Milí čtenáři, je to až k nevíře, ale z dlouhodobého hlediska se letos drží na špici ve sledovanosti článek o Štědrém dni roku 2021, který za posledních 12 měsíců pomalu nasbíral k dnešku 737 návštěv.
http://soutok.blogspot.com/2021/12/tak-vypadala-stavba-obchvatu-na-stedry.html
Co za tím vším je, se asi těžko dozvím, ale pro mě je nyní důležité napsat něco o Štědrém dni roku 2022 a vůbec nebylo nad čím přemýšlet, protože se psal doslova sám každým okamžikem.
Dovolte mi však, abych se vrátil ještě k letošnímu Velkému pátku, kdy by mě ani nenapadlo, že i Štědrý den bude probíhat v podobném biblickém duchu.
O co tehdy vlastně šlo ? Vypravil jsem se vlakem do Šluknovského výběžku, odkud mě čekal asi pět kilometrů dlouhý výšlap na saský kopec Ungerberg, který má podobnou výšku, jako naše Vrátenská hora, také tam stojí rozhledna, ale hlavně tam je vysílač, ze kterého ve svém mělnickém 73 km vzdáleném domově poslouchám dva německé multiplexy pásma DAB+ . Tedy, když se mi vůbec chce poslouchat rádio, a když to nemá být internetové rádio.
Tehdy jsem vystoupil v naší Dolní Poustevně z vlaku a vystoupal jsem na turistickou lávku nad železnicí, která se podobá té v Ústí nad Labem - Střekov, když jdete například ke hradu Střekov. Začal jsem se s fotoaparátem kochat pohledy z ní na městečko, až jsem na konci lávky zakopl a pěkně si natloukl. Protože jsem však byl daleko od domova a vůle byla silná, tak jsem odmítl se vůbec zabývat nějakou zakrvácenou rukou, natož stavem dost odřených kolen v kalhotách.
Prostě jsem si připadal, jako když kráčím na Golgotu.
Ten výlet pak pokračoval ještě ve dvou dílech, ale to není nyní podstatné. Podstatné je, že včerejší den se mi nesl v podobném biblickém duchu.
Také letos jsem se vypravil přes rodná Blata do vzdálených lesů, ale nějak se mi to nepodařilo podniknout již v dopoledním čase tak, jak to mívám nejraději. Naopak se venku začala obloha zatahovat a bylo třeba sebou vzít deštník. Ani to dlouho netrvalo a opravdu mě zastihla přeháňka.
V tu chvíli jsem tak zavzpomínal, jak to bylo loni. To nás zase otravoval nepříjemný vítr, který dělal problémy při zapalování hřbitovních svíček.
Jenže, pak se prodralo na oblohu i sluníčko a utvořilo snad 15 minut trvající duhu, kterou si snad každý člověk v mé blízkosti po cestě fotil. Jak jsem tak šel ke svému cíli, tak duha začala postupně zanikat, ale takovým způsobem, že zanikala právě v místech, kam jsem mířil. To mi zase připomnělo to biblické putování za betlémskou hvězdou, kolem které se vedou neustálé vědecké diskuse mezi historiky.
Zrovna v místech, kde se sbíhají cesty od mělnických Blat a od Velkého Borku jsem opět po roce potkal stejnou družinu lidí, o které jsem psal před rokem :-). Jediný rozdíl byl ten, že již šla družina opačným směrem z lesa domů. Nejzajímavější na celém setkání je tedy to, že jsme se ani na jiném místě potkat nemohli, že jsem opět přicházel, a že to tedy vše byla neuvěřitelná náhoda, která se někdy označuje až slovem zázrak :-).
Lidé šli tedy pochopitelně s dětmi opět krmit zvířátka, ale počasí je v těchto dnech teplotně tak optimistické, že to vlastně byla spíše okrajová záležitost a všem šlo hlavně o tradiční procházku.
Právě kousek před psím hřbitůvkem duha zanikla. Toto je však již foto dále na trase, kde slunce zrovna krásně osvítilo lesy.
Což tak udělat také nějakou fotku přímo v lese ?
Toto místo mě dostalo. To byla těžká nostalgie. Vybavil se mi jeden den na vojně před 40 lety. Měli jsme podle rozvrhu střelby, a to bylo třeba splnit. Jenže byla těžká mlha a bylo třeba čekat, zda se počasí neumoudří. Pak náhle mlhu prostoupil krásný břízový lesík, podmínky se zlepšily a došlo i na střelby. Ty však trvaly snad jen 10 - 15 minut, když mlha počala opět houstnout a slunce již pomalu zapadat.
Přemýšlel jsem, zda sem dát i tento železničářský obrázek, ale proč ne ? Koleje jsou věčnou inspirací a připomínkou faktu, že i když jsou krátké dny a třeba i ošklivé počasí, tak pořád existuje něco, jako příjemné cestování a výlety, co na nás zase někdy čeká. To nás posiluje a je třeba si to občas připomínat podobně, jako když se díváme od mělnického zámku daleko do kraje a víme, že se můžeme kamkoliv rozjet.
Druhou věcí je to, že je to právě ten důkaz, jak dlouho včera ta duha vydržela. A konečně, kdysi jsem v Pegasu pro tento přírodní útvar vytvořil báseň.
Duha ( Pegas květen 1992)
Život je barevná sada citů,
z nichž šedé v naší mysli
splývají s oblohou,
a ty jasné, barevné
zůstávají v našich vzpomínkách,
jako poslední duha.
Pokud by měl snad někdo zájem si přečíst více mé poesie o rodném městě Mělníku, tak mohu nabídnout jednu báseň u konce této stránky ....
http://mujmelnik.webzdarma.cz/index.html
.... a dalších několik málo zde na .....
http://mujmelnik.webzdarma.cz/Poesie.html
Krásné trávení vánočních svátků ! Osobně jsem si nyní ke psaní webu jenom tak odskočil od četby knih. Jednu o Mělníku tu možná představím a týden před svátky jsem zjistil, že na Mělníku v knihkupectví již není.
Žádné komentáře:
Okomentovat