Na Nový rok roku 2024 to bude přesně 150 let, co na mělnické železniční nádraží přijel první vlak. Historie budování železnic v Čechách a na Moravě v časech Rakousko - Uherska je bohatá. Byla tu touha propojit centrum monarchie se Saskem, ale především průmyslovým Pruskem. Železnice byla důležitá i pro průmyslové Čechy a dostat se na železnici byl symbol prosperity.
Tak tedy vzniklo období budování hlavních tratí a později tratí doplňkových, které často označujeme i jako trati lokální. Přímo do Mělníka, se dostala železnice díky velkému snu, kdy měla rakouská ÖNWB propojit císařskou Vídeň s obcí Prostřední Žleb, kde se trať napojovala na již vybudovanou trať z Prahy do Ústí nad Labem, a Děčína ( 1850) a Drážďan ( 1851). Úsek z Děčína do Drážďan je od roku 1987 elektrizovaný a je v současnosti jedinou elektrizovanou tratí mezi ČSR a SRN.
Celá tato magistrála se budovala v letech 1869 - 1875 a celý úsek měřil 456 km. O celé magistrále jsem psal již v článku plném datumů i kilometráží :
Dnešní článek bych však chtěl velmi úzce spojit jen s našim městem a řekněme, že poněkud neobvyklým stylem. Nu, posuďte sami.
Byl to takový přímo nádherný letní večer. Zpěvní ptáci již měli v ovocné zahradě po oslavném koncertu a do svých budek zalétli poslední opozdilci. Modré plátno stanu již pěkně ztmavlo a v dáli občas zahoukal a zarachotil vzdalující se poslední motorák dne do Mšena. Počaly se otvírat podmínky pro vzdálenější zvuky a začal se rodit nový koncert.
Ozvalo se příjemné cinkání mechanických závor na konci Blatecké ulice, která za nimi mění název na Řepínskou ulici a vede k Velkému Borku. Netrvalo dlouho a jakýmsi melodickým bzučením o sobě daly vědět nejbližší automatické závory u Starých Rousovic. Pak přišlo jen o trochu slabší bzučení, které patřilo dnes již zrušenému přejezdu. Najdete ho, když půjdete ulicí V Zahrádkách a budete se pozorně dívat na louku, kde se dnes nalézá již jen sotva znatelná cestička. Za bývalým přejezdem odbočíte vpravo a jste v ulici Mýtní, která vede ke mlýnu v Rousovicích.
Železniční přejezd v Blatecké ulici dostal automatické závory v 70. letech 20. století ,až jako poslední. Dodnes najdete vedle přejezdu v Kokořínské ulici domek závoráře, odkud se ovládaly poslední mechanické závory v katastru Mělníka ( ulice Kokořínská a Blatecká). Jak vypadaly původní mechanické závory ? Přibližně takto.
Nakonec přišlo ještě jedno docela tichoučké bzučení, které patřilo přejezdu u Skuhrova, jenž se však nachází katastrálně na území Velkého Borku. Když všechny závory zmlkly, bylo již slyšet zvuk blížících se elektrických lokomotiv, které byly tehdy snad všechny oděny do zelené barvy s bílým pruhem uprostřed. Ty již doprovázel zvuk poskakujících vagonů, které tehdy hojně vozily především uhlí a mnohdy se jejich počet blížil k číslu sto.
Kdyby teď člověk vyšel ze stanu, tak by se nad jeho hlavou odehrávalo nádherné třpytivé představení hvězd. Však se to také stávalo, protože by to byl hřích to nevidět. Jenže, nakonec člověk stejně nějak usnul, a když ho neprobudilo nyní naopak zase stále jasnější plátno stanu, tak to byl určitě, se nyní naopak zase přibližující motorák ze Mšena. Občas však již v pokročilejší hodinu, když se člověk vypravil do probouzející se zahrady, tak mohl spatřit ještě jedno železniční představení.
Přejezd u Starých Rousovic.
V dáli pronikavě zapískala parní lokomotiva a již jsem hledal, kde na obzoru spatřím dým. Trať ze Mšena tu opisuje takový půlkruh, a tak nebylo podle objektů v okolí těžké uhodnout, kudy vlak zrovna projíždí. Když byl dým ještě nad východním okrajem vzdáleného lesa, tak byl vláček u Hleďsebe. Mělnickou Vrutici tehdy zase prozrazoval komín parního mlýna a vyčnívající hostínský zalesněný kopec na pozadí. Velký a Malý Borek byl pro mě již téměř domácím prostředím.
Dnes máme k disposici neuvěřitelné internetové mapy, které vám změří jakoukoliv vzdálenost, a tak není bez zajímavosti, že ty nejvzdálenější za tmy slyšitelné závory byly vzdáleny cca 1.5 km. Navíc nám mapa řekne i to, že vlastně téměř nikde nebyly nějaké překážky v podobě různých budov.
Zrušený přejezd u Zahrádek.
Pochopitelně, že to nebylo tak, že bych ty přejezdy jenom slyšel, ale už jedna taková noc vás může ovlivnit na celý život a poměrně brzy poznáte, jak vše spolu souvisí. Vždyť jsme jako kluci třeba jednou dostali nápad a vedle závor v Blatecké ulici jsme docela bezpečně nechali přejet vlakem několik hřebíků a drobných mincí. Další závory jsem zase asi prvně přejížděl na jízdním kole, nebo v lodičce motocyklu BMW svého strýčka, ale později to samozřejmě byly veškeré civilní i pracovní jízdy automobilem, běžné procházky, nebo cesty za zábavou. Na přejezdech je mnohdy jakoby celý náš život.
Zřejmě poslední slyšitelný přejezd byl vzdálený 1.6 km.
Když už jsem zmínil přejezdy, tak si řekněme také něco o mostech na Mělníku a v jeho okolí. Tady ta historie není nijak velká a je i obtížně dohledatelná. Najdete na internetu spoustu databází všelijakých mostů, tunelů, přejezdů, podjezdů, ale zjistíte, že jich mnoho chybí a někdy na ně zapomínají i vlastní obce. Často zůstává u slova přibližně. Naštěstí však máme určitou paměť, a tak jsme schopní dát něco dohromady.
Z přejezdu v Rousovicích je možné spatřit až 2 750 metrů vzdálený most v Malém Újezdě. Zatímco do mělnického nádraží není vidět, neboť tu trať lehce zamíří k severozápadu, tak na druhou stranu začíná rekordně dlouhý úsek o délce 3 700 metrů, kdy koleje vedou v naprosto přímém směru. Však o tom také vypovídá značka o povolené maximální rychlosti 120 km/ hod. Všimněte si vpravo hektometrovníku s hodnotou 370.1 km od Vídně ( viz minulý článek). Mimochodem, do Všetat vedou ještě dvě kratší rovinky, ale zde začíná ta rekordní, která končí poblíž Mikova v místech, kde v 70. letech stával u trati malý lesík.
Naše nadjezdy jsem poznal především z automobilu a prostředků veřejné hromadné dopravy. Nejslavnější je most přes Labe ve Štětí, který z naší tratí nemá nic společného. To se snadno dočtete, že jeho výstavba probíhala v letech 1969 - 1973, kdy byl otevřený vlečce do Račic i automobilům. Nás ale zajímá ten u Počeplic, který se tak podobá tomu v Malém Újezdě ( ta koncovka - u je taková nepřirozená).
Jen díky článku níže se dozvíte, že původní most byl otevřený roku 1967. Ostatně, když jsem šel letos v dubnu se ,,Štěťáky" pochod po nově otevřené turistické trase podle Labe do Liběchova, tak mi toho poblíž osady Na Pelunce navykládal jeden člověk o historii přemostění zde tolik, že už ani nevím. A co stránky obce Počeplice ve wikipedii ? Ani zmínka o nadjezdu.
Zase to nešťastné pomalé ostření mobilu a navíc dost nepříjemný pocit. Závory tu včera vrčely každou chvíli. To nemluvím o tom, že jsem tu byl fotit pro článek už o den dříve, kdy byly díky přeháňkám tragické fotografické podmínky. Ale, zase se to hodilo při focení proti slunci, kde jsem chtěl mít na pozadí závor Rousovice, což v krásném jasném dni po čas mé časové přítomnosti v této roční době nešlo. Slunce bylo příliš nízko nad obzorem.
Všimněte si, oč se nám tady u Skuhrova ten nadjezd v Malém Újezdě přiblížil, oproti fotografiím z Rousovic. Vzdálenost se zkrátila na 1 855 metrů.
Druhý byl tedy nadjezd v Malém Újezdě. Tady se stavělo v letech 1968 - 1969, kdy byl most otevřený dopravě. Vyhnul se tak okupaci v srpnu 1968, která otiskla pásy tanků do asfaltu takovým způsobem, že byly patrné ještě v roce 1976.
V Mělníku jsme si museli na své železniční nadjezdy počkat do sklonku 20. století a začátku dvacátých let 21. století. Až někdy společně s dostavbou nového mostu přes Labe v roce 1993 došlo i k přemostění železnice na Pšovce a k podjezdu , který nemá s tratí nic společného, ale navždy změnil tvář Mlazic zejména v ulicích Strážnická a Nad Kamennými závorami. Ono to pro nás pamětníky vypadá vždy trošku divně, když nám nějaká hlavní komunikace někde něco rozdělí, ale tak to dnes zkrátka je.
Pohled z obchvatového mostu směrem k nádraží.
Obchvatový most nyní odvádí dopravu z ulice Nádražní směrem na Českou Lípu.
Druhým mostem přes železnici v Mělníku je tedy obchvatový most druhé etapy dokončený v září 2022 a neměl by být posledním. Z občanského hlediska se nyní čeká, co se vlastně bude dít a skoro to vypadá, jako kdyby se nikomu do akce nechtělo. Etapy výstavby obchvatu číslo 3 a 4 totiž navždy zásadně změní nejen romantická Blata, ale takový ten zbylý přírodní kout, který nám mezi ulicí Kokořínská a loukami u železnice poblíž Starých Rousovic tady ještě zbyl. S ním odejde i zbylý úsek pro pěší po bývalém tělese cukrovarské vlečky.
Mělník má samozřejmě ještě celou řadu přejezdů i směrem k Liběchovu a mnoho z nich má význam spíše pro lidi žijící na okrajích mělnických čtvrtí Pšovka, Mlazice a Vehlovice, které můžete poznat zejména tehdy, když se vypravíte z centra města kolem autokempu po modré turistické značce, jenž pokračuje od zastávky ČD v Mlazicích, jako zelená turistická značka do Liběchova. Myslím ale, že nastal čas si prohlédnout prostory mělnického nádraží aspoň tak, jak je může denně spatřit běžně občan.
Mám v papírovém archívu minimálně jednu fotografii myslím z roku 2 000 ( Den otevřených dveří), kde jsou snímky i z místnosti, odkud se celý ten provoz na našem nádraží řídí a odkud vychází na perón pan, nebo paní výpravčí, ale nepřijde mi nějak kompetentní je zde ofotit a vystavit. Konečně, když jsem včera za opravdu hezkého počasí obešel půlku Mělníka kvůli fotografiím přejezdů, tak jsem přitom viděl i třeba nafotil několik budov z jiného soudku, které se mého života dotýkají stejně tak, jako plno lidí zde i v okolí.
Tak mě tak napadá, že by klidně zrovna teď byla třeba vhodná chvíle k takové akci, ale není mi známo, že by se zde k výročí něco pořádalo. Ostatně, když jsem tu začal psát tento článek doslova tak, jako kdybych psal nějakou knihu z oblasti beletrie a zmínil jsem ten krásný letní večer, tak je docela možné, že tu byla s námi železnice rovných 100 let. A vzpomeňme, že nebýt aktivity našeho kronikáře a předsedy MOOS Martina Klihavce, tak jsme nevzpomněli ani na 150. výročí cukrovaru, které se nakonec na objednávku prezentovalo dárkem v podobě homolí cukru dvou rozdílných velikostí a trojicí zdobných barev
Pohled do mělnického nádraží z přejezdu ve frekventované Kokořínské ulici. Vpravo je stavba, ze které se dříve ovládaly mechanicky závory v Kokořínské a Blatecké ulici.
Proti slunci to u Rousovic moc nešlo.
V té době ještě neměl jméno a nebyl to dokonce ani rychlík, ale spěšný vlak SP , který stavěl do té doby poněkud neobvykle i ve Štětí. Rychlíky totiž nikdy předtím ve Štětí nestavily. Pouze takzvané spěšné vlaky. Jeden takový jezdil třeba v pátek odpoledne z Chomutova do Kolína, vezl hodně mládeže domů z internátů a byl tu cca v 15.25.
Blatecké závory v Kokořínské ulici jsou kapitolou sami o sobě, což vědí hlavně řidiči.
Ale, co by to bylo za článek, kdybych nevzpomněl vlaky a samotné nádraží ? Ostatně, ty doprovázejí často mé výletní články, jako ozdoba a symbol rychlého přesunu do vzdálených míst. Byly to právě tyto závory na Kokořínské ulici, které tu už za mého dětství v 70. letech pily řidičům krev. Tehdy nebyl problém stát za nimi někdy snad i 30 minut. Však i to byl důvod, proč již tenkrát se mluvilo obchvatu města, ale přitom se do toho nikomu nechtělo.
Toto město má zkrátka problém, že z jedné strany je řeka, pak je tu takové údolí s říčkou Pšovkou i železnicí, a pak už se terén zase zvedá daleko za město a je tu problém, kam ten provoz vlastně svést. Mosty přes Labe jsou v katastru města, město Liběchov je vlastně nešťastnou křižovatkou pro směr do Štětí a na Českou Lípu, a z míst mezi mělnickým Chloumkem a Strážnicí, se již prakticky do údolí Liběchovky nedostanete. Tam vedou ze Strážnice i z Chodče serpentiny vhodné pro slabý provoz malých vozidel a dopravně nic neřeší. Užívají se v nouzi při rekonstrukci obchvatové silnice.
I jako školák jsem se za nimi něco nastál, ale když to bylo před 13. hodinou, tak to mělo své kouzlo. To již páře na mšenské lokálce odzvonilo, ale z Mělníka jezdila v takovém roce 1976 pořád jedna spoj denně do Prahy a patřila dlouhá léta páře. O vlastní typy lokomotiv jsem se začal trošku okrajově zajímat až mnohem později, ale dlouho jsem trpěl pocitem, že zelené vagóny tahala parní lokomotiva Šlechtična. Až na tomto webu Soutok jsem narazil v komentářích na velkého a snad i předčasně zesnulého fandu železnice Ing. Jana Jáchymstála z Nebužel, který napsal i článek ke mšenské lokálce do Mělnické radnice.
Pan Jáchymstál si patrně přečetl stejný článek, jako já, když tam jistý strojvedoucí ze Mšena vzpomínal, jak jezdil parní mašinou v kraji u Nymburku a rozhodně nejmenoval Šlechtičnu, ale podobný stroj. To vneslo určité dohady v komentářích, ale pravdu se již zřejmě nedozvíme. Navíc jsou v životě lidí chvíle, kdy se jeden spokojí s nějakou verzí, zdá se mu dost pravděpodobná, a ten druhý ji z určitých důvodů nechce přijmout a pátrá dál.
Ilustrační foto ze středečního odpoledne.
Není ani snad v možnostech článku tu něco nějak pitvat, ale v 90. letech jezdila například ve 13 hodin do Prahy spoj, která se skládala ze dvou motorových vozů. Tažnému vozu se říká mezi železničáři Kredenc a vypadal takto ...
Také jej mám někde v papírovém albu. Nejhlučnější stroj na naši trati byla motorová lokomotiva Sergej, a když jela, tak se lidem žijícím i daleko od trati otřásal dům.
Vůbec první vlak, kterým jsem tady doma jako kluk občas jezdil, byla elektrická jednotka Žabotlam, která byla později z naši trati 072 stažena.
Ostatně, můj děda, který pracoval v úseku Všetaty - Mělník, jako pochůzkář ji měl zarámovánu, jako čestné uznání zaměstnanci, což bývalo v té době běžné rozloučení podniku s bývalým zaměstnancem. Co dělal pochůzkář ? Tak tehdy nebyly takové stroje, jaké jste viděli v článcích o rekonstrukci mšenské lokálky. Tito lidé zkrátka opatrně obcházeli svěřený úsek trati a vizuálně kontrolovali, zda není někde prasklý pražec, uvolněný šroub, či nehrozí pád nějakého stromu na trať apod. Profese existuje v omezené míře i dnes, ale je evidentní, že má smysl především v horském prostředí tam, kde hrozí pád stromů na železnici, nebo kde ještě nemají betonové pražce.
U dědy se mi také líbila knížka předpisů a zvlášť ta část s vyobrazením různých barev semaforů a vysvětlení. Dnes je toho všeho plný internet, včetně kamer, které jsou umístěny na vlacích a snímají vám celou trať. Aspoň dva odkazy :
To dole je z Košic až do Prahy a cesta je to nádherná :-).
Mělnické nádraží si prošlo požárem a člověk by již musel hledat třeba i zde na Soutoku, kdy se to vlastně stalo. Vždyť mnozí ještě pamatujeme, když naše nádraží mělo ( obrázek výše) tam vzadu vpravo za rohem stánek s prodejem občerstvení a tuším i zmrzliny. Poblíž jsou dveře, které vedou do místnosti, ve které jsem byl v 80. letech jen jednou v životě. Byla tam nějaká kamna .... prostě pravá čekárna. Později již nikdy nebyla otevřena.
Vzadu jsou pak ještě toalety a ubytovací prostory pro turnusové zaměstnance. Pamatuji, že jsme se sem před několika lety v rámci startu turistického pochodu Mělnický hrozen dokonce i podívali. Naproti nádraží stála dlouhá léta i úspěšná nádražní restaurace. Dnes je tam ladem zbudovaný základ pro nějakou budovu, ale již to roky nikam nepokračuje. K nádraží patřila dlouhá léta u severního východu i trafika s prodejem cigaret a časopisů.
Objevila se po rekonstrukci nádraží po požáru vize , že by Mělník mohl zabojovat v soutěži Živá nádraží. Ačkoliv by tu v té době prostor pro různé podnikatelské aktivity byl, tak se nic nestalo. Zájem nebyl a důvodů může být celá řada. Některé jsem jmenoval nedávno, když jsem uvedl, jak moc by železnici u nás pomohlo rychlé funkční spojení s Prahou. Jinak je ta cesta vlakem tam pohodlná. Nechme stranou Kokořínský sezonní rychlík a podívejme se na provinční Lysou nad Labem, která má super spojení s Prahou, oddychovým centrem Milovice, blízkými Poděbrady, okresním Nymburkem, železniční křižovatkou v Kolíně a ještě disponuje celorepublikově uznávaným výstavištěm.
Jinak nejde o nijak výrazné městečko, které má do věhlasu historie i rozhledů z Mělníka i jeho hranicí s úchvatnou přírodou blízkého CHKO Kokořínsko daleko.
Regio Jet již uzavřel pokladnu a prodává lístky pouze automatem vedle dveří na perón.
Co mě tedy poslední dobou na mělnickém nádraží těší, tak to jsou často sympatické prodavačky lístků v pokladně ČD. Zrovna jsem nedávno četl o robotech, kteří nás již leckde pomalu zastupují, ale ono není občas přes příjemné teplé slovo a nějaký ten lidský úsměv. Oni totiž dnes existují již i společenští roboti, kteří mají naprogramované emoce.
