Nedávno jsem doma četl článek .... https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/trinact-zen-a-divek-se-utopilo-ve-studni-na-indicke-svatbe-40387449 .... a jen jsem zakroutil hlavou nad takovou dětinskostí. Rázem z toho byla diskuse o průměrném IQ národů a myslím, že výsledky jsou zajímavé, byť asi nepřekvapující..
Zde máte článek k téma :https://forbes.cz/tady-je-petadvacet-nejchytrejsich-zemi-sveta-cesko-je-mezi-nimi-ale-melo-by-zapracovat-na-svych-detech/
Původně jsem si dnes myslel, že by to mohla být krásná slunná sobota, která by mě vytáhla ven, ale předpověď dalšího silného větru byla proti. Místo toho však přišel některý z mnoha článků typu ,, konflikt na východě Ukrajiny a již tu mám tedy doslova bez přípravy a bez nápadu další historické téma v řadě :-).
Menšiny ve světě jsou vždy určitým problémem. Již údajně Ježíš Kristus pravil : ,, Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj." Jsme opravdu tací ? Nejsme, i když se o to snažíme. Vraťme se do časů Otakara Přemysla I. , kdy do naší země vstoupila počáteční tzv. vnější kolonizace.
Tedy, nemyslím tím nyní jenom kultivaci středověkých pralesů v pohraničních horách království a usídlování se vedle již zejména u řek usazeného slovanského místního obyvatelstva, ale myslím tím i pozvání různých stavitelů, učenců, umělců a řemeslníků do samého nitra království za účelem pozvednutí jeho kultury, prosperity a významu.
Jistě si tací příchozí museli být vědomi své určité společenské kvality, či hodnoty a je tím vlastně proložena celá historie lidstva. Když se pak takové společnosti šlápne na kuří oko, tak se ji to dotkne asi tak, jako když čeští učení mistři na Univerzitě Karlově získali při důležitých hlasováních náhle místo jednoho hlasu hned hlasy tři, nebo když si dovolil někdo hodnotit život kněží a mnichů. To vedlo mnohé z nich k odchodu.
Multikulturní společnost je určitým způsobem riziková a zvlášť, když v některé pohraniční oblasti určitého státu začne převládat obyvatelstvo, které má svoji kolébku hned za hranicí. V Čechách to bylo v historii vždy především spojeno s oběma světovými válkami a německou národností.
Kdo se o historii nezajímá, tak si myslí, že prostě 28.10. 1918 vzniklo Československo, ale už vůbec nevidí, že valná většina lidí německé národnosti žijících v pohraničních župách ( dobový výraz pro útvar, který bychom mohli s nadsázkou nazvat krajem) takovému vzniku státu vůbec nepřála, ale jejich zájmem bylo vytvoření území s vlastní samosprávou, nebo připojení k velkému sousedovi. Uhájení území ve vymezených původních hranicích muselo být provedeno vojenskou silou z vnitrozemí.
Mimochodem, ani nakonec narozená republika, ba ani ta druhá republika v roce 1945 nezískala po poválečných dohodách se spojenci všechna ta území, na která si kladla nárok, byť se politici oháněli tím, že Německo světovou válku ( - y) prohrálo, vyháněni byli z pohraničí napřed Češi a například Lužice patřila dlouhodobě k našemu království a má i příbuznou slovanskou vlastní řeč ( hornolužičtina, dolnolužičtina).
Později jsme u druhého světového konfliktu viděli, co potom v takové velké a lidnaté oblasti dokáže i mezi smíšenými manželstvími vytvořit jeden takový Konrád Henlein a trošku zapadly za obzor i další územní spory s Polskem. Dnes je již naštěstí zbytečné si u nás dělat hlavu z toho, že bychom mohli na našem vlastním území přijet třeba na výlet do míst, kde by se k nám choval někdo nepřátelsky, nevstřícně a museli bychom za všech okolností použít k dorozumívání cizí řeč.
