Legrace v Kutné Hoře. Typ pro vás, kteří se aspoň občas učíte cizím jazykům.

Kostnice v Kutné Hoře- Sedlec.

Bývá celkem normální, že si lidé na závěr delšího volna vzájemně postěžují, jak to všechno uteklo a rychle ještě plánují nějaké poslední příjemné aktivity.
Původně jsem si říkal, že jsem dlouho nebyl v té nejdivočejší části našeho CHKO Kokořínsko ( Holanské rybníky, Vlhošť,Ronov,Husa,Čáp..) , ale výlet do Varů mě nějak motivoval k železničnímu výletu na druhou stranu. Mimochodem, také se vám už někdy stalo, že jste pozorovali nějakou věc za výlohou a váhali jste, zda si ji koupit, či nikoliv ?
V dubnu 2012 jsem tu v článku o Kutné Hoře psal o tom, jak je to nejen pěkné město, ale jak tam s úspěchem prodávají originální suvenýr představující lidskou lebku ( několik velikostí od  50 do 250 Kč). Tehdy jsem odolal, ale teď to byl jeden z důvodů, proč si vyjet opět do známých míst, byť jsem tak trochu chtěl tentokrát objevovat více i okolí.

Kamenný dům.

Do Kutné Hory je to z Mělníka vlakem jenom 1.15 hodin a jelikož ještě opravdu chvilinku nemusíme mnozí povinně brzy ráno vstávat, tak jsem došel na nádraží až v 9.30, což je na takovou akcičku postačující. Obyčejné zpáteční jízdné a jednodenní regionální jízdenka pro Středočeský kraj ( 225 Kč) je v tomto případě téměř nastejno, ale výhodnější je ta celodenní, která umožňuje si třeba ještě zajet k významnému zničenému husitskému hrádku Sion, nebo se vydat domů přes Prahu a pokochat se třeba pohledem na Orloj apod. Mimochodem, jízdenka platí dle mapky na stránkách www.cd.cz třeba až do jihočeského Tábora i Písku, což možná oceníte někdy v květnu.

Kostel Sv. Jakuba.

Kutná Hora má své hlavní nádraží asi dva kilometry za městem a většina spojů tady má samozřejmě přípoj moderními nízkopodlažními vlaky. Tady mě zaujala situace u vchodových dveří, kde se mladá Asiatka s jakýmsi papírem v ruce obracela na mladou dvojici s kočárkem. Prakticky hned jsem věděl, o co tam kráčí. Turisté vystupují již na první zastávce, odkud je to ke světoznámé kostnici jen několik stovek metrů. Dotyčná zde také vystoupila a hned začala pátrat v nějakých mapách. Nemusím snad rozvádět, že je to skvělá příležitost, jak si vyzkoušet své určité, byť mnohdy trochu zamrzlé znalosti. Cesta byla společná a každou minutou se rozvíjela slovní zásoba.

Chrám Sv. Barbory.

U kostnice jsme se sice rozloučili, ale stejně jsem si říkal, že se klidně dnes můžeme ještě někde zase potkat. A to se skutečně asi za dvě a půl hodiny na rohu jedné úzké středověké uličky stalo. To již měla sebou žena další dva náhodné Asiaty, kteří také přijeli ze zahraničí obdivovat naše památky UNESCO. Ti byli z legračního setkání pochopitelně chvilku překvapení, ale rádi se nechali všichni vyfotit. Zatímco oni směřovali k chrámu Svaté Barbory do města, tak já naopak vykročil poznávat místa za řekou, kde se toulával básník Jaroslav Vrchlický a odkud jsou nádherné pohledy na město.

Dům U Jelena.

Bílý den již dozrál, Slunce se nachýlilo k západu a mé kroky směřovali podle říčky Vrchlice k malému nádražíčku Kutná Hora-město, odkud jezdí často vláček zejména na hlavní nádraží. Ještě o 10 minut dříve před nádražím jsem si tak říkal, že by byla docela legrace, kdybychom se tak potkali i do třetice. A ono jo.

Kousek před nádražím ČD je autobusová čekárna, kde seděla jakási babka a náš čínský trojlístek doufal, že by snad mohl jet kolem nějaký autobus. Holt, také dobrodruzi. Ale, pak jsem si vzpomněl na slova mladé paní z jednoho krámku s upomínkovými předměty v centru města: ,,Oni jsou vděční za to, když jim někdo poradí a musím říci, že nám tu letos poklesla návštěvnost z Německa a stoupla návštěvnost právě z Asie."

Skalka s hodinami v Poděbradech ( část s datumem)

To bys-te nevěřili, jak se jim ulevilo. Vlak nám jel za pět minut, a protože přípoj na hlavní trati Praha-Brno přes Havlíčkův Brod končila v Kolíně, tak byli vděční i za mnoho dalších informací. Já se zase na oplátku dozvěděl, že jeden z Číňanů jede domů do státu Thuringen ( Durynsko) v Německu a tak,,třicítka Renault" ( Jáchyme, hoď ho do stroje) :-) bydlí v Paříži. V Kolíně jsem si pak ještě dovolil ofotit její návštěvní typořád po českých památkách UNESCO a dozvěděl se, že zítra míří do Českého Krumlova.

Lázeňská restaurace.

Tak to vidíte, s kým se může člověk také na kolejích seznámit, a jak si pokonverzuje. Přes Prahu už se mi domů nechtělo a také byla hlavně tma. Naštěstí můj vlak jel také do Prahy ( přes Lysou), a tak jsem si mohl dovolit strávit ještě 45 minut ve svých oblíbených Poděbradech.
Zdá se, že na skalce s hodinami snad každý den sestavuje s kamínků někdo nové datum, ale jistě vás potěší informace, že restaurace na nádraží ČD dostala nový krásný kabát, otevřeno denně do 22 hodin, jídlo kolem 85 Kč a pivo2x  Budvar i nějaké černé. Poděbrady jsou bohaté lázeňské město, a tak byl tunel pod nádražím prodloužen tak, že podchází dnes tu ulici s autobusovým nádražím vedle nádraží ČD a ústí přímo do lázeňské zony ( není nutnost přecházet silnici). Lidé žijící na sídlišti za tratí, tak projdou pod nádražím a jsou v lázeňském centru.

Čínští náhodní přátelé z různých koutů Evropy.

Cestovní řád po českých památkách UNESCO.

Kdo aspoň občas cestuje vlakem, tak ví, že se tam dá lecos zažít. Úspěšný vstup do pro mnohé prvního pracovního týdne roku 2014 přeje Soutok.
SŠ.