Tak jsem si to volno ještě prodloužil, protože na pohyb to ještě není. Dostal jsem nedávno v e-mailu celkem zajímavý materiál, kde se jedna seniorka nejstarší generace pustila do rozboru života současných šesti generací, jejich životních priorit, přístupu k práci i povinnostem a nezapomněla přitom dodat v jakém technickém období generace žila a na čem vyrůstala.
Docela zajímavé a chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, zda to jenom tak ( opět jde o anonymní dílo) pro zajímavost zveřejnit. Pak jsem si ale uvědomil, že i když to dalo paní asi hodně práce a je to dlouhé, tak tento e-mail který letí netem asi tak, jako kdysi zveřejněná báseň stařenky ( nalezena v nemocničním stolku u postele) je přece jen poněkud nedokonalý.
Sami víte, že stejně starý kolega, nebo kolegyně může mít mnohdy úplně jiné názory i životní priority, a což teprve tehdy pokud vykonává jiné zaměstnání v jiném prostředí, nebo se dokonce pohybuje v politice. Stačí jen kouzelné slovíčko referendum a dohady politiků na téma demokracie o tom, co má být v jejich kompetenci rozhodování a co v kompetenci rozhodování lidu. Čeká nás zajímavé období.
Ale, pojďme k dnešnímu téma. To mi dal včerejší díl skvělé kriminálky Dáma a král. Mladší generace sice prý na televizi skoro vůbec nekouká, a tak se naskýtá otázka, pro koho ty reality show vlastně dávají, ale osobně mám vedle večerních cestopisů na ČT2 ( občas Prima Zoomu) rád naše kriminálky.
Takové Případy Prvního oddělení jsou skvěle herecky osazeny, jsou od nás z Čech a podle pravdivých událostí, a především tam nechybí to, čemu říkám ,, Česká duše". Ne jenom nějaká střílečka a vyšetřování, ale i pracovní vztahy, osobní rodinné problémy a v neposlední řadě tu sehrávají významnou roli i ženy.
Ať jde již o výše jmenovaný seriál, o seriál Policie Modrava, o seriál Polda, nebo včerejší Dáma a král, tak si myslím, že to je asi nejkoukatelnější. K jiným seriálům se teď vyjadřovat nebudu.
Ten včerejší díl byl zajímavý také tím, že se v něm objevily takzvané občanské radiostanice, které byly takovým předchůdcem mobilních telefonů.
Spousta lidí tehdy ani nevědělo, že něco takového vůbec existuje a ani nebylo v zájmu těch vlivných médií, aby se to nějak ujalo. Důvod byl prostý. Pořiďte si domů normální pevnou linku, plaťte hovory, nebo je plaťte v telefonních budkách. Není v zájmu, aby jste si něco jednorázově koupili, a pak už nic neplatili. Navíc se to dalo docela slušně okecat tím, že se stejně nedomluvíte radiostanicí všude, a že jde v podstatě o hobby.
Ani já bych nevěděl, že něco takového vůbec existuje, ale informace nechodí naštěstí jen po médiích, ale také po lidech. Internet tehdy nesměle začínal. Prostě jsem stanici dostal a začal jsem objevovat nový svět. ( seriál Rádio kdysi a dnes) Na 40 kanálech probíhaly stále nějaké hovory a člověk slyšel spoustu hlasů mužů i žen, někdy taxikáře, jindy kamioňáka, který se tu někde motal a chtěl poradit cestu. Někdy jste zaslechli roztomilou větu: ,, Tak už budu doma, tak můžeš jít otevřít vrata". To když měl někdo stanici i v autě.
Občas se to někde pohádalo, protože když je někde mnoho lidí, tak se musí dodržovat určitá pravidla provozu, což se někomu nelíbilo, nebo je neznal, skočil do hovoru a bylo zle. Naštěstí ti nevychovaní brzy přešli zpravidla po roce 1998 na první mobilní telefony, ti co se bavili škoděním, tak je to brzy omrzelo a nikdo se s nimi nebavil, až nakonec zůstalo zdravé jádro, které to mělo pro zábavu i užitek.
V seriálu padla otázka: ,, Ale, co si tam mohli ti lidé vykládat, když je navíc mohl někdo slyšet ?"
To je jako tady na netu. Musíte si uvědomit, co pokládáte za naprosto nepodstatné, čili to, co s klidem vypustíte, a co pokládáte za choulostivé informace. Oblíbená byla takzvaná kolečka, kde šlo vlastně o virtuální hospodu. Jen byl každý doma, kde se občerstvoval a zpravidla šlo o lidi, kteří se běžně znali.
Z tohoto důvodu se dělala občas v nějaké hospodě i takzvaná seznamovací regionální kolečka, kam nedorazili jen místní, ale i třeba i ti další regionální majitelé staniček. Dokonce se jeden podnikatel začal věnovat tisku časopisu pro tyto majitele, který chodil na objednání. To mělo velký význam, protože tam už jste si mohli najít i kalendárium podstatně větších srazů, kde se lidé poznávali osobně, obchodovalo se s technikou ( takový blešák), podávalo se jídlo, probíhaly kulturní akce, nechyběla hudba i tombola a majitel restauračního zařízení měl velký kšeft.
Jak se lidé osobně seznamovali ? Přesně, jako to bylo řečeno v seriálu. Zaplatili jste u vchodu vstupné i lístky na jídlo ( zpravidla dvě možnosti) nahlásili volačku, přišel zápis do pořadové knihy účastníků a obdrželi jste jmenovku s připevněním na viditelné místo. Občas si někteří účastníci vyráběli své ozdobné jmenovky doma a brali si je na srazy.
Tam jste měli možnost poznat i účastníky hobby z větších dálek, což bylo atraktivní pro dálkaře.
Mohli jste se stát svědkem nekalé loupežné činnosti apod. ?
Ano, ale pachatelé byli mazaní a navíc se občas někdo bavil simulací takových akcí. Někdy se objevily rychle nějaké divné věty, které vystřídal klid, nebo se hovor přenesl bezdůvodně na jiný kanál apod. Možné to teoreticky bylo.
Jakou měli stanice dosah ?
Záleželo,odkud jste vysílali, na jakou anténu, jaké byli podmínky a zda jste si nepomáhali nepovoleným zesilovačem ( více než výkonem 4 W). Použil jsem tu slovo dálkař. CB ( občanská radiostanice) bylo hodně šikovné hobby pro seniory, kteří byli celé dny doma. Když někdo bydlel na nějakém šikovném místě v Orlických horách s výhledem do nitra země, tak byl slyšet třeba až v Praze, zatímco jiný někde v zástavbě byl vděčný i za 10 kilometrů, či ještě méně.
Tito druzí majitelé těm prvním tak trošku záviděli jejich dosah, ale stačilo si občas vzít nějakou tu ruční staničku, vystoupat třeba do polí za Brabčov, kde se vás nikdo neptal, co to vlastně děláte a pokud jste na kanále slyšeli třeba hovor kdesi v Kladně, tak jste jim mohli na 50 km zaslat zdravici, což se běžně dělalo a nikoho to nehoršilo. Naopak to bylo bráno, jako zpestření a zjištění, jakou silou jste až slyšet.
Královskou disciplinou však byly takzvané expedice jednotlivce i skupin. Vyjíždělo se obvykle v pátek pozdě odpoledne, nebo v sobotu po obědě na nějaký blízký i vzdálený kopec, třeba i do jiné části republiky. Síbíčkáři , jak si říkali, tak ožívali s příchodem večera, kdy dávali před televizí přednost často své zálibě. Pokud byli doma, tak začali projetím celého pásma, aby zjistili, kolik a jak slyší expedic. U těch blízkých měli často naději, že se mezi ostatními účastníky proderou a udělají si spojení.
Následovala zdravice, výměna reportů, třeba i dotaz na počasí i atmosféru akce ( popíjení, opékání vuřtů občas nechybělo), a pokud jste někoho z expedice znali osobně, tak vám ochotně věnoval více času, případně vám ho zavolali k mikrofonu. Pokud šlo o vzdálenější expedice, tak to byl parádní úlovek, který se třeba podařil po mnoha pokusech až v 1.30 hodin. Expedice vysílaly zpravidla přes noc do rána.
Pochopitelně, že se našlo plno lidí, kteří byli, jako u vytržení, když poslouchali třeba expedici z Ještědu a slyšeli, jak se ozvalo : ,, A bylo tam Znojmo, po něm Plzeň, tak-že Znojmo pojď." Kdekdo si to chtěl vyzkoušet, a tak se jezdilo hlavně na kopce. Za noc se udělalo obvykle kolem 300 spojení, vypisovaly se tabulky a zjišťovalo se, kam to bylo nejdále.
A kdo jezdil na kopce, tak se měl právě na těch velkých srazech nejvíce s kým seznamovat a občas se někteří sami od sebe hlásili a připomínali, kdy a kde vás slyšeli, nebo kdy jste spolu mluvili. To se také stávalo, že jedna strana slyšela druhou, ale pro silnější a bližší aktivní stanice, se to zkrátka nepovedlo.
Tak to vidíte. Jeden kriminální případ a vybaví se vám téměř 20 let staré vzpomínky. V seriálu objevili radiostanici v polském příhraničí. Ano, občas si s radostí udělal spojení i jeden Polák z Bogatynie a občas se objevil i nějaký Němec.
Jinou kategorií pak byla letní náhodná superspojení odrazem o vrstvu Es, ale to už je úplně o něčem jiném. O všem jsem psal v seriálu Rádio kdysi a dnes ....
http://soutok.blogspot.cz/2011/11/radio-kdysi-dnes-1-dil.html
Žádné komentáře:
Okomentovat