Naopak se zdá, že mezi obyčejnými lidmi máme v současnosti nejen po obou stranách hranic až přátelské vztahy, ale to jsou pochopitelně osobní zážitky každého jedince. Téma však zní menšiny ve státě a probíráme nyní ty územní menšiny u hranic států.
Ono je totiž zase trošku něco jiného, když jsou ty menšiny obsažené po celém území státu a leckdy již i asimilovaly s původním obyvatelstvem nebo pokud silně procentuálně převládají v nějaké pohraniční oblasti určitého státu a mají se pozitivně sžít s nějakou státní majoritou a pochopitelně přijmout její zákony.
. Takovým nejbližším želízkem v ohni je maďarská menšina na Slovensku, o které jsem našel krásný článek mapující celou tu historii ne vždy lehkého soužití v jednom státě.
https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2008/cislo-1/madarska-mensina-slovensku.html
http://soutok.blogspot.com/2013/12/soutok-v-karlovych-varech-vlakem-super.html
Jistě sami vidíme ten kontrast, že jsou menšiny a menšiny. Některé jsou nenápadné a ani si je mnohdy neuvědomujeme, nebo nemáme moc důvod je diskutovat a jiné prostě nejen novináře, nebo i televizi zaujmou.
Nyní se tedy mediálně opět přetřásá situace na východě Ukrajiny a zdá se, že to je přesně to, o čem je ten dnešní článek zde. Ačkoliv vím, že její východní hranice je tady pro nás až neskutečně daleko, tak mě napadlo po letech opět udělat jedno měření. a vězte, že vzdálenost z Prahy do Donbasu je 1800 km. To je tak daleko, jako do španělského hlavního města Madridu. Neuvěřitelná vzdálenost, která by v měřítku lidnaté Evropy směrem k západu vedla přes dvě území evropských mocností.
Ano, jezdí k nám za prací i novým životem lidé z Ukrajiny, ale téměř vždy jsou to potomci předků, kteří byli v letech 1919- 1939 občany našeho státu v tzv. Podkarpatské Rusi ve vzdálenosti ,, pouhých" 600 - 850 km vzdušnou čarou od Prahy. A vy víte, že Soutok je občas zvědavý a zejména rád se ptá na různých místech odkud kdo je :-).
Zajímavým státním útvarem je pak Švýcarsko, kde máme tzv. kantony s převládajícím buď německým obyvatelstvem ( východ země), francouzským ( západ). italským i rétorománským obyvatelstvem ( jih), který funguje na bázi federace.
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0v%C3%BDcarsko
Inu, svět je zajímavý a podobně i historie, různé národnostní menšiny a četná státní zřízení. Pokud vás takové téma zajímá, tak vězte, že jsou u nás knihy, kde se dozvíte, kam se všude v historii zejména v minulosti migrovalo zase od nás. Hodně často i na Ukrajinu a do Ruska, ale osudy našich lidí se tam odvíjely podle toho, kdo byl zrovna v těchto státech u moci a nikdy to nebylo zrovna lehké.
Přišlo to jako zpráva z čistého nebe už někdy ve čtvrtek. Prý máme v Mělníku na autobusovém nádraží prodejnu ruských a ukrajinských potravin. Otevřeno je každý den od 10.00 do 20.00, v sobotu a v neděli od 11.00 do 20.00. Zatím je vstup stále ještě s respirátorem a do prodejny smí vstoupit maximálně 3 lidé. Sortiment potravin i tekutin je dle doslechu prý velký, ale osobně jsem podnik nenavštívil.
Původně jsem nechtěl jít vůbec ven, což má do značné míry na svědomí vítr a proměnlivé počasí, ale nakonec jsem krátce před západem slunce vyrazil, abych měl co nejrychlejší představu, jak místo vůbec vypadá.
Málem bych zapomněl. Prodejna shání na telefonním čísle ( na dveřích) prodavače.
Pěkný zbytek soboty a neděle je ještě ve hvězdách :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat