Když jsem se v roce 2012 ocitl na nejsevernějším místě České republiky ....
.... tak musela nutně přijít myšlenka minimálně na návštěvu zbylých tří podobných pólů ČR.
Od té doby se toho mnoho změnilo. Českou republiku protkaly různé dálkové poutní trasy, které právě v těchto bodech začínají i končí a vznikly o tom nádherné cestopisné a překrásnými obrázky ilustrované propagační publikace, které vám mají s putováními po těchto stezkách pomoci.
Z dnešního hlediska lze již říci, že severní pól ČR v roce 2012 byl provizóriem a návštěva místa nedaleko osady Severní poblíž Lobendavy si jistě zaslouží novou návštěvu, ale v každém případě to vedlo později k zamyšlení, se třeba specializovat i na takováto významná místa naši republiky. K důležitému počinu došlo právě před rokem, kdy jsem se v rámci Jízdenky na léto vypravil k bodu nejvýchodnějšímu, k našemu východnímu( CZ,SK,PL) i západnímu Trojstátí ( Bavorsko, Sasko, ČR), a později již v září i k bodu nejzápadnějšímu naši ČR.
Měli jsme tu díky aktivitě mělnického kronikáře Martina Klihavce tehdy také fotky právě z nejjižnějšího místa ČR, ale tak to jistě nebyl signál k tomu, že když už tam byl Martin a poslal mi fotografie ke zveřejnění, tak že bych tam již já nejel. Naopak to chce člověk osobně zkompletovat, a jak jsem již naznačil, tak nevylučuji návrat i na nejsevernější místo republiky.
Mimochodem, s Martinem Klihavcem to byly občas o dovolenou neuvěřitelné náhody, které jen dokazují, jak je ten svět malý. Vždyť jsme se v Beskydech u sochy Radegasta míjeli snad jen o 24 hodin, podobné to bylo v Táboře, a také v místech, kde se v roce 2022 prohnalo největší tornádo u nás.
Cesta k jižnímu pólu naši republiky není z Mělníka nijak složitá, a to dokonce právě i hromadnou dopravou. Jenom musíte tak asi ve 4 hodiny ráno vstát. Bez oběti to občas nejde. Sice jsem měl zakoupenou Jízdenku na léto a jistě jsem mohl jet již krátce po čtvrté hodině ranní do Všetat, kde bych přesedl na přímý vlak do Prahy a již někdy v 5.20 hodin bych přijel na hlavní nádraží, ale toto zcela postrádalo pro můj výlet logiku.
Místo toho jsem odjel s pracujícími v 5 hodin ráno přímou linkou číslo 349 do pražského Ládví a nemohl jsem pochopit, jak takto někdo může vůbec, jako sardinka denně dojíždět za prací do Prahy. Ze sezení proti směru jízdy mi vůbec nebylo dobře a bylo to asi z celého dně to nejhorší. Hlavní nádraží v Praze mě tak mohlo přivítat někdy po 5.45 hodin a měl jsem do 6.21 hodin plno času.
Tady ostatně platí přijet s předstihem, protože máte po domácí analýze čas nastoupit do vlaku ve chvíli, kdy je téměř ještě prázdný a podívat se, jaká sedadla jsou v jakém kupé ve stavu rezervace, a která jsou volná. Můj vlak se jmenoval Jižní express a cílovou stanicí bylo rakouské město Linz. Vybral jsem si kupé, kde ze šesti míst měla pouze dvě rezervaci a jedno z nich patřilo mému sousedovi, který mi jako jediný dělal společnost do první stanice, kterou byl v 7.20 hodin Tábor.
Penzista byl velmi příjemný člověk, který si odskočil od podběráku a rybářských prutů ze své chatky u Lužnice poblíž Soběslavi, aby doma v Praze zkontroloval poštovní schránku a podíval se, co dělá byt. Ostatně, není to prvně, co jsem se s tím setkal, že tito lidé žijí přes léto na svých chatách a na zimu pak ve svých pražských domovech.
Z Tábora mi pak ve stejném kupé dělala společnost dáma, která mířila do maďarských termálních lázní v Györu a pravila, že je to přes Linz a Vídeň lepší. Jen má prý takové trošku trpké vzpomínky na jednu situaci z Vídně, kdy tam vlak nepostačoval kapacitou, cestujících bylo příliš a policie prý se slušnou brutalitou vyhodila každého, kdo neměl místenku a zdráhal se vlak opustit. Zřejmě šlo o povinnou rezervaci.
Mohl bych vynechat řeč o městě České Budějovice, ale vzhledem k tomu, že je to opravdu krásné, vzdálené, krajské i historické město s populární výstavou Země živitelka, tak mě vždy fascinuje, že je tu člověk již ráno v 8 hodin. To v 80. letech 20. století vyjížděl zastávkový vlak z Prahy v 7.30 hodin, a pokud jste nevystoupili někde dříve, tak vězte , že nejdříve tu byl člověk někdy v 11.30 hodin.
Tito chlapci přijeli na kolech od severního pólu ČR přesně podle cyklistických návodů Stezky středozemím, která vede i přes Mělník.
Jürgens u Švédských šancí.
Náš vlak tedy přijel v 8.58 do stanice Rybník, kde jsem musel přestoupit na již známou lokálku na Lipno a mohl jsem bilancovat fakt, že přes celou republiku jsem měl ve vlaku pouze dva sousedy. V lokálce jste už tak trochu, jako na dávném divokém západě v USA. Když nejedou vodáci, tak je tu plno podnikavých Vietnamců, Korejců i dalších Asiatů. V cílové stanici Vyšší Brod jsem byl asi v 9.27 a již v 10 hodin jsem stanul ve zdejším příjemném info centru.
Městečko to bylo příjemné stejně tak, jako milá a ochotná obsluha v IC, která mi radila další cestu. Protože jsem chtěl šetřit čas i kilometry, tak jsem šel nejkratší cestu, kterou mi odtud vygenerovala on-line mapa. Část po žluté, pak po cestě na silnici do obce Studánky. Odtud již po modré a koncovka po žluté. Obec Studánky již připomínala typickou obec, kde se čeká na občany z Rakouska a služby tu měly aspoň dvoujazyčné nápisy.
Na modré značce jsem potkal zase jedno odvážné osamocené děvče, které šlo nějakou poutní trasu. Prý vyrazila z domácího Adamova (u Brna), většinu trasy jde sama a na víkendy jdou s ní vždy část trasy nějací kamarádi. U nejjižnějšího bodu však prý žel nebyla, neboť je to mimo trasu a mimo časový harmonogram. Jo, doba je někde úplně jinde :-).
O kus dále potkávám správného mladíka z rakouského Bad Leonfeldenu a odvážně se vrhám do nějaké konzervace. Ostatně, populární hudba, byť i oldies a profláklé hudební stanice OE3, B3, FM4 ... spojuje lidi stejně tak, jako radost z cestování i turistiky. Podařilo se mi ho i nějak rozesmát svým výletem v roce 2015 do Vídně, kdy jsem v horku 35 °C doběhl objednaný autobus 15 minut před odjezdem, když jsem měl v nohách přes 20 km. Pak jsme se rozloučili a ani jsem netušil, že se ještě setkáme na pěší turistické hranici.
Když už jsem dorazil na žlutou značku, tak jsem měl novou společnost z Prahy- Vinoře. Tenhle chlapík do nepohody je prý přes web v kontaktu s partou 60 turistů, ale nikomu se prý na pól dnes zrovna nechtělo :-). To se ví, že se leccos probralo, a i když se vždy někdo najde, kdo by vás vyfotil a není třeba dělat u něčeho selfie, tak dočasný blízký je samozřejmě obvykle prvním osloveným. Ten prý dorazil přes Horní Dvořiště, kam přijede vlak někdy v 11 hodin, ale tato varianta mi přišla zkrátka z několika důvodů ne moc vhodná. Už jen kvůli návštěvě IC, které tam nemají.
Z časových důvodů teď vynechám fakta, která najdete, když budete hledat na netu, ale mnohé je na snímcích i po zvětšení a vynechat nemohu ani odkaz na video, které vám dopřeje okusit atmosféru akce :
. Místo jsme navštívili, pak jsme se s kolegou v zápalu focení a natáčení vidí nějak bez rozloučení rozešli, protože jsem věděl, že hned za hranicí je místo, kde stojí dvě stará děla ( Švédské šance) a obranné postavení připomínající 30 letou válku, a pak přišlo ještě jedno setkání na stejném místě s Jürgensem. Oba jsme již měli na pilno, protože již bylo skoro 14 hodin a já potřeboval jet v 16.30 z Vyššího Brodu domů.
Rychle jsem obešel a zdokumentoval ležení, a pak mě čekalo jít ještě asi 300 metrů do osady Rading. Tady jsem prakticky po novotě zdokumentoval přítomnost rakouských multiplexů v pásmu DAB+ i našich, které tu byly přítomny a k mé radosti tu bylo možné na hranici příjmu na teleskop zachytit na kanálu 12B i tzv. Salzburg - Gaisberg, ze kterého občas přilétne na Mělník signál v podobě FM stanice Rádio Salzburg na frekvenci 94.8 MHz. Samozřejmě by bylo bomba, kdyby tento odtud asi 120 km vzdálený signál jednou rozběhl pohyblivou informační linku displeje rádia v 300 km vzdáleném Mělníku. Vyloučené to není, pokud bude kanál jinak ještě volný a utvoří se z tohoto směru dost dobré podmínky.
Při zpáteční cestě jsem v obci Studánky zjistil, že mám parádní čas, což zrovna nebylo šťastné zjištění, protože mě to hned motivovalo ještě k návštěvě jakési místní křížové cesty. Jenže, jakmile jsem se vydal do neznáma, tak jsem jen a jen kráčel po nekonečné asfaltce, čas běžel a cesta vedla stále do kopce. Při své liknavosti si vyndat a nastartovat mapu v tabletu a jít jen tak po zelené značce, to asi ani dobře dopadnout nemohlo. Využil jsem sice nějakých rad místních kolařů, ale stávalo se z věci drama.
Přijet domů pozdě se mi nechtělo. Naštěstí jsem došel na místo, kde mě žlutá značka směrovala přímo k nádraží ČD, aniž bych musel zacházet do městečka. Ovšem, tohle bylo o hubu. Teče tu nádherná divoká říčka jménem Menší Vltavice, která vyžaduje spíše pomalou chůzi místy i jejím korytem a plno krásného natáčení a focení. Musel jsem popobíhat, dávat si pozor na pád či výron kotníku, ale i tak se něco hodně málo povedlo. V každém případě bezva vzpomínka i možná nějaká motivace.
Došel jsem asi 12 minut před odjezdem vlakem a setkal se tu s kolegou z Vinoře. Pak už to šlo jak po másle. Někdy v 17 hodin ( 17.06) člověk nastoupil do Jižního expressu z Lince, a až do Prahy mi v kupé dělala společnost jen jedna babička z Prahy, která se prý podle chuti jezdí dívat do Kaplic na cca 8 letého vnoučka, kterého sem prý zrovna dnes z prázdnin z Prahy přivezla. Kde byl kolega z Vinoře ? Prý mu imponuje poslední dobou za nějaký příplatek jezdit 1. třídou, a že to mám někdy také zkusit.
No, aspoň sem si konečně odpočinul od rozhovorů a mohl si užívat okolní krajinu. Praha vás přivítá už v 19.36 hodin a mezi Budějicemi a Prahou vlak staví již jen v Táboře. Vzhledem k výbornému půlhodinovému taktu v autobusové dopravě jsem jel už ve 20 hodin z Ládví a někdy ve 20.45 jste doma na Mělníku a pěkná noc ještě před vámi.
Tak jsem si to dnes při psaní tohoto článku zase pěkně užil, byť už žádné odměny za články nejsou :-) a příště si dáme něco neuvěřitelného, co tu ještě nebylo. Ani na železnici nemusí vše být tak, jak by si člověk přál, a pak je to tedy opravdu zabíračka na psychiku, žhavení mozkových buněk i internetu, ale i zamyšlení, kde všude se vlastně staly chyby.
Mně pro tuto chvíli nezbývá, než vám poděkovat za přízeň, že články Soutoku čtete. Řada zřejmě místních lidí už na Soutok skoro zapomněla, nebo se od něj odvrátila. Zrovna nedávno jsem navštívil stránky FB historické skupiny, kde si jedna čtenářka posteskla, že nějak nemůže odnikud stáhnout fotografii strážní budky u Liběchova z období 1938 - 1945. Nikdo ji neporadil, přesto že to tu už dávno je a někdo to i ví. Ale, mám radost, že třeba dnes ukazuje počítadlo přes 500 čtenářů a do toho milionu návštěv je už jen 70 tisíc a celkem to přibývá, i když zrovna nic nepíši. Může si o tom říkat a myslet každý co chce, ale proč bych neměl být za ty statistiky rád ? Tím spíše, že už mi dnes reklamu na články nikdo nedělá. Ale, počítadla se točí, lidé jsou pochopitelně leckdy lehce líní někde něco hledat, a také jsme poněkud zahledění do sebe. Všichni máme své starosti i různé a někdy naopak společné zábavy, což je pro nás všechny tak nějak přirozené.
Hezký den !
Krásné, super. Martin Klihavec
OdpovědětVymazatDěkuji.
Vymazat