Fibichova ulice zcela bez pouťových atrakcí a slouží především hlavně autobusové lince číslo 369. Nezkoumal jsem, zda třeba i mimořádně sem jede něco dalšího, aby lidé nemuseli pěšky až třeba na autobusové nádraží Radní tak chytře nemuseli řešit situaci tak, jako v minulosti, kdy autobusy dočasně odjížděly od kulturního domu z mobilních stanovišť, ale u pamětníků to vzbuzovalo jisté rozpaky.
Je to ještě pořád to i televizí kdysi po celé republice proslavené vinobraní, které mívalo i mnohem větší rozlohu ? Vždyť v takových 70. letech 20. století si matně vzpomínám, že některé stánky stály v Pražské ulici ještě poblíž nemocnice, a také v Krombholcově ulici končilo vinobraní až někde v blízkosti té velké křižovatky pod sídlištěm Střed.
Ostatně, zavítal jsem dnes při snídani na stránky mělnické historické skupiny a díky jistým vystaveným snímkům pražského fotografa Karla Bucháčka ( 1932 - 2008) jsem spatřil neuvěřitelné snímky z Mělnického vinobraní 1987, kdy jsme někteří prožívali ta nejlepší léta, jak se říká.
To vše mi tedy probíhalo hlavou, protože to tak prostě je, že jak stárnete, tak se ty vzpomínky nabalují a na rozdíl od mladé generace bez zatím určitým způsobem prožité minulosti už prostě pořád něco srovnáváme a hodnotíme. Zdůrazňuji to spojení ,, určitým způsobem", protože on má člověk v mládí dost zážitků, ale ve vztahu k relativní současnosti doby.
Je tedy pravda, že když se kdysi někdo opil tak, že o sobě skoro nevěděl, polehával na lavičce, nebo v dece na zemi, což nebyla dříve i díky cenám alkoholických nápojů žádná složitá věc, tak se mohl i nedobrovolně svézt dopravou veřejné bezpečnosti VB do kokořínských lesů na zdravý vzduch. Pokud ten člověk nedělal nějaký bordel a byl snad jen prostě společensky unavený, tak ho snad mohl někdo i politovat, ale prostě se to tak řešilo a musel s tím každý počítat, že i to se může občas stát a podle toho se zařídit..
Nevím, jak se to vůbec stalo, ale už ve čtvrtek odpoledne jsem náhle dostal chuť na pouťové cukrovinky. Neřekli byste, o kolika potravinách i pamlscích přemýšlím, zda před mnoha lety nebyly lepší a nejsem sám. Už hodně lidí mi řeklo, že se dříve dalo koupit i v leckteré samoobsluze několik salátů, které jim mnohdy chutnaly lépe, než ty dnešní, a než přišla občasná náhražka v podobě cuket místo okurek. Prý jsou dnes některé ty saláty i dost odbyté a vyrobené tak nějak nahrubo.
Podobné je to i u pouťových cukrovinek. Když jsem dnes obcházel ty stánky s cukrovinkami, tak to bylo vše, jako přes kopírák. Jak sortiment, tak i ceny. A to si prosím mimochodem představte, že podstatou podnikání bylo za časů našich otců být levnější, než je konkurence. Jenže i tady mám pocit, že, jak zpívá bývalá populární česká zpěvačka Naďa Urbánková píseň .. ,,Mám ráda žužu", tak i tady se to nějak šidí. Tedy, nikoliv cukrovinky v obchodech, ale ty pouťové asi ano.
Takové žužu hadi tří barev ze 70. let byly zcela jiné kvality, než ty pozdější. S těmi jsem tedy skončil již dávno, ale nyní podezírám i ty tří a pětibarevné žužu rolády, že jsou čím dále měně sladké. Poslední hitovkou našeho dětství byly tři různě barevné plastové želatinou plněné pulitříky ( červené, zelené a žluté pivečko) imitující pivo. Ještě snad před třemi, nebo pěti lety, se prodávaly tak, jako kolekce v sáčku a celkem za přijatelný peníz asi 30 Kč,
Nejsou nijak velké, spíše takové větší jednohubky, ale již posledně byl docela problém je oddělit od těch půlitříčků. Letos jsem zažil překvapení.
Bylo mi divné, že vůbec nejsou zabalené po třech v nějakém celofánu, a protože je líná huba holé neštěstí, tak jsem se informoval. Je to prý takto na kusy a jedno vámi vybrané a nezabalené pivo, které pak zřejmě do nějakého sáčku obdržíte, tak již má prý cenu 20 Kč :-). No, nějak mě to všechno ironicky pobavilo, protože je prostě spousta věcí, které jdou opravdu od 10 k 5 ti, a to jde v tomto případě relativně o maličkosti.
Aby nedošlo k mýlce. Těch míst, kde prodávali navíc ke zmíněnému sortimentu včetně cukrové vaty i tato pivečka moc nebylo. Tato na snímku se zdají dokonce 30Kč za kus, ale jinde mi paní řekla na můj dotaz 20 Kč za kus.
Čert vem třeba i těch 60 Kč za tři kousky, ale když si vezmete to množství, kvalitu i přístup a k tomu i trošku vzpomínek, tak ani nemáte chuť. Tak jistě, ti mladší už to jinak neznají a třeba to i tak berou, že to vše má tak být, jak to je.
Více času jsem opravdu vinobraní již nevěnoval. Nicméně jsem rád, že jsem tu opět prošel a i další rok ho navštívil. Vždyť s vyjímkou povinné dvouleté vojenské služby jsem tu neměl od dětství snad jedinou absenci. O Mělnickém vinobraní jsem tu napsal několik článků, kde jsem i vzpomínal, kde stávaly tradičně jaké atrakce, kdo tu vystupoval i nějaké postřehy, a tak si dovolím vás ještě dnes pozvat na několik fotek.
V minulosti jsem sem dal několik ohňostrojů, bývaly tu i různé vstupy, fotky vystupujících a nakonec i fotky průvodu. I ten měl letos úspornou náhradní trasu kvůli práci ve Fričově ulici a prostě jsem ho vypustil. Dnes však žijeme v době mnoha fb a jistě si prohlédneme plno snímků tam, pokud bude zájem. Pěkný zbytek víkendu ! No, možná, že ta žužu roláda není tak špatná :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat