Přátelé, únor je měsíc masopustů i karnevalů, kdy si na své přijdou zejména ti, co mají rádi společenskou zábavu, určité tradice i zabíjačkové dobroty, ale protože jsme společnost rozmanitá, tak je i dost těch lidí, kteří se buď už nemohou dočkat pořádného počasí pro venkovní aktivity a turistiku, nebo se o takové věci i jen nesměle pokouší.
Ať už patříte mezi tu první skupinu, nebo mezi tu druhou, či snad můžete oboje, tak vězte, že každý jsme jiný, nebo už i něco pořádně dělat nemůžeme, či nás to takzvaně už moc nebere atd. Někdo má například problém udržet v 7 hodin večer u televize, nebo u knížky oči, druhý má zase problémy s ranním vstáváním, další nemůže už moc na nohy, jiný má zase jiné problémy a každého to k něčemu táhne více a k něčemu méně.
Já to vzal letos hned od samotného začátku roku až nezvykle silně turisticky a ani dnešek není vyjímkou. Posledně jsem naznačil, že nám vlastně letos nabízí Kokořínský důl občas až nezvyklé pohledy, a že by nebylo od věci to nějak nejlépe pěšky projít. Jenže je tomu letos už 32 let, co jsem si dovolil jenom tak v zimě ráno vstát, projít celý Kokořínský důl po silnici, čímž jsem se lišil od Karla Hynka Máchy, a po neúspěšném výstupu na zledovatělé cestě k hradu Bezděz skončit v městečku Doksy.
Na to jsem si letos už vážně jenom tak bez tréninku netroufl a ani nebyla motivace :-). Jenže, jak to tedy vůbec celé provést v tomto čase ? Ačkoliv jsem právě zde na Soutoku známým propagátorem veřejné dopravy a zvlášť železnice, tak nutno říci, že bez auta to občas někde prostě také nejde, nebo to jsou v lepším případě až velké oběti v podobě časného vstávání a času stráveného na cestě včetně čekání na spoj.
Odjel jsem si tedy před polednem do Vojtěchova, kde bylo obtížné zaparkovat. To vůbec platí pro celý Kokořínský důl, který nabízí buď placená parkoviště, nebo různé úvozové cesty do lesa, či místy nezpevněné krajnice, což je oboje v tomto mokrém počasí nebezpečné. Navíc ani pořádně často na místě nevíte, co vás vůbec napadne a rozhodujete se třeba i podle stavu terénu.
Nebudu tedy dnes radit, kde ve Vojtěchově zaparkovat, ale uvědomuji si, že možné bylo parkovat i v nedaleké osadě Ráj. Konečně, je třeba se trošku projít a na několik stovek metrů sem, či tam, se moc koukat nedá. O rybníku Stříbrník, se tu už někde také psalo a toto je snad prvně, kdy jej vidím takto vypuštěný. To se prostě musí zdokumentovat řadou snímků. Ostatně, člověka hned napadne celá řada věcí a třeba i něco z dávné historie. Třeba o tom, jak se Žižka postavil železným pánům u Sudoměře, když nerozeznali vypuštěný rybník od pevné země a v blátě našli smrt.
Celé okolí Stříbrníku je vodárenské pásmo, které dodává pitnou vodu městu Mšenu, ale do podrobnějších technologií se pouštět nebudu.
Na říčce Pšovce stála celá řada mlýnů a jistě by nebyl problém tu najít knížku s jejich přesným počtem, nebo to vygooglit na netu, ale jednak už jsem zase v časové tísni před pracovním dnem, a konečně, pokud to někoho zajímá, tak si to najde. ( 33-38 ?) Na obrázku je takzvaný Boudecký mlýn.
To jsem se již přesunul blíže k domovu, protože kousek před osadou Kokořínský Důl, se nachází dvě místa, kde je nyní díky větrné kalamitě a kůrovci krásně vidět na hrad Kokořín.
Moje procházka zpět k Vojtěchovu vedla kolem milého tábořiště U splávku, kde si dvojice starších partnerů cosi opékala na ohni a zastavil jsem se za rybníkem Špaček, odkud byl vždy hezký, byť poněkud větvemi zahalený pohled na hrad. Může to tak trochu vypadat romanticky, ale zase je věcí názoru, zda by to třeba nechtělo aspoň trošku prořezat pro případné fotografy. Těžko říci.
Jen o kus dále stojí již celá desetiletí dřevěná brána do letního tábora. Netroufnu si tu polemizovat o její proměně v čase, ale za ní stojí již léta o prázdninách velké množství stanů a snad i nějaký ten totem.
Tady právě stojí ty stany.
Hned naproti přes silnici jsem našel na říčce Pšovce ručně vybudovanou nádrž, kterou si možná vyrobil tábor pro nějaké účely koupele a rovněž i nějaké lavičky. Tato místa člověk vlastně maximálně leckdy viděl pouze ze silnice. Dnes jsem díky různým náhodným nápadům až na místě.
Přešel jsem lávku i povalový chodník a již jsem byl zase v lese na červené Máchově cestě, kde byl oproti silnici mnohem příjemnější pobyt.
Zamrzlé partie rybníka Špaček kouzlily takovéto krásné záběry.
U penzionu Milča jsme byly relativně nedávno. Tam někde za ním ve stráni je pověstná kokořínská skalní lebka.
Červená značka vás pak v osadě Kokořínský Důl u hotelu Pobuda vyvede na silnici. I tady mě zajímala celá řada věcí, ale to je zase na další díl.
Pohodový vstup do 7. týdne roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat