Olympiáda končí, ale olympionikem se může cítit každý.

Tak tohle mně nedávno připomenul jeden můj kamarád, když mi volal celý rozradostnělý ze Šumavy, že právě překonali na kolech bájnou stovku. Prý dokonale zmokli, ale dokázali to. Co na tom, že tu stovku jsem měl občas už dávno na tacháčku, kdy jediné kolo, které mělo u nás převody, byla značka Favorit, byl to silničák, a to jsem opravdu nevlastnil.

Jiný kamarád zase vyprávěl o blížící se akci, kterou je přechod Krkonoš. Obvykle trvá celý víkend a je to skupinový přechod přes naše nejvyšší hory k sousedům a zase někudy zpět. Když se člověk vyšplhá na ty nejvyšší vrcholky, tak má pocit, že to bylo tak akorát, a když se skutálí zpět do výchozích pozic, tak zjistí, že to bylo na celý den a skutečně akorát. To jsem si také mylně myslel až do letošního roku, že je utopií, aby se netrénovaný člověk ve stejný den dokázal sápat kamsi nahoru, a kromě zpáteční cesty s kopce si snad maloval ještě nějaké krkolomnosti. Jenže, letitý pohled od polské chaty Wawel ( vysílač Sněžné jámy) na tři ledovcová jezírka byl takovou výzvou, že asi nastal čas ji pokořit. To, co vypadalo strašidelně, zas tak horké nebylo, zvlášť, když si mohl člověk řídit sám tempo a trošku věřit polským ukazatelům, které tu jsou psány v čase.

Výsledek byl fantastický, když člověk zjistil, jak krásnou divokou přírodou šel a stanul skutečně u hladiny jezírek o nějakých snad 200 metrů níže pod zmíněnou chatou. Celková bilance byla 33 km chůze a 10 hodin na cestě.
Když se nyní dívám na poslední záběry z olympiády, která myslím byla pro naše barvy tak úspěšnou, zejména díky našim odhodlaným a půvabným sportovkyním, tak si tak říkám, že vlastně každý z nás můžeme mít svůj malý olympijský svět, který nám dává radost z krásy kolem nás a vlastních výkonů.

SŠ