Pak je také dobře, že se do nádraží vrátila ostraha. Hned se lidé cítí bezpečněji. Zatímco v dnešní čekárně u pokladen najdete i automat na kávu, tak jsem včera zaznamenal novinku. Máme tu nově venku i automat na tekutiny. Vlevo vidíte právě ty dveře, za nimiž byla v 80. letech ještě další maličká dočasná čekárna. K dnešnímu nádraží patří i nedaleký domek za ,,novým " autoparkovištěm a firmou pracující s prodejem dřeva, kde dříve bydleli také nějací nádražní zaměstnanci a byly tu i nějaké sklady bezpečnostní i navigační nádražní techniky, ale nyní se tu zdá být prázdno.
Snad poslední věc, na kterou nesmím zapomenout je jakýsi placený cyklobox, ale třeba říci, že nádraží by mělo být snad i půjčovnou jízdních kol. Nás tady zase sice spíše logicky zajímají půjčovny kol někde dále. Vždyť třeba z takové Břeclavi si můžete projet nejen Lednicko-Valtický areál, ale třeba se i vypravit do Moravské Amazonie.
Nejnovější přírůstek na mělnickém nádraží.
Kupodivu to nebyl v dětství nějaký zvláštní zájem o vlaky a ani jsem nijak necestoval, ale byly to hlavně jízdní řády, které jsem znal mnohdy dříve, než vlastní mapu, natož krajinu osobně. A bylo zcela jedno, zda šlo o řády autobusové, kdy jsem jednou k Vánocům obdržel dokonce 10 řádů všech krajů Československa včetně dálkových zahraničních linek, nebo občas i nějaký ten železniční řád. Dnes by mělo vše určitou sběratelskou cenu, ale jak už to bývá, tak největším nebezpečím sběratelů je stěhování a nejužší rodina, která by neustále něco třídila, vyhazovala, a zmenšovala objem věcí, což lze do jisté míry chápat.
Konečně, některé věci mají pochybnou hodnotu až třeba za 30 let. A tak se stalo, že řada věcí přežívá spíše ve vzpomínkách třeba tak, jako někdy v roce 1975 odkloněný mezinárodní rychlík Favorit, který kvůli opravě trati mezi Prahou a Děčínem jezdil dočasně po našem břehu Labe z Berlína do Budapešti. Bohužel jsem ho nikdy neviděl, protože na Drážďany jel asi ve 3.55 a do Budapešti v 0.30 hodin.
Pohled do mělnického nádraží z křižovatky tvaru T od Velkého Borku.
Dokonce i při psaní svého asi 11 dílného seriálu o dopravě na Mělníku i pod ním...
... jsem používal pouze vzpomínky. Nicméně jsem později objevil něco, co mě rozradostnilo, uvedlo do vzpomínek a dokázalo to, že si nevymýšlím.
Můžete to po podrobné mapě protektorátu našeho okresu, na kterou jsem tu nedávno dával odkaz, brát jako další dárek.
Nu, hlavně tento nás zajímá a je to nostalgie.
Po této koleji odbočuje vlak do Mšena.
Tady vidíte, že před pojmenováním linky 070, se naše hlavní trať jmenovala v letech 1981/ 1982 linkou 7B a ještě celá 80. léta byla tratí Lysá nad Labem -Děčín. Vidíte tam i rychlík Budapešť - Leipzig ( Lipsko) a zpět ( spoje 1478 a 1479), který tu po čas mé základní vojenské služby jezdil. Proto jsem ho ani nikdy v těch přijatelných 9.30 hodin vidět nemohl.
Je tam také vidět, že spoje mezinárodního odkloněného rychlíku přijíždějí od prostředního Žlebu po mostě, který dnes užívají například nákladní vlaky do mělnického přístavu. Všimněte si té délky čekání ve východním děčínském nádraží. Asi nějaká celní služba. Nicméně, Favorit byl o 10 let dříve v Drážďanech dle mé paměti za dvě hodiny. Po Mělníku stavěl již jen v Ústí a Děčíně. Na prodlevu v důsledku čekání si tam nevzpomínám.
