Lidé mají na Štědrý den různé zvyky. Poměrně hodně jich po celý den vyráží do polí nad mělnickými Blaty i Velkým Borkem, aby se prošli, zapálil na zvířecím hřbitově svým zesnulým čtyřnohým mazlíčkům svíčku a přinesli do krmelců nějaké ty pamlsky pro zvířátka.
Není divu. Lidé vás mohou naštvat, ublížit vám, podrazit vás, vysápat se přes vás, otočit se k vám zády, a to mnohdy dokonce i ti úplně nejbližší, které znáte léta, ale u zvířat je to úplně jinak. Když s nimi jednáte s láskou a neuhodíte je kvůli blbosti, kterou udělají nechtěně, nebo proto, že to patří k povaze jejich druhu, tak vám jsou vděčná a neublíží. A ten, kdo má rád ta domestikovaná, tak má rád i ta ostatní.
Je to hnus nejvyšší, když někdo ničí na hřbitovech pro lidi hroby, nebo z nich snad odcizí i nějakou tu lucerničku, ale je zajímavé, že naštěstí i ti největší darebáci mají k té domácí zvířeně snad určitý vztah a hroby zvířátek je nezajímají.
Bohužel mám pocit, že nám ty poslední Štědré dny tím počasím nějak nepřejí. Když už neprší, tak zase musí foukat vítr a ačkoliv se to v samotných obytných částech města nejeví někdy tak zlé, tak v polích je to již silnější a dnešní situaci snad nepamatuji. Bývá běžné, že kvůli zapálení svíčky musíte zkusit najít nějaké závětří, ale aby vám již zapálená a dobře hořící svíčka svůj souboj s větrem rychle prohrála, tak to snad ne.
Protože se lucerny a různé sklenice neodcizují, tak jsem byl rád za dvě vyhozené petky, které se tu válely. Jen škoda, že jsem zrovna nedávno přišel o kus takového nádobíčka na klíčích, kde byl i zavírací miniaturní nožík a musel mi posloužit konzervový otvírák z vojenských časů :-). Výsledný nouzový výtvor tak dopadl nakonec takto, ale třeba je to nakonec lepší varianta, než pokus o použití pouhého spodku lahve. Při návratu z lesa, se lahev obložená kameny díky větru nacházela v šikmé poloze, ale svíčka stále hořela.
Konečně, jsou dny, kdy máte pocit, že se snad nic nedaří, a když něco pokoříte a nevzdáte se, tak to povzbudí.
Pak už jsem procházel různé krmelce a byl jsem moc rád, že aspoň dnes prakticky neprší.
Vážně je to milý pohled. Ačkoliv je 10 stupňů nad nulou, tak podpora zvířátkům v krmelcích i na větvích stromů od lidí je příjemným úkazem.
Tak se jeví naše krásné město odtud z polí.
Poslední zbytky sněhu v katastru města.
Zvířátka musí i pít. Umělá nádrž s Řípem v pozadí.
Pak už mě čekala cesta na mělnický hřbitov sv. Václava v Pražské ulici a atmosféra tam byla tradičně atmosférou Štědrého dne. Známí se potkávali, přáli si, diskutovali spolu a samozřejmě zapalovali svíčky na hrobech svých zesnulých předků. Někdy se stanou neuvěřitelné situace. Mám kvůli větru na hlavě čepici a dívám se na dvojici, kde i na mě hledí muž. Jak se tak přibližuji, tak si říkám : ,, Ne, to přece není možné, to je snad opravdu on." Čím více se přibližuji, tím více se muž usmívá a skutečnost se stává realitou. ,, Jak dlouho jsme se neviděli ? To už bude asi takových 45 let, co :-)?"
Když mají obě strany dobrou náladu, tak je o čem povídat. Ale, někdy se vzácně i stává, že člověk hovoří s jiným člověkem, který se k vám přihlásí a ani po 15 minutách hovoru nemáte pořádně jasno a spíše jen tušíte :-).
Pak už jsem šel podle plánu k řece a bylo mi jasné, že bude více vody, než kdybych akci provedl v opačném pořadí. Sice měla řeka v 15 hodin stav 411 cm, což už je 11 cm nad stav prvního povodňového stupně, který znamená bdělost, ale jakoby mi po těch dnech posedávání u PC, kdy za okny pršelo přinesla nějakou energii. Něco na tom je, že živly přitahují, a když se dlouho nic neděje, tak je příjemné menší zpestření, ač pamatujeme mnohem věší záplavy vyšších stavů.
Ne snad, že bych to někomu přál, ale u nás je to naštěstí většinou jen v kategorii cestovní turistiky, a pro horší případy již máme oproti roku 2002 zábrany.
