Článek je na svém konci aktualizovaný dne 23.2. o zajímavé odkazy.
Máme dnes takové krásně magické datum, že si jej musím s dovolením rád napsat. Dnes tedy je 22.2.2022. Jenom jsme ve 2.22 hodin mnozí spali., ale ještě bude těch dvojek více ve 22.22 hodin večer :-) To by tedy chtělo jenom tak bez velkého rozmýšlení zkusit napsat aspoň nějaký malý článek. Co říkáte ?
On ten základ nedá ani moc přemýšlení. Spousta lidí si tak dnes posteskla : ,, Sotva jsme se zbavili covidu-19, tak už tu jsou zase negativní mediální články o situaci na východě Ukrajiny." Tam je teď upřený asi pohled celé Evropy a několika dalších států, které jsou světovým pojmem.
Naťukl jsem tu vlastně již posledně téma národnostních menšin ( třeba i na Slovensku), ale všiml jsem si, že jak se začaly objevovat na netu články zavánějící možnou válkou, tak lidé nad konfliktem začali více přemýšlet a diskutovat o něm. Tedy, řekněme, že se i mnoho lidí zahledělo do historie a zavzpomínali, jak to tenkrát bylo u nás, když i zde žila do té doby prý celkem v pohodě i u nás podobná menšina.
Vcelku jsme se toho v dobách míru o ni tolik nedozvěděli, protože žijeme v současnosti ve státě, kde je to téma takříkajíc mimo mísu a navíc si člověk mnohem více všímá chvil, kdy přichází nějaká ta bouřlivá doba.
A tak spíše jen tušíme dle vyprávění těch nejstarších obyvatel, že spolu sice lidé žili v míru, pořádali například společné pašijové hry a byla tu různá smíšená manželství, ale na druhou stranu asi nějaká určitá rivalita existovala, protože se občas dočítáme, zda rozhlednu postavil nějaký český turistický spolek, nebo německý turistický spolek, či zda šlo o český, nebo německý tělocvičný spolek a totéž se nám přenáší do školství i kultury, kdy zase bývá zdůrazněn ochotnický sbor, titul hry ( opery, operety) i jazyk představení.
Tady se sluší snad připomenout knížku Dějiny Liběchova od Jana Kiliána ....
https://www.databazeknih.cz/knihy/dejiny-libechova-203088
...., která nám připomíná zde v Mělníku dějiny našeho nejbližšího městského souseda, kde byl ještě naposledy před 77 lety úplně jiný svět, kde vedle sebe žily dvě národnosti. Tam se pak objevuje ta občasná soutěživost, společné akce, ale i situace, kdy část obyvatelstva podléhá zahraničním médiím.
Takový ten první opravdu velký konflikt nám připadá již takový někdy až moc vzdálený a celkem chápeme, že na území ( rozuměj naše pohraničí), kde převládalo jiné obyvatelstvo, tak nebyl žádný zájem, aby vznikla Československá republika, ale s druhou republikou už je to přece jen jiné.
Zejména mužská část trpí takovým zvláštním zájmem o druhou světovou válku, a že si nevymýšlím, tak o tom svědčí všechny ty tituly časopisů rodiny Živá historie, jako jsou ...
https://www.epublishing.cz/military
Pochopitelně se to vykládá, tak trochu, jako takový dobrodružný historický příběh, a i kdyby vás to moc nezajímalo, tak ono je to na těch dokumentárních programech prakticky nejčastější téma. Ale, je jistě dobré vědět, že tu byla nejprve stížnost obyvatelstva tzv. Sudet na špatné zacházení a do našeho pohraničí byli vysláni ze Západu lidé, kteří toto chování měli sledovat a vyhodnotit.
Přestože v rámci ochrany vlastního života opouštěli území Češi, kteří byli ve své republice, tak závěr všichni známe. Pro zachování míru v Evropě bylo pohraničí odevzdáno velkému sousedovi a stát se změnil v provincii, která přišla o důležitý průmysl.
Umíte si vůbec představit, že by tehdy někdo vzkázal do Sudet : ,, Pokud se vám v Československu žít nelíbí a nechcete se podřizovat zákonům republiky, tak si běžte ,,domů" za hranice, kam vás to nyní tak táhne ? Nebo, co by se stalo s tím zbytkem republiky, kdyby Hitler netoužil po dalších územích ? Možná by náš okleštěný stát byl další spolkovou zemí ?
Když si vezmeme na mušku to známé vyhánění a vysídlování, tak je nutno říci, že je to těžké. Každý jedinec má někde své kořeny, přátelé, něco tam prožil, možná zasadil strom i postavil dům, a pak vás něco, nebo spíše někdo donutí vše opustit ( u nás rok 38 jedni i 45 druzí), ať už patříte k té či oné straně. Je to neskutečně těžká situace a Evropa ji řešila i v relativně nedávné minulosti již několikrát a vždy jinak. Jen si tak občas na něco z té světové politiky vzpomenout.
Vzpomeňme si třeba na nedávnou vyvolanou snahu odtrhnutí Katalánska od Španělska referendem, kde to nakonec skončilo tak, že se to postupně vytratilo ze zpráv a hlavní aktér akce se musel obávat o život. Jiné to bylo se státy bývalé Jugoslávie, kde už si to zase sotva pamatujeme. Snad jen, že to byly bitvy, kde umírali civilisté, někdy až nechutně, zapojené bylo vojensky i zahraničí a vzniklo nám tu později a postupně povícero samostatných republik na základě sebeurčení.
Prostě se pořád někde něco děje a historie nám ukazuje, že ty konflikty nakonec z různých důvodů končí různě a najít správný názor je snad i nemožné.
A aby to ještě nebylo tak jednoduché, tak má každá země i každé území své historické dějiny, během nichž se mění velikost území, množství obyvatelstva i procenta zastoupení dalších národů, někdy i v různých oblastech dané země. Teď třeba myslím jeden z našich pokusných poválečných požadavků na mocnostech, kdy jsme sice ztratili posledních 250 km území východním směrem, ale pokoušeli jsme se například získat z bývalých zemí Koruny České dnes saskou Lužici.
Aktualizace 23.2. v 17 hodin :
Jaké územní nároky si po obou světových válkách kladlo Československo ?
Při vzniku republiky :
https://is.muni.cz/th/cuo95/Magisterska_diplomova_prace_Varada.pdf
Konec druhé světové války :
https://www.historieblog.cz/2019/01/komentar-ceska-uzemni-nenasytnost/
Snad většina z nás zde žijících občanů jistě slyšela o slávě našich legionářů na východní frontě za první světové války. Snad ta většina i slyšela o našich hrdinných letcích v řadách RAF a bojích na východní frontě ve druhé světové válce. A v rámci ,, evropského míru" jsme odevzdali i pohraničí, což za jistých okolností nemusel být vůbec přechodný stav a dějiny se mohly vyvíjet zcela jinak.
Můžeme spekulovat o tom, zda jsme si nějaké to nárokované území za to vše výše zmíněné nezasloužili a můžeme spekulovat také o tom, zda jsme spíše nějaké to území neztratili, což jistě musel vědět každý člověk žijící na západ i východ od naší republiky, který znal hranice naší první republiky. Vzhledem k tomu, že jsme vždy stanuli po boku vítězných mocností a nejdéle se bojovalo u nás, tak jsme to s nějakým mezinárodním odškodněním zrovna nevyhráli.
O tomto ani nemluvím :
Nemusí se někomu takové diskuse líbit, zvlášť když jsme navíc bojovali ve vzduchu i za Británii, ale že si nikdo nedělal v zájmu klidu v Evropě s naší státní hranicí i 20 let starým státem hlavu, tak to je pravda.
Mohli-li bychom se domáhati územích našich, jež nám historickými křivdami odebrány byly, domovina naše byla by od moří severních ku vodám středozemním, od Bruxelu až k tokům řeky Donu...
OdpovědětVymazatZdravím a děkuji za komentář. Dovolil jsem si článek doplnit o odkazy na historická fakta v oblasti požadavků našich vlád na bývalá území k nám v minulosti historicky patřící v klíčových okamžicích ( obě vyhrané světové války) posledního století.
Vymazat