neděle 26. září 2021

Tři sta let starý Turbovický kládový lis dnes navštívilo 300 lidí a vybralo se 12 tisíc korun ! Rodina Válkova je příslibem pro mělnické vinařství. Soutok dnes v barvách MOOS. Starostka Velkého Borku a starosta Liblic navštívili akci.

 


Milí čtenáři, sobotní ráno je okamžikem, kdy se mně stejně tak, jako řadě pracujících lidí líbí zejména dvě varianty možností. Buď si trochu déle pospat, nebo sice brzy vstát, ale pak jet někam na výlet a mít nějaké hezké počasí. Tentokrát mě však zcela netypicky čekala zajímavá akce za samotnou katastrální hranicí našeho města a s ní i něco, co jsem dosud znal  logicky jen v určitých představách.

Tentokrát jsem totiž nejel k Turbovickému kládovému lisu tak, jako pouhý návštěvník zájemce, ani jako bloger, který se baví psaním reportáží pro veřejnost, které prokládá fotografiemi, ale měl jsem příležitost si vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je, když MOOS pořádá pro návštěvníky z řad veřejnosti  někde nějaký ten den vyjímečně otevřených dveří, a jaké nároky to na pořadatele akce vůbec klade.

Pochopitelně převládal hned na začátku takový lehce nepříjemný pocit z neznámého a dostavily se i dávné vzpomínky na jinou akci, kdy jsem si vyzkoušel roli prodavače zeleniny na trzích, ale krásné slunečné ráno bylo velkou injekcí a tady jen kousek za městem nabízelo kout příjemné přírody s milými výhledy do kraje.


Doslova jsem cítil, že když nám tu ve vinici stojí taková 300 let stará stavba, v jejíž blízkosti se člověk již něco nachodil, tak by byl hřích ji nenavštívit a stejným magnetem byly po mělnických středověkých sklepích v centru města i sklepy zdejší, které slibovaly velké prostory i milé objekty pro naši osobní potěchu.

Dorazil jsem v 8 hodin ráno do areálu usedlosti, kde majitelé již připravovali vše, aby mohli návštěvníkům během celého dlouhého dne nabízet svá vína ve zdobných lahvích i letošní burčák, a pak už jsem se stal součástí organizačního řetězce a dozvěděl se i nějaká nepříjemná překvapení, která mohou při organizaci nastat.

Zkrátka, na jedné straně máte takové obětavé a schopné lidi, jako je třeba právě Martin Klihavec, kteří dělají dobrovolně něco poučného i příjemného pro společnost a na straně druhé máte darebáky a vandaly. Běžný člověk to nevidí a ani si to neuvědomíte, ale někdy je třeba již den před akcí instalovat někde nějaké navigační značky, které dovedou návštěvníky k místu akce, a ty někdy ve zdraví nepřežijí ani jednu noc.

Třeba si teď řeknete: ,, Na co značky, když tam stojí pořadatelé ? Ale, to je právě to, co člověk pochopí, až když si něco vyzkouší. Až když najednou vidíte, že jste třeba něčím zaměstnáni, nebo se vás někdo na něco ptá, všude plno lidí, někteří mají svoji hlavu plnou svých představ, a pak je takových věcí občas třeba.


Později mi řeklo několik lidí, že ti průvodci jsou důležití a dávají tomu zcela jiný rozměr. Svítíte jim ve sklepích na cestu, nabádáte je zejména na schodech k opatrnosti, ukazujete jim různé zajímavosti a samozřejmě k příslušnému objektu pronášíte různé informace, odpovídáte na případné dotazy a můžete se zmínit i o podobných objektech někde jinde.

Zájemce o prohlídku si mnohdy představuje, že má kolem sebe nějaké odborníky, kteří znají všechny informace do nejmenších detailů, a pak vám mnozí děkují na závěr za výklad, ale skutečnost je zcela jiná. Každý, kdo se na akci podílí, tak si rád vyzkouší všechna místa, kde je průvodce a organizátor třeba, což vyžaduje od vedoucího akce určitý systém.

Obejde se všemi účastníky v několika minutách všechna místa, kde se budou vyskytovat, vysvětlí jim, co říkat i ukazovat, a pak už jdete na určitý čas provádět návštěvníky na určené stanoviště. Vlastní iniciativě při výkladu se meze nekladou a rozhodně je už jen z hlediska bezpečnosti a minimálního postávání bezradných příchozích být akční.

Hned na úvod jsem si to vyzkoušel dnes ve sklepích, které zde byly ve dvou úrovních, byly dost rozsáhlé a přiznám se, že jsem později zjišťoval, že neustále mluvit a chodit po schodech je časem náročné.

Služba v budově lisu byla proti tomu fyzicky méně náročná a zde jsem měl možnost také pohovořit se samotným majitelem panem Válkem, jeho plánech s objektem i o jeho problémech, které v úvodu měl. Opět mě přesvědčil, že žijeme ve státě, kde by se dalo tvořit mnohem rychleji, kdyby kolem všeho nebylo tolik pomalé a zdlouhavé kancelářské práce.

Krom toho jsem si znovu uvědomil, že není podnikatel, jako podnikatel a je to samozřejmě o penězích a o chuti opravdu něco udělat, nějak vyniknout a spokojenost pak musí být i na straně veřejnosti. Stačí si vzpomenout na podobný objekt, kterým je v Liběchově vodní mlýn na Liběchovce, nebo na větrný mlýn u Vrátna ( články zde). A teď to porovnejte třeba se stavem Valdštejnského lisu ( ulice Ve Žlábkách), nebo Polabského mlýna.

Tyto objekty mají také vlastníky, ale ta situace je zcela jiná. Platí, že majitel si může se svým pozemkem dělat co chce, ale když nemůže získanou kulturní památku opravit, tak je to samozřejmě obrovská kulturní škoda pro společnost, špatně se na takové dílo kouká a naskýtá se otázka, zda by toto nemělo být nějak v zákonech ošetřeno, aby k takovým kulturním tragédiím nedocházelo.

Napadlo mě například řešení, kdyby si majitel musel vzít na obnovu umělecké památky půjčku, aby nespadla, nebo ji prodat. Možná, že je to spíchnuté rychlou jehlou bez velkého přemýšlení, ale možná, že to mají ve světě někde jinde nějak pojištěné, jen se to u nás neví, či nepraktikuje..


Domnívám se tedy, že je dobré, že se u nás při troše štěstí najdou lidé, kteří jsou schopní zachránit významné památky a ještě svým podnikáním dokáží udělat radost sobě i šíré veřejnosti. Ostatně, jsou mimochodem známy dokumenty z Porýní, kde je nad řekou plno vinic s posezením a výhledy na řeku, či do kraje.

Nutno tedy říci, že návštěvníci dnes v krásném slunečném dni vypadali velmi spokojeně, byli komunikativní a vesměs šlo o návštěvníky místní. Někteří byly ještě pamětníky starých časů, kdy zde pracovali jejich rodiče, nebo zde dokonce pracovali přímo oni. Na straně druhé měl předseda spolku MOOS plnou hlavu starostí, protože zejména parkoviště byla poměrně daleko od objektu a bylo nutné ty průvodce střídat.

Během příchodu prvních nedočkavců již v 8.30 ještě  dodělával pomocná osvětlení s vlastními zdroji. Dostal jsem dokonce také později informaci, že bylo z dobrovolných příspěvků vybráno od návštěvníků 11 800 Kč, které byly věnovány majiteli na rekonstrukci lisu a zajímavou informací byla i skutečnost o najetých kilometrech v rámci výměny obsluhy obou parkovišť i s areálem lisu.

Nerovná turistická  cesta s výmoly od traktorů totiž vyžadovala  k parkovištím celkem pomalou jízdu, což nebylo u střídání příliš dobré a Martin najezdil během dne polní cestou kolem občasných keřů  52 km.



Zvláštní kapitolou pak je na těchto akcích také zájem z řad regionálních politiků, kteří takovou akci navštíví. Starostové různých obcí i měst jsou logicky sledovanými činiteli a lidé si na ně dělají názor podle různých kritérií. Zde jsem se dozvěděl, že akce byla poctěna návštěvou starostky Velkého Borku paní  Mgr. Helenou Vavřinovou a starostou Liblic panem Ing. Martinem Nezbedou.

Dovoluji si tedy z tohoto místa jménem MOOS jmenovaným starostům poděkovat, protože členy spolku jistě těší zájem o takové akce ze strany starostů a pochopitelně děkuji všem návštěvníkům i samotné rodině Válkově, která toto umožnila vůbec uspořádat. Můžeme si tedy poděkovat vzájemně všichni, a tak to má být. Vydařený den.

Nebyl by to však Soutok, kdyby místo samé chváli občas nezatlačil na pilu kritiky, ač se to někomu nelíbí. Odbydu to tedy jen skromnou větou k zamyšlení : ,, Co zástupci Mělníka ? "Máme takové krásné středověké sklepy pod městem i různé historické objekty, které se občas vyjímečně otevřou veřejnosti a představitelé města nějak nejsou na těchto akcích k vidění. Že by snad permanentní nezájem ?

To je tedy zřejmě snad vše a pokud jsem na něco zapomněl, nebo udělal nějaké chyby, tak se omlouvám. Je totiž již silně pokročilá noční hodina ( 26.9. hodin 2.00 ). Pěkné pokoukání na vše, co jsem dnes ( článek jsem začal psát asi ve 22 hodin), dne 25.9.) absolvoval a nemohl jsem si samozřejmě odpustit i snímek na Housecké vrchy s romantickým hradem Bezděz vpravo na pozadí, kam Mácha kdysi chodil pěšky z Mělníka a Soutok ho asi 27.12.1991 napodobil.

 Mimochodem, tehdy jsem prošel za hezkého jasného zimního dne dopoledne Kokořínským Dolem po silnici  a za Rájem od samoty Laka jsem opět po turistické značce pokračoval na Bezděz a do městečka Doksy na autobus:-). Třeba typ na pomalu se blížící delší vánoční volno.

Hezký a pro někoho i prodloužený víkend !

Pěkný a důležitý článek o historii Turbovického lisu: https://www.facebook.com/groups/1808841266008571

Aktualizace 26. 9 . v 10 hodin:

 https://www.zonerama.com/Karlosi/Album/7667709?secret=XMR4hAft0O3H378Ri371n5dRT

https://www.facebook.com/groups/1808841266008571












































2 komentáře:

  1. Stando, krásně jsi to napsal! Děkuji. Zároveň děkuji i Tobě, že jsi byl ochotný věnovat svůj čas a stát se jedním z průvodců po Turbovické usedlosti. A jsem rád, že jsi si mohl to průvodcovství také vyzkoušet a zažít na vlastní kůži. A zvládl jsi to na jedničku!
    Martin Klihavec.

    OdpovědětVymazat
  2. Martine, samozřejmě mě tvůj komentář velmi potěšil a jsem velmi rád, že se Ti článek o pro veřejnost neviditelné práci MOOS tolik líbí.

    OdpovědětVymazat