Konečně, kdysi jsem vlastním pozorováním zjistil, kde by při jakém stavu vodočtu měla hladina Labe v Mělníku co zaplavit. Druhý odkaz na druhý díl vás pak zavede k datům, která hovoří o tom, jak je kde Labe na své cestě k moři široké. Tam jsem již užíval mapy, ale protože se o některých věcech neví a člověk ta místa ani nezměří, tak jsem teprve až v roce 2016 zjistil, že nejširší je u nás Labe přechodně u obce Libochovany poblíž Litoměřic, kde se na krátkém úseku rozlije v kilometru 778.1 až do šířky 320 metrů. To už je hodnota poblíž Hamburku. Nyní jsem to tedy v daném článku ( 2. díl) doplnil.
Tady je to nejširší místo u nás:
Jedním snímkem ovšem povodeň neodbudu, a tak je zde taková menší fotogalerie. Škoda, že je den tak krátký, obloha zatažená a hodina pokročilá. Lze ovšem předpokládat, že hladina bude ještě stoupat.
To jsme již na nejzazším místě, kam bylo možné suchou nohou dospět. Ačkoliv víme, že jde jen o zaplavenou cyklostezku ležící pár centimetrů pod hladinou a první vlnky u suchého okraje by vám dnes nejspíše namočily jenom boty, tak nutno uznat, že to příjemně a bezpečně nevypadá. Ono je to skutečně leckde zákeřné a jsou známy případy, kdy se prostě někde někdo rozhodl, že to má někudy někam po nějaké ulici nejblíže, strhl ho proud a bylo zle. Díval jsem se na poskakující vlnky stoupající hladiny a napadlo mě, že to natočím.
Myslím, že pár vteřin videa stačí k tomu, aby si člověk uvědomil, jaká síla se sem dere. To si hodně hlídáte rychlost akce i především ústupovou cestu
Tady je to ještě o to zajímavější, že vlevo vznikla po deštích pěkná bažina.
Řekl bych ovšem, že se mi spíše nějakou náhodou podařilo udělat foto, které díky pokročilé hodině vypadá asi nejdramatičtěji. Jako kdybych už ve vodě stál, ale je to jen zdání.
Tentokrát byla na místě na cyklostezce poněkud stočená páska s nějakým nápisem stočeným dovnitř, ale bylo evidentní, že tu je hlavně kvůli osobám neznalým situace, aby si náhodou nemysleli, že po cestě projdou, nebo ji projedou na kole. To by ostatně brzy poznali osobně. Nicméně si pamatuji ( je to někde zde) situaci v letní sezóně, kdy byl stav nižší, páska nebyla, bylo možné zajít až téměř k cukrovaru a našlo se zprvu několik lehkých cyklistů hazardérů, kteří to chvíli zkoušeli projet, ale pak se již začínali bát.
Netřeba dodávat, že rodinné procházky vedly na obě strany. Každý chtěl dojít do známých míst, kde se pěší možnost putování ztrácí v řece.
Moc jsem si přál, abych odtud stihl vyfotit ještě zasněžené vrcholky v dáli, které jsou připomínkou toho, že nejen déšť, ale i tající sníh jsou příčinou toho, proč se děje to, co jsme mohli sledovat na obrázcích výše. Ovšem, pokročilá hodina již závěrečné myšlence nepřála a člověk prostě mnohdy nemůže mít vše.
Tady mě napadlo, že jde vlastně oproti říjnu o kontrastní foto, ale než se ten foťák v mobilu někdy přizpůsobí, tak je to ,, paráda". Navíc jsem zrovna v danou chvíli potkal známého, čas tlačil a něco prohodit chcete.
Říjen.
Dnes.
Na tomto snímku je navíc vidět povětrnostní situace. Východní část pohoří, se ztrácí v dešti.
Pohodové svátky. Jak jsem dnes aktualizoval ten starý článek z roku 2012 o informace, kterých jsem nabyl až v roce 2016, tak se nějak stalo, že se to zařadilo do současnosti.
Tak, je pravda, že novináři dnes běžně tahají staré články na svět ( a nejen oni) a těžko říci, zda kvůli těm, co je neznají, nebo kvůli těm, co na ně podle nich zapomněli, ale toto úmysl nebyl. Někdy jim to diskutující vyčtou a připomenou z jakého roku to je, ale někdy se to běžně dělá třeba u osvětových článků, nebo u nějaké památky, že zjistíte, že čtete text, který je také někde na jiném webu a někdy dokonce na více webech., nebo i v knižních publikacích a žurnálech.
Žádné komentáře:
Okomentovat