Jinak si všimněte, že v čase mezi 7.45 a 13.30 přes Mělník prakticky žádné osobní vlaky nejezdily. Tento ,, primetime" , jak by řekl v televizní stanici Nova v neděli na poledne v pořadu ,, Volejte řediteli." kdysi její ředitel Vladimír Železný patřil nákladní dopravě, kdy se závory oproti dnešku otvíraly jen minimálně. Doprava zboží šla hlavně po železnici a díky autobusům, nebyly ani silnice zprvu nijak moc přecpané Dnes si ani neumím představit, že bych měl jet z Mladé Boleslavi po státní silnici na Mělník na jízdním kole a přitom to v 80. letech bylo běžné. To samé přes Želízy do Dubé.
Pohled z lokálky k nádraží.
Naše lokálka do Mšena bude mít 130 let až v roce 2027, ale i tak mi to nedalo, protože ty fantastické koleje prostě pořád někam vedou :-).
Pohled z lokálky k lesům pod Hostínem.
Vlak do Prahy má různé podoby.
Jízdní řády sice známe, ale o nasazení souprav a lokomotiv se mohou pasažéři na svých cestách často jen dohadovat, pokud již nemají nějaké čerstvější zkušenosti, které jsou bez záruky.
Něco řádů se mi přece jen dochovalo, a tak jsem schopen popsat i podrobně dějiny proslulého mělnického rychlíku s názvem Jan Palach, který tu jezdil v době před zavedením taktové rychlíkové dopravy z Ústí nad Labem do Kolína. Nemám bohužel JŘ 1991/ 1992, abych mohl potvrdit, že minimálně v tomto roce jezdil z Mělníka kolem 7.30 nejen vlak do Jihlavy, ale o prázdninách dva měsíce až do Znojma. Jsem si téměř jist a je to velká škoda.
Dnes staví rychlíky ve Štětí běžně. Na prvním snímku máte jízdní řád sezóny 1999 / 2000 , kdy se vlak prvně jmenoval Jan Palach. Upřímně řečeno mám některé materiály na hůře přístupných místech a ani nepředpokládám, že by to někoho oslovovalo, nebo že by někdo přišel a řekl : ,, Ty informace bych bral do nějakého tiskového článku."
Nebudu tedy hledat přesné roky. Zkrátka, do Jihlavy ještě jezdil nepojmenovaný spěšný vlak a hromadu let. Pak přišel rychlík Jan Palach a zase celou řadu let jezdil až do Břeclavi. Jen jednu sezónu byl zkrácený do Brna, a pak už přišla taktová doprava. Může to být někomu líto, že tu už nemáme na hlavní trati nějaké dálkové vlaky, ale na druhou stranu je myslím výhodnější, že když vyjedeme ráno o dvě hodiny dříve v 5.40, tak po dvou přestupech jsme už v 9.53 v Břeclavi, po jednom v 10 hodin v Ostravě, po čtyřech snadných přestupech v 10.22 ve Znojmě. Pokud bychom jeli v 7.40, jako jezdíval SP i Jan Palach, tak si přidejte k dojezdu dvě hodiny.
To je prostě výhoda taktové dopravy. Tím bych asi své regionální pojednání v opravdu úzkém smyslu ukončil. K železnici si musí každý najít cestu sám a málokterý řidič osobního auta si ji najde. Málokdo chce také zkoumat jízdenky a hledat tu pro něj výhodnou, protože je to umění, ale každý chce vydělat a nikdo vám to usnadňovat nebude. I tak jezdí vlaky dost lidí, byť se to někdy nezdá a cesta dává zase úplně jinou stránku věci, kdy máte čistou hlavu.
Pokud se vám článek líbil, tak jsem moc rád a bylo jeho smyslem vás v úvodu zavést do míst, kde se se železnicí každý z nás potká, bez ohledu na to, zda ji má rád. Myslím, že ty přejezdy v našem městě zná a potkává každý, kdo tu bydlí, nebo v okolí města a tudíž to může zaujmout i někoho, kdo vlaky nemusí. Zbývá mi už jen jediné. Zde je odkaz na verzi, kterou jsem věnoval celé této magistrále, jejíž součástí Mělník je a můžeme být za to rádi. Tam najdete data výstavby i kilometráž a obrázky z dalších měst na tomto projektu z rok 1869 - 1875.
Jo, článek na celý den :-). Tedy, jen na 8.5 hodiny :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat