Nejkrásnější skalní město okresu Mělník je Bludiště u Mšena. Pro svoji vzdálenost i romantickou cestu je dobrým tipem na výlet do každého ročního období.

 Když jsem tu v neděli psal článek o výletě na Vrátenskou horu, ze které byly uspokojivě vidět nejvyšší partie Krkonoš, tak jsem v jeho závěru prozradil, že můj odpolední výlet ještě pokračoval návštěvou Bludiště. Pokud jste snad nikdy o žádném Bludišti u města Mšena neslyšeli, tak vězte, že jde o jedno krásné skalní městečko poblíž obce Romanov, která se nachází na silnici ze Mšena do Dubé.

Máme u nás v naši krásné republice spoustu věhlasných parádních skalních měst, ale Bludiště leží v našem okrese, má něco do sebe, a když sem jednou přijedete, tak se sem budete rádi čas od času vracet. Navíc leží blízko městečka Mšeno, které je branou do CHKO Kokořínsko-Máchův kraj a zatím se sem ještě dá dojet přes zimu v pracovní dny lokálkou a od dubna i o víkendech. Jedním spojem pak přímo až z Prahy po nádherně rekonstruované trati nedávno osazené na mnohých místech závorami.

Bludiště je součástí 11 km dlouhého pěšího naučného okruhu, který začíná ve Mšeně a nese jméno po význačném místním rodákovi Cinibulkova stezka. Okruh sice nevede slavným údolím Debř, kde můžete vidět přírodní divadlo, jakousi pískovcovou maketu věže hradu Kokořína, nebo pověstný posed pod muchomůrkou, či velké zdobné krmítko pro drobné ptactvo, ale zase nabízí plno jiných a opravdu krásných skvostů.

Zatímco v lese můžete obdivovat slavnou horolezeckou skálu jménem Faraon a úchvatný skalní útvar Obří hlava a žába, tak pole nad Mšenem nabízejí zase úchvatné výhledy a jistý genius loci. Ovšem, tou nepsanou zlatou částí okruhu jsou dva rozdílné úseky za obcí Romanov. Ten delší úsek vás nejprve vede lehce exponovaným terénem po samotných vrcholcích zalesněných skal s občasnými výhledy zejména k Vrátenské hoře, aby vás později vrátil na pevnější  a jistější lesní půdu v části zvané Prolezovačky. Odtud vás již vyvede na okresní silnici mezi Mšeno a Romanov.

Tím opravdovým klenotem okruhu je ovšem asi 600 metrů dlouhá část nazvaná Bludiště, která není nic dlužna svému názvu. Bludiště je nádherné v každém ročním období, a protože se nacházíte mezi skalami a nikoliv na jejich vrcholcích, tak je snad i relativně bezpečnější při teplotách kolem 0°C, než pokračování okruhu na druhé straně silnice. V každém případě rád vzpomínám na  lepší časy, kdy jsem si dal Cinibulkovu stezku celou, abych závěr trasy oslavil ve slavné mšenské restauraci U Zlatého lva a domů dojel krásnou lokálkou.

Zajímavé je, že i v tomto počasí tu bylo plno lidí a prakticky všichni z Prahy. To píši proto, že výlety na svých trasách v divoké přírodě lidi tak nějak sdružují, a tak se prostě často dozvíte, kdo odkud je. Mimochodem, postarší muž se ženou mě požádal o radu, jak se nejlépe dostat ke svému autu na parkovišti u Pokliček.

Tady se myslím točila i nějaká pohádka. V každém případě se mi tu povedlo něco, co nepamatuji. Protože už vím, že Bludiště skrývá jedny velmi prošlapané pískovcové schody, kde se musíte přidržovat řetězu a je velmi výhodné a bezpečnější po nich kráčet vzhůru, tak jsem svoji procházku do Bludiště začal u spodního vstupu. Když se však podíváte do mapy, tak je na začátku okruhu jedno záludné místo.

Je to jakási spojovací meziskalní pěšina. Místo toho, abych si všiml správné značky na trase, tak jsem nějak prošel touto pěšinkou a najednou jsem viděl značky dvě a každá šla na jinou stranu. To už mi svítalo, ale rozhodl jsem se tedy odbočit vpravo, abych po nějaké době došel na místo, kde jsem vešel do nesprávné meziskalní chodby. Tam jsem se již jenom otočil a šel vše tak, jak to mělo být. Díky tomu jsem si mimochodem zdejší pobyt z přibližných 20 minut téměř zdvojnásobil :-).

Druhé záludné místo najdete v závěru okruhu. Pokud vás až příliš přitahují značky na prvním obrázku, tak celkem snadno dojdete na stejné místo začátku trasy a návrat k Romanovu vás čeká po silnici. Pokud vás turistický rozcestník nechá klidnými a budete stoupat dále po značené cestě, tak půjdete ještě 177 metrů lesem, což je jistě příjemnější, než jít po silnici, kde přeci jen občas něco projede.

Co více si tedy jen přát ? Pokud jste četli i minulý článek a máte rádi turistiku a výlety, tak mi dáte snad za pravdu, že v jasném únorovém dni neměla tato akce relativně nedaleko od domova chybu. Krom toho jsem si projel i jinak velmi  dopravou nabitý Kokořínský důl a uvědomil si, jak moc se to tady všechno změnilo. Tak odhalené skály a na tolika místech , tak to tu nikdy nebylo.

To je ovšem možná nová motivace, protože právě teď je ta vhodná chvíle, kdy by se to snad celé nechalo v relativním poklidu projít třeba i po silnici a pěkně nafotit. Vždyť na vás čeká obnažené Harakoko, skály u Grobiána, zamrzlé tůně v Kokořínském Dole, pohled na hrad a dokonce i přes další tůni jménem Špaček. To už vůbec nemluvím o vypuštěném Stříbrníku. Inu, nápadům se meze nekladou, ale je to určitě o takových faktorech, jako je momentální počasí, teplota, fyzické síly, vůle a chuť něco obětovat.

Konečně, není žádné umění se během jedné soboty zrasovat, pokud to člověk vydrží, ale co potom, až přijde pondělí :-)? Každý nemůže odpočívat, kdy se mu zachce.

Pěkný zbytek týdne a už se pomalu těšte na druhý únorový